Když vyšel Školák Kája Mařík (1926), bylo mé babičce devatenáct – a až o moc a moc později mi z něj četla… Autor knihy samotné Felix Háj (1887-1934) byl v době vydání už o dvacet roků víc. Jenže všechno je jinak. Jaké bylo mé zděšení, když jsem se poprvé dozvěděl, že Felix Háj nikdy neexistoval, ale kniha byla sepsána úplně někým jiným ….

Autorka Káji Maříka Marie Wágnerová-Černá
Narodila jako Marie Černá v Mníšku pod Brdy, kteréžto malebné místo přezvala ve svém cyklu na Lážov. Sebe samu pak v něm vykreslila jako „slečnu řídící“, ale v souvislosti s fiktivní povahokresbou upozorněme jedním rázem i na její částečně autobiografický román Blanka zahradníkova (1928).

Paní Černá byla dcerou pana řídícího z Mníšku Augustina Černého, vcelku dost bigotního katolíka, a i to se mělo později odrazit na duchu jejích děl… Obecnou školu vychodila právě u tatínka, ale na měšťanku jezdila už do Dobříše… Následovala Vyšší dívčí v Praze, a pak ještě učitelský ústav v Českých Budějovicích.
Sotva však slečna Černá ve svých devatenácti odmaturovala, vrátila se do Mníšku a vdala se tam za místního učitele Viléma Wagnera. Současně začala učit hudbu, vedla pěvecký sbor a hrávala v kostele na varhany – jako její otec, který byl ředitelem kůru (ostatně i tahle funkce dceru posléze čekala).
Manželství začalo dobře, ale „záhy se rozpadlo“, jak dodává legenda. Ve skutečnosti však se ti dva rozvedli až po čtrnácti letech (1920). Marie následně žila se svým synem u rodičů, a když dostal otec penzi, odstěhovali se na faru, kde se stala hospodyní svého přítele Františka Rause. Moc ráda mu prý vedla domácnost, ale o zaměstnání v pravém slova smyslu nešlo.

Pravděpodobně právě na farářův popud začala tehdy také psát…
A pan Raus prý ji i dál povzbuzoval. Románem Pozdě (1924) Wagnerová debutovala opravdu dost pozdě – až ve 37 letech – a roku 1926 následovala knížka „K. Dariš“.
Jenže to už se autorka našla úplně jinde. Ve vzpomínkách na mládí. A mějme na paměti, že její věčně mudrující „Kája z hájovny“ sice nese i rysy autorčina syna Viléma, nicméně i to, že tvůrkyně těžila HLAVNĚ už ze vzpomínek na 90. léta 19. století!
A jistěže idealizovala, to je nesporné. Ale ne zase tolik, vždyť její vlastní dětství bylo opravdu tak harmonické a šťastné a v lesích prolítané, jak později vylíčila, a nedalo možná ani tolik práce přetavit stesky do podobu idyly…

Zpočátku psala kuriózně. I na ruby starých úmrtních oznámení, na kraje novin, na sáčky od mouky… Pan farář Raus tyto její klikyháky poté obětavě přepisoval a odesílal do Občanské tiskárny v Brně. A nebýt něj tedy…

Marie Wágnerová-Černá alias Felix Háj

Marie Wagnerová se ovšem až do své smrti velice důsledně kryla pseudonymem F. Háj, později Felix Háj. Proč vlastně?
I na to známe odpověď. Zřejmě ji inspirovala její o něco starší “kolegyně” Anna Lauermannová-Mikschová (1852–1932), která stávala v čele známého pražského literárního salonu (od roku 1880). Také ta totiž publikovala výhradně pod mužským pseudonymem, a to Felix Téver (Šťastná Tibera).
Marie Wagnerová však na rozdíl od ní třeba nikdy neprodělala žádný ozdravný pobyt v Itálii… a štěstím vzpomínek jí zůstávaly jen ti “zelení brdští hájové”. Další však měla s Annou společné: také Lauermannová protrpěla milostnou deziluzi i rozpad manželství po jedenácti letech…
Marie Wagnerová parafovala jako Felix Háj dokonce i odpovědi svým čtenářům a dokonce se při formulování těchto odpovědí tak vžívala do mužského cítění, až to trochu připomíná Mayovo pověstné ztotožňování se s Old Shatterhandem.
Avšak „Hájovo“ dílo představuje spíš zcela odvrácenou stranu této mince… a svým způsobem jakýsi „doplněk mayovek“ v oblasti sentimentálního čtiva.

Inspirace autorčina…
Literární historička Dagmar Mocná uvádí ve své studii Autorka pohlcená postavou (1996) i nejpravděpodobnější literární inspirace Wagnerové. Jde hlavně o dílo Růženy Svobodové (1868–1920) Pokojný dům (1917). Tady opravdu najdeme… dokonce hned dva mudrující hochy – a taky z myslivny.

A další vlivy?
Pak je tu známý Pepánek nezdara (1907–1921, 4 díly) Franty Župana (1858–1929). I ten je navíc situovaný na Podbrdsko… a Dagmar Mocná k němu zmiňuje i titul Dva haranti od spisovatelky Fringilly, což je ovšem čirá červená knihovna – o dětské lásce hocha a dívky. Jakousi náhodou Dva haranti vyšli v témže roce jako první díl Káji Maříka, jde však spíše o vědomou parafrázi Hýty a Batula (1876, česky poprvé 1890 jako Helenina drůbež) od Američana Johna Habbertona (1842–1921).

Sám bych mezi vlivy dále opatrně připomněl dokonce i klasickou sérii Richmal Cromptonové (1890–1969) o Jirkovi (v originále William), které vyšlo od roku 1922 skoro čtyřicet svazků.
Ano, jde sice o trochu jiný typ klučiny… než jakým byl Kája, nicméně taktéž u Cromptonové cítím onu zvláštní stylizaci ženy do mužského vidění světa… A navíc a pro zajímavost: v příběhu nazvaném „Jirka zaskakuje“ se hrdina dokonce setká s imaginárním spisovatelem Monktonem Grahamem, autorem kultovních knížek “o Petříkovi”, které podepisuje “Petříkova maminka”. A hle, také on odpovídá čtenářkám přímo za hocha, tj. kulatým dětským písmem. Obdobně jednala i Marie Wagnerová.
Ale pozor. V případě Jirky nemohlo jít o žádné vědomé opisování, protože první české vydání jeho příběhů spadá až do let 1935–1940… A podobně tomu i moravská série o Gabře a Málince, „povedených dcerečkách“, byla zkušenou Amálií Kutinovou (1898–1965) odstartována až roku 1935…

Druhou část své ságy vydala Marie Wagnerová hned v roce 1927, a právě tyto svazky se staly etalonem ostatních.
A jakousi „pomyslnou brdskou výšinou“, jíž však už autorka nikdy nedosáhla… Základní trilogii Školák Kája Mařík (1926–1927) zato rychle přepracovala a pod titulem Kája Mařík ji výhodně prodala renomovanému nakladatelství Kvasnička a Hampl v Praze. Nelenila – a pokračovala knihami o Kájově dospělosti. Roku 1931 posléze ukončila základ svého opusu sedmou částí, a ta už začíná narozením “malého Káji”. Jenže…

Dělení svazků zkrátka berme radši jen jako pomocné vodítko a nejde tu snad ani o romány v pravém slova smyslu a nehledejme moc ani fabuli. Vnímejme zato a místo toho čistou a z Brd bublající říčku dalších a dalších příhod, a ta přešplíchává po kaméncích z knihy do knihy a bez jakékoli řádné struktury a koncepce, vlastně snad jen aby léčila svou tvůrkyni. A často jde o tak volný řetízek epizod, že konzistentní filmový scénář až dodnes zůstává nerozlousknutým oříškem.

Marie Wagnerová – podnícena pražským nakladatelem – pak znovu sáhla do dětství už dospělého Káji a v roce 1932 dosáhla desátého dílu triem svazků Kájovy nejmilejší pohádky (které jemu a Zdeně v zimě čítá paní řídící), Kájovy prázdniny a Kájovy děti.
Po dalších dvou letech vydala pak ještě svazky Kájovo mládí, Kájovy radosti a trampoty a Kájova dobrodružství od posvícení do jara (vše roku 1934)… a to už měla na trhu kájovských knih třináct. A zda by dokázala pokračovat třeba až do let čtyřicátých či sedmdesátých – odobně jako výše zmíněná Cromptonová? To už zůstane navždy otázkou.
Na trhu ale rozhodně uspěla. Až neuvěřitelně. A co na trhu, i u dobové kritiky!

První čtyři díly líčící Kájovy osudy až do konce prvního roku studií v Praze vyšly jen za autorčina života sedmkrát – a pošťák jí nosil dárky pro Káju až ze Spojených států, ačkoli sama Wagnerová do smrti neopustila Mníšek snad ani na den.
I následkem tohoto „života v skrytu“ se ovšem brzy objevily tendence zvát si na besedy přímo Káju…

A ochotnická herečka Wagnerová se mezitím stala i dramatičkou a v lednu 1932 měla v Mníšku premiéru její jediná divadelní „hra se zpěvy“ Kája Mařík v pohádce – a téhož roku vyšla i tiskem.
Ale všechna sláva polní tráva – a na venkově zvlášť – a doma nikdy nejsme proroky – a na maloměstě už vůbec ne, jak víme třeba i ze Zahradníčkova či Demlova osudu. I pro jednodušší Wagnerovou to platilo. V Mníšku posléze cítila nevraživost a zdálo se jí, že ta nepramení jen z toho, že je rozvedena a žije s farářem. Spisovateli a příteli F. X. Svobodovi (1860–1943, taktéž rodák z Mníšku) o tom psala: „I v pětačtyřiceti letech by mi byl odpuštěn nový kožich a snad i milenec, nikdy však, že píši.”

Naštěstí ji to neodradilo a dokázala snít nejen o Kájovi, takže se v pentalogii rozrostla i Řídících Márinka (1928–1931), průběžně chronologické vyprávění, které začalo vycházet později než Kája Mařík, ale skončilo už současně s uzavřením jeho základního kánonu… I Márinčin cyklus, byť slabší, byl po roce 1989 reeditován, ne však už nedětská dílka Wagnerové. Ta zůstávají roztroušena v kalendářích dvacátých let a časopisech, ať už jde o povídky či její Pohádky (1928), které vyšly i souborně.

Dík úspěchu s Kájou obdržela autorka zakázky od nakladatelů lidové četby a naplnila je rádoby zušlechťujícími a moralistními románky jako Lásky světlo a vášně stín (1927), Přišel život (1928), Než láska zavolá (1928), Maryčka (1929) či Hanička Šeborová (1930). “Tyto těžkopádně psané knihy nepoutají ani dějem, ani figurami, a styl je zcela bezbarvý,” hodnotí je Dagmar Mocná, zatímco Wagnerová zde brojí i proti dekoltům. Její jasně patrná bigotnost byla neúnosná už tenkrát, a to i v klerikálním prostředí, ale na určité poetičnosti celku to naštěstí stejně nic nepokazilo.

Roku 1933 ale zemřel farář Raus. „Byl mým celým světem. A já jemu,” napsala Wagnerová a citujme nyní už radši z dopisu jejího čtenáře (Naše rodina 15. 2. 1989):
„Jako kluk jsem se nemohl dočkat pokračování Kájových příhod a vzpomínám, jak bolestně mě zarmoutila zpráva, podle níž paní spisovatelka náhle onemocněla, musila se podrobit těžké operaci a nemohla dodat další rukopis. V příštím ročníku pak přišlo sdělení, že po mnohých těžkých útrapách zemřela ve věku pouhých sedmačtyřiceti let.”
Odešla, bohužel, ale dílo žilo dál. Jen jeho přespříliš proklamovaná zbožnost se stala příčinou, že bylo komunistickým režimem potlačeno… ale zase se tím stalo skutečně kultovním.

Sám si – například – smutně vybavuji, jak mě překvapilo i jen to, když o Maříkovi začali zpívat v televizi Plavci… a knižní originál přitom dokonce ukázali ve videoklipu. Odvaha?
Asi ani ne, dříve, v letech padesátých by to však nešlo vůbec. Tehdy byl dospělý vzor Káji dokonce vězněn (jako už za války) a rodině zatím nabízeli ze zahraničí za autorská práva sto tisíc dolarů. Naše úřady však prodej nepovolily.

A ještě něco! Pseudonym Felix Háj vlastně pokrývá více osob
Využil ho totiž po matčině smrti i její syn Vilém, tj. „sám Kája“, a neuměle připsal čtrnácté a patnácté pokračování.
Jde ale jen o kompozičně roztříštěné Příhody Káji Maříka (1939, přepracováno 1945) a titul Kája a Zdeňa… Do jaké míry syn využil textů z pozůstalosti, je otázkou, ale nejspíš zde už žádný Wagnerové podíl neexistuje.
A Vilém Wagner poté? Dále se zavázal napsat ještě text k maříkovskému leporelu a dodejme už jen, že si zaujatě zjišťoval, zda by mohlo být autorsky ochráněno i samo jméno Kája.
V Mníšku má dnes Kája sochu – i ulici.

A další reálie? Ty už patří jaksi k místnímu koloritu. Obchodník Štulc se jmenoval Lukeš, v Mníšku žili skuteční Brabencovi, Virtovi i Maralíkovi, žili zde i stoický kovář a jedovatě zlomyslná “teta kovářka”, která Kájovi v nedalekém Kytíně ukradla posvěcenou svíčku… atd.
Hůře už by se ale hledaly předlohy pro další z nesčetných figurek: paní Kupcovou, starého Vinklera, Lávíčka, paní Divišovou a jejího Tancibudku. Zato dobříšský „pan kníže” byl samozřejmě Colloredo-Mansfeld.

A Maříkology ovšem také zajímá místopis, a tak vás např. místní lidé ujistí, že Kájova hájovna už neexistuje, neboř se poddolována propadla.
Jistě ne do pekel, řekneme si, to už spíš do ráje.
Za své vzala ale i lesovna, kde žila Kájova kamarádka Zdena. Zůstává toliko kostelík Svaté Maří Magdalény postavený Kryštofem Dientzenhoferem (Kája u něj byl na pouti), ale následkem těžby železné rudy v padesátých letech je zase roztržen vedví.

The post Kája Mařík. Podivuhodný příběh autorky i knížky Marie Wágnerové-Černé alias Felix Háj first appeared on Čítárny.