Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Edward L Bernays ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou.
Východiskem jsou vždy dvě cesty.
Dyspotická, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci.
Druhá představuje pochopení podstaty bytí nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení.

Stručně řečeno, vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.

Platón
Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).
Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.

Sebastian Brant
Loď bláznů (1494)
Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje.
Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera

Sir Thomas More
Utopie (1516)
Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Tommaso Campanella
O slunečním státě (1623)
Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu.

Francis Bacon
Nová Atlantis (1627)
Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání.
Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627

Robert Owen
Nový pohled na společnost (1813)
Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.

Charles Fourier
Nová metamorfóza (1808-1837)
Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost

Bernard Bolzano
O nejlepším státě (cca1832)
Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti.

Svatopluk Čech
Hanuman (1884)
Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době.
Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Edward Bellamy
Pohled z roku 2000 na rok 1887 (1888)
Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací.
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů.
Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!

Herbert George Wells
Moderní utopie (1905)
Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci.
Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701

Anatole France
Ostrov Tučňáků (1908)
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.
Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace

Alfred Kubin
Země Snivců (1908)
Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony.
Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina

Karel Čapek
R.U.R (1920)
R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit.
První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka


Zamjatin Jevgenij Ivanovič
My (1921)
Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.

Jaromír Rašín
Sláva strojů a měst (1929)
Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.
Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace

Jan Barda (vl. jménem Ferdinand Krejčí)
Převychovaní  (1931)
Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly.
Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931

Huxley Aldous
Překrásný nový svět, Konec civilizace (1932)
Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši.
Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni

Karel Čapek
Válka s mloky (1936)
Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii

Ayn Rand
Chvalozpěv (1937)
Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Boye Karin
Kallocain (1940)
Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci.
Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě

George Orwell 
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity

——————–
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945 first appeared on Čítárny.

To, že jsou před lidstvem velké problémy, chápali ti nejprozíravější už dávno. Wells o tom píše v knize už v roce 1895. Samozřejmě nebyla to jen autorova fantazie, ale fakt, že v této době docházelo k převratným vynálezům, které začaly být uváděny do praxe.

Především díky elektřině, kterou koncem 19. století uváděli do praxe Edison a Tesla.
Samuel F. B. Morse 25. května 1844 odeslal elektrickým telegrafem zprávu citát z bible “Co Bůh Izraeli prokázal” z Washingtonu do Baltimoru. Což bylo cca 50km.
Bezdrátový telegraf funguje až od roku 1905.
První filmy promítali bratři Lumiérové v roce 1895. Slavný příjezd lokomotivy na nádraží.
První Edisonova žárovka byla rozsvícena 21. října 1879.

Herbert George Wells (1866 – 1946) inspirován těmito převratnými vynálezy, přichází z novou vizí, kam až může společnost dojít.

Jeho hrdina je vědec hledající čtvrtou dimenzi.
Díky svému vynálezu se jednou přenese do roku 802 701.
Nachází společnost, kterou je nadšený. Vzdělaní lidé vedou učené debaty, věnují se hudbě a tanci. Příroda je čistá a na první pohled morálně ukotvená společnost zřejmě dosáhla svého optimálního vrcholu.
Vědec je ovšem překvapen tím, že nikdo nepracuje.
Později zjistí, že místo této elity pracuji zotročení lidé v podzemních továrnách. Jsou hrubí, nevzdělaní, ale smíření se svým osudem.
A brzy se dovídáme paradox.
Náš vědec jednou po ránu nemůže najít svého společníka. Jeho přátelé mlčí.
Ale nakonec se dovídá, že lidé v podzemí aby přežili, vycházejí v noci na povrch a loví elitu. Proč? Aby je snědli.
Mají to svým způsobem jednoduché. Elita se nebrání, protože by to znamenalo ztratit navyklý komfort.
A tak v této budoucnosti žijí vedle sebe dvě různé společnosti a každá na té druhé parazituje.

Až si román přečtete, bude vám jasné, proč o tomto románu nebylo a není slyšet!!!

Zdá se, jakoby Wells popisoval i dnešek.
Lidé žijí v moderním společnosti, obklopeni komfortní technologii, v báječném vysněném světě, ale aby v něm mohli zůstat, souhlasí s tím, že nějaká elita, která má moc a peníze  je klidně zabíjí a likviduje, jako při kovidové pandemii. A lidé, přesto, že si mohli zjistit jak nebezpečná látka vakcína proti tzv. Covid19 je, nechají se naočkovat, aby neztratili svůj společenský standard. Aby mohli chodit do restaurací, do škol, do práce etc. Aby nepřišli o svůj navyklý komfort. Z části z lenosti, mediální demence a z větší části ze strachu postavit se proti tomuto násilí. Davová a mediálně politická psychóza pak dokonala dílo do těch nejzrůdnějších dimenzí.

Myslím, že tou dobou ještě nikdo z nás v existenci stroje času skutečně nevěřil. Jisté je jen jedno – Poutník v čase patřil k lidem, kteří jsou příliš chytří na to, aby jim ostatní věřili. Člověk měl pocit, že nevidí všechno kolem Poutníka. Za jeho průzračnou upřímností jsme všichni vždy tušili jakési tajemné hlubiny či důmyslná osidla. Kdyby nám byl model stroje času ukazoval Filby a používal přitom Poutníkova slova, projevovali bychom vůči němu daleko méně skepticismu. Dokázali bychom totiž uhodnout jeho motivy – toho by prokoukl kdekdo.

Ale Poutník v čase tajil ve své povaze nejednu podivnou libůstku, a my jsme mu proto nedůvěřovali. To, co by mohlo zajistit méně chytrému člověku nehynoucí slávu, působilo v jeho rukou jako trik. Je chyba, když člověk něco dělá bez viditelné námahy. Seriózní lidé, kteří by ho i brali vážně, si nikdy nebyli jisti jeho způsoby. Měli dojem, že svěřit mu k posouzení vlastní pověst je stejně nerozumné, jako ukládat vzácný porcelán v dětském pokoji. Z toho důvodu se nedomnívám, že by se někdo z nás v následujícím týdnu až do příštího čtvrtka příliš šířil o putování v čase.

Nicméně nepochybuji ani o tom, že se většina z nás v duchu zaměstnávala touto podivnou hypotézou. Svářila se v nás očividná nevěrohodnost toho, co jsme slyšeli, s kuriózní možností, jež by nastala, kdyby to byla pravda. Domysleli jsme si, k jakým zmatkům by to všechno mohlo vést. Pokud mě se týká, pořád jsem se vracel k tomu triku se zmizelým modelem. Pamatuji se, že jsme o tom debatovali s lékařem, s nímž jsem se sešel v pátek v Linneaenu. On tvrdil, že cosi podobného viděl v Tübingenu, a kladl značný důraz na to, že při experimentu zhasla svíčka. Stejně však nedokázal podat jakékoliv rozumné vysvětlení, jak byl celý kousek proveden.

E-kniha zde>>

The post Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701 first appeared on Čítárny.

Filmová adaptace světového románu polského režiséra Piotra Szulkina nemá s knižní předlohou ( Válka světů – Wells ) mnoho společného, přesto je to mimořádný film. Na rozdíl od jiných adaptací i vlastní knihy se nezabývá příliš samotným dějem, vlastní invazí mimozemšťanů, ale soustředí se na chování lidí.

Režisér v ponurém prostředí rozebírá, jak se v takovém případě a v nejmenovaném totalitnímn státě chovají ozbrojené složky, jakou úlohu nebo spíš divadlo hrají média, jakým způsobem se manipuluje společnost. Film není postaven na efektech, ale na vynikajícím scénáři a věrohodných hereckých výkonech.

Mimořádný zážitek, zvláště pokud reflektujete současné společenské dění.

Francouzské vydání Wellsovy války světů vyšlo v roce 1900 a po několika úspěšných vydáních bylo v roce 1906 přetištěno ilustracemi brazilského umělce Henrique Alvima Corrêua.

Textové ukázky z filmu:

„Přestaňte být stádem poslušných ovcí! Podívejte se kolem sebe… Jste povolní, otupělí, nesvobodní… Nařídí vám dávat krev, dáváte… Nařídí vám chodit po čtyřech, uděláte to! Prodáváte čest, abyste si mohli koupit větší televizor. Prodáváte poctivost, abyste dostali jakýsi zbytečný cancour moci. Všichni byste chtěli řídit, a zatím se stáváte nevolníky. Každého z vás znásilňují, ale jediné, po čem toužíte, je znásilňovat druhé. Čím se lišíte od těch, na které pliváte? Ničím. Jste jako oni!“

„Máte pravdu, s lidmi, vy to znáte, se tak musí, lidi jsou závislí, zbabělí, pasívní… – Říkají si o to, aby je někdo znásilňoval, vždyť víte, že dělají jen to, co se jim řekne…“

„Odvrhujete jednu fikci a vytváříte si jinou. Svou vlastní. Slepenou ze slátaniny televizních obrázků… Z televizního zmatku volíte pravdu, kterou uznáte za výhodnou… Přivlastňujete si jenom to, co vás utvrzuje v přesvědčení, že pasivita je ctnost a nezbytnost. A to je právě to, čemu chcete věřit…“

„Pláčete a litujete se… A co pak? Sedíte u televizorů. Cítíte se očištěni, lepší a lidštější než ti, na něž se díváte… A přece sledujete zrovna takové lidi, jako jste vy. Stejně oklamané, stejně slabé, stejně poslušné… Televize je vaším zrcadlem, je stejná jako vy! Je vytvářena k vašemu obrazu! I my jsme takoví. A vy to tak chcete!“

„Vždycky spěchají do práce – viděl jsem jich tisíce, jak se snídaní v kapsách běhají jako blázni a myslí jen na to, jak se dostat do metra nebo autobusu, ve strachu, že budou vyhozeni, když jsou pozdě.

