Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům.
Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu.
A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému.

Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání
byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání.
Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.

ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO

Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky
Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená)
a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).
Z jeho knih se později učil i Goethe. Četl Komenského Orbis Pictus.
To svědčí jak o oblibě, tak o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.

Komenský navrhoval tento školní systém:

• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.

Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger (1744 – 1788).
Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství.

Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.
Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern.
Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích.
Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a Holandsko, kde nakonec zemřel)

Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení.
To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu.
Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi.
V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy.

POVINNÁ ŠKOLA ZA RAKOUSKA UHERSKA

Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva.
Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka.
Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální.
Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval.
Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině)
Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.
Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla.
Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Povinná škola byla od 11. srpna 1805.
Školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let.
Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec.

1869 se zavedl tzv. Hasnerův zákon
Skutečná osmiletá povinná školní docházka, národní školy, zrušení tělesných trestů (1870). Rozvoj měšťanských škol a učitelských ústavů. Národní obrození posílilo české školství.
Po Hasnerově zákonu z roku 1869 se platy staly výhradně peňěžními (dříve často naturálie) a byly tabulkově stanoveny podle typu školy, velikosti obce a praxe.

Kdy vznikly Střední školy
Nejstarší kořeny16. století. První gymnázia byla jezuitská.
Nejstarší doložené je z roku 1556 v Praze (Klementinum / Štěpánská).
Další jezuitská a piaristická gymnázia vznikala v 16.–18. století.

1849 – tzv. Exner-Bonitzův nástin (reforma středního školství v Rakousku):
Formalizoval gymnázia (obvykle 8letá) a reálky (reálné školy) jako střední školy.
Zavedl maturitu jako ukončení studia a podmínku pro vysokou školu.
Od 60. let 19. století (zejména po rakousko-uherském vyrovnání 1867) nastal velký rozvoj českých středních škol.

ČESKÁ POVINNÁ ŠKOLA 1918 – DNEŠEK

Československo (1918–1938)
1922 – Malý školský zákon
Zavedení osmileté povinné docházky, společné třídy chlapců a dívek, nové předměty (tělocvik, občanská nauka).

Německá okupace / Protektorát (1939–1945)
Úpadek, germanizace, uzavírání českých vysokých škol, perzekuce.

Československo po Druhé světové válce 1945 – 1948 
Pokračuje systém z 1. republiky

Československo / Socialismus 1948 – 1989

1948–1953 – 9let / povinně 9 let
Základní škola trvala 9 let. Osmá i devátá třída byly její běžnou součástí a povinná školní docházka trvala rovněž 9 let.

1953 – cca 1960 – 8 let / povinně 8 let
Základní škola byla zkrácena na 8 let. Osmá třída znamenala konec základní školy, devátá třída jako součást ZŠ neexistovala (případně už odpovídala střední škole) a povinná docházka trvala 8 let.

1960–1976/84 – 9 let / povinně 9 let
Fungovala základní devítiletá škola (ZDŠ) v délce 9 let. Osmá i devátá třída byly součástí druhého stupně a povinná školní docházka trvala 9 let.

1984–1990 – 8 let / povinně 10 let
Základní škola měla opět jen 8 ročníků. Osmá třída byla posledním ročníkem ZŠ, devátá třída odpovídala prvnímu ročníku střední školy (a byla povinná) a celková povinná docházka trvala 10 let.

1990–1995 – 9 let / povinně 9 let
Základní škola se postupně vrátila k 9 letům. Osmá třída byla součástí ZŠ (s možností odchodu na střední školu), devátá třída byla zpočátku nepovinná a povinná docházka trvala 9 let.

Od roku 1995 (současnost v ČR) – 9 let / povinně 9 let
Základní škola má standardně 9 ročníků. Osmá i devátá třída jsou povinnou součástí druhého stupně ZŠ a povinná školní docházka trvá 9 let.

ČESKÉ ŠKOLY A PLATY UČITELŮ

Orientační roční platy – Rakousko Uhersko (ve zlatých / později korunách)

Učitelé obecných škol (venkov) / 500–750 zlatých (později cca 1 000–1 500 K)
Učitelé ve větších obcích / městech / 700–1 150 zlatých
Řídící učitelé / nadučitelé / vyšší o několik set zlatých + příplatky
Středoškolští profesoři (gymnázia) / základ kolem 1 400 zlatých + služební postup (výrazně lépe placení)

Příplatky:
Po 5 letech služby obvykle +10 %, dále podle lokality (větší města vyšší „činovné“).

Měsíční platy učitelů vs. průměrná mzda (ČSR/ČSSR/ČR)
Nejlépe na tom byli učitelé za 1. republiky. Po roce 1989 dlouho podprůměrní, krátký vrchol v letech 2017–2021, poté opět pokles.

1918–1938 
V roce 1930 průměrná mzda: 789 Kč / Učitelé: 1 800–3 800 Kč (často 2–5× průměr)

1948–1989 (socialismus)
Kolem průměru (nivelizace mezd).
Koncem 80ých let byla průměrná mzda: cca 3 170–3 340 Kčs / Učitelé: kolem 94 % průměru (cca 3 000 Kčs)

1990–2017
Platy učitelů nízké. Cca 105–110 % průměru (jedny z nejnižších v OECD).

2017–2021 
Růst na historické maximum 125 %.
V roce 2017 byl průměrný plat učitelů: 31 548 Kč (cca 106 % průměru)
V roce 2021 byl průměrný plat učitelů: 47 833 Kč (cca 125 % průměru)

2022–2025
Pokles mezd zpět na 108–109 %.
V roce 2025 byl průměrný plat učitelů: 53 346 Kč ZŠ: 55 280 Kč / SŠ: 58 400+ Kč
Průměrná mzda v ČR: 49 215 Kč tj. 108,4 %

2026 (odhad): Stagnace nebo mírný růst kolem 108–110 % (cíl 130 %).

SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918

Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou.

Základní školy:
V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských.

Střední a vysoké školy:
V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem.

Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků

Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. 

Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština.

The post Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah. Ideální nejen pro rodiče, ale hlavně pro učitele. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Proč Daniel Pennac propaguje čtení

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy “Jako román” si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení.
Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi. Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

DESATERO ČTENÁŘE

Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám.
Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit.
Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem.
Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života.
Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme.
A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.

Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl.
Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení first appeared on Čítárny.

Klimatická krize. Vzpomínáte na éru pátečního flákání studentů po ulicích a řvaní často hloupých hesel ohledně tzv. oteplování klimatických krizí? Nikdo jim asi neřekl, že změna klimatu je tady už miliardy let, ale hlavně jde o úplně něco jiného. Podobně jako v kampani o ozonové díry na poč. 90 let.

Nikdo jim samozřejmě nevysvětlil,
že jsou jen jedním z nástrojů na vyvolání chaosu ve společnosti, z kterého by měl povstat nový světový korporátní totalismus, jak ho už dlouho propagují lidé z OSN, EU a jiných organizací, které nemají s demokracií vůbec nic společného.

Nikdo jim také neřekl,
že všechno, co mají, i tu svobodu projevu, mají díky obětavým lidem, kteří svět budovali před nimi tisíce let. Tu hůře, tu lépe, ale pořád dokonaleji.

JE ROZDÍL ŘÍCT KLIMATICKÁ KRIZE A KLIMATICKÁ ZMĚNA!

Klimatická změna (climate change) je dlouhodobá změna průměrného stavu klimatu, která se cyklicky projevuje už miliardy let a člověk ji zásadním způsobem neovlivňuje.

