Znalosti. Slovo, které dnes slýcháme častěji v souvislosti s tím, co děti už neumí, než co skutečně umí. Americký spisovatel a právník Michael Snyder použil v jednom ze svých textů unikátní materiál: oficiální zkoušku z ruské školy z roku 1912 určenou pro žáky ve věku 13–14 let při přechodu do vyššího ročníku.

Výsledek?
Většina dnešních dospělých by u ní nejspíš propadla stejně jako jejich děti školou povinné.
A co je nejhorší? Materiál se dá bez problémů aplikovat i na české vzdělávání.

Jak vypadaly znalosti před více než sto lety?

Zkouška z roku 1912 obsahovala několik částí:

1. Znalosti – výslovnost
Vyslov správně 40 zadaných slov.

2. Čtení
Přečti nahlas úryvek zadaný učitelem.

3. Znalosti – aritmetika (10 úkolů)
Příklady zahrnovaly:
1. Napsat slovy 5 zadaných čísel. Pozor, u čtyř z nich se jedná o desetinné číslo!
2. Spočítat: 35,7 + 4; 5,8 + 5,14; 59 + 112
3. Je dána cena metru tapety, rozměry stěn, dveří a dvou oken. Kolik bude tapeta stát?
4. Kdosi koupil farmu za 2.400 dolarů a prodal ji za 2.700 dolarů. Kolik procent byl zisk?
nebo
10. Je dána cena kubíku dřeva. Spočítej, kolik zaplatíš za nákup dřeva na stavbu boudy, jejíž šířka a výška jsou dány.

4. Znalosti – gramatika
Osm otázek typu: „Jaké vlastnosti má sloveso?“
nebo „Rozdělte větu na části: Pepa běží po mostě.“

5. Dále následovalo deset otázek z geografie:
Např. „Vyjmenujte v sestupném pořadí tři nejvyšší pohoří Ruska“. Která moře a oceány oblévají ruské území. Vyjmenuj 5 největších řek Ruska. Kolik měří nejvyšší  hora Ruska? Z jakého ruského města se vyváží nejvíc zboží a kam?”
a fyziologie
„Proč je třeba se učit fyziologii? Popište uspořádání srdce. Jaký je rozdíl mezi žílami a tepnami?“

Srovnání s dnešními znalostmi 

Stejný materiál lze použít i pro české školy. Znalosti, které se v roce 1912 požadovaly od třináctiletých, překonávají úroveň mnoha dnešních deváťáků a často i středoškoláků. A co teprve příklady z nižších ročníků téže ruské školy:

Na ukázku příklady ze 6. ročníku (algebra a logika – příklady 1005, 1006, 1021, 896)

1005. a) Může dvojice přirozených čísel vyhovovat zápisu 6x – 5y = 102 ?
b) Může dvojice čísel, kdy každé z nich je dělitelné 3, vyhovovat rovnici 37x + 41y = 107 ?

1006. Najděte pět řešení těchto rovnic:
0 . x + 2y = -7
3x + 0 . y = -21
x . (y + 5) = 0
(x – 3) (y + 4) = 0

1021. Dokažte sestrojením, že grafy rovnic y = -x + 5, 2x – y = 16 a x + 2y – 3 = 0 se protínají v jednom bodě. Najděte souřadnice tohoto bodu.

896. Vyjádřete tyto výrazy jako součet nebo rozdíl třetích mocnin a rozložte je na činitele:

Na ukázku příklady z 2. ročníku I. stupně, žáci 8 let:

1. Na severní stranu školního pozemku děti nasadily po 45 kusech lip a akácií. Za několik dní nasázely ještě 15 lipek a 25 akácií. Kolik celkem nasadily lipek a kolik akácií?
2. Žáci vysázeli sazenice malin. V srpnu vysadili 35 kusů, v září 25 a v říjnu 15. Dobře se ujaly jen ty, které byly vysazeny v září. Ostatní byly slabé. Kolik bylo slabých sazenic?

Pokles inteligence a znalostí od viktoriánské éry

Není to jen o školních testech. Podle studie Amsterodamské univerzity z roku 2013 ztratili lidé západní civilizace od viktoriánské éry (1831–1901) v průměru 14 bodů IQ. Výzkumník Jan te Nijenhuis analyzoval 14 studií reakčních časů z let 1884–2004. Reakční doba se prodloužila z 194 milisekund na konci 19. století na 275 milisekund v roce 2004 – což podle vědců odráží zpomalení mentálního zpracování, tedy pokles inteligence.