Pracují, aniž by se do toho pořádně vrtali, jen aby odpracovali mizerné hodiny, za které jim zaplatí almužnu, která v moderním světě stačí na jídlo, byt, půjčku a mizivé „volno“.

Ozubení v obrovském systému, kteří se nechtějí učit a vytvářet něco víc, než je jejich mizerná existence.“

The post Válka světů. Wells popisuje příští století. Vynikající dílo režiséra Piotra Szulkina first appeared on Čítárny.

H. G. Wells (21.9. 1866 – 13.8. 1946) navštívil Rusko už v roce 1920, kdy udělal rozhovor s V. I. Leninem. Po návratu nazval Leninovy první plány industrializace a elektrifikace Ruska fantasií a Lenina kremelským snílkem. Podruhé byl v SSSR v roce 1934, kdy byl již uznávaný autor a jeden ze zakladatelů scifi žánru a tehdy 23. července 1934 udělal rozhovor se Stalinem.

Rozhovor H. G. Wellse s J. V. Stalinem

Wells: Jsem vám, pane Staline, velmi vděčen, že jste se uvolil mne přijmout. Nedávno jsem byl ve Spojených státech, měl jsem obsáhlý rozhovor s presidentem Rooseveltem a snažil jsem se zjistit, v čem tkví jeho vůdčí ideje. Nyní jsem přijel k vám, abych se vás dotázal, co děláte k pozměnění světa.

Stalin: Není toho tak mnoho . . .

Wells: Někdy se toulám po světě a jako prostý člověk pozoruji, co se kolem mne děje.

Stalin: Význační pracovníci, takoví jako vy, nejsou „prostými lidmi”. Ovšem, jedině dějiny mohou říci, nakolik významný je ten či onen čelný pracovník, vy se však v každém případě nedíváte na svět jako „prostý člověk”.

Wells: Nechci si hrát na skromného. Míním to tak, že se snažím vidět svět očima prostého člověka, a nikoli stranického politika nebo odpovědného státního činitele. Můj zájezd do Spojených států zapůsobil na mne otřásajícím dojmem. Hroutí se starý finanční svět, přetváří se nově hospodářský život země. Lenin kdysi řekl, že je třeba »učit se obchodovat«, učit se tomu od kapitalistů. Nyní se kapitalisté musí učit od vás vystihnout ducha socialismu. Zdá se mi, že ve Spojených státech jde o dalekosáhlou reorganizaci, o vytvoření plánovitého, to jest socialistického hospodářství. Vy i Roosevelt vycházíte ze dvou různých hledisek. Není však ideová souvislost, ideová příbuznost mezi Washingtonem a Moskvou? Na příklad mně bylo nápadné ve Washingtonu totéž, co se děje zde: rozšíření správního aparátu, vytvoření četných nových státních regulujících orgánů, organizování všeobsáhlé veřejné služby . Jim, stejně jako ve vaší zemi, se nedostává dovednosti řídit.

Stalin: Spojené státy mají jiný cíl, než máme my v SSSR. Cíl, který sledují Američané, vznikl z hospodářské neuspořádanosti, z hospodářské krize. Američané chtějí odstranit krizi na podkladě soukromokapitalistického podnikání, neměníce hospodářskou základnu. Snaží se snížit na minimum onen rozvrat, onu škodu, která je způsobována současnou hospodářskou soustavou. U nás však, jak víte, byla místo rozvrácené staré hospodářské základny vytvořena naprosto jiná, nová hospodářská základna. I když ti Američané, o kterých mluvíte, dosáhnou částečně svého cíle, t. j. sníží na minimum tyto škody, pak ani tehdy nezničí kořeny té anarchie, která je vlastní současné kapitalistické soustavě. Zachovávali týž hospodářský řád, který musí nutně vést a nemůže nevést k anarchii ve výrobě. Takto, v nejlepším případě, půjde nikoli o přestavbu společnosti, nikoli o zničení starého společenského řádu, plodícího anarchii a krise, nýbrž o omezení jednotlivých jeho záporných stránek, o omezení jeho jednotlivých excesů. Subjektivně se tito Američané možná i domnívají, že reorganisují společnost, objektivně však nynější základnu společnosti zachovávají. Proto, objektivně vzato, žádná reorganizace společnosti z toho nevzejde.

Nevzejde z toho ani plánovité hospodářství. Vždyť co je plánovité hospodářství, jaké jsou některé jeho příznaky? Plánovité hospodářství usiluje o odstranění nezaměstnanosti. Připusťme, že se podaří při zachování kapitalistického řádu snížit nezaměstnanost na určité minimum. Vždyť přece ani jeden kapitalista nikdy a za nic nedá souhlas k úplnému odstranění rezervní armády nezaměstnaných, určené k tomu, aby činila nátlak na pracovní trh, zajišťovala nízce placenou pracovní sílu. Tady máte již jednu závadu v „plánovitém hospodářství” buržoasní společnosti. Plánovité hospodářství dále předpokládá zvýšení výroby v těch průmyslových odvětvích, jejichž výrobky jsou zvlášť potřebné lidovým masám. A vy víte, že rozšiřování výroby za kapitalismu se děje z naprosto jiných pohnutek, že kapitál je přitahován těmi hospodářskými odvětvími, kde je nejvyšší míra zisku. Nikdy nedonutíte kapitalistu, aby sám sobě škodil a přistoupil na nižší míru zisku v zájmu ukojení potřeb lidu. Nezbavíte-li se kapitalistů, neučiníte-li konec zásadě soukromého vlastnictví výrobních prostředku, pak nevybudujete plánovité hospodářství.

Wells: Souhlasím s mnohým z toho, co jste řekl. Chtěl bych však zdůraznit: vyslovuje-li se celá země pro zásadu plánovitého hospodářství, začíná-li vláda ponenáhlu, krok za krokem, důsledně provádět tuto zásadu, pak, konec konců, bude vymýcena finanční oligarchie a zavládne socialismus v tom smyslu, jak je chápán v anglosaském světě. Rooseveltovská hesla »nového pořádku« jsou ohromně působivá a – podle mého mínění- jsou to hesla socialistická. Zdá se mi, že místo, aby se zdůrazňoval antagonismus mezi dvěma světy, mělo by se za dnešní situace usilovat o dorozumění mezi všemi konstruktivními silami.

Stalin: Mluvím-li o tom, že je nemožné uskutečnit zásady plánovitého hospodářství při zachování hospodářské základny kapitalismu, pak tím naprosto nechci snižovat vynikající osobní vlastnosti Rooseveltovy – jeho iniciativu, nebojácnost, rozhodnost. Je nesporné, že ze všech kapitánů dnešního kapitalistického světa je Roosevelt nejvýznačnější postavou. Chtěl bych proto znovu zdůraznit, že moje přesvědčení o nemožnosti plánovitého hospodářství za podmínek kapitalismu naprosto neznamená pochybnosti o osobních schopnostech, talentu a nebojácnosti presidenta Roosevelta. Avšak ani nejtalentovanější vojevůdce, není-li situace pro něho příznivá, nemůže dosáhnout cíle, o němž mluvíte. Teoreticky vzato, není ovšem vyloučeno, že je možné za kapitalismu – ponenáhlu, krok za krokem, jít k onomu cíli, který vy nazýváte socialismem v anglosaském výkladu toho slova.
Co však bude znamenat tento „socialismus”? V nejlepším případě, že částečně přidrží na uzdě nejnevázanější jednotlivé představitele kapitalistického zisku, že do určité míry zesílí zásada regulování v národním hospodářství. To všechno je dobré. Jakmile však Roosevelt nebo nějaký jiný kapitán dnešního buržoasního světa bude chtít podniknout něco vážného proti základům kapitalismu, stihne ho nevyhnutelně naprostý nezdar. Vždyť Roosevelt nevlastní banky, vždyť nevlastní průmysl, vždyť velké podniky a statky – nevlastní on. Vždyť všechno to je soukromé vlastnictví. I železnice, i obchodní loďstvo – všechno je v rukou soukromých podnikatelů. A konečně, vždyť Roosevelt též nemá svou armádu kvalifikovaných pracovníků, inženýrů, techniků, ti jsou přece v rukou soukromých podnikatelů, pracují na ně. Nelze zapomínat na funkce státu v buržoasním světě. To je instituce k organisování obrany země, k organisování ochrany „pořádku”, aparát k vymáhání daní. Hospodářství pak ve vlastním slova smyslu se málo týká kapitalistického státu, není v jeho rukou. Naopak, stát je v rukou kapitalistického hospodářství.
Proto, obávám se že Roosevelt přes veškerou svoji energii a schopnosti nedosáhne onoho cíle, o kterém mluvíte, má-li vůbec tento cíl. Snad po několika generacích by bylo možné se trochu přiblížit k tomuto cíli, avšak já osobně i to považuji za málo pravděpodobné.