Klimatická krize je hodnotící a mobilizačně politické označení, které se nemusí vůbec zakládat na pravdě, ale na ideologických a aktivistických snahách měnit společnost. Např. skrze zvyšování daní za vymyšlený narativ o zvyšování CO2 a oteplování. Což může v konečném důsledku vést k rozpadu společenosti a jeho násilné přeměně.

K dokonalosti ve společnosti lidé směřují už po celá tisíciletí.
Někteří lidé jsou inteligentní a moudří, jiní stupidní a od přírody s nízkým IQ.
Někteří krásní, jiní slabí, další úspěšní a mnozí všehoschopní psychopati.
Vždy jde ale o souhru a hledání společné cesty.
A to všechno se časem mění. Člověk získává zkušenosti a vzdělání. Takoví lidé jsou více nebo méně moudří.
Ti, co se nedovzdělávají po celý život zůstávají jen a jen tupí vlastní vinnou.

Jak se jim ale odvažujete vytýkat, že vám na zlatém tácu dali všechno co máte a co je pro vás samozřejmostí, aniž byste museli pohnout prstem?
Snažíme se pochopit vaše nadšení, ale bohužel hloupost a stupidita tryská z většiny vašich prohlášení.

Klimatická krize už v roce 1993 byla nastavena jako globální oteplování. Označovali tak matku všech taktik strašení životním prostředím…
Liberálně levicové thinktanky skupiny pochopily, že když můžete ovládat energii, můžete ovládat i lidi.”

“Pokud má spalování fosilních paliv ve skutečnosti nebezpečný dopad na klima, máte recept na kontrolu veškerého využívání fosilních paliv. To je 80-90 % veškeré energie.
Pokud to dokážete kontrolovat a vypnout, můžete vypnout motory celého světa.”

Od začátku 21. století ČR investovala 600 miliard korun do solárních a větrných elektráren.
Za tuto cenu se u nás nyní vyrábí 3 % elektřiny v solárech a 1 % ve větrnících.
Kdyby se stejné peníze daly do jádra, měli bychom za to tři jaderné bloky, které by vyráběly 30 % elektřiny ČR!

Geolog, Prof. Ian Plimer:
“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”
„Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený…
Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima, pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. To se nikdy neřešilo.”

Takže co je skutečně CO2?
Pro všechny klimatické aktivisty! Většinou se jedná o opakování učiva ze 7 třídy ZŠ.

CO2 je potrava pro rostliny, ne znečištění!
Fotosyntéza je proces, při kterém rostliny využívají sluneční světlo, vodu a oxid uhličitý k vytvoření kyslíku!
Dýchání rostlin je proces, při kterém se kyslík spotřebovává a uvolňuje voda a CO2. Probíhá jak ve tmě , ale částečně i za světla.

CO2 tvoří jen 0,04 % atmosféry!
Lidské bytosti tvoří CO2 pouze 3 % z těchto 0,04 %.
Australský hlasatel, Alan Jones k tomuto údaji kdysi vtipně poznamenal: Je to jako říct: ‘Na Harbour Bridge je zrnko cukru. Musíte proto vyčistit celý most, je špinavý’.

Od roku 1057 se zvýšil obsah CO2 v atmosféře z 0,0315% na 0.0377% v roce 2007.

Australský hlasatel, Alan Jones, VYŠKOLUJE klimatické nadšence.

“CO2 tvoří 0,04 % atmosféry a lidské bytosti jsou zodpovědné za 3 % z těchto 0,04 %…
Je to jako říct: ‘Na Harbour Bridge je zrnko cukru. Vyčistěte most, je špinavý’.”

Jsme vyrobeni z uhlíku a každý z nás vydechujeme dvě kila CO2 denně. Je nás 8 miliard.
Veškerý CO2, který vypouštíme ze spalování fosilních paliv, pocházel v první řadě z atmosféry a oceánů… Život to využil a uložil jako fosilní paliva… a jsou plná uhlíku.

Klima, hladina moří a ledové příkrovy se vždy měnily a změny pozorované dnes jsou menší než ty v minulosti.

CO2 zaostává za nárůstem teploty asi 800 let, takže nemůže být příčinou.

Učitelé by měli být víc aktivní ve školách a šířit mezi dětmi logické a ověřené fakta!!!!!!!!!!!!
Musíme zachránit planetu před těmi, kteří říkají, že chtějí zachránit planetu.

“UHLÍKOVĚ NEUTRÁLNÍ” PODVODNÉ SOUSLOVÍ A KLIMATICKÁ KRIZE
Senátor John Kennedy griluje klimatologa z amerického ministerstva energetiky na #ClimateScam

John Kennedy:
“Pokud utratíme 50 bilionů dolarů, abychom se do roku 2050 stali uhlíkově neutrálními, o kolik to sníží světové teploty?”
David Turk, miniserstvi energetiky USA:
“Musíme teprve dát všechno dohromady.”

John Kennedy:
“Nevíte, že? Jen chcete, abychom utratili 50 bilionů dolarů, a nemáte nejmenší ponětí, zda to sníží světové teploty.”

Poznámka:
Současné úrovně uhlíku se zdají být kolem 0,04 %. Cokoli pod 0,02 % by bylo pro flóru KATASTROFICKÉ. Neměli bychom se starat o naši flóru, přesto prosazujeme, abychom měli 0 % uhlíku?
Něco tady nesedí? Podvod!

Pamatujte, že nástup totalit začíná vždy zotročením myšlenek na základě zfalšovaných ideí, kterým se lze klanět.

Klimatická krize? Vyléčení z klimatického opojení je ovšem jednoduché.
Nebuďte rozmazlení, vzdělávejte se a kriticky myslete a pak nám i sami sobě ukažte, co umíte. A to si můžete dovolit hned a bez ideokeců. To je jediná a pracná cesta vedoucí k lepší, smysluplnější budoucnosti.
Brát je velmi jednoduché, ale dávat společnosti zpět už vyžaduje námahu a odvahu.
Pamatujte, že lidská práva bez lidských povinností nelze brát vůbec vážně.

The post Klimatická krize. Globální podvod, pomýlené děti, vymývání mozků first appeared on Čítárny.

Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., vystoupil v roce 2008 u příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové s přednáškou „Velká iluze českého školství“. Ta se stala okamžitě  jedním z nejvyhledávanějších současných textů o povaze školního vzdělávání u nás.

BONUS VIDEO: Petr Piťha v katedrále sv. Víta za svobodu rodiny >>

Výběr z přednášky Petra Piťhy:

Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státní zaměstnanci, ale jejich submisivita hraničí se zbabělostí a bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Má to staletí dlouhé kořeny. Nikoho nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají nejprve, a často jedině, o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v pevného, pravdivého člověka.

Argumentace, při níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných debatách nejen logicky a věcně, ale hlavně morálně vadná. Když se hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená. Nicméně hospodyně spálila rýži, každý to pozná, všecko smrdí.

To, co budu dále říkat, opírám o dlouhodobé přímé pozorování, které o skutečném stavu říká často víc. Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak nějaký vzorek lidí něco vnímá, říká jen, co si ti lidé myslí. Nevzejde z toho žádné pravdivé zjištění o skutečnosti.

Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat, požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení.

Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše tam hovoří pro žáka a jeho svobodu.

Dojde-li ke sporu, neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování, nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina lidských práv a svobod, listina o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu (dnes je to na denním pořádku), znemožňuje vyučovací proces vůbec. Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor.

Kdykoli může být učitel obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li napaden. Kopne-li žák učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu musí být na pozoru, aby mu nedala špatnou známku, protože by to bylo podjaté hodnocení.

Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak toho, co chce vyjádřit, to vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco domyslet.

Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw! a někdy máš smůlu. Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu.

Podobně jako Listina lidských práv a svobod vznikla z dobrého a jasného důvodu, totiž vyloučit opakování hrůz koncentračních táborů, vznikl také pojem pozitivní myšlení z dobrých důvodů. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy musí životu čelit. Kult positive thinking nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je určitě snadnější.

Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by chtěl nějaké vědomosti.
Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat.

Když něco najde, neví a nepozná, zda to k jeho tématu patří, a už vůbec nepozná, zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost.

Internet – v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že na internetu je tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný.

Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy.
V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.

Zmínil jsem se již o esejích. Žákům jsou bez předchozího uvedení do problému zadána témata zcela překračující jejich možnosti. Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce poctivě přistoupit k úkolu, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15-20 stran (přílohy se nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti, kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusí a nemají. Ti, kteří se nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon stačí. Tomu říkám kazit mládež.

Vzpomínám si, že Bernard Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví.

Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní a dlouhé vzdělávání. Není-li potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne.

Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit se slovním hodnocením. Jenomže slabší, nebo pohodlní jedinci se musí včas dozvědět, že jejich výkon ve srovnání s jinými je slabý. Že to nic neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to udělalo se třetím v pořadí? A co to udělalo se čtvrtým, který nepostoupil do vyššího kola?

Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství, pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po akademických titulech způsobily takovou extensi univerzit, že to vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšení, kolik máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích. Vzdělanost však trpí a upadá.

Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu, ji vychovávají okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu.
Elity totiž nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elita jsou 2 až 3 % z populace a prvořadých je tak 6 %.

Na konci prvé republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem.

Potřeba množství publikací v kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet, kritika se rozpadá – každý má právo na svůj názor. Ostatně – úplná fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která jako exemplární bude připomínána, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se dostáváme do situace, že VŠ učitel buďto učí, nebo se publikačně drží. Obojí nejde stihnout.

Svým nejvlastnějším a tak důležitým úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro prvý stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly školy střední.

Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný absolvent ped. fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho, jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: Je to proto, že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte, nepříliš, resp. jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto vlastnosti zničili.

Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit. V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme.

The post Prof. Petr Piťha. Tragédie českého školství. Vyhledávaný text o povaze dnešního vzdělávání first appeared on Čítárny.

“Znám dobře současný trend inkluze. Je zde snaha integrovat všechny do hlavního proudu, aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření však může uplatňovat jen ten, kdo má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled.” Lubomíra Moudrá

Inkluze ve školství a učitel

Vážená paní ministryně,
k 15. 11. končí připomínkové řízení k vyhlášce § 19 školského zákona. Proto mě nemůže nechat klidnou vše, co se v současné době ve speciální pedagogice děje.

Mám ve speciální pedagogice dlouholetou praxi. Za tu dobu jsem měla možnost pracovat se všemi druhy postižení u dětí. (…) Asi největším oříškem pro mě byla hluchoslepá holčička s DMO. Při tomto těžkém postižení zbývá k využití pouze jeden smysl – hmat, který však byl kvůli DMO také částečně poškozen. Tato holčička přitom měla normální, nepoškozený intelekt.
Mám rovněž jedenáctiletou praxi jako učitelka ZŠ. Myslím si proto, že na základě svých zkušeností mám ke speciální pedagogice co říci.

Na vysoké škole mi nejvíce pro budoucí profesní život daly praxe na různých druzích speciálně pedagogických zařízení. Již tehdy mě nejvíce zaujal specifický duch, který na těchto školách vládne. Byl to duch maximální podpory a přijetí těchto dětí a zároveň vysoké specializované úrovně práce s těmito dětmi. Tento duch je charakteristický pro všechny speciální školy. Velmi specializovanými a vypracovanými metodami se zde děti učí zvládat čtení, psaní, počítání, vyjadřování, sebeobsluhu, zkrátka všemu potřebnému pro život.

Základní myšlenka, která nám byla vštípena a kterou jsme vysvětlovali dětem i rodičům, byla: maximální podpora sebevědomí, sebeúcty a důvěry v sebe u dítěte, vysvětlovali jsme dítěti, že zde se učí speciálními metodami vše, co potřebuje pro život, aby se do něj mohlo zapojit stejně jako ostatní. Překvapovala mě právě ta sebejistota, radostnost a vzájemná podpora dětí, ať to byly ty beznohé, které chodily po rukou, bezruké, které psaly ústy, slepé, apod. Tyto hodnoty, tak důležité pro jejich budoucí život, se daly vybudovat právě těmito vysoce specializovanými metodami a zkušeností speciálních pedagogů, kteří v daném prostředí působili mnoho let a zkušenosti načerpali.

Tyto školy mají své nezastupitelné místo.

Znám dobře současný trend inkluze. Je zde snaha integrovat všechny do hlavního proudu, aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření však může uplatňovat jen ten, kdo má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled.
Vždyť právě tím, že postižení jsou vychováváni a vzděláváni ve výše popsaném prostředí, se jim poskytne podpory a možnosti pozdějšího začlenění největší. Toho žádná škola, kde budou tyto děti integrovány, na takové úrovni nedosáhne. Mluvím nyní o určitých typech postižení – těch těžších. Některá postižení integrovat lze a je to dobře. Škola však k tomu musí mít vybudované podmínky. Takové podmínky se rozhodně nevybudují během půl roku, a jsou to:

• Především hluboké proškolení všech pedagogů pracujících na základních školách, včetně praxe ve speciálně pedagogických zařízeních a školách a „nasáknutí“ hlavního ducha speciální pedagogiky, což je bezpodmínečné přijetí všech, bez ohledu na jejich výkon. Tohle je to hlavní, co i mě speciální pedagogika naučila, a beru to jako velkou cennost, zvlášť v současné době zaměřené na výkon a rozdělování lidí do různých soupeřících sociálních skupin.

• Za druhé pak bezpodmínečně nutné snížení počtů žáků ve třídách. Má-li být ve třídě rodinné prostředí vstřícné ke všem, s integrovanými dětmi, neměl by počet dětí ve třídě být vyšší než 15 žáků. Zní to jako sci-fi a úzce to souvisí s financováním. Navíc k tomu všemu musí být vypracován projekt, vytvořený skutečnými odborníky se zkušenostmi. Ředitelé by také měli být opět zaměřeni především na pedagogický proces a ne na neustálé počítání, jak vyjdou s penězi, čemuž se potom chod školy podřizuje. V dobách, kdy školy neměly právní subjektivitu, ředitelé měli o tuto starost méně.

• Za třetí je nutné, aby na každé škole pracovalo několik speciálních pedagogů, kteří budou plnit funkci asistentů, neboť současný systém, kdy asistenti mají pouze absolvovaný kurz (v horším případě ani to ne) a jsou ohodnoceni tak, že se tomu lze jen zasmát, je absurdní.

Tito speciální pedagogové by měli mít navázaný úzký vztah se všemi druhy speciálních škol, kam by se chodili v případě potřeby učit či poradit. Tyto školy existují především v Praze a bylo by proto potřeba je rozšířit i do dalších velkých měst. Kromě toho by měly být v každé škole speciálně pedagogické třídy, ve kterých by se scházeli žáci, kteří to potřebují, na některé předměty – např. čeština, matematika, cizí jazyk.

Sama jsem pracovala ve speciální třídě, kde jsem měla čtyři oddělení. Tato práce je náročná, má svá specifika, ale dá se zvládnout. Myslím si proto, že podle velikosti školy by měla být nejméně jedna taková třída na 1. stupni a jedna na 2. stupni. Pracovalo by se v blocích, protože přímou a nepřímou práci je v takovém případě třeba rozložit do větších časových úseků.
Ostatní předměty by mohly děti plnit se svojí kmenovou třídou.
Toto vše by mělo být zcela průchozí, takže speciální pedagog by mohl dítě vrátit do kmenové třídy na určitý předmět, pokud by toho již bylo schopné, a opačně.

Já osobně si stejně myslím, že samotní handicapovaní žáci dosáhnou většího klidu a kvality přípravy na budoucí život ve speciálních školách. Nechala bych proto zcela na rodičích, do jakého typu zařízení chtějí své dítě dát. Toto dnes, v době svobody, možné není!

Mnou výše popsaný způsob výuky by měl však nezastupitelné místo v místech vzdálených od Prahy, kde většina speciálních škol (nemluvím o praktických školách) je.

Jsou zde totiž v současném uspořádání, tak jak nyní existuje, i nevýhody. První slabinou je, že děti ze vzdálenějších míst, které se vzdělávají ve školách pro žáky se sluchovým, zrakovým a tělesným postižením, musí bydlet na internátě v Praze, což rozhodně dobré není. Druhým problémem je to, že široká veřejnost, ani žáci ZŠ, nemají možnost dostat se s postiženými dětmi do styku a naučit se adekvátně s nimi jednat. Na základních školách je v tomto směru zcela pole neorané, a to jak u učitelů, tak u rodičů a u dětí.

Speciální školy by však měly mít nezastupitelnou metodickou roli, navíc některá postižení integrovat nelze, a hlavně rodiče musí mít širokou možnost se informovat a následně rozhodnout, kam své dítě chtějí dát, jestli do speciální školy, nebo integrovat do běžné školy.
Jsou však takové druhy postižení, při kterých by se nemělo o integraci do běžné školy ani uvažovat. Jak se asi bude v přeplněné běžné třídě, plné hluku a rozruchu, s dětmi mnohdy agresivními cítit integrovaný autista, který vnímá bolestně všechny silnější zvuky, je zvyklý na naprostý neměnný řád ve všem a na své stereotypy, které mu dodávají jistotu, a potřebuje hlavně laskavost a klid? Lze si to vůbec představit? – Měla jsem rovněž ve třídě nemluvící dítě. Navštěvovalo rok logopedickou třídu a vrátilo se mluvící s nepatrnou vadou řeči. Základní škola toto nedokázala. Já osobně, pokud by se to týkalo mého dítěte, bych v současné době volila jednoznačně speciální školu.

V současné době, kdy jsme na tom s penězi tak, jak jsme, bych viděla jako nejjednodušší nechat vše fungovat tak, jak je, a zajistit široké možnosti setkávání se obou skupin dětí (postižených a zdravých) při různých aktivitách mimo výuku. Při tom pak v klidu a za široké spolupráce odborníků vypracovat projekt změn, o kterém jsem se zmínila výše, vyhodnotit jej i finančně a rozhodnout, máme-li na to prostředky.
{youtube}jDynqLqzNLA{/youtube}

Až dosud jsem psala o speciální pedagogice obecně. Nyní bych se ráda zaměřila na praktické školy, kterých se navrhované změny nejvíce týkají.
Na praktické (tehdy zvláštní) škole jsem pracovala 8 let. Velmi dobře si pamatuji, v jakém stavu k nám přicházely děti ze základní školy. Bez sebevědomí, zneurotizované, sebepodceňující se, negativně naladěné, zdeptané neúspěchem, nepřijetím, často i posměchem nebo šikanou. Tyto věci na základní škole existují a nepřestanou existovat mávnutím kouzelného proutku, za současných podmínek (přeplněnost tříd, pohánění dětí k co největšímu výkonu, splnění všech výstupů, přeplněnost osnov, číselné hodnocení).

Tyto děti po příchodu do zvláštní školy neuvěřitelným způsobem rozkvetly. Mohly poprvé v životě poznat úspěch, bezpodmínečné přijetí od učitelů i kamarádů sobě rovných a byl z nich sejmut tlak, kterým na ně požadavky základní školy působily, a poskytnut prostor a podpora pro pochopení učiva, které bylo podáváno způsobem jim pochopitelným. K tomuto máme velmi dobře vypracované učebnice sestavené s přihlédnutím a zkušenostmi s tím, jak mentálně postižené dítě vnímá a co potřebuje, a učební plán zaměřený na zvládnutí toho hlavního.

Vždy platilo toto:
1. třída ZŠ je rozložena do prvních tří let školní docházky, neboť u lehce mentálně postižených dětí vyzrává nervová soustava pomaleji a v tomto věku je tomuto dozrávání nutno poskytnout prostor. Navíc u některých dětí je nutno vytvořit v tomto věku ještě i sociální návyky a doplnit znalosti, které by mělo dítě při vstupu do školy mít. O tom se ale podrobněji ještě zmíním.

Za první tři roky školní docházky zvládnou tedy žáci první třídu základní školy a dále to postupuje již zhruba podobně jako na základní škole (4. třída praktické školy odpovídá zhruba 2. třídě ZŠ, 5. třída 3. třídě atd.), s pomocí jednodušších učebnic a mírné redukce učiva, které obsahuje ty nejdůležitější vědomosti. Na 2. stupni se to pak zrychlí.

Děti tedy opouštějí praktickou školu s vědomostmi zhruba ukončené 7. třídy ZŠ. Zároveň je na praktické škole více hodin pracovního vyučování, neboť se vychází z potřeby získat praktické dovednosti, které žáci budou pro svůj další život potřebovat, neboť je zde předpoklad, že se uplatní hlavně v manuálních profesích.

V době, kdy jsem učila na zvláštní škole, byla možnost, o které nevím, jestli existuje dosud. Byla to možnost doplnit si po absolvování zvláštní školy ještě učivo posledních dvou ročníků základní školy a získat tak úplné základní vzdělání.
Toto by mělo zůstat zachováno a zároveň přidána možnost přestupu zpět na základní školu v průběhu školní docházky, nastane-li u dítěte zlepšení. Zrovna tak by mělo být ponecháno zcela na vůli rodičů, kde chtějí své dítě nechat vzdělávat. Jsem přesvědčena o tom, že ten klid na učení, podporu a pozitivitu při učení v současné chvíli základní školy integrovanému dítěti s LMP nejsou schopny poskytnout a za pomoci vámi navrhovaných opatření nebudou schopny poskytnout ani na začátku příštího školního roku.

Představte si, prosím, reálnou situaci na základní škole:
Ve třídě je průměrně 27 dětí, tlak je na co nejlepší a nejrychlejší zvládnutí učiva, konkrétně ve své třídě mám nyní 5 integrovaných dětí z důvodu ADHD syndromu a poruch učení, další 4 mají dyslektické poruchy rovněž diagnostikovány. V minulých dobách existovaly na základních školách pro podobné případy vyrovnávací třídy s menším počtem žáků a dyslektické třídy, z nichž pak děti přecházely do běžné 6. třídy ZŠ. Plnily svou funkci velmi dobře, poskytly dětem to, co potřebují – prostor, čas a speciálně pedagogický přístup. O to jde vždycky. Je třeba pochopit tuto základní věc – nejedná se o nějakou separaci, ale naopak o co největší podporu právě k tomu, aby se dítě dokázalo začlenit. Tyto třídy zmizely – není mi známo proč.

Mám to tedy ve třídě takto nastavené, k tomu další žáček „studuje“ dálkově přes e-maily v USA, jeden je nadprůměrně nadaný. Umí si někdo představit, jak to dopadne při začlenění dalších mentálně či jinak postižených dětí s asistenty nebo bez nich do této třídy? Řekla bych, že tak že asistent bude sedět s dítětem někde v rohu a snažit se ho naučit to, co by se jinak učilo v klidu a pohodě se svými kamarády ve speciální škole. V případě, že toto dítě bude mít k tomu ještě poruchu chování, odejde s ním ze třídy někam jinam, nebo dítě rozhodí celou třídu. To je tedy opravdu maximální poskytnutí podpory. Bude-li dětí s poruchami chování ve třídách více, logicky se to nebude rodičům líbit, mně by se to nelíbilo také. Budou hledat školu, kde je to lepší, a školy se opět rozdělí, tentokrát na ty dobré a špatné, propast mezi školami a mezi žáky se prohloubí.

A co nadané děti? Zrušíme třídy pro ně a víceletá gymnázia? To je přeci také proti trendu inkluze. Málokdo ví, že speciální školství zahrnuje rovněž děti nadané. Navrhovanému modelu tyto školy také nevyhovují. Není naprosto přirozené, že lidem i dětem je nejlépe mezi těmi, kteří jsou jim podobní?

Skutečný příběh?
Jako příklad reálného stavu bych ráda opět uvedla případ ze své třídy:
Klouček (říkejme mu Milánek) ke mně propadl, když jsem začínala s prvňáčky. Opakoval tedy 1. třídu. Byl stresovaný, pomočoval se, podpora z rodiny byla mizivá. Jako první úkol jsem si dala nechat ho „rozkvést“ tak, jak jsem o tom psala při zmínce o zvláštní škole. Povedlo se. Ze zlobivého, roztěkaného a nesoustředěného dítěte se stal radostný, iniciativní kluk. Tak to bylo v prvním pololetí 1. třídy. Učivo, které slyšel již podruhé, celkem zvládal. Ve druhém pololetí 1. třídy narazil na svůj strop. Děti mu začaly nezadržitelně utíkat. Na konci 1. třídy byla situace patová – opět zlobil, nezvládl chvíli sedět u práce, soustředit se. Něco uměl napsat, číst malinko a počítal s chybami do pěti.

Po své dlouholeté práci ve speciální pedagogice o sobě vím, že diagnostika mi jde docela dobře.
Bylo mi jasné, že toto je dítě s hraničním intelektem spadajícím v některých složkách do pásma LMP. V duchu jsem ho viděla jako úspěšné dítě na praktické škole. Konkrétně tento by to zřejmě zvládl i v běžné třídě s asistentem; sehnat asistenta však nebylo reálné a navíc i přes veškerou moji snahu byl ve třídě outsiderem, neměl kamaráda, byl jiný (nebyl to Rom) a děti si s ním neměly co říci. Ve školní jídelně si vždycky sedal k dětem ze speciálních tříd, které ve škole také máme, ty ho braly. Bylo to dlouhé uvažování. Kdyby tento žáček měl z domova maximální podporu, možná by ZŠ se čtyřkami prošel, přetížen a bez kamarádů. Tu však neměl.

Na začátku 2. třídy jsem věděla, že tohle musíme dělat nějak jinak, a šla jsem se poradit do SPC (Speciálně pedagogického centra).
Na tohle jednání tedy hned tak nezapomenu. Když jsem vše vysvětlila, bylo mi psycholožkou doporučeno, aby Milánkovi byly nasazeny léky, díky čemuž by tolik nevnímal, že selhává. Unikátní rada. Pár kroků od nás přitom fungovala speciální třída.
Rozhodla jsem se tedy k tomu, co jsem sama pokládala za nejlepší. Sehnala jsem si učebnice pro praktickou školu a o své vůli, tajně, jsem začala Milana učit podle nich. Vytvořila jsem z něho tedy zvláštní skupinu ve třídě. Samozřejmě to zabralo. Učebnice byly pro Milana srozumitelné, nadšení a zaujetí pro práci se vrátilo. Dětem jsem vysvětlila, že se učí to, co ony, ale potřebuje k tomu více času, než je dožene.

 Učili jsme se takhle rok. Na konci školního roku Milan počítal do dvaceti, po desítkách do sta, uměl násobilku dvou, měl splněnou 3. třídu praktické školy.
Přesně tak, jak to odpovídá prvním třem ročníkům praktické školy s ohledem na vyzrávání nervové soustavy. Byl to obrovský pokrok s ohledem na to, s čím na začátku školního roku začínal. Podle osnov základní školy ovládal však pouze učivo 1. třídy ZŠ a kousíček. Výstupy 2. třídy nesplnil. Přes svůj obrovský pokrok a snahu měl být tedy podle platných norem hodnocen nedostatečně.

Po diskusi s panem ředitelem byl tedy Milan hodnocen slovně. V hodnocení jsem vyzdvihla jeho velké pokroky a povzbudila ho k další práci. Musela se tam však objevit věta:
„Učivo 2. ročníku podle osnov ZŠ jsi nesplnil.“ No, pořád to vypadá lépe než pětka.

 V průběhu výše popsaného fungování ve 2. třídě mi bylo stále více jasné, že ve třetí už to tímhle způsobem nepůjde. Učiva ve 2. třídě je v porovnání se 3. třídou podstatně méně, navíc jsem na konci školního roku byla z této práce na dvě skupiny současně s výše popsaným stavem ve své třídě (pět dalších integrovaných, čtyři s poruchami učení, jeden žák v zahraničí, pro kterého jsem připravovala přezkoušení) značně umořená.

 Po vysoce fundované radě, které se mi dostalo v SPC, jsem tedy po dohodě s maminkou chlapce začala hledat dobrou PPP (Pedagogicko-psychologickou poradnu), kam bychom chlapce poslaly. Maminka, sama absolventka zvláštní školy, mě moc prosila, abych jí pomohla syna do speciální školy dostat. Přesvědčila jsem se, že dostat dnes dítě do speciální třídy je těžší než dostat maturanta na vysokou. Byla jsem svědkem naprosté beznaděje a bezvýchodného stavu matky, na její přání ohledně zařazení syna do speciální třídy nebyl vůbec brán zřetel.

 Vzhledem k tomu, že je poradna více vzdálená od bydliště žáka a se špatně navazující autobusovou dopravou s několika přestupy, slíbila jsem mamince, že ji do poradny odvezu vlastním autem. V průběhu školního roku jsme tam byli celkem pětkrát. Nebudu to popisovat podrobně, mohu jen říci, že přestože výsledky vyšetření odpovídaly požadavkům k zařazení do speciální školy, stáli jsme před neprostupnou zdí, poradna požadovala, aby žák absolvoval vyšetření opakovaně, protože musí tento výsledek vyšetření vyjít dvakrát. Později nám napsali výsledek tak, aby poradna byla krytá, to znamená bez doporučení, které by opravňovalo dítě k zařazení do praktické školy. Rodiče nejen tohoto dítěte, kteří si přejí, aby bylo vzděláváno ve speciální škole, nemají v současné době absolutně žádnou možnost toho dosáhnout.

 I v naší škole je podobných dětí v různých třídách mnoho.
Žijí svůj život trvale neúspěšného dítěte na okraji kolektivu, věčně selhávajícího, s útržkovitými vědomostmi, které jim nedávají smysl, dítěte naladěného negativně, neurotického, bez kamarádů, vystaveného mnohdy šikaně.

To je tedy v praxi rovný přístup k vzdělávání, úplně špatně pochopený a zcela převrácený.
Tito žáci propadnou jednou na 1. stupni, vícekrát nemohou, jednou na 2. stupni, takže vystupují ze 7. třídy ZŠ. Jak jsem již uvedla, i praktická škola končí zhruba na úrovni 7. třídy ZŠ.
Ti ze ZŠ ovšem vystoupí s útržkovitými znalostmi, trvale poškozeni devítiletým trápením, nešťastní. Jak úspěšní budou v dalším životě, je lehké domyslet; z nešťastných neúspěšných lidí skončí mnoho z nich u různých druhů agrese. Představme si k tomu ještě do praxe uvedený celý plán inkluze, to znamená další děti s asistenty či bez nich ve třídách.

 Milan je nakonec po ročním snažení mém i jeho rodičů ve speciální třídě naší školy.
Vídám ho každý den ve společné školní jídelně. Podle očekávání opět kvete a je šťastný. Jsem velmi ráda za každý den, který tam stráví v pohodě, a také za to, že se mu tam v klidu dostane základů vzdělání.
Jak to s ním dopadne v příštím školním roce, nevím.

Romská specifika a perspektivy:
Nakonec bych se ještě chtěla zmínit o těch, kteří stáli na začátku zrodu těchto plánovaných změn – o Romech.
Je známo, že jsou to oni, kteří si stěžovali, že jsou neoprávněně zařazováni do praktických škol. V některých případech to může být i pravda. Při mém působení ve zvláštní škole v Kladně, která byla známá jako škola prakticky romská (v jednotlivých třídách byl maximálně jeden dva žáci neromského původu, někdy ani to ne), jsme byli svědky stavu, kdy romští rodiče vodili děti k zápisu přímo do této školy, přestože správný způsob byl takový, že dítě mělo jít k zápisu do běžné ZŠ a teprve na základě doporučení PPP bylo vřazeno do speciální školy, pokud to potřebovalo. Více postižené děti přišly k zápisu do školy již s touto zprávou z PPP. Romští rodiče však PPP často vynechávali a rovnou přivedli dítě k zápisu do tehdy zvláštní školy, protože byla „jejich“. Na základě toho, že v té době mohli rodiče rozhodnout, kde chtějí, aby se jejich dítě vzdělávalo, bylo zapsáno tam.

 Myslím, že při dodržení správného postupu – že dítě nastoupí školní docházku v základní škole, a teprve selhává-li, je vyšetřeno a případně přeřazeno, nemělo by k nespravedlivému zařazení do speciální školy dojít. Navíc, jak jsem již uvedla, bylo možno si základní vzdělání doplnit. Myslím, že v každém případě je správnost zařazení možno si ohlídat, je to rozumnější než rozorat celé fungování speciální pedagogiky na základě stížnosti jedné skupiny obyvatel. Jde zde totiž ještě o jednu věc, kterou jsem v proběhlých diskuzích osobně vůbec nezaznamenala.

 Už na vysoké škole jsme se učili, že u mentálně postižených dětí rozlišujeme dva typy tohoto postižení – sociální mentální postižení a organické. Organické je dáno organicky – dítě se tak prostě narodí a není možno jej příliš měnit. Sociální demence je způsobena nepodnětným rodinným prostředím, nerozvíjením dítěte a podobně. Pokud je podchycena včas, dá se podstatně měnit k lepšímu. Je tragické, že se tyto dvě věci v současné době vůbec nerozlišují.

 Mluvila jsem s mnoha rodiči dětí s organicky danou demencí, kteří rozhodně jsou schopni dítěti poskytnout vše ke zdárnému vývoji, ale dítě má prostě své limity dané. Tito rodiče chtějí pro své dítě chápavé přijímající prostředí a speciální péči a metody jemu blízké, zároveň kamarády blízké mu úrovní. Nepřejí si integraci za každou cenu. Na ty v současné době není brán vůbec zřetel.

 Pokud jde o sociální demenci, která se u Romů vyskytuje častěji než u majoritní populace, tam je potřeba opatření daleko širšího.
Z nejširšího hlediska by bylo potřeba změn v celé společnosti tak, aby Romové měli usnadněno vůbec najít zaměstnání. Od toho se pak odvíjí vše ostatní. Jestliže však máme v naší republice regiony, kde je obecně složité najít práci, bude se to Romům dařit tím hůře, ne z důvodu rasismu, ale z důvodu zakořeněného povědomí o jejich nespolehlivosti.
Romské děti je pak třeba podchycovat v útlém věku a začít rozvíjet co nejdříve, tak aby už do školy nepřicházely s tímto handicapem.

 Je to běh na dlouhou trať a práce, která se musí dělat postupně a dlouhou dobu. Ze své zkušenosti vím, jak nepodchycené a temperamentní romské dítě dokáže rozhodit práci v celé třídě, současně ale znám i mnoho romských dětí hodných a šikovných, takže přestože nyní píši o Romech, bylo by správnější psát obecně o dětech se sociální demencí jako takových.
Konkrétně Romů se však týká to, že především oni sami by měli převzít iniciativu. Z jejich středu musí vyjít vzdělaní lidé, kteří se budou sami snažit vyřešit problémy jejich společnosti uvnitř ní samé a následně pak ve vztahu k ostatním.

Na závěr bych chtěla apelovat a poprosit. Vezměte, prosím, v úvahu podněty speciálních pedagogů.
Nevím, kdo v současné době za ministerstvo školství má mandát k jednání s EU. Měl by to být v každém případě odborník s širokým vhledem do problematiky. Nevěřím tomu, že bychom nedokázali své speciální školství před EU obhájit a vysvětlit. A nevěřím také tomu, že by to odborníci v EU nedokázali pochopit. Chce to jen více dialogu. V každém případě by lidé, kteří rozhodují o změnách, měli problematiku znát, jak naši, tak ti z EU. V první řadě to znamená navštívit speciální školy a seznámit se s prací v nich. Není problém sem příslušné lidi z EU pozvat.

 Je možné, že v jiných zemích je speciální pedagogika organizována jinak. Není však dobré nutit všechny pracovat podle jednoho „jedině správného“ modelu. Je to o komunikaci a také o naší schopnosti se obhájit.

Pamatuji se na dobu těsně po sametové revoluci. Tehdy k nám přijeli speciální pedagogové ze Západu, aby nám předali své zkušenosti. Když jsme jim vše ukázali a provedli je po speciálních školách, řekli nám: „My vás nemáme co učit, my se budeme učit od vás.“ Tehdy byla speciální pedagogika u nás na světové špičce. Nenechte ji, prosím, upadnout do chaosu, už jen kvůli těm profesorům, vyhlášeným kapacitám, kteří ji před lety u nás zakládali a dobře věděli proč.

Děkuji.

The post Inkluze a její nesmyslnost. Zkušená kantorka Lubomíra Moudrá o českém školství first appeared on Čítárny.

Znalosti. Slovo, které dnes slýcháme častěji v souvislosti s tím, co děti už neumí, než co skutečně umí. Americký spisovatel a právník Michael Snyder použil v jednom ze svých textů unikátní materiál: oficiální zkoušku z ruské školy z roku 1912 určenou pro žáky ve věku 13–14 let při přechodu do vyššího ročníku.

Výsledek?
Většina dnešních dospělých by u ní nejspíš propadla stejně jako jejich děti školou povinné.
A co je nejhorší? Materiál se dá bez problémů aplikovat i na české vzdělávání.

Jak vypadaly znalosti před více než sto lety?

Zkouška z roku 1912 obsahovala několik částí:

1. Znalosti – výslovnost
Vyslov správně 40 zadaných slov.

2. Čtení
Přečti nahlas úryvek zadaný učitelem.

3. Znalosti – aritmetika (10 úkolů)
Příklady zahrnovaly:
1. Napsat slovy 5 zadaných čísel. Pozor, u čtyř z nich se jedná o desetinné číslo!
2. Spočítat: 35,7 + 4; 5,8 + 5,14; 59 + 112
3. Je dána cena metru tapety, rozměry stěn, dveří a dvou oken. Kolik bude tapeta stát?
4. Kdosi koupil farmu za 2.400 dolarů a prodal ji za 2.700 dolarů. Kolik procent byl zisk?
nebo
10. Je dána cena kubíku dřeva. Spočítej, kolik zaplatíš za nákup dřeva na stavbu boudy, jejíž šířka a výška jsou dány.

4. Znalosti – gramatika
Osm otázek typu: „Jaké vlastnosti má sloveso?“
nebo „Rozdělte větu na části: Pepa běží po mostě.“

5. Dále následovalo deset otázek z geografie:
Např. „Vyjmenujte v sestupném pořadí tři nejvyšší pohoří Ruska“. Která moře a oceány oblévají ruské území. Vyjmenuj 5 největších řek Ruska. Kolik měří nejvyšší  hora Ruska? Z jakého ruského města se vyváží nejvíc zboží a kam?”
a fyziologie
„Proč je třeba se učit fyziologii? Popište uspořádání srdce. Jaký je rozdíl mezi žílami a tepnami?“

Srovnání s dnešními znalostmi 

Stejný materiál lze použít i pro české školy. Znalosti, které se v roce 1912 požadovaly od třináctiletých, překonávají úroveň mnoha dnešních deváťáků a často i středoškoláků. A co teprve příklady z nižších ročníků téže ruské školy:

Na ukázku příklady ze 6. ročníku (algebra a logika – příklady 1005, 1006, 1021, 896)

1005. a) Může dvojice přirozených čísel vyhovovat zápisu 6x – 5y = 102 ?
b) Může dvojice čísel, kdy každé z nich je dělitelné 3, vyhovovat rovnici 37x + 41y = 107 ?

1006. Najděte pět řešení těchto rovnic:
0 . x + 2y = -7
3x + 0 . y = -21
x . (y + 5) = 0
(x – 3) (y + 4) = 0

1021. Dokažte sestrojením, že grafy rovnic y = -x + 5, 2x – y = 16 a x + 2y – 3 = 0 se protínají v jednom bodě. Najděte souřadnice tohoto bodu.

896. Vyjádřete tyto výrazy jako součet nebo rozdíl třetích mocnin a rozložte je na činitele:

Na ukázku příklady z 2. ročníku I. stupně, žáci 8 let:

1. Na severní stranu školního pozemku děti nasadily po 45 kusech lip a akácií. Za několik dní nasázely ještě 15 lipek a 25 akácií. Kolik celkem nasadily lipek a kolik akácií?
2. Žáci vysázeli sazenice malin. V srpnu vysadili 35 kusů, v září 25 a v říjnu 15. Dobře se ujaly jen ty, které byly vysazeny v září. Ostatní byly slabé. Kolik bylo slabých sazenic?

Pokles inteligence a znalostí od viktoriánské éry

Není to jen o školních testech. Podle studie Amsterodamské univerzity z roku 2013 ztratili lidé západní civilizace od viktoriánské éry (1831–1901) v průměru 14 bodů IQ. Výzkumník Jan te Nijenhuis analyzoval 14 studií reakčních časů z let 1884–2004. Reakční doba se prodloužila z 194 milisekund na konci 19. století na 275 milisekund v roce 2004 – což podle vědců odráží zpomalení mentálního zpracování, tedy pokles inteligence.

Další studie (1980 vs. 2008) ukázaly, že průměrný 14letý Brit byl v roce 2008 o šest bodů IQ méně inteligentní než jeho vrstevníci před 28 lety. Nejvíce poklesl výkon u teenagerů v horní polovině inteligenční škály. Profesor James Flynn (autor tzv. Flynnova efektu) to přisuzuje „méně inteligentní kultuře mládeže“, kde vliv rodičů na IQ slábne s věkem.

Podobné trendy hlásí Dánsko (pokles o 1,5 bodu IQ u branců od roku 1998), Spojené království i Austrálie. Některé odhady varují, že do roku 2110 by globální průměrné IQ mohlo klesnout o osm bodů nebo i více.

Znalosti nejsou samozřejmost

Znalosti žáků roku 1912 nebyly výjimkou – byly standardem. Dnešní pokles není jen „změnou osnov“. Je to změna celé společnosti. Materiál Michaela Snydera není jen nostalgickou vzpomínkou. Je to varování, které platí stejně pro Ameriku jako pro Česko.

Zkuste si sami některý z příkladů z roku 1912. Kolik toho svedete vy? A kolik vaši děti?

A nakonec nejdůležitější fakta:
Znalosti a tím i inteligence se nedědí automaticky.
Buď je budujeme, nebo je ztrácíme.
A podle všeho je právě teď ztrácíme rychleji, než si mnozí připouštějí.

The post Znalosti žáků dnes a před více než 100 lety: Šokující testy z roku 1912. Vzdělanost klesá! first appeared on Čítárny.

Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.

Andreas Popp: Kdo se denně zabývá tím, aby si honbou za stále chybějícími úroky zajistil v rámci našeho vykořisťovatelského finančního systému své přežití, tomu často chybí čas a síla, než aby se zabýval zlovolnou podstatou dnešního zřízení.

Člověk však chce být v obraze a mylně se domnívá, že toho dosáhne zkrze sledováním zpráv, říká Andreas Popp. Spíše pravý opak je pravdou.

ANDREAS POPP / ROZHOVOR

Koncentrujte se raději na Vašich pět smyslů a vlastní intuici to je můj tip.
Tímto vlastním počínáním rozpoznáte rychle skutečné souvislosti.
V naší společnosti jsme permanentně udržování v uměle vytvořené dualitě. To u nepřemýšlejících lidí funguje velmi dobře – v zájmu systému. Prostí lidé nejsou hloupí, nýbrž spíše jen “ozářeni” systémem.

Když jsem nedávno přednášel v jednom německém městě, vedl jsem během pauzy velmi zajímavý rozhovor s jedním starým pánem.
Jeho duch, vědomosti a vysoká úroveň způsobu jeho komunikace na mě udělal hluboký dojem. Jen jeho znalost historie a kultury byla ohromná. “Z rukávu” citoval Platóna, Goetheho, Schillera.
Po tomto dlouhém, pro mně velmi zajímavém rozhovoru jsem toho pána zeptal na jeho profesi. Jeho odpověď mně zaskočila.
Byl to sedlák – a hrdě mi vyprávěl, že střední školu absolvoval ještě před svým vyučením (!) a neopoměl dodat, že v jeho mládí si “vzdělávací” systémy své jméno ještě zasloužily.

Při slovech tohoto vzdělaného sedláka se mi prohnala hlavou spousta myšlenek.
Vzpoměl jsem si na debaty s dnešními maturanty, kteří umí Goetheova Fausta jen správně zařadit, pokud si zrovna vybrali ten správný “volitelný” předmět (Leistungskurs).

Dramatická selhání našeho (německého) vzdělávacího systému si někdo evidentně přeje, jinak si to neumím vyložit.
Nebo jak si chcete jinak tuto zrychlenou destrukci jediné německé “suroviny” vysvětlit?
Už staří germáni, na které se normální lidé stále ještě zcela nesmyslně dívají jako na v kožešinách pobíhající mlátičky, jejichž hlavním úkolem mělo být zabíjení dobrých Římanů, vedli evidentně vysoce duchovně kvalitní život.

Velikým cílem germánského člověka byla zřejmě skutečná svoboda.
Kdo dokázal sebe a svou rodinu uživit v rámci autarkního zemědělství ten této svobody dosáhl. Jednotliví členové se potom rádi podřídili hlavě rodiny. Ne jako otroci, nebo podobně utlačovaní nýbrž jako svobodně podřízení kteří se v zájmu vlastního zaopatření nechali začlenit do rolnické dělby práce.

Silné rodinné pouto byl přirozeně nejcennější výdobytek, který bylo třeba chránit, jestliže hrozilo nebezpečí zvenčí.
Zřejmě právě takto se po staletí či tisíciletí vyvíjela vysoká kulturní síla – v rámci této životní filosofie bez nějakého útisku!
Tato silná společenství zapřičinila další veliký vývoj řemeslo!
Dokonce ještě v dnešní době je mnoho rukodělných kvalit severní Evropy specielně Německa – označováno jako “perly řemesla”
Velké inženýrské umění německého automobilového průmyslu letecké a kosmické techniky, jakož i mnoho dalších oborů jsou dodnes nepřekonané.

Kořeny těchto typických vlastností se dají očividně hledat již u starých germánských národů jejichž touha po perfekcionismu a neustálé optimalizace představovala základ smyslu života Jakožto řemeslník se vlastně člověk sám šlechtil a dostával se do vyšších, ostatními uznávaných pater přičemž výrazem “šlechtit” nemám na mysli někdejší, dodnes existující skupiny lidí modré krve, kteří byli katolickou církví dosazování jako panovníci v knižectví, aby vysávali lid a drželi jej v daňovém područí.

Germánští mistři řemesla, stejně jako germánští sedláci byli osoby, kteří se svými perfekcionistickými výkony přiblížili optimální svobodě tak blízko jak jen to bylo možné a byli tak ohrožování už jen přírodními vlivy, jako byla třeba nepřízeň počasí.
Pročež taky vždy udržovali kontakt se svými bohy.

Je známo, že Germáni měli spoustu bohů, ať to byl Bůh Hněvu, Bůh Hromu, Bůh Deště, atd.
Řemeslnné výkony byly jasným uměním zručnosti které zase pomáhalo blíže pochopit i duchovní rozměr života. Helvéti, Normané, Vikingové, Gótové ostatně Gótové, kteří byli tak početní, že se museli rozdělit do světových stran západní Gótové, východní Gótové, atd. a ostatní kmeny, vedly germánský způsob života.
Gotický Kolínský dóm, tedy quasi germánská stavba platí mezi odborníky dodnes mezi architektonický zázrak.

CHTĚL BYCH NYNÍ KONSTATOVAT DVA, DLE MÉHO SOUDU DŮLEŽITÉ BODY:
1.
Germáni byli rozprostřeni po velkých částech Evropy a neměli by být dáváni do souvislosti pouze s Němci. Ostatně pojem Indogermáni nevznikl jen tak náhodou.
Proč např. mnoho spirituálně založených lidí tíhne tolik k Indii?
Najdeme snad i tam některé germánské aspekty které zde byly před mnoha staletími převzaty?
Ptám se vážně.
2.
Tisíciletá německá historie se neskládá období 1933-1945 ikdyž tomu máme podle příslušných výkladů věřit.
Kdybychom znovuobjevili některá materialistickými “kulturami” zničená nebo skrytá, dědictví našeho původu mohli bychom zřejmě vyhodit množství knih, které dnes platí za “učební” látku.
Zmíněné staré schopnosti ve velkých částech staré Evropy ale i silná kmenová a rodinná pouta byly na čistě materialistické straně Říma jakoži i oligarchicky řízeným impériem USA vnímány jako nebezpečí, se kterým je třeba bojovat.

Teď někteří z Vás, kteří zrovna poslouchají, zřejmě už ohrnují nos neboť naše dnešní reflexy chtějí hned vyvolat nějaké radikální tendence. Avšak opak je pravdou!
A já předpovídám skutečně radikální vývoj v naší vlasti přičemž mi jsou jak pravicoví tak i levicoví “radikálové” proti srsti.
Ti co přemýšlí jednoduše mi často vyčítají že chci Němce jen tak zbavit historické odpovědnosti zvláště, jedná-li se o naši nedávnou historii.
I to je samozřejmě zcela mimo.

Na druhou stranu však přeci jen chci rozdělit všechnu tu špínu trochu rovnoměrněji na tom mi záleží.
Možná byl třeba Norimberský proces který byl přinejmenším z právního hlediska dosti svérázný prostě jen “příliš krátký”
Ta dnešní organizace, jakže se jmenuje?
ANTIFA, nebo jiné samozvané skupiny “proti pravici” dosáhnou podle přesně pravý opak toho, co si kladou za cíl. Přičemž mnoho malých nohsledů možná v duchu věří v to správné a usilují o to.

V tomto díle bych rád dal podnět k přemýšlení že náš vnitřní pocit, že vše kolem nás je postavené na hlavu, je správný.
Dosáhneme-li ve větších skupinách duševní autarkie můžeme konečně začít s prováděním trvalých positivních změn
Být autonomní není nic špatného ikdyž je tento pojem dnes vnímán převážně negativně.

Můj osobní tip, především pro ty mladší, zní:
Vidím kolem sebe pobíhat spoustu lidí se sluchátky na uších ať už při cvičení, ve školních autobusech, nebo jen tak ve městě.
Děje se tu trvalé zanášení rozumu a duše, které je velmi nebezpečné.
Je mi jasné, že této produkovaná závislosti, která má zabránit přemýšlení je těžké se zbavit.
Pokuste se někdy v klidu, nejlépe v přírodě, pokud je to možné na 10 min. jen tak v klidu posedět a nechat se unášet bez jakékoli muziky, bez jakéhokoli hovoru, nebo něčeho jiného.
Vydržíte to?
A nebo Vás to ticho začne za chvíli znervózňovat?
To by byl velmi vážný varovný signál!

Stejně jako kdysi máme v sobě nekonečnou energii kterou člověk může probudit, pokud bude skutečně chtít.
Poté se otevřou všechny horizonty a člověk začne cítit klíčící svobodu.
Tato rozvíjející se kolektivní síla která nepotřebuje žádnou organizaci, nebo vládu může tento svět velmi rychle nasměrovat správným směrem.
Když svým posluchačům přibližuji svůj svět, často slýchávám, že “ztrácejí půdu pod nohama”.
A já jim vždy říkám: To je přeci skvělé!
Neboť jen z ptačí perspektivy může člověk získat přehled.
Na to ale člověk musí ztratit půdu pod nohama. Užijte si přeci toto létání!
Ani já neznám do podrobna skutečnou historii našeho národa, za kterou tu nyní hovořím.
Věřím však, že mohu velkou část oficiálních výkladů naší historie vyvrátit.
Tím jsem sice ztratil pohled na svět, který jsem získal ve škole ale to je mi milejší, než mít ten špatný.

Znám mnoho oficiálních historiků kteří vyučují něco jiného, než čemu věří.
Toto šílenství už musí přestat!
A o to bychom se měli zasadit.
Naše velké schopnosti v rámci jedinečné rukodělné tradice mohou znovu ožít neboť ono chtěné zničení za poslední desetiletí nemusí být trvalé!
Duch, vynalézavost a ostatní vlastnosti se nedají externímy vlivy za pár generací jen tak rozpustit.
Ostatně, ani pár to ještě není…
Nemyslím, že to odpovídá našim vlastnostem, brát dětem budoucnost (potraty) a sužovat jejich duše nebo mučit naše zvířata v hrůzných podmínkách, abychom je pak přepravili na porážkový dvůr a to bych mohl v těchto zavrženíhodnostech pokračovat…
A já se jen tak neunavím stejně jako jiní mí nezávislí kolegové a budu nadále říkat nepohodlné věci.

Překlad: Zvídavý Vincenc; zvidavyvincenc.wordpress.com

The post Andreas Popp. Kdo má zájem na cílené destrukci vzdělávacího systému? first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.