Další studie (1980 vs. 2008) ukázaly, že průměrný 14letý Brit byl v roce 2008 o šest bodů IQ méně inteligentní než jeho vrstevníci před 28 lety. Nejvíce poklesl výkon u teenagerů v horní polovině inteligenční škály. Profesor James Flynn (autor tzv. Flynnova efektu) to přisuzuje „méně inteligentní kultuře mládeže“, kde vliv rodičů na IQ slábne s věkem.

Podobné trendy hlásí Dánsko (pokles o 1,5 bodu IQ u branců od roku 1998), Spojené království i Austrálie. Některé odhady varují, že do roku 2110 by globální průměrné IQ mohlo klesnout o osm bodů nebo i více.

Znalosti nejsou samozřejmost

Znalosti žáků roku 1912 nebyly výjimkou – byly standardem. Dnešní pokles není jen „změnou osnov“. Je to změna celé společnosti. Materiál Michaela Snydera není jen nostalgickou vzpomínkou. Je to varování, které platí stejně pro Ameriku jako pro Česko.

Zkuste si sami některý z příkladů z roku 1912. Kolik toho svedete vy? A kolik vaši děti?

A nakonec nejdůležitější fakta:
Znalosti a tím i inteligence se nedědí automaticky.
Buď je budujeme, nebo je ztrácíme.
A podle všeho je právě teď ztrácíme rychleji, než si mnozí připouštějí.

The post Znalosti žáků dnes a před více než 100 lety: Šokující testy z roku 1912. Vzdělanost klesá! first appeared on Čítárny.

Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.

Andreas Popp: Kdo se denně zabývá tím, aby si honbou za stále chybějícími úroky zajistil v rámci našeho vykořisťovatelského finančního systému své přežití, tomu často chybí čas a síla, než aby se zabýval zlovolnou podstatou dnešního zřízení.

Člověk však chce být v obraze a mylně se domnívá, že toho dosáhne zkrze sledováním zpráv, říká Andreas Popp. Spíše pravý opak je pravdou.

ANDREAS POPP / ROZHOVOR

Koncentrujte se raději na Vašich pět smyslů a vlastní intuici to je můj tip.
Tímto vlastním počínáním rozpoznáte rychle skutečné souvislosti.
V naší společnosti jsme permanentně udržování v uměle vytvořené dualitě. To u nepřemýšlejících lidí funguje velmi dobře – v zájmu systému. Prostí lidé nejsou hloupí, nýbrž spíše jen “ozářeni” systémem.

Když jsem nedávno přednášel v jednom německém městě, vedl jsem během pauzy velmi zajímavý rozhovor s jedním starým pánem.
Jeho duch, vědomosti a vysoká úroveň způsobu jeho komunikace na mě udělal hluboký dojem. Jen jeho znalost historie a kultury byla ohromná. “Z rukávu” citoval Platóna, Goetheho, Schillera.
Po tomto dlouhém, pro mně velmi zajímavém rozhovoru jsem toho pána zeptal na jeho profesi. Jeho odpověď mně zaskočila.
Byl to sedlák – a hrdě mi vyprávěl, že střední školu absolvoval ještě před svým vyučením (!) a neopoměl dodat, že v jeho mládí si “vzdělávací” systémy své jméno ještě zasloužily.

Při slovech tohoto vzdělaného sedláka se mi prohnala hlavou spousta myšlenek.
Vzpoměl jsem si na debaty s dnešními maturanty, kteří umí Goetheova Fausta jen správně zařadit, pokud si zrovna vybrali ten správný “volitelný” předmět (Leistungskurs).

Dramatická selhání našeho (německého) vzdělávacího systému si někdo evidentně přeje, jinak si to neumím vyložit.
Nebo jak si chcete jinak tuto zrychlenou destrukci jediné německé “suroviny” vysvětlit?
Už staří germáni, na které se normální lidé stále ještě zcela nesmyslně dívají jako na v kožešinách pobíhající mlátičky, jejichž hlavním úkolem mělo být zabíjení dobrých Římanů, vedli evidentně vysoce duchovně kvalitní život.

Velikým cílem germánského člověka byla zřejmě skutečná svoboda.
Kdo dokázal sebe a svou rodinu uživit v rámci autarkního zemědělství ten této svobody dosáhl. Jednotliví členové se potom rádi podřídili hlavě rodiny. Ne jako otroci, nebo podobně utlačovaní nýbrž jako svobodně podřízení kteří se v zájmu vlastního zaopatření nechali začlenit do rolnické dělby práce.

Silné rodinné pouto byl přirozeně nejcennější výdobytek, který bylo třeba chránit, jestliže hrozilo nebezpečí zvenčí.
Zřejmě právě takto se po staletí či tisíciletí vyvíjela vysoká kulturní síla – v rámci této životní filosofie bez nějakého útisku!
Tato silná společenství zapřičinila další veliký vývoj řemeslo!
Dokonce ještě v dnešní době je mnoho rukodělných kvalit severní Evropy specielně Německa – označováno jako “perly řemesla”
Velké inženýrské umění německého automobilového průmyslu letecké a kosmické techniky, jakož i mnoho dalších oborů jsou dodnes nepřekonané.

Kořeny těchto typických vlastností se dají očividně hledat již u starých germánských národů jejichž touha po perfekcionismu a neustálé optimalizace představovala základ smyslu života Jakožto řemeslník se vlastně člověk sám šlechtil a dostával se do vyšších, ostatními uznávaných pater přičemž výrazem “šlechtit” nemám na mysli někdejší, dodnes existující skupiny lidí modré krve, kteří byli katolickou církví dosazování jako panovníci v knižectví, aby vysávali lid a drželi jej v daňovém područí.

Germánští mistři řemesla, stejně jako germánští sedláci byli osoby, kteří se svými perfekcionistickými výkony přiblížili optimální svobodě tak blízko jak jen to bylo možné a byli tak ohrožování už jen přírodními vlivy, jako byla třeba nepřízeň počasí.
Pročež taky vždy udržovali kontakt se svými bohy.

Je známo, že Germáni měli spoustu bohů, ať to byl Bůh Hněvu, Bůh Hromu, Bůh Deště, atd.
Řemeslnné výkony byly jasným uměním zručnosti které zase pomáhalo blíže pochopit i duchovní rozměr života. Helvéti, Normané, Vikingové, Gótové ostatně Gótové, kteří byli tak početní, že se museli rozdělit do světových stran západní Gótové, východní Gótové, atd. a ostatní kmeny, vedly germánský způsob života.
Gotický Kolínský dóm, tedy quasi germánská stavba platí mezi odborníky dodnes mezi architektonický zázrak.

CHTĚL BYCH NYNÍ KONSTATOVAT DVA, DLE MÉHO SOUDU DŮLEŽITÉ BODY:
1.
Germáni byli rozprostřeni po velkých částech Evropy a neměli by být dáváni do souvislosti pouze s Němci. Ostatně pojem Indogermáni nevznikl jen tak náhodou.
Proč např. mnoho spirituálně založených lidí tíhne tolik k Indii?
Najdeme snad i tam některé germánské aspekty které zde byly před mnoha staletími převzaty?
Ptám se vážně.
2.
Tisíciletá německá historie se neskládá období 1933-1945 ikdyž tomu máme podle příslušných výkladů věřit.
Kdybychom znovuobjevili některá materialistickými “kulturami” zničená nebo skrytá, dědictví našeho původu mohli bychom zřejmě vyhodit množství knih, které dnes platí za “učební” látku.
Zmíněné staré schopnosti ve velkých částech staré Evropy ale i silná kmenová a rodinná pouta byly na čistě materialistické straně Říma jakoži i oligarchicky řízeným impériem USA vnímány jako nebezpečí, se kterým je třeba bojovat.

Teď někteří z Vás, kteří zrovna poslouchají, zřejmě už ohrnují nos neboť naše dnešní reflexy chtějí hned vyvolat nějaké radikální tendence. Avšak opak je pravdou!
A já předpovídám skutečně radikální vývoj v naší vlasti přičemž mi jsou jak pravicoví tak i levicoví “radikálové” proti srsti.
Ti co přemýšlí jednoduše mi často vyčítají že chci Němce jen tak zbavit historické odpovědnosti zvláště, jedná-li se o naši nedávnou historii.
I to je samozřejmě zcela mimo.

Na druhou stranu však přeci jen chci rozdělit všechnu tu špínu trochu rovnoměrněji na tom mi záleží.
Možná byl třeba Norimberský proces který byl přinejmenším z právního hlediska dosti svérázný prostě jen “příliš krátký”
Ta dnešní organizace, jakže se jmenuje?
ANTIFA, nebo jiné samozvané skupiny “proti pravici” dosáhnou podle přesně pravý opak toho, co si kladou za cíl. Přičemž mnoho malých nohsledů možná v duchu věří v to správné a usilují o to.

V tomto díle bych rád dal podnět k přemýšlení že náš vnitřní pocit, že vše kolem nás je postavené na hlavu, je správný.
Dosáhneme-li ve větších skupinách duševní autarkie můžeme konečně začít s prováděním trvalých positivních změn
Být autonomní není nic špatného ikdyž je tento pojem dnes vnímán převážně negativně.

Můj osobní tip, především pro ty mladší, zní:
Vidím kolem sebe pobíhat spoustu lidí se sluchátky na uších ať už při cvičení, ve školních autobusech, nebo jen tak ve městě.
Děje se tu trvalé zanášení rozumu a duše, které je velmi nebezpečné.
Je mi jasné, že této produkovaná závislosti, která má zabránit přemýšlení je těžké se zbavit.
Pokuste se někdy v klidu, nejlépe v přírodě, pokud je to možné na 10 min. jen tak v klidu posedět a nechat se unášet bez jakékoli muziky, bez jakéhokoli hovoru, nebo něčeho jiného.
Vydržíte to?
A nebo Vás to ticho začne za chvíli znervózňovat?
To by byl velmi vážný varovný signál!

Stejně jako kdysi máme v sobě nekonečnou energii kterou člověk může probudit, pokud bude skutečně chtít.
Poté se otevřou všechny horizonty a člověk začne cítit klíčící svobodu.
Tato rozvíjející se kolektivní síla která nepotřebuje žádnou organizaci, nebo vládu může tento svět velmi rychle nasměrovat správným směrem.
Když svým posluchačům přibližuji svůj svět, často slýchávám, že “ztrácejí půdu pod nohama”.
A já jim vždy říkám: To je přeci skvělé!
Neboť jen z ptačí perspektivy může člověk získat přehled.
Na to ale člověk musí ztratit půdu pod nohama. Užijte si přeci toto létání!
Ani já neznám do podrobna skutečnou historii našeho národa, za kterou tu nyní hovořím.
Věřím však, že mohu velkou část oficiálních výkladů naší historie vyvrátit.
Tím jsem sice ztratil pohled na svět, který jsem získal ve škole ale to je mi milejší, než mít ten špatný.

Znám mnoho oficiálních historiků kteří vyučují něco jiného, než čemu věří.
Toto šílenství už musí přestat!
A o to bychom se měli zasadit.
Naše velké schopnosti v rámci jedinečné rukodělné tradice mohou znovu ožít neboť ono chtěné zničení za poslední desetiletí nemusí být trvalé!
Duch, vynalézavost a ostatní vlastnosti se nedají externímy vlivy za pár generací jen tak rozpustit.
Ostatně, ani pár to ještě není…
Nemyslím, že to odpovídá našim vlastnostem, brát dětem budoucnost (potraty) a sužovat jejich duše nebo mučit naše zvířata v hrůzných podmínkách, abychom je pak přepravili na porážkový dvůr a to bych mohl v těchto zavrženíhodnostech pokračovat…
A já se jen tak neunavím stejně jako jiní mí nezávislí kolegové a budu nadále říkat nepohodlné věci.

Překlad: Zvídavý Vincenc; zvidavyvincenc.wordpress.com

The post Andreas Popp. Kdo má zájem na cílené destrukci vzdělávacího systému? first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům. Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu. A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Je zcela evidentní, že podpora degradace vzdělávání jde napříč politickým spektrem. Když budeme parafrázovat slova T.G. Masaryka, tak můžeme říct, že lidi s diplomem bychom měli, teď ještě tu vzdělanost. Podle Českého statistického úřadu z podzimu 2016 !!! je počet absolventů 1,3 milónů, což je o 1340 víc jak před 20 lety.

Z hlediska dosaženého stupně vzdělání došlo v průběhu dvaceti let k velkým změnám.
Značně poklesl počet osob se základním vzděláním, o půl miliónu na 408 tisíc.
Snížil se počet osob se střední školou bez maturity, o 125 tisíc na 2,2 miliónu.
Vzrostl počet absolventů s maturitou, o 505 tisíc na 2,1 miliónu.
A enormně se zvýšil počet vysokoškoláků, o 750 tisíc na 1,3 miliónu.
Nejvyšší, téměř 40% podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel je v Praze. Nadprůměrný počet vysokoškoláků je i v Jihomoravském kraji. Nejméně je jich v krajích Karlovarském a Ústeckém.

Rok 2024/2025
Současné kapacity vysokého školství (55 vysokých škol) umožňují studovat značné části mladé populace.
Už při sčítání v roce 2021 bylo zjištěno, že 53,1 % 15letých a starších má alespoň střední vzdělání s maturitou!!!!

Celkový počet VŠ studentů: 314 850. Meziroční nárůst: Meziroční nárůst činil 2,1\% !!!!
Podíl studentů na populaci ve věku 20-29 let dosáhl 19,5%.
V ČR má VŠ vzdělání (2024) 27 % mužů a 43 % žen ve věku 25-34.
Nejčetnější je v ČR titul Ing., který má 368 596 lidí, titul Mgr. je na druhém místě – 122 487 lidí.
Více>>

Kam povede degradace vzdělávání?
Výsledky se už dostavují.
Ministr financí Stanjura a další politici dokonce nevěděli kolik nul má 50 miliard.
Např. 12 % uchazečů o vysokoškolské studium, tedy maturantů, si myslí, že 1 miliarda je 100 miliónů.
Zdroj: 3000 účastníků Národních srovnávacích zkoušek, otázka byla součást testu.
Zdroj: Tisková zpráva ČSÚ

Vytvořili jsme mýtus, že vysokou školu musí mít každý, proto máme dokonce i úřady, které homogenizují výuku na středních školách.
Výsledek je, že se snížila laťka vzdělávání a legitimizovali jsme tím do výkonných pozic lidi, kteří by za normálních okolností neměli vůbec šanci se podílet na jakémkoliv komplikovanějším rozhodování. Nyní ho ovšem mají, pokračuje Bárta. Vyseděli si totiž “papír”.
To je ovšem časovaná bomba. Žijeme v scestné době, že lídři se dají vyprodukovat kurzy a školeními.
Nesmysl. Lídra dělá lídrem jeho životní zkušenost a životní postoje. Tedy nic z toho co by se dalo koupit nebo okecat.
Miroslav Bárta v Rudém právu 12/2018

Vrcholem pak je, že CERMAT, který má být jakýmsi odborným atributem vzdělávání i maturit má v čele naprosté nedovzdělance.
Viz zpráva předposledního vedoucího Zíky, která je plná hrubek. Když pak ale přijde vedoucí nová, dovídáme se, že “lze předpokládat, že při zavedení tří povinných maturitních zkoušek včetně obávané zkoušky matematiky vzroste počet neúspěšných studentů. A to nejen v matematice, ale i v cizím jazyce. V rozhovoru pro Právo to uvedla nová šéfka Cermatu Michaela Kleňhová.
Z podobných prohlášení má normální člověk oprávněně husí kůži, co tito veleduchové propagují. Neví jen jen zda se jedná o záměr nebo projev stupidního chování.

Po podobných prohlášeních se musíme ptát, k čemu vlastně Cermat je.
Kdysi z rádia přečetli otázky, podle kterých se skládala maturita. A otázky byly mnohem těžší než dnes a úspěšnost taky mnohem vyšší. Cermat stojí stát spoustu peněz a ke kvalitě výuky rozhodně nepřispívá. Spíš jen komplikuje už tak blbě nastavený stav ve školství. Pokud to půjde takto dál, dostanou žáci maturitu jako odměnu za docházku do školy.

Pokud si někdo myslí, že když dítě půjde na humanitní obor, že nebude potřebovat matematiku, pak se zásadně mýlí.
Matematika je o logickém myšlení, což je protiklad studia, kde je kladený důraz na pamět a drilování základních dat.
V psychologii a filosofii a vůbec v humanitních vědách matematické myšlení pomáhá hledání souvislostí a rozvíjí logiku. Bez diskuse.
Studovat by proto měli lidé, kteří na to mají. Ne, přizpůsobovat zkoušky hloupějším a zavádět proto inkluzi.
Kdysi byla matematika povinná a zvládali ji studenti v pohodě. Jednak proto, že na to měli, byli na školu vybrání podle svých schopností a za druhé se mnohem víc učili.
Snižování požadavků u vzdělávání je cesta pekel pro celou společnost.

Zpráva bývalého šéfa CERMATu plná hrubek a chyb.


Nedostatek vzdělání se pak projevuje samozřejmě i v médiích, kde jsou nejvíc vidět.
Česká televize nebo Prima či NOVA jsou toho zářným příkladem.
Jako perličku můžeme uvést, že pan Wollner, šéf reportérů ČT, (než byl pro ponižování žen vyhozen)  napíše v roce 2018, že izraelský prezident mluví izraelsky. Zřejmě vůbec netuší, že izraelština neexistuje.

Na místě je známý výrok Jana Wericha:
Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích a ještě méně vědoucích vedoucích.

Marek Wollner, vedoucí redaktor ČT dokonce ani neví, jakou řečí se mluví v Izraeli. Není to izraelština, ale hebrejština.
Wollner už byl z ČT vyhozený, ale ne pro svoji neodbornost, ale pro bossing vůči ženám.

ZDROJE:
Český statistický úřad >>

The post Degradace vzdělávání. Lidí s diplomem máme víc než dost, teď ještě tu vzdělanost first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi – Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení nejen pro učitele first appeared on Čítárny.

Jan Keller píše: Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života.

Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost.

Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme,
my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.

Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.

Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní (rádoby vzdělanější) třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam.
To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří.

Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.

A k čemu směřuje nekvalitní vzdělávání neboli vzdělání výběrové?
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.

Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou.
On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.

Zdroj: Prof. Phdr. Jan Keller, Csc.
Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice (2011)

Více článků Jana Kellera: http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html

The post Jan Keller o katastrofických reformách ve školství a vzdělávání ČR first appeared on Čítárny.

Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému.

Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání.
Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.

ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO

Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky
Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená)
a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).
Z jeho knih se později učil i Goethe. Četl Komenského Orbis Pictus, což svědčí nejen o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.

Komenský navrhoval tento školní systém:

• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.

Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger (1744 – 1788).
Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství.

Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.
Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern.
Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích.
Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a Holandsko, kde nakonec zemřel)

Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení. To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu.
Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi.
V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy.

POVINNÁ ŠKOLA
Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka.
Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální.
Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval.
Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině)
Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.
Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla.
Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Povinná škola byla od 11. srpna 1805, kdy školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let.

Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec.

ŠKOLA ZA ČESKOSLOVENSKA

Po roce 1918 byla povinná školní docházka ustanovena devítiletá a základní školy byly rozděleny na dva stupně.
Základní škola se tehdy nazývala základní devítiletá škola.

Devátá třída v Základní škole byla zrušena v 70. letech 20. století, čímž došlo ke zkrácení základní školy na 8 ročníků. Povinná školní docházka byla ovšem prodloužena na 10 let, tedy každý absolvent základní školy musel pokračovat ve studiu na gymnáziu, středním odborném učilišti nebo střední odborné škole.

V roce 1990 byla povinná desetiletá docházka opět zkrácena na 9 let a postupně byla na základních školách zavedena zpět devátá třída, nejprve nepovinná, od roku 1996 (výjimečně až 1997) pak povinná.

SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918

Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou.

Základní školy:
V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských.

Střední a vysoké školy:
V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem.

Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků

Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. 

Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština.

The post Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko first appeared on Čítárny.

Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova v SSSR. Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.

Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité.

…V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.
Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve “Vlajkách a věžích”:
“Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!”
Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.

Anton Semjonovič Makarenko (13. března 1888 – 1. dubna 1939)
Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil Makarenko učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii.

Od Maxima Gorkého převzal Makarenko víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě.

Ve svých pracích Makarenko představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.

Všichni si vymýšlíme výchovné systémy: takhle se má vychovávat, a takhle…
Ale ve skutečnosti mají rodiče a vychovatelé jeden úkol:
udržet nervovou soustavu dítěte neporušenou až do 18 let. Život na něj naloží takovou zátěž, že budou potřebovat zdravé nervy; a my je ničíme už od malička…
Anton Makarenko

Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít – “Pedagogická poéma”
Poučný román napsaný v letech 1925 – 1935.

Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci.
Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> https://t.me/Proudnarodnihrdosti

Výpisky z knihy: Makarenko / Začínáme žít

„…Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy…“…“…Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit.
Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU…“

„…Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem… starší chovanci…byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských.
To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu…“

„…V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou.
A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností…“

The post Makarenko. Začínáme žít aneb Pedagogická poéma o výchově first appeared on Čítárny.