Egypťan Sinuhet je nejznámější kniha Mika Waltariho, ale málokdo ví, že napsal také dvě sbírky moderních pohádkových příběhů, které vydal ve 30. letech. Nejsou to ale klasické pohádky, ale moderní pohádkové příběhy, které autor nejčastěji situje do vzdálených, tajemstvím opředených zemí, což souvisí s jeho osobním nadšením pro exotické světy.
V jeho pohádkách nalezneme jak inspiraci indickým myšlením, pohádkami z Tisíce a jedné noci, tak základy křesťanských legend. A samozřejmě jsou zde i příběhy psané původně pro malou dceru Satu.

Co řekl překladatel Jan Petr Velkoborský o pohádkách Waltariho?

Pohádky patří ve Waltariho rozsáhlé tvorbě k žánrům, kterému překladatelé (nejen u nás) dosud věnovali pramalou pozornost. Jistě neprávem, neboť Waltari dal po vzoru H. Ch. Andersena finské literatuře osobitou literární  pohádku “humanistickou” (jak ji sám nazýval) s výraznými akcenty civilními a filozofickými. I do svých pohádek vložil něco z humanistického poselství, jež snad nejlépe vyjádřil v Egypťanu Sinuhetovi, ale také “trochu té krásné marnosti, již člověk potřebuje, aby mohl žít”, jak napsal r. 1957, když byl jmenován akademikem.

Velkou část pohádek napsal jmenovitě pro svou dcera Satu (satu znamená ve finštině pohádka) a vydal roku 1932 pod názvem Princ z Džingistánu. Spolu s pohádkami ze starší sbírky nazvané Čínská kočka a jiné pohádky  pak Satu Waltariová, již jako renomovaná prozaička, vydala všechny otcovy pohádky r. 1983.

Překladatel J.P.Velkoborský je držitel Medaile za rozvoj československo-finských kulturních styků (1988)
a byl za tyto pohádky:
– zapsán na prestižní listinu Honour List IBBY 2006
– nominován na literární cenu “Zlatá stuha – 2004 – Cena za překlad významých děl pro děti a mládež”

Čínská kočka
Mika Waltari / Ilustroval Miloslav Disman / Knižní klub, Euromedia 2002

K napsání této sbírky pohádek autora zřejmě inspirovalo narození dcery Satu. Kdo autora zná z jeho historických románů, bude překvapen hravostí i bohatstvím fantazie v těchto pohádkových příbězích. Nechybí v nich ani výchovný podtext, ideály lásky k bližním a snaha zachovat si čistotu slova a skutků uprostřed krutého světa. Cítíme, že Waltari byl báječný vypravěč a zároveň člověk s velkým porozuměním pro lidské slabosti, radosti i strasti. Kniha vychází v překladu Jana Petra Velkoborského a s barevnými

Bílý slon
Mika Waltari  / Ilustroval Miloslav Disman / Knižní klub, Euromedia 2004

Druhý svazek Bílý slon a jiné pohádky obsahuje 18 pohádkových příběhů kde hlavními hrdiny jsou personifikovaná zvířata i autíčka, holčičky a kluci i velmi netradiční princezny a princové. Všechny příběhy mají hluboký humanistický podtext a tak se rozhodně hodí i k předčítání, neboť mnohé sdělí i nám, kteří se považujeme za dospělé.
Kniha vyšla ve vynikajícím překladu Petra Velkoborského.

The post Waltari napsal knihu Bílý slon. Pohádky pro děti first appeared on Čítárny.

J. R. R. Tolkien. Jeho knihy patří dnes k nejčtenějším, obracejí se k nim všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl dost možná skoro každý, kdo chodí do kina.
Jako svědek a účastník několika velice zajímavých debat o Tolkienovi nad voňavým pivem mohu jen potvrdit, že zájem, který u lidí vyvolává, je něčím fascinujícím. Přečetli jej (a třeba několikrát) i ti, kteří jinak nic nečtou – a milují ho i ti, kteří jsou opravdu sečtělí a potrpí si na náročnou literaturu.

Chtěl bych si v tomto článku položit otázku, proč je tomu tak.

Mám za to, že hlavní důvod Tolkienovy popularity tkví v jeho veliké odlišnosti od tradice, která se v populární, širokým vrstvám určené beletrii, beletrii čtivé, ustálila v minulém století.
Čtivost samozřejmě pro hlubší dojem, pro opravdové zaujetí a pro dlouhodobé přežití díla není dostačující ani určující.

Na druhé straně lidé jako Alexandre Dumas st., Jules Verne nebo Karl May se hluboce vryli do srdcí mnoha generacím čtenářů a přinesli jim zážitek více než nevšední, zážitek často opravdu umělecký a obsažný, myšlenkově bohatý.
Z jejich příběhů se staly jakési moderní pohádky, pro něž se dovedou nadchnout sice převážně jen děti, ale jež nám zároveň stále zprostředkovávají ten úhel pohledu na svět, který se nám stal niterně blízký a vlastní. Ačkoli tedy víme, že žádný kapitán Nemo nikdy neexistoval, připadá nám přece jen fascinující jeho podmořská říše, jeho inženýrské schopnosti a jeho individuální vzpoura proti špatnosti a zlu. Podobně zjištění, že Karl May o amerických Indiánech prakticky nic nevěděl a že si poněkud příliš evropské přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem vymyslel, nic neubírá na síle tohoto příběhu a na naší emocionální angažovanosti v něm.

Pokud jde o čtivost těchto autorů (a mohli bychom také jmenovat Marka Twaina, Waltera Scotta, Henryka Sienkiewicze, Rudyarda Kiplinga nebo Jacka Londona), spočívá podle mého názoru nikoli v tom že dokáží zajímavě psát nebo prodat nějaké již předem velmi atraktivní příběhy, ale že vytvářejí neschematickou (i když zajisté vždy idealizovanou), živou, konkrétní představu toho, co bych rád obecně nazval slovem ušlechtilost.

Z hlediska umění, jež chce být autentickým svědectvím o životě, je takové příjemné opájení se iluzemi asi málo přijatelné a velice chudé, tedy spíše jen zábavné – tato zábava, jak už jsem řekl, však nemizí beze stopy, naopak právě ona do nás velkou měrou formuje naši identitu na celý život.
Za prostým faktem, že zmínění autoři a zmíněný druh beletrie je dnešními dětmi téměř naprosto ignorován, že není atraktivní ani pro dospívající a pro čerstvě dospělé, se tedy skrývá velice závažná otázka.

Shrnout do několika vět to, co je všem společné a co dost možná v dnešní době už citelně zastarává , není jednoduchý úkol a vždy bude vyžadovat značnou dávku velkorysosti.
Spisovatel Mika Waltari ve své geniální knize Egypťan Sinuhet (Vyšehrad Praha 1969) to však – domnívám se – činí místo mne:

„Neboť já, Sinuhet, jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu – budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i v křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku – a proto netoužím po obětech u svého hrobu, ani po nesmrtelnosti svého jména.“

Člověk je tu středem všeho, v sobě nachází ten či onen smysl života, není posazen do kontextu vesmíru, věčnosti a pravdy; jeho usilování je sice dobře pochopitelné zevnitř, z lidského pohledu, ale také nic jiného než toto uvnitř jako reálný pramen smyslu života pro něj neexistuje.
Mystika, kterou Waltari explicitně vyjadřuje a která leží v základu dost možná každého romantismu (a zřejmě ji snadno najdeme také u romantismu katolického, u Mickiewicze, raného Huga nebo u Chateaubrianda), se postupně vyčerpává.
Vznikla někdy před dvěma stoletími jako reakce na barokní a osvícenskou vizi člověka zakořeněného ve veškerenstvu a dnes dospívá zřejmě do stádia, ve kterém už nedovede obohacovat a potřebuje korekci.

Lidský duch se, jako už tolikrát, vydává prostě jiným směrem.
Nevrací se ovšem ani k baroku ani k osvícenství… návraty jsou přece vždy jenom zdánlivé. Pohled zpět představuje důležitou inspiraci pro každý nový směr, ale zároveň je to, co bylo, příliš jiné, příliš svébytné (a čím hlubší a inspirativnější, tím svébytnější).

Tolkienovy knihy a vůbec celá obrovská vlna oné takzvané fantasy literatury (v níž stejně jako ve velkém množství někdejší „dobrodružné“ literatury převažuje brak nad kvalitou) se ovšem inspiruje o hodně starší mentalitou, než je baroko nebo osvícenství.

Zvláštní bytosti těchto příběhů nejsou objevovány na odvážných cestách do Afriky, do podmořských hlubin nebo do vesmíru, ba ani do historie – nejsou čímsi novým, co stojí před člověkem, který je zdroj smyslu svého bytí, ale jsou oproti němu v zásadním smyslu původnější, sdělují mu, tradují mu smysl, který všechny přesahuje a do nějž je i všechno lidstvo osudově vpleteno.

V tomto ohledu připomínají staré kmenové ságy a církevní legendy, což platí především o Tolkienově gigantickém projektu, o jeho nové fiktivní mytologii, která je čtivá ve stejném smyslu jako Verne či May. Sděluje nám totiž svou idealizovanou, podmanivou verzi ušlechtilosti, a v tom je její hlavní síla.

Zkusme ji však srovnat s podobně velkým a působivým projektem ze starší dobrodružné literatury, tedy např. s Dumasovými Paměťmi lékařovými (tento románový cyklus považuji jistě za vyspělejší a též za atraktivnější pro dospělého čtenáře, než jsou Tři mušketýři nebo Hugův Chrám Matky Boží v Paříži).

Dumas je pozemský, líčí s líbivým a konzervativním romantismem pád monarchie během Francouzské revoluce. Omezuje se na dějiny a hlavně na několik osobních příběhů, jež se odehrávají v kulisách velkých dějinných událostí.
Je mistr v lehkosti i v jiskrnosti, dokáže zdůraznit to lidské, přirozené, krásné. Ale celkem zřetelně vede naše sympatie, rozlišuje jasně dobro a zlo a přimlouvá se za starý svět monarchie.
Těžko by se tedy dalo říci, že Tolkien ve srovnání s Dumasem mnohem více akcentuje polaritu dobra a zla nebo že by snad byl v tomto ohledu víc schematický. I když základní zabarvení obou děl je naprosto odlišné, nesvědčí to o jejich fundamentální jinakosti žádným způsobem.

Dumas byl člověk lehkomyslný, mondénní, byl jižansky profilovaný milovník života, v tom všem se lišil od seversky meditativního vědce Tolkiena.
Už v Pánu prstenů velice zřetelně cítíme, že příběh, o němž Tolkien vypráví, není jen nějakou jednotlivou událostí v běhu světa, není pouze osobním dobrodružstvím, kterému dávají smysl ti, co ho prožívají.
Prsten, jenž vlastní Frodo Pytlík, je plný historie a sil, které přesahují jednotlivce i s jeho konkrétní vržeností. Tolkienovy bytosti jsou součástí velikého dramatu, které objímá veškerenstvo a o němž se dozvídáme jen velice postupně.

Dějiny jsou jen dějinami tohoto dramatu, které ovšem probíhá na paralelní úrovni i v lidských srdcí. Je to souboj mezi dobrem a zlem, avšak nikoli v ideologickém smyslu (nelze jej chápat ani žádným alegorickým způsobem, aniž bychom ho zúžili a připravili o jeho jedinečnost).

Zlo je pojato jako moc, jako sebeprosazení na úkor jiných, jako porušení prvotní harmonie kosmu. Dobro je tedy cosi původnějšího. Tolkien to velice působivě ozřejmil v propracovaném mytologickém systému, který lze najít v jeho knize Silmarillion (Mladá fronta Praha 1992) a v němž jsou obsaženy dějiny kosmu od jeho počátku po hranici, na níž začíná děj Pána prstenů.
Christopher Tolkien, syn spisovatelův, v předmluvě k tomuto dílu poukazuje na to, že zamýšleným účinkem vyprávění je vyvolat věrnou iluzi prastarých bájeslovných tradic:

„Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci, shrnující vyprávění, složené dlouho po událostech z velmi rozličných pramenů (básní, letopisů a ústních pověstí), které přežily ve věkovité tradici… Například ve Valaquentě musíme předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co pochází z nejranějších dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších dobách přepracována; tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání, to, že se božské mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné, a vzápětí vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.“

Proč je důležitá tato iluze, která prostupuje i Pána prstenů?
Jistěže se po nás nechce, abychom tomu, co Tolkien píše, uvěřili, abychom byli přesvědčeni, že tomu tak bylo. Avšak právě proto, že nemusíme ničemu věřit, ale že můžeme prožívat vkořenění člověka do kosmického dramatu, je asi to, co lidi na Tolkienovi tolik přitahuje.

Tato změna mentality nepředstavuje nutně radikální zavržení toho, co bylo předtím, není příklonem ke konzervativním tendencím brát doslovně a rigorózně staré náboženské či nacionální texty.
Spíše svědčí o pominutí strachu z takového prožívání světa, které by kdysi bylo označeno šmahem za nevědecké a naivní. Je dost možné, že ti, kdo ve svém dětství a v dospívání budou číst místo klasiků dobrodružné literatury Tolkiena a fantasy, získají značně jiný pohled na svět, než má většina dnešních dospělých lidí.

Bude to pohled, který bych rád charakterizoval dvěma hodnotami.
Předně zhruba dvě století stará víra v mikrokosmos našich jednotlivých životů bude zřejmě stále víc vystavovaná otázkám makrokosmického rozměru a potřebě hledat smysl života v příběhu veškerenstva, ne v příběhu jednotlivce.
Tím se ale ihned otevře horizont bezmoci jednotlivce, ba lidstva vůbec.
Ne bezmoci technické nebo bezmoci vůči osudu, nýbrž bezmoci, jak o ní hovoří Tolkienovo dílo: každá bytost je tváří v tvář tomu, co jsem nazval makrokosmem, slabá a bezbranná, její úsilí, které může mít sebevětší smysl uvnitř jeho řádu, zůstává vždy partikulární. Představy, které se zrodily v nitru a které jsou svědectvím mikrokosmu, chtějí u Tolkiena vyjít ven a porozumět člověku zvenku.

Myslím, že je to přirozená reakce na dobrodružný romantismus a že je velice zajímavé sledovat její další směřování, její vývoj i její vliv na sebepochopení jejích čtenářů.

Tolkien: Pán prstenů
Frodo: „Kéž by se to nestalo za mých časů.“
Gandalf: „Ale o tom nerozhodujeme my. Můžeme se rozhodnout jen o jedné věci, co uděláme s časem, který je nám přidělen.”

Autor: Boris Cvek / Téma

The post J. R. R. Tolkien. Proč naruživí čtenáři i nečtenáři jeho knihy milují first appeared on Čítárny.

Nejznámější je Waltariho Egypťan Sinuhet, ale zřejmě jeho nejsilnější dílo, co se týče sdělení, ale potažmo i formy je Město smutku a radosti. Tato novela nebyla dlouho vydána v češtině. Teprve v roce 2010 ji vydává nakladatelství Hejkal, v překladu Markéty Hejkalové, která je dnes vedle Jana Petra Velkoborského jeho dvorní překladatelkou.

O čem je kniha
Novela Město smutku a radostise odehrává během jednoho jarního dne roku 1936 v Helsinkách. Sledujeme několik příběhů, zdánlivě izolovaných, které se však postupně začínají proplétat a jako barevné nitky vytvářejí fascinující obraz doby, kdy o Finsko a celou Evropu začínají bojovat dvě zrůdné ideologie.

Představa lidských osudů jako částeček velikého obrazce se objevuje v řadě Waltariho děl. Vyjadřuje jeho přesvědčení, že život každého člověka je cenný, každý má na světě úkol a poslání, byť si jich sám třeba není vědom.
V novele se objevují charakteristická znamení doby – mohutný hospodářský rozvoj a na druhé straně krize, chudoba, snahy o rozvrácení stávajícího pokojného společenského řádu, ať přicházejí zleva nebo zprava, jaké bohužel vidíme i v současné Evropě.
Zajímavější jsou však lidské osudy, které se v těch dobových kulisách odehrávají: dávný zločin, který se úspěšnému muži mučivě připomene ve chvíli, kdy to nejméně čeká, venkovan, který přišel o všechno a marně se snaží vybudovat si nový život, zoufalá láska bez budoucnosti…

Ukázka z knihy:

Ředitel Sunnila sedí ve své prostorné pracovně, pohodlně uvelebený v křesle. Nohy si zabalil do vlněné deky a kolem krku si omotal měkkou šálu z velbloudí srsti. Na kuřácký stolek vedle sebe si navíc postavil láhev koňaku a teď si vychutnává doutník. V krku už ho nebolí.

Kde se ta bolest v krku k čertu vůbec vzala? Celé to nicotné nachlazení je něco tak mimořádného, úplně zamíchalo s jeho každodenním koloběhem. Samozřejmě si pamatoval, jaký byl před mnoha lety – pobledlý mladý gentleman s lesklým černým knírkem, který si svědomitě léčil všechny neduhy, pravidelně užíval lékořicový prášek podporující trávení a často musel kloktat lehce parfémovanou ústní vodu, ať už kvůli počínajícímu kataru, nebo jen aby měl příjemný dech. Teď v něm ten trochu lehkomyslný a citlivý mladík vzbuzuje jen lehký úsměv. To už je… ano, to už bude skoro třicet let. Od té doby se z něj stal úplně jiný člověk, i jeho země a celý svět se úplně změnily.

Roztržitě si prohlížel pokoj, černé knihovny s drahými knihami, slovníky a encyklopediemi. S uspokojením pohlédl i na obraz visící na čelném místě – byl to žánrový obrázek, ulice v Töölö po dešti. Velmi přesná a pečlivá práce, ty charakteristické, téměř filigránské tahy štětcem jsou pro autora typické, a ten, kdo aspoň trochu sleduje mladší umělce, nemusí už ani pohlédnout na signaturu v dolním rohu. Tenhle malíř maluje málo, ale dobře. A on mu o Vánocích poměrně slušně zaplatil. Ten obraz by se ale spíš hodil do národní galerie než do soukromí domova, byť přepychového. No ano, na sledování umění mu v poslední době moc času nezbývá. Teď zjara si stihl zaskočit na výstavu nanejvýš v polední pauze. A symfonické koncerty navštěvoval svědomitě – svědomitě, to je správné slovo. V posledních letech získaly všechny jeho záliby maličkou příchuť svědomitosti. Taková nepatrná únava. No, umění hraje v dnešním světě tu nejmenší roli. Je bráno jako zábava. On přesto stále cítil, že k síle, přepychu a bohatství je třeba přidat krásu a cit, právě tenhle detail odlišuje zbohatlíka od gentlemana. Přezíravě přemýšlel o svých nových spolupracovnících ve společnosti. Jen v tom poměrně mladém a zatím ještě činorodém Sorpovi s pronikavýma očima něco je, něco, co mu zaručuje budoucnost. Však taky je Sorpo jeho člověk.

Vedle na kuřáckém stolku leží aktovka a v ní nějaké dokumenty a zprávy, k nimž by měl přičinit poznámky. Teď ale zívl, dlouho a uvolněně a spokojeně, skoro s chlapeckou radostí zívá. Má volný den, a v kanceláři je práce v plném proudu. Doušek dobrého koňaku mu rozproudil krev v těle.

Poskytl mu však i důvod k malému sebezpytování. Když zahájil svou současnou kariéru, rozhodl se, že alkohol bude pít jen ze společenských důvodů, alkohol bude prostředkem, nikoliv cílem. Jeho přesný, pružný mozek je příliš jemný a drahocenný, než aby si ho ničil opíjením. Teď však musel přiznat, že mu vysedávání v klubu nebo v hotelu přináší potěšení. Zrovna tak věnoval velkou pozornost alkoholu, když měla přijít návštěva. A také uprostřed dne bylo snadné najít půlhodinku a strávit ji v hotelovém baru. Posezení u sklenky napomáhá obchodu. Přináší mu vlivné známosti a nové přátele, ale za celých dvacet let kvůli alkoholu jedinkrát nezanedbal práci, ani se nezmýlil ve svých kalkulacích. Přesto je důvod mít se na pozoru. Kdyby mu to řekl někdo jiný, z celého srdce by se rozesmál, ale když podrobil zevrubnému zkoumání sám sebe, musel přiznat, že mu alkohol prostě chutná.
A tělo začalo pomaličku chřadnout. Možná je to nachlazení prvním příznakem. Samozřejmě se nehrbil a pořád vypadal dobře, ale na těle se už začaly objevovat tukové vrstvy, při chůzi se zadýchával a často ho něco bolelo. Vlasy ustoupily z čela dozadu a bez ohledu na vlasové vody byly čím dál řidší, a na nose vystupovala namodralá síť vlásečnic. Zatím ještě nijak rušivě ani příliš viditelně – ale právě tak začíná skleróza.

Jen žádnou paniku. K opatrnosti je možná důvod proto, že teď prožívá největší a nejintenzivnější dobu svého života. Nikdy dřív se v jeho rukou nenahromadila tak veliká moc, nikdy dřív se v jeho mysli nerýsovaly tak veliké a přitom reálné, během několika let dosažitelné cíle. Stojí za to udělat si jeden den volno, po dlouhé námaze se uvolnit a odpočinout si. Je to jako když člověk udělá krok zpátky, aby se pak o to rychleji rozběhl kupředu. Před ním je ještě hodně neklidu, napjaté práce a vyjednávání. Lidský rozum ani nedokáže stvořit tak spolehlivé kalkulace, aby je náhoda nemohla rozvrátit.

Strach z budoucnosti ho ale netížil. Byl si jist vítězstvím a předměty v místnosti se začaly vzdalovat, perspektiva krásného obrazu se prohlubovala a jarní světlo ho oslňovalo. Štěstí má na své straně. Neuvěřitelné štěstí. Má na své straně moc a radost a rozkoše života. Podařilo se mu vytvořit ze svého života svébytné umělecké dílo.

Podíval se z okna. Okno pracovny vedlo na prostorný dvůr, obklopený krásnými novými domy, šedá křídla holubů zářila ve slunci a na dvoře si dvě mladé dívky házely míčem. Byly prostovlasé, obě měly bílé halenky s krátkými rukávy a dlouhé modré kalhoty. Sluneční světlo rozjasňovalo jejich plavé vlasy. Běhaly chlapecky pružně a lehce, smály se a posílaly si míč z jednoho konce dvora na druhý.

Bohatý muž se díval z okna. Nejprve dívkám nevěnoval zvláštní pozornost. Stále prodléval ve svých vítězoslavných, spokojených a trochu omamných představách. Ty mladé bytosti ho však přivedly k myšlenkám na děti, a spokojený pocit se maličko zakalil.

Mika Waltari (*19. září 1908 – †26. srpna 1979)
Světoznámý finský spisovatel. Pocházel z rodiny luteránského pastora. Otec brzy zemřel a Waltari vyrůstal od pěti let sám s matkou a dvěma bratry.Pod vlivem rodinné tradice začal Waltari studovat teologii, ale po roce přešel na filozofickou fakultu, kde studoval mj. historii náboženství.  Víra v Boha a zájem o různá náboženství Waltariho provází celý život a hraje velkou roli ve všech jeho historických románech. Waltari, ač sám luterán, měl velmi kritický vztah k Martinu Lutherovi (vytýkal mu mj. to, že Evropu, do té doby sjednocenou latinou, rozdělil na sever a jih). Waltari přikládal velký význam snům, často se mu zdálo o jeho andělu strážném (který na sebe často bral civilní a všední podoby), vždy ho zajímala extáze, mystika, čarodějnictví.

Waltari psal od dětství, ale do literatury vstupuje v roce 1928 jako básník, okouzlený dálkami, exotikou, svobodou, světem, který byl po první světové válce mladý a plný naděje. A exotika, která ustoupila ve třicátých letech do pozadí (Waltari tehdy píše především díla ze současného Finska) se k Waltarimu znovu vrací ve všech jeho velkých historických románech.
Waltari pracuje jako redaktor a překladatel, ale především píše – byl neobyčejně plodný autor, psal romány z finské současnosti i nedávné historie, novely (tzv. malé romány), dramata, filmové scénáře, detektivní příběhy, pohádky, fejetony.  Waltari měl pocit, že musí rychle psát, aby vytvořil dílo dřív, než podlehne některému z „rodových prokletí“ – tuberkulóze, cukrovce či alkoholismu.

V roce 1931 se oženil s Marjattou Luukkonenovou, s níž žil až do své smrti. Jejich dcera Satu Waltari (nar. 4. ledna 1932) je také spisovatelkou.
V roce 1939 je Finsko napadeno Sovětským svazem, nejprve se brání samo, pak se spojuje s nacistickým Německem a ač v roce 1944 uzavírá se Sovětským svazem separátní mír, končí v táboře poražených. Z dřívějšího nepřítele se stává spojenec, vlády ve Finsku se prakticky ujímá sovětská kontrolní komise, komunistický puč v roce 1948 se naštěstí nepodaří, ale život v zemi se přesto mění a nikoho nezajímá, že Finsko si válku nepřálo a nezačalo ji a spojenectví s Německem bylo čistě účelové.

Válka změnila Waltariho pojetí historie. Ve třicátých letech dvacátého století stejně jako většina Finů věřil, že Finsko si může zachovat nezávislost a hrozící válce se vyhnout. Po vypuknutí zimní války v roce 1939 ovšem přestal věřit, že neutralita malých národů je možná. Waltari ve vzpomínkách uvádí, že kdyby byl Sinuhet napsán před válkou, bez zkušenosti chladnokrevné a bezohledné velmocenské politiky, byla by to jiná kniha (a to jistě platí i o jeho ostatních historických románech) V této situaci se Waltari odvrací od neradostné současnosti, obrací se k tajemným dálkám a dávným příběhům, které ho lákaly v mládí, a v roce 1945 píše své nejslavnější dílo, román Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiläinen, 1945, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1965). Po něm následují další historické romány – Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka, 1948, česky v překladu Markéty Hejkalové 2002), Šťastná hvězda (Mikael Hakim, 1949, česky v překladu Markéty Hejkalové 2002), Temný anděl (Nuori Johannes, 1951, vydáno posmrtně 1980, česky v překladu Markéty Hejkalové 2000), Pád Cařihradu (Johannes Angelos, 1952, česky v překladu Marka Světlíka 1975), Tajemný Etrusk (Turms, kuolematon, 1955,česky v překladu Marty Hellmuthové 1972), Jeho království (Valtakunnan salaisuus, 1959, česky v překladu Marty Hellmuthové 1974) a Nepřátelé lidstva (Ihmiskunnan viholliset,1964, česky v překladu Marka Světlíka 1999).
Kromě historických románů vyšly česky novely Cizinec přichází (1937, česky v překladu Vladimíra Skaličky 1941), výbor Pařížská kravata (česky v překladu Marty Hellmuthové 1981), Plavovláska (obsahující novely Plavovláska a Už nikdy nebude zítra, česky v překladu Markéty Hejkalové a Violy Parente-Čapkové 1995), „román o románu“ Čtyři západy slunce (1íčí, česky v překladu Marty Hellmuthové 1976) a detektivní příběhy Třikrát komisař Palmu (česky v překladu Jana Petra Velkoborského 1989). V překladu J. P. Velkoborského vyšly také jeho pohádky.
Zdroj: Hejkal, nakladatelstvi

The post Asi nejsilnější próza Waltariho. Město smutku a radosti first appeared on Čítárny.