Wells: Možná, že já víc než vy věřím v hospodářskou interpretaci politiky. Díky vynálezům a soudobé vědě jsou uvedeny do pohybu ohromné síly, vedoucí k lepší organisaci, k lepšímu fungování lidského kolektivu. t. j. k socialismu. Organisace a regulování individuálních činů se staly mechanickou nezbytností, nezávisle na sociálních teoriích. Začne-li se se státní kontrolou bank a potom se přejde ke kontrole dopravy, těžkého průmyslu, průmyslu vůbec, obchodu atd., pak se taková všeobsáhlá kontrola bude zcela rovnat státnímu vlastnictví všech odvětví národního hospodářství. Právě to bude proces socialisace. Vždyť socialismus na jedné straně a individualismus na druhé nejsou přece takové antipody jako černé a bílé. Mezi nimi je mnoho mezistádií. Existuje individualismus, hraničící s banditismem, a existuje disciplinovanost a organisovanost, jež se rovná socialismu. Uskutečnění plánovitého hospodářství závisí ve značné míře na organisátorech hospodářství, na kvalifikované technické inteligenci, kterou je možno krok za krokem získat pro socialistické organisační principy. A to je hlavní. Tudíž, z počátku organizace, a pak socialismus. Organizace je nejdůležitějším činitelem. Bez organizace je idea socialismu pouhou ideou.

Stalin: Mezi individuem a kolektivem, mezi zájmy jednotlivé osobnosti a zájmy kolektivu není a nesmí být žádný nesmiřitelný rozdíl. Nesmí být, neboť kolektivismus a socialismus individuální zájmy nepopírá, nýbrž je spojuje se zájmy kolektivu. Socialismus nesmí pomíjet individuální zájmy. Těmto osobním zájmům může co nejdalekosáhleji vyhovět jedině socialistická společnost. Nejen to – socialistická společnost je jedinou pevnou zárukou ochrany zájmů osobnosti. V tomto smyslu není mezi „individualismem” a socialismem žádný nesmiřitelný rozdíl. Můžeme však popírat rozdíl mezi třídami, mezi třídou majetných, třídou kapitalistů a mezi třídou pracujících, třídou proletářů? Na jedné straně je třída majetných, v jejichž rukou jsou banky, závody, doly, doprava, plantáže v koloniích. Tito lidé nevidí nic kromě svého vlastního zájmu, kromě své snahy o zisk. Ti se nepodřizují vůli kolektivu, snaží se podřídit jakýkoliv kolektiv své vůli.
Na druhé straně je třída chudých, třída vykořisťovaných, kteří nemají ani továrny, ani závody, ani banky. Jsou nuceni žít z prodeje své vlastní pracovní síly kapitalistům a jsou zbaveni možnosti uspokojovat své nejelementárnější potřeby. Jak lze smířit takovéto protikladné zájmy a snahy? Pokud je mi známo, Rooseveltovi se nepodařilo najít cestu k smíření těchto zájmů. A jak ukazují zkušenosti, je to také nemožné.
Ostatně znáte situaci ve Spojených státech lépe než já, protože jsem v USA nebyl a sleduji americké záležitosti převážně jen z literatury. Mám však jakousi zkušenost z boje za socialismus a tato zkušenost mi praví: pokusí-li se skutečně Roosevelt uspokojit zájmy proletářské třídy na úkor třídy kapitalistů, ti ho nahradí jiným presidentem. Kapitalisté řeknou: presidenti odcházejí a přicházejí, kdežto my, kapitalisté, zůstáváme. Jestliže ten či onen president nehájí naše zájmy, najdeme si jiného. Co může president postavit proti vůli kapitalistické třídy?

Wells: Já nesouhlasím s tímto zjednodušeným roztřiďováním lidstva na chudé a bohaté. Existuje sice kategorie lidí, usilujících jedině o zbohatnutí, ale což se, stejně jako zde, nepohlíží na tyto lidi jako na překážku? Což na Západě je málo lidí, pro které není zbohatnutí cílem, lidí, kteří mají určité prostředky, chtějí je investovat, mají z toho zisk, ale naprosto v tom nespatřují cíl své činnosti? Tito lidé pohlížejí na investování prostředků jako na nepříjemnou nezbytnost. Což je málo schopných a oddaných inženýrů, organizátorů hospodářství, jejichž činnost je vedena zcela jinými pohnutkami než touhou po zbohatnutí?
Podle mého mínění existuje velmi početná třída naprosto schopných lidí, kteří jsou si vědomi, že nynější soustava nevyhovuje, a jsou povoláni k tomu, aby sehráli velikou roli v budoucnosti, v socialistické společnosti. V posledních letech jsem mnoho studoval a promýšlel otázku, že je nutné propagovat myšlenky socialismu a kosmopolitismu v širokých kruzích inženýrů, letců, v kruzích vojenských techniků atd. Přicházet do těchto kruhů s přímočarou propagandou třídního boje je bezúčelné. Jsou to kruhy, jež chápou,v jaké situaci je svět měnící se v krvavé bláto; tyto kruhy však považují váš primitivní antagonismus třídního boje za nesmysl.

Stalin: Vy nesouhlasíte se zjednodušeným roztřiďováním lidí na bohaté a chudé. Ovšem, existují střední vrstvy, existuje i ona technická inteligence, o které mluvíte, a jsou mezi ní velmi dobří, velmi čestní lidé. Jsou mezi nimi i lidé nečestní, špatní. Lidé bývají různí.
Lidská společnost se však především dělí na bohaté a chudé, na majetné a vykořisťované, a nevidět toto základní dělení a rozpory mezi chudými a bohatými znamená nevidět základní fakt. Nepopírám, že existují střední mezivrstvy, které se stavějí buď na stranu jedné z těchto dvou mezi sebou bojujících tříd, nebo zaujímají v tomto boji neutrální nebo poloneutrální stanovisko.
Opakuji však – nevidět toto základní dělení společnosti a tento základní boj mezi oběma hlavními třídami znamená ignorovat fakta. Tento boj probíhá a bude probíhat. Tento boj bude rozhodnut třídou proletářů, třídou pracujících.

Wells: Což je málo lidí, kteří nejsou chudí a pracují, a pracují produktivně?

Stalin: Ovšem, existují též drobní vlastníci půdy, řemeslníci, drobní obchodníci; avšak osud zemí neurčují tito lidé, nýbrž ony pracující masy, které vyrábějí vše potřebné pro společnost.

Wells: Ale vždyť jsou velmi různí kapitalisté. Jsou takoví, kteří myslí jen na zisk, na zbohatnutí. Jsou však i takoví, kteří jsou ochotni k obětem. Na příklad starý Morgan: ten myslel jen na zbohatnutí, byl to prostě parazit na těle společnosti, ten jen hromadil ve svých rukou bohatství. Vezměte však Rockefellera: je to skvělý organisátor, podal příklad, jak se má organisovat odbyt nafty, příklad hodný následování. Nebo Ford; ovšem, Ford pamatuje na sebe, je egoistický. Není však vášnivým organisátorem racionální výroby, od něhož se i vy učíte?
Chtěl bych zdůraznit, že v poslední době nastal v anglosaských zemích vůči SSSR vážný přelom ve veřejném mínění. Příčinou toho je především postoj Japonska a události v Německu. Jsou však i jiné příčiny, nevyplývající pouze z mezinárodní politiky. Je též příčina hlubší: široké kruhy si uvědomily skutečnost; že soustava, spočívající na soukromém bohatnutí, se hroutí. A za tohoto stavu zdá se mi, by se neměl zdůrazňovat antagonismus mezi dvěma světy, nýbrž co možná nejvíce sdružovat všechna konstruktivní hnutí, všechny konstruktivní síly. Zdá se mi, pane Staline, že jsem levější než vy, neboť soudím, že svět již dospěl blíže k překonání staré soustavy.

Stalin: Když mluvím o kapitalistech, které vede jen snaha o zisk, o zbohatnutí, naprosto tím nechci říci, že jsou to takoví lidé, kteří nejsou ničeho lepšího schopni. Mnozí z nich mají nesporně velké organizační schopnosti, které mě ani nenapadá popírat. My, sovětští lidé se učíme mnohému od kapitalistů. Také Morgan, jehož tak záporně charakterizujete, byl nesporně dobrý, schopný organisátor. Mluvíte-li však o lidech, odhodlaných rekonstruovat svět, pak takové lidi ovšem nelze najít mezi těmi, kdož celou duší slouží myšlence zbohatnutí.
My a tito lidé jsme na protilehlých pólech. Mluvíte o Fordovi. Ovšem Ford je schopný organizátor výroby. Což vám ale není znám jeho poměr k dělnické třídě,což nevíte, kolik dělníků vyhazuje pro nic za nic na ulici? Kapitalista je připoután k zisku a nelze ho nijak od něho odtrhnout. A kapitalismus nebude zničen „organizátory” výroby, ani technickou inteligencí, neboť ona mezivrstva nehraje samostatnou úlohu, nýbrž bude zničen dělnickou třídou. Vždyť inženýr, organizátor výroby nepracuje tak, jak by chtěl, nýbrž tak, jak se mu poručí, jak to žádá zájem podnikatele. Jsou sice výjimky, jsou lidé z této mezivrstvy, kteří se osvobodili od otupujících vlivů kapitalismu. Technická inteligence může za určitých okolností dělat „divy”, přinášet lidstvu obrovský užitek. Může však také působit ohromné škody. My sovětští lidé máme s technickou inteligencí nemalou zkušenost.
Po Říjnové revoluci se jistá část technické inteligence nechtěla zúčastnit výstavby nové společnosti, stavěla se proti této výstavbě, sabotovala ji. Všemožně jsme se snažili zapojit technickou inteligenci do této výstavby, zkoušeli jsme to s ní tak i onak. Uplynulo nemálo času, než naše technická inteligence začala aktivně pomáhat novému řádu. Dnes je její lepší část v prvních řadách výstavby socialistické společnosti. My, majíce tuto zkušenost, jsme daleci podceňování jak kladných, tak záporných stránek technické inteligence a víme, že může jak natropit škody, tak také dělat „divy”. Ovšem, jinak by to vypadalo, kdyby bylo možné rázem duchovně odtrhnout technickou inteligenci od kapitalistického světa To je však utopie. Cožpak se najde dost lidí z řad technické inteligence, odhodlaných přerušit svoje svazky s buržoasním světem a pustit se do rekonstrukce společnosti? Co soudíte, je mnoho takových lidí, řekněme v Anglii, ve Francii? Nikoli, je mezi nimi málo lidí, ochotných přervat svazky se svými pány a začít rekonstrukci světa!

Kromě toho, cožpak je možné pouštět se zřetele, že ke změně světa je třeba mít moc? Zdá se mi, pane Wellsi, že silně podceňujete otázku moci, že vůbec vypadává z vaší koncepce. Vždyť co zmohou lidé, třeba s nejlepšími úmysly, nejsou-li s to položit si otázku uchopení moci a nemají-li v rukou moc? Mohou v nejlepším případě podporovat onu novou třídu, která se chopí moci, avšak sami svět převrátit nemohou. K tomu je třeba velké třídy, která by nastoupila místo třídy kapitalistů a stala se stejně neomezeným vládcem jako ona. Takovou třídou je dělnická třída. Ovšem, že je třeba přijmout pomoc technické inteligence, a naopak, zase jí je třeba pomáhat. Nesmí se však myslet, že technická inteligence může sehrát samostatnou historickou úlohu. Přeměna světa je veliký, složitý a bolestivý proces. A k tomuto velikému dílu je zapotřebí veliké třídy. Veliká loď se může vydat na dalekou cestu.

Wells: Ano, ale k daleké cestě je třeba mít kapitána a kormidelníka.

Stalin: To je správné, ale k daleké plavbě je třeba mít především velikou loď. Co je kormidelník bez lodi? Člověk bez prostředků.

Wells: Veliká loď, to je lidstvo, a nikoli třída.

Stalin: Vy, pane Wellsi, jak je vidět, vycházíte z předpokladu, že všichni lidé jsou dobří. Já však nezapomínám. že je mnoho zlých lidí. Já nevěřím v dobrotu buržoasie.

Wells: Připomínám, jak tomu bylo s technickou inteligencí před několika desítkami let. Tehdy bylo technické inteligence málo, zato práce bylo mnoho a každý inženýr, technik, inteligent měl kde uplatnit své vědomosti. Proto to byla nejméně revoluční třída. Nyní je patrný přebytek technické inteligence a její smýšlení se radikálně změnilo. Kvalifikovaný inteligent, který by dříve ani neposlouchal revoluční řeči, se nyní o ně velmi zajímá. Nedávno jsem byl pozván na recepci Královské společnosti, naší největší anglické vědecké organizace. Předseda se ve své řeči vyslovoval pro sociální plánování a vědecké řízení. Před třiceti lety by tam vůbec neposlouchali, o čem mluví. Nyní však stojí v čele této společnosti člověk s revolučními názory, hlásající vědeckou reorganizaci lidské společnosti. Vaše propaganda třídního boje nepočítala s těmito fakty. Smýšlení se mění.

Stalin: Ano, to je mi známo, a je to vysvětlitelné tím, že kapitalistická společnost je teď ve slepé uličce. Kapitalisté hledají a nemohou nalézt takové východisko z této slepé uličky, které by bylo slučitelné s důstojností této třídy, se zájmy této třídy. Mohou se částečně vyškrábat z krize po čtyřech, avšak takové východisko, aby se z toho mohli dostat s vysoko zvednutou hlavou a které by neporušovalo do základů zájmy kapitalistů, nalézt nemohou. Tohle ovšem cítí široké kruhy technické inteligence. Značná část si začíná uvědomovat zájmové společenství s onou třídou, která je s to ukázat jí východisko ze slepé uličky.

Wells: Vy, pane Staline, víte lépe než kdokoli jiný, co je to revoluce, a k tomu to víte z praxe. Povstanou někdy masy samy? Nepovažujete za zjištěnou pravdu fakt, že revoluci dělají menšiny?

Stalin: K revoluci je třeba vedoucí revoluční menšiny, ale i nejschopnější, nejoddanější a nejenergičtější menšina bude bezmocná, nebude-li mít za sebou alespoň pasivní podporu milionů lidí.

Wells: Alespoň pasivní? Snad ne zcela uvědomělou?

Stalin: Částečně poloinstinktivní a polouvědomělou podporu, avšak bez podpory milionů je i nejlepší menšina bezmocná.

Wells: Sleduji komunistickou propagandu na Západě a zdá se mi, že tato propaganda zní za současných poměrů naprosto staromódně, neboť je to propaganda násilných činů. Tato propaganda násilného svržení společenského řádu byla vhodná tehdy, když šlo o nedílné panství té či oné tyranie. Avšak za současných poměrů, kdy vládnoucí soustava se stejně hroutí a tak jako tak rozkládá, bylo by třeba klást důraz nikoli na vzpouru, nýbrž na účinnost, povolanost, produktivitu. Motiv vzpoury se mi zdá zastaralý. S hlediska lidí, myslících konstruktivně, je na Západě komunistická propaganda překážkou.

Stalin: Ovšem, stará soustava se hroutí, rozkládá. To je pravda. Pravda je však i to, že se dělají nové křečovité pokusy hájit a zachránit tento hynoucí systém jinými metodami a všemi prostředky. Ze správné konstatace děláte nesprávný závěr. Konstatujete správně, že starý svět se hroutí. Nemáte však pravdu, myslíte-li, že se zhroutí sám sebou. Nikoliv, nahrazení jednoho společenského řádu jiným společenským řádem je složitý, dlouhotrvající revoluční proces. To není pouhý živelný proces, nýbrž boj, proces, spjatý se srážkou tříd. Kapitalismus je shnilý, nemůžeme jej však prostě porovnávat se stromem, který je už tak shnilý, že se musí skácet k zemi. Nikoliv, revoluce, nahrazení jednoho společenského řádu jiným, byla vždy bojem bolestným a krutým, bojem na život a na smrt. A pokaždé, když přišli lidé nového světa k moci, museli se bránit proti pokusům starého světa, chtějícího násilně zavést znovu dřívější pořádek, museli být vždy na stráži a připraveni odrazit útoky starého světa na nový pořádek.

Ano, máte pravdu, pravíte-li, že starý společenský řád se hroutí. Nezhroutí se však sám sebou. Vezměte na příklad fašismus. Fašismus je reakční síla, která se pokouší zachovat starý svět násilím. Co budete dělat s fašisty? Přemlouvat je? Přesvědčovat je? To na ně přece nebude vůbec působit. Komunisté si naprosto neidealizují metodu násilí. Nechtějí se však nechat zastihnout nepřipraveni, nemohou spoléhat na to, že starý svět sám odejde se scény, vidí, že starý pořádek se brání silou, proto komunisté říkají dělnické třídě: „Připravte se odpovědět na násilí násilím, učiňte všechno, aby vás hynoucí starý řád nerozdrtil, nedovolte mu, aby spoutal vaše ruce, jimiž svrhnete tento řád!” Jak vidíte, není pro komunisty proces nahrazení jednoho společenského řádu druhým prostě živelným a pokojným procesem, nýbrž je to proces složitý, dlouhotrvající a násilný. Komunisté nemohou nepočítat s fakty.

Wells: Přihlédněte však k tomu, co se nyní děje v kapitalistickém světě Vždyť to není pouhé hroucení se řádu. To je výbuch reakčního násilí, jež se zvrhává v přímé gangsterství. A mně se zdá, že když jde o konflikty s těmito reakčními a neinteligentními násilníky, socialisté se musí odvolávat k zákonu, a místo aby pohlíželi na policii jako na nepřítele, měli by ji podporovat v boji proti reakcionářům. Zdá se mi, že nelze používat jen metod starého nepružného povstaleckého socialismu.

Stalin: Komunisté vycházejí z bohatých historických zkušeností, jež učí, že přežilé třídy neodcházejí dobrovolně se scény dějin. Vzpomeňte si na dějiny Anglie v XVII. století Neříkali tehdy mnozí, že starý společenský pořádek je shnilý? Nebylo však tehdy přesto zapotřebí Cromwella, aby jej dorazil násilím?

Wells: Cromwell se při svém počínání opíral o ústavu, jednal jménem ústavního pořádku.

Stalin: Ve jménu ústavy používal násilí, popravil krále, rozehnal parlament, pozavíral jedny a stínal hlavy druhým!

Vezměme však příklad z našich dějin. Což nebylo jasné už dlouho, že carský pořádek prohnívá, že se hroutí? Kolik krve však bylo zapotřebí, aby byl svržen!

A Říjnová revoluce? Což bylo málo lidí, kteří věděli, že pouze my, bolševici, ukazujeme jediní správné východisko. Což nebylo pochopitelné, že ruský kapitalismus prohnil? Víte však, jak veliký byl odpor, kolik krve bylo prolito, aby byla uhájena Říjnová revoluce proti všem nepřátelům vnitřním i vnějším?

Nebo vezměme Francii z konce XVIII. století. Dávno před rokem 1789 bylo mnohým lidem jasné, jak je prohnilá královská moc, feudální zřízení. Neobešlo se to však, nemohlo se to obejít bez lidového povstání, bez srážky tříd.

V čem to vězí? Vězí to v tom, že třídy, které musí odejít se scén dějin, se jako poslední přesvědčují o tom, že jejich role je skončena. Přesvědčit je o tom není možné. Zdá se jim, že trhliny v prohnilé budově starého řádu je možné zamazat, že je možné vyspravit a zachránit hroutící se budovu starého pořádku. Proto se hynoucí třídy chápou zbraně a všemi silami hájí svou existenci jakožto existenci vládnoucí třídy.

Wells: V čele Veliké francouzské revoluce však stálo nemálo advokátů.

Stalin: Což neuznáváte roli inteligence v revolučních hnutích? Což Velká francouzská revoluce byla revolucí advokátskou, a nikoli revolucí lidovou, jež zvítězila tím, že pozvedla ohromné lidové masy proti feudalismu a hájila zájmy třetího stavu? A což advokáti z řad vůdců Velké francouzské revoluce jednali podle zákonů starého pořádku, což nezavedli novou, buržoasní revoluční zákonnost?

Bohatá historická zkušenost učí, že dosud ani jedna třída neustoupila dobrovolně z cesty druhé třídě. Není takového příkladu v dějinách světa. A komunisté si osvojili tuto historickou zkušenost. Komunisté by uvítali dobrovolný odchod buržoasie. Avšak takový obrat, jak říká zkušenost, není pravděpodobný. Proto chtějí být komunisté připraveni na nejhorší a vyzývají dělnickou třídu k bdělosti, k bojové připravenosti. Komu je třeba vojevůdce, jenž uspává bdělost své armády, vojevůdce, který nechápe, že nepřítel se nevzdá, že je třeba jej dorazit? Být takovým vojevůdcem znamená klamat, zrazovat dělnickou třídu. Proto myslím, že to, co se vám zdá staromódní, je pro dělnickou třídu ve skutečnosti opatřením revoluční účelnosti.

Wells: Já naprosto nezavrhuji nutnost násilí, soudím však, že formy boje musí být maximálně blízké těm možnostem, které skýtají existující zákony, jež nutno bránit proti reakčním útokům. Starý pořádek není třeba dezorganizovat již proto, že se dostatečně dezorganizuje sám. Právě proto se mi zdá, že boj proti pořádku, proti zákonu, je cosi zastaralého, staromódního. Mimochodem řečeno, já schválné věc rozvádím, abych jasněji vyjevil pravdu. Mohu zformulovat svůj názor takto: předně, jsem pro pořádek; za druhé, napadám nynější systém, jelikož nezajišťuje pořádek; za třetí, soudím, že propagandou myšlenky třídního boje mohou být isolovány od socialismu právě ony vzdělané kruhy, jichž je třeba pro socialismus.

Stalin: K provedení velikého, významného společenského díla je třeba, aby tu byla hlavní síla, opora, revoluční třída. Dále je třeba, aby pomoc této hlavní síle organizovala síla pomocná, jíž je v tomto případě strana, do které se včlení též nejlepší síly inteligence.
Právě jste mluvil o „vzdělaných kruzích”. Jaké vzdělané lidi jste však měl na zřeteli? Což bylo málo vzdělaných lidí na straně starého pořádku jak v XVII. století v Anglii, tak koncem XVIII. století ve Francii, i v období Říjnové revoluce v Rusku? Starý řád měl na své straně, ve svých službách mnoho vysoce vzdělaných lidí, kteří bránili starý řád, kteří šli proti novému řádu. Vždyť vzdělání je zbraň, jejíž účinek závisí na tom, kdo ji drží v rukou a kdo chce touto zbraní udeřit. Ovšem, že proletariát, že socialismus potřebuje vysoce vzdělané lidi. Vždyť je jasné, že nikoli blahoslavení chudí duchem mohou pomáhat proletariátu bojovat za socialismus, budovat novou společnost. Nepodceňuji roli inteligence, naopak, já její roli zdůrazňuji. Jde jen o to, o jakou inteligenci jde, neboť inteligenti bývají různí.

Wells: K revoluci nemůže dojít bez základní změny v soustavě lidového vzdělání. Stačí uvést dva příklady: příklad německé republiky, jež se nedotkla staré soustavy vzdělání a proto se nikdy nestala republikou, a příklad anglické labouristické strany, které se nedostává rozhodnosti trvat na základním pozměnění soustavy lidové osvěty.

Stalin: To je správný poukaz.

Dovolte nyní, abych odpověděl na vaše tři body.

Předně, hlavní pro revoluci je, aby měla sociální oporu. Touto oporou pro revoluci je dělnická třída.

Za druhé je třeba síly, která tomu pomáhá, toho, čemu komunisté říkají strana. Do té se včlení jak inteligentní dělníci, tak i ony živly z řad technické inteligence, které jsou těsně spjaty s dělnickou třídou. Inteligence může být silná jedině tehdy, spojí-li se s dělnickou třídou. Jde-li proti dělnické třídě, stává se ničím.

Za třetí, je třeba moci jako prostředku k přetváření. Nová moc vytvoří nové základny, nový pořádek, který je pořádkem revolučním.

Já nejsem pro jakýkoliv pořádek. Jsem pro takový pořádek, který odpovídá zájmům dělnické třídy. Dá-li se využít některých zákonů starého řádu k boji za nový pořádek, je třeba využít i starých zákonů. Proti vašemu názoru, že je třeba útočit na existující systém, ježto nezajišťuje pořádek, nutný pro lid, nemám žádných námitek.

A pak, nemáte pravdu, myslíte-li, že komunisté jsou zamilováni do násilí. Komunisté by se s radostí zřekli metody násilí, kdyby vládnoucí třídy byly ochotny ustoupit místo dělnické třídě. Zkušenost dějin však mluví proti takovému předpokladu.

Wells: V dějinách Anglie byl však případ, že jedna třída předala dobrovolně moc třídě druhé. V období mezi rokem 1830 a 1870 nastal bez jakéhokoli urputného boje proces dobrovolného přechodu moci od aristokracie, jejíž vliv koncem XVIII. století byl ještě velmi značný, k buržoasii, která byla citovou oporou monarchie. Tento přechod moci vedl pak k tomu, že bylo nastoleno panství finanční oligarchie.

Stalin: Vy jste však nepozorovaně přešel od otázek revoluce k otázkám reformy. To není jedno a totéž. Nemyslíte, že velikou roli v reformách v Anglii XIX. století sehrálo chartistické hnutí?

Wells: Chartisté toho málo udělali a zmizeli beze stopy.

Stalin: Nesouhlasím s vámi. Chartisté a jimi organisované stávkové hnutí sehrálo velikou roli: donutili vládnoucí třídy k četným ústupkům ve volební soustavě, při zlikvidování t. zv. „shnilých městeček” a k provedení některých bodů „charty”. Chartismus sehrál svou nemalou historickou roli a přiměl jednu část vládnoucích tříd k určitým ústupkům, k reformám v zájmu vyhnutí se velkým otřesům. Vůbec nutno říci, že ze všech vládnoucích tříd se ukázaly vládnoucí třídy Anglie – a to aristokracie a buržoasie – nejchytřejšími, nejpružnějšími s hlediska svých třídních zájmů, s hlediska zachování své moci.

Vezměme si příklad třeba z dnešní doby: všeobecnou stávku roku 1926 v Anglii. Kterákoliv buržoasie by za těchto událostí, když generální rada trade-unionů vyzvala ke stávce, především pozatýkala vůdce trade-unionů. Anglická buržoasie to neučinila a počínala si s hlediska svých zájmů chytře. Ani ve Spojených státech, ani v Německu, ani ve Francii si nedovedu představit takovou pružnou třídní strategii buržoasie; v zájmu utvrzení svého panství se vládnoucí třídy Anglie nikdy nezříkaly taktiky malých ústupků, reforem. Bylo by však chybné se domnívat, že tyto reformy jsou revolucí.

Wells: Máte o vládnoucích třídách mé země lepší mínění než já. Je však vůbec veliký rozdíl mezi malou revolucí a velkou reformou, nejsou reformy malou revolucí?

Stalin: V důsledku náporu zdola, náporu mas, může buržoasie někdy přistoupit na některé částečné reformy, setrvávajíc na základně existujícího společensko-hospodářského řádu. Když tak činí, domnívá se, že tyto ústupky jsou nevyhnutelné pro zachování jejího třídního panství. V tom je podstata reforem. Revoluce však znamená přechod moci z rukou jedné třídy do rukou druhé. Proto nelze říci o jakékoli reformě, že je to revoluce. Proto nelze spoléhat na to, že by se vystřídání společenských řádů mohlo provést cestou nepozorovatelného přechodu od jednoho řádu k druhému, cestou reforem, cestou ústupků se strany vládnoucí třídy.

Wells: Jsem vám velmi vděčný za tento rozhovor, který má pro mne veliký význam. Při svém objasňování jste si jistě vzpomněl, jak jste musel ještě před revolucí v ilegálních kroužcích vysvětlovat zásady socialismu. V této době jsou na celém světě jen dvě osobnosti, jejichž názoru, jejichž každému slovu naslouchají miliony lidí: vy a Roosevelt. Jiní mohou hlásat cokoli, o jejich řečech se nebude psát v tisku, jejich slovům se nebude věnovat pozornost. Nemohu dosud zhodnotit, co je vykonáno ve vaší zemi, do které jsem přijel teprve včera. Viděl jsem však již šťastné tváře zdravých lidí a je mi známo, že se u vás děje něco velmi významného. Rozdíl ve srovnání s rokem 1920[1] je překvapující.

Stalin: Bylo by možné udělat ještě víc, kdybychom my bolševici byli dovednější.

Wells: Nikoli – kdyby lidské bytosti vůbec byly dovednější. Neškodilo by vymyslet pětiletku rekonstrukce lidského mozku, kterému se zjevně nedostává mnohých částic, nutných k provedení dokonalého sociálního pořádku. (Oba se smějí.)

Stalin: Nehodláte se zúčastnit sjezdu Svazu sovětských spisovatelů?

Wells: Bohužel, mám různé povinnosti, mohu se zdržet v SSSR pouze týden. Přijel jsem, abych se setkal s vámi, a jsem velmi spokojen s naším rozhovorem. Hodlám však pohovořit si s těmi sovětskými spisovateli, s nimiž se mi podaří se setkat, o možnosti jejich vstupu do Pen-klubu. To je mezinárodní organisace spisovatelů, kterou založil Galsworthy, po jehož smrti jsem se stal předsedou. Je to dosud slabá organisace, ale přesto již má sekce v mnohých zemích, a což je ještě důležitější, projevům jejích členů se věnuje v tisku mnoho místa. Tato organizace se domáhá práva svobodně hlásat všechny názory, i opoziční. Hodlám pohovořit si o tomto tématu s Maximem Gorkým. Nevím však, může-li zde být dána tak široká svoboda.

Stalin: To se u nás, bolševiků, nazývá „kritikou a sebekritikou”. Ta se v SSSR široce praktikuje. Máte-li nějaké přání, rád vám pomohu.

Wells děkuje.
Stalin děkuje za rozhovor.

Zapsal K. Umanskij.

Převzato z vydání ve Svobodě r. 1949, překl. V. Prokůpka. Zdroj

The post H. G. Wells a J. V. Stalin. Poučný rozhovor o tom, jak a proč se mění svět first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit, je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky proběhly nejen velké globální lži jako např. kovidismus, let na Měsíc, 9/11 a vyvolání mnoha válek, ale byla napsána téměř všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané po roce 1945.

Orwell George:
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Orwell a 1984. Svoboda je otroctví, válka je mír, cenzura v EU je svoboda slova

Brandbury Ray
Marťanská kronika (1950)
Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování Marsu. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky. A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury exceletně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu

Asimov Isaac
Nadace 7 dílů (od 1951)
Svět série Nadace se odehrává více než dvacet tisíc let v budoucnosti, kdy lidstvo osídlí celou Galaxii a vytvoří jednotnou říši, která bude sjednocovat všechny lidmi obydlené planety. Vychází z toho, že geniální matematik Hari Seldon vyvinul teorie umožňující předpovídat chování velkých lidských mas v průběhu dlouhých časových údobí, jež položily základ vědy nazvané psychohistorie, která matematickými cestami odhaluje budoucnost.
Neznámý Asimov. Jak začínal kariéru světový spisovatel scifi

Brandbury Ray
451 stupňů Fahrenheita (1953)
Budoucnost lidí, kde knihy jsou zakázány a kde se vládnoucí elita obává těch, kteří čtou a vzdělávají se.
451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953!

John Christopher
Smrt trávy (1953)
Představte si svět, ve kterém virus nezabíjí zvířata ani lidi, ale jejich zdroje. V tomto případě trávu. Chybné rozhodnutí expertů / vědců pod vlivem lobbistických skupin nadnárodních koncernů vedou k nevratným příčinám a ty k celé škále zcela stupidních následků a postupně, cílené likvidaci a sebelikvidaci lidské populace..
Smrt trávy. Údajný vir likviduje trávu i obilí po celém světě. Nastává chaos a hladomor

Ayn Rand
Atlasova vzpoura (1957)
Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují socialistické tendence, regulace a daně.
Atlasova vzpoura. Ayn Rand popisuje USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu

Lem Stanislaw
Solaris (1961)
Výjimečné dílo scifi literatury. Na základě jednoduchého příběhu o zhmotňování vlastních představ v dalekém vesmíru, předkládá Lem otázky týkající se podstaty existence inteligence jako takové.
Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení


Arthur C. Clarke
Vesmírná Odysea (1968-1997)
Cyklus románů sci-fi Vesmírná odysea je mimořádné a inteligentně napsané díla, které nutí k přemýšlení o jedné zásadní otázce. Jsme ve vesmíru sami? Není naše planeta jen projekt vysoce vyspělých bytostí?
2001: Vesmírná odysea 1968
2010: Druhá vesmírná odysea,1982
2061: Třetí vesmírná odysea, 1988
3001: Poslední vesmírná odysea, 1997

Ivan Antonovič Jefremov
Hodina býka (1970)
Mimořádný vdeckofantastický román, navazující na knihu Mlhovina v Andromedě, je dílem sovětského vědce, doktora biologických věd a předního spisovatele vědeckofantastické literatury. Formou popisu promítaného historického filmu mezi epilogem a prologem vypráví se školákům v daleké kosmické budoucnosti o někdejší expedici pozemšťanů, jež se v kosmické lodi Temný Plamen vydávají na planetu Tormans, kterou kdysi osídlili pozemští kosmonauti. Účastníci expedice se pokoušejí poznat životní podmínky na planetě, narážejí však na odpor jejích vládců a za drastických okolností musí bojovat o vlastní život.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

Robert Merle
Muži pod ochranou (1974)
Mužskou populací se začne šířit vir, který je vzápětí označován jako Encefalitida 16 Napadá pouze muže v produktivním věku. Ti se mohou zachránit pouze kastrací. Vzniká tak mužská skupina “Áček” neboli kastrátů, méněcenná část lidí. Vedoucí úlohu přebírají ženy, podobně jako v jeho další knize Malvil nebo v polském filmu Sexmise.
Muži pod ochranou. Robert Merle a jeho vize světa, kterému vládnou ženy a muži jsou podřadní

Jean Raspail
Tábor svatých (1973)
Raspail je dobrý jak Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Tábor svatých. Jean Raspail. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa

Anthony Burges
1985 (1978)
Dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Válka sama není nutná, stačí její hrozba a, ve starém dobrém orwellovském stylu, z povědomí, že nepřítel je nablízku, ať již potenciální či skutečný, se stane nástroj ospravedlňující tyranii.
Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti

Vladimír Páral
Válka s mnohozvířetem (1983)
Příběh “hnědé” ekologické katastrofy, negativně ovlivňující myšlení a chování lidí i jejich vzhled. Lečení ke možné, ale člověk se musí svobodně rozhodnout, což nakonec je asi největší překážka.
Páralova nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem

Lem Stanislaw
Fiasko (1986)
Jeden z nejvýraznějších Lemových románů. Kniha objemná, ale o to víc hodna soustředěného čtení, protože Lem zde nastiňuje celou řadu problémů budoucnosti lidstva. Podstata děje spočívá v nepochopení cizí kultury, které vede až k jejímu zničení. je obdivuhodné jak Lem dokazal vystihnout problémy, které světem rezonují už dnes.

Ajvaz Michal
Zlatý věk (2001)
Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku.

Jasutaka Cucui
Konec stříbrného věku (2006)
Společnost budoucnosti má problém jak živit starší občany. Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem.
Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory

Liou Cch’-sin
Problém tří planet, Temný les, Vzpomínky na Zemi (od 2008)
Vzpomínka na minulost Země je vynikající sci-fi trilogie, která podrobně popisuje mimořádný objev lidstva a přípravu na mimozemskou invazní sílu z planety Trisolaris. Během několika set let (od tzv. čínské revoluce) prochází lidstvo na planetě několika zásadními změnami. Liou Cch’-sin vcelku přesně vystihuje myšlení lidí v krizi ohrožení a chod celoplanetárního řízení světa, který je často na hranici kolektivní stupididy.
Problém tří těles. Liou Cch’-sin a jeho vize člověka cestujícím časem

Michel Houellebecq
Podvolení (2015)
Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivné pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.
Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška

Vlastimil Vondruška
Neviditelní (2021)
Píše se rok 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu. Ten podle vlády zabránil chaosu, ničení planety, všem dal stejná práva, odstranil propastnou chudobu, neboť nikdo nic nevlastní. Jediným majetkem lidí je čip těle, který kontroluje, aby dělali to, co mají.
Vlastimil Vondruška: Neviditelní. 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu

Vlastimil Vondruška
Kronika zániku Evropy (2019)
Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.
Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054

Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945 first appeared on Čítárny.

Právě vyšla třetí část kompletu krátkých próz Herberta George Wellse (1866-1946) Dědicové budoucnosti. Tato série začala v letech 2018 a 2019 tituly Vynálezci zázraků a Strůjci nových časů. Dnes už tři knihy obsahují 84 povídek, přičemž v první a třetí jich je po třiatřiceti.

Čekáte opravdu jen science fiction?
V podobné představě žil dlouho i slavný Wellsův následovník Arthur Charles Clarke (1917-2008), který píše v jednom svém eseji (česky roku 2002 v knize Směr času v překladu Josefa Hořejšího):

„Zalistoval jsem znova ve Wellsových povídkách. Překvapilo mě, jak málo jich spadá do oboru vědecké fantastiky nebo fantastiky vůbec. Přestože jsem si byl vždycky vědom skutečnosti, že jenom zlomek z jeho zhruba sta knih bylo SF, zapomněl jsem, že to platilo i o jeho povídkách. Deprimující množství jsou hříčky a komedie z edwardovské doby (Janino odvržení), poněkud těžkopádné pokusy o humor (Můj první aeroplán), skoroatografie (Uklouznutí pod mikroskopem) anebo čiré sadismy (Kužel). Nepochybně jsem předpojatý, ale mezi těmito povídkami září skvosty jako Hvězda, Křišťálové vejce, Květ podivné orchideje a především Údolí slepců jako diamanty mezi bižuterií.“

Rovněž ve třetí knize kompletu některé Wellsovy texty vynikají a vedle – výše zmíněné – Země slepců jsou to Dveře ve zdi, především, tahle magická i alegorická povídka, vedoucí nás hrdinovým životem, abychom sami jeho osud interpretovali.
Opakující se halucinace na rozličných místech Londýna? Jiné vyjádření účinku narkotik? Anebo pravé fantastično? Tak či onak, efekt této slavné povídky je totální. Něco takového člověk hned tak nenapíše. Ale to platí také v případě – rozsáhlejší – Země slepců, která vychází z představy o civilizaci neužívající zrak. Je proti nám – zdánlivě – znevýhodněna, či ne? Ale ano, patrně by ji kruté lidstvo zničilo, kdyby se přes její – jihoamerické – údolí přelilo, v povídce ovšem přijde zvenku jen sám jedinec a brzy pochopíme, nakolik bude outsiderem on. Když se v údolí ještě zamiluje…
Z věrohodnosti téhle už klasické Wellsovy vize mrazí dodnes a zarazila mě už kdysi, je to půl století, kdy jsem ji poprvé četl ve sbírce Povídky s X.

Pro tu ji tenkrát překrásně přeložil Vladimír Svoboda; tak jako Vládu mravenců, další trefu do černého, jejíž poslední věta zní drtivě (i tato povídka se náhodou odehrává v Jižní Americe): Odhaduji, že k objevení Evropy by mravenci mohli dospět asi tak v letech 1950 až 1960.

Dědicové budoucnosti sice jsou dnes překladateli Vladimíru Svobodovi (1927-2022) úvodem přátelsky věnováni, ale je bohužel mrtev a jinak texty převedl do jazyka českého právě autor onoho věnování Zdeněk Beran.

Na brutální válečné povídce Obrněné stroje zaujme nikoli jen to, že předpověděla (tehdy šokující) tanky první světové války, ale především to, nakolik jsou líčené boje pandánem k Válce světů. Němci sice nejsou Marťany, ale mají-li obrněnce…

Příběh Chlupatci, který je víc populární statí než prózou, líčí – teoreticky možné – setkávání se našich prapředků s neandrtálci.

Oproti tomu Soudný den, který nás táhne na opačný konec času, je spíš humoreska. Kdesi se o ní, jak si dobře vzpomínám, zmiňuje už Jaroslav Hašek, ale omylem ji považoval za román. Jde jen o pár stránek, které katolík nevrle odmrští a jež končí větou:
„A teď,“ pravil Hospodin, když nás vysypal z rukávu na planetu, na které nám určil žít (na oběžnici kolem zeleného Siria), „teď, když už mne i sebe chápete o něco lépe…, zkuste to ještě jednou.“

Herbert Wells inspiroval zástupy následovníků, což neskončilo, i existuje taky jedna vysoce působivá dětská kniha z roku 1958 a jmenuje se Tomova půlnoční zahrada.
Napsala ji Ann Philippa Pearceová (1920-2006) a její příběh pozoruhodně a zvláštně pracuje se sny, s časem a dimenzemi. Vůbec nemám pochyby, že taky tento román vznikl pod vlivem některých Wellsových vizí, a to nejen Dveří ve zdi, ale i překvapivé a dosti smutné povídečky Překrásný oblek.
Philippa Pearce a Tomova půlnoční zahrada. Mistrovské dílo dětské literatury

Úvodem další „short story“ Perla lásky H. G. Wells nadhazuje, že sám neumí rozsoudit, zda jde o půvabnou bajku či „nejukrutnější příběh všech dob“. Osobně se přikláním k druhé možnosti, i když současně nemohu než konstatovat, že mám sarkofágy a veškeré podobně přehnané uctívání mrtvých taky za nesmysl. Málokterý příběh (ať již původně perský či ryze Wellsův) disponuje natolik drtivými posledními slovy.

Pozoruhodný je však bezesporu je i ryze horolezecká eskapáda z Alp a povídka Záhada v čísle 7 se zabývá vražedným efektem blesku.

Náš zakrslý soused je banalita, ale klidně mohla inspirovat známou holmesovku Šplhající muž. Zde se dočteme jen o několika hrůznostech.

V povídce Jak se z Gabriela stal Thompson tvrdí H. G. Wells, že v každém z manželství jeden z partnerů nakonec řekne jednu z těchto tří vět.
1. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale půjde to.
2. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale musíme se s tím poprat.
3. Takhle… – a nedá se to vydržet!
„Permutací formulek je devět a tvoří úplnou škálu manželského života.“ Děj následujícího příběhu, pravda, nevyzrazujme.

Je známo, že Wells napsal dokonce román o příchodu pravého anděla na tento svět (Podivuhodná návštěva), nicméně o čertově návštěvě vyprodukoval spíše jen pokus o humoristickou črtu (Čertovi divocí osli).
Na hodně podobném principu stojí také jeho – pro změnu spíše hororová – hříčka Vyslyšená modlitba: co by se také mohlo semlít, kdyby jednomu arcibiskupovi jednou pán Bůh opravdu odpověděl.
Další parafrází na příběh o ďáblech vstupujících do malířových obrazů je Umělec tělem a duší.

Spíš ze světa Jeroma Klapky Jeroma či P. G. Wodehouse přichází Dokonalý gentleman na bicyklu s předvídatelnou pointou – a Waydův elixír jest textem, jenž klidně mohl Svěráka a Smoljaka inspirovat, když psali film Jáchyme, hoď ho do stroje. Jak si vzpomenete, i tady vyjde ve finále najevo, že pan Koudelka vítězil v životě díky kondiciogramům, které byly vlastně vypracovávány pro někoho jiného. Inu: princip placeba.

Povídka-hříčka Zneuznaný umělec je pohříchu „jen“ kuchařská – a Dunneovou knihou Experiment s časem se inspiroval příběh, kde dochází přímo v poštovní schránce k záměně dvou výtisků novin z 10. 11. 1931 a z 10. 11. 1971.

A přímo čapkovsky vyznívá poučení z Troubení k poslednímu soudu, jehož finále ocituji:

„Když je něco sdostatek výjimečného a velkolepého, nikdo si toho ani nevšimne. Lidé si půjdou po svých, ať si třeba jeden vstane z mrtvých a ohlásí jim příchod království nebeského. Ať se jim zjeví samo království a celá jeho sláva, až je to oslní. Oni se nezmění. Dál se budou věnovat svému, právě tak jako se králíci v kotcích budou starat jen o své krmení, byť by na sto kroků od nich pálila celá dělostřelecká baterie. Protože králíci jsou prostě králíci, ti se jen živí a rozmnožují, a lidé jsou jen lidé a mají své návyky, mravy a předsudky. Co je stvořilo, je bude soudit, co je zahubí, k tomu sice občas stočí zraky, podobně jako když králíci zabloudí pohledem k otřásajícím se dělům, ale jinak se nenechají vyrušit ani od salátu, ani od svých samiček.“

Tyto Wellsovy povídky původně vyšly časopisecky mezi lety 1887-1937.

Dědicové budoucnosti. Sebrané povídky H. G. Wellse, svazek III. Překlad Zdeněk Beran a Vladimír Svoboda. Vydalo nakladatelství LEVYN. 2023. 384 stran.

The post Herbert George Wells Dědicové budoucnosti Povídky scifi-mága first appeared on Čítárny.

V kompletním vydání vycházejí Wellsovy povídky česky od roku 2018: jak ty klasické fantastické, tak ty realistické. Rozvrženy jsou do tří svazků.
Ten první zahrnul práce let 1888-1896 a jde o převod původních knih Ukradený bacil (1895) a Příběh Gottfrieda Plattnera (1897). Patnáct próz Ukradeného bacilu z let 1893-1895 doplňuje raná próza Temporální argonauti, což byl jakýsi původní a následně odvržený začátek románu Stroj času, jímž H. G. Wells prorazil.

Sedmnáct povídek následující sbírky bylo uveřejňováno v různých periodikách mezi roky 1894-1896 a pouze Ztracené dědictví a příběh Jak Jane dostala košem „spadly“ do knihy přímo ze stolu.

Zatímco některé tyto povídky jsou ve středoevropském prostoru známy výtečně už od časů první republiky, jiné vynikly minimálně. Tak či onak tu roku 2003 vyšel v nakladatelství „ŠEL“ výbor sedmnácti próz doplněný barevnými obrázky a studií Stanislava Hudského Jiné světy za dveřmi nevyzpytatelného pana Wellse; nicméně s těmito překlady PhDr. Miloslavy Menclové nynější vydavatelé kompletních povídek nepracují.

Spíše jen pro zajímavou úplnost také připomenu, že v létě 1988 vydal bratislavský Tatran sbírku jedenadvaceti hororů Volanie o pomoc, kde se vynořil Wellsův neobyčejně zdařilý horor Porró. Aktuální albatrosí edice zužitkovala a pouze místy doplnila či opravila překlady Vladimíra Svobody a Františka Gela z knihy Povídky s X (1970), která opakovaně vyšla roku 1988 jako 177 „KOD“ a pod názvem Válka světů a jiné příběhy z neskutečna; ale těch kratších příběhů obsahuje pouze jedenáct. Teprve loni byly doplněny dalšími.

Povídka Po operaci těží – osmdesát let před Raymondem Moodym – ze spekulací o tom, co se s námi děje po smrti.
Nefantastické Neštěstí předvede, jak dědictví posléze zaplaší stesk po mrtvých.
Červený pokoj je modelová strašidelná povídka.
Noční motýl má v titulní roli přelud, kvůli kterému aktéra příběhu asi po právu mají za blázna.
Lupiči v Hammerpondu jsou skvělou lupičskou historkou humoristické odnože.
Pána všech dynam nazval Arthur C. Clarke právem „čirým sadismem“.
Argonauti ovzduší zastarali.
Létající muž je vojenská historie, která jako povídka moc nefunguje.

Nelze vyloučit, že u nás dosud skoro neznámá próza Za oknem inspirovala Cornella Woolriche při psaní významného textu-předlohy Hitchcockova Okna do dvora. Zde však jde o magicky „perspektivní“ a poněkud šílený příběh „netečného diváka“. Navozuje pocit domyšleného drogového snu.

Prvotřídní a groteskní horor Pokušení svatého Harringaye věrohodně líčí souboj malíře s bytostí, kterou zrovna vytváří štětcem a již z vlastní vůle destruuje.

Vycpávačova vítězství a Pštrosí byznys propojuje titulní vypravěč. Vycpávačova vítězství jsou o ptáku Moa ze severního ostrova Nového Zélandu, Ostrov aypyornisův o obdobném a rovněž jen domněle vymřelém ptákovi.

Na observatoři v Avu je fakticky realistickou reportáží přetavenou ve strašidelný příběh.

Když vykvetla podivná orchidej (v českém překladu W. F. Wallera z roku 1925 jsem povídku znal jako Květ zvláštního vstavače) patří k řadě povídek o krev milujících či rovnou masožravých rostlinách, jaké pamatujeme i z přetavení v Brdečkově Adéle.

Ukradený bacil vypráví o anarchistovi, jenž po metropoli chce roznést choleru; dojde na překvapující pointu a Wells na rozloze kratičkého textu stačil věru geniálně načrtnou pouliční Londýn devadesátých let 19. století. A to včetně dialektu.

Louskány sakumpakum mají povídky prvních dvou Wellsových sbírek kolísavou úroveň, ale jak zdůraznil The Guardin, také osobitost a novost.
Ty vize jako by často vyvstaly v autorově bytosti až nepochopitelně. Před ním skoro nikoho nenapadlo tímto způsobem psát. Nejen Za oknem, ale víc povídek přitom je vizemi až narkotickými, nebo se přímo jedná o vhledy do jiných světů (Pozoruhodný případ Davidsonových očí, Příběh Gottfrieda Plattnera, Příběh již zesnulého pana Elveshama, Ukradené tělo). Jak ovšem varuje ediční poznámka, jsou některé sekvence „vzhledem k době, v níž Wells tvořil, otevřeně rasistické“. Ale lépe by bylo řečeno, že jsou rasistické především vzhledem k době naší.

Nu, a soubor dalších osmnácti próz Strůjci nových časů (2019)?
Je prvním českým představením dalších dvou Wellsových knih Povídky o prostoru a času (1899) a Dvanáct povídek a Sen (1903).
Starší ze sbírek přitom shrnuje jen tři povídky plus dvě rozsáhlejší novely Příběh doby kamenné a Příběh dnů příštích, zatímco ta druhá sestává z tuctu povídek a kratší novely Sen.
A autor tu, nutno dodat, opět nastavuje etalony, s kterými se chtě nechtě museli poměřovat všichni tvůrci science fiction dvacátého století. A jistě, někteří přišli s dalšími nápady a náměty, ale je překvapující, kolik nápadů – později recyklovaných – objevíme právě už v díle jediného H. G. Wellse.

Úvodní text českého souboru Křišťálové vejce je působivá varianta příběhů o nenápadných objektech tohoto světa, skrze které lze jako branou pozorovat světy zcela jiné; v tomto případě život až na vzdálené planetě. Wells už dříve vytvořil podobný text Pozoruhodný příběh Davidsonových očí.

Hvězda líčí den po dni ohrožení našeho světa, který je terčem stále se zvětšujícího (stále se přibližujícího) kosmického objektu. Ten jej nakonec těsně mine, i tak ale způsobí obrovské katastrofy a změny. Síla Wellsovy imaginace může až zarazit, přičemž povídka je do jisté míry základnou pro pozdější Wellsův (ne už tak zajímavý) román Za dnů komety.

V Příběhu doby kamenné mnohého čtenáře zarazí značná brutalita, o níž Wells u našich předků nepochyboval a která se kupříkladu Eduardu Štorchovi do plánu jeho prací jaksi nevměstnala. Wells napsal do této novely také působivé kapitoly Jeskynní medvěd a Souboj ve lvím doupěti.

V Příběhu dnů příštích, novele rozdělené (stejně jako ta pravěká) do pěti krátkých částí, pak autor nepochybně a neblaze popustil uzdu své víře v totální genovou předurčenost každého z nás. „Upřímně vám doporučuji eutanazii,“ říká zde lékař bohatému hrdinovi poté, co jej prohlédne. Tato próza je volně propojena s povídkou pravěkou a zaujme v té souvislosti moment, kdy Wells během líčení krajiny budoucnosti podotkne: „Přesně tam kdysi leželo tábořiště Újových předvěkých dětí.“ Pointou je ne zcela pravděpodobný čin zamilovaného boháče, který uzná vlastní nicotnost a vše odkáže dvěma milencům, jež tím osvobodí z bahna práce. Sám dobrovolně a co nejrychleji podstoupí eutanazii.
Wells překonal značnou bídu, než se díky psaní vyšvihl, a má na bohatou elitu sporný náhled. Jeho hrdina závěrem vyjadřuje víru, že ne zcela dovtipní lidé jednou zmoudří.

Muž, jenž dokázal činit zázraky je už klasickým příběhem, v němž autor vzorně domyslil, co by takto obdařený mohl provést, kdyby se rozhodl naráz zastavit zemskou rotaci.

Filmer do oblasti fantastiky takřka nepatří, ale ve svých časech tam náležel, i když příběh vynálezce létajícího stroje klade na váhy prvořadě psychologické nuance.

Svět kouzel je magickou povídkou o krámku, který mizí a zase se zjevuje na všední londýnské ulici. Chcete tu koupit hračku? Budete udiveni.

Údolí pavouků je hororovým záběrem na běh několika mužů. Prchají před děsivými smotky pavučin i jejich tvůrci. Jde o mistrný kousek – ve své strohosti.

Povídka Jak to opravdu bylo s Pyecraftem vypráví o muži, který se vznášel pod stropem jako bublina. Pan Skelmersdale v pohádkové říši je dokonalou ukázkou Wellsovy schopnosti podat báj o lesních vílách jako realistickou fantazii, která sice mohla být jen hrdinovým snem, ale věru to tak nevypadá. Nezkušený duch je další klasický majstrštyk, a to spíše duchařský než vědeckofantastický. Úžasná a děsivá je jeho pointa.

Tím se v knize dostáváme k první ryze realistické povídce Brejlovec Jimmy, domorodý bůh, ve které Wells patrně zpracoval nějakou skutečnou historku z kolonií. Je přitom faktem, že potápěč, který vystoupí z oceánu ve starodávném skafandru, bude uctíván každým domorodým kmenem. Příběh se dosti podobá povídce Johna Buchana „Divus“ Johnston z knihy Klub tuláků a také její hrdina byl divochy ke svému údivu uctíván, nicméně i bez skafandru.

Geniální Superstimulátor předvádí „zpomalený svět“ z pohledu muže, kterému bylo umožněno využít čas x-krát intenzivněji, ale nemůže se nyní rozběhnout, aniž by na něm nevzplály šaty. Povídka byla, jak její vypravěč tvrdí, vytvořena v neuvěřitelně krátkém čase a právě pod vlivem titulního „superstimulátoru“. V knize Superaktivátor vydané roku 2003 nazvala jiná překladatelka Lydia Stohrová tentýž vynález právě „superaktivátorem“.

Prázdniny pana Ledbettera jsou realistický příběh obyčejný človíčka, jenž se dostane do ohniska dobrodružství, aniž je s to chod příhod příliš ovlivnit. Vyvázne. Kdyby psal Wells pouze takto dobře, už bychom se o něm neučili.

Odcizené tělo je určitou variantou Wellsovy starší povídky Příběh Gottfrieda Plattnera a „záhrobí“ zde zobrazené není po přečtení nikdy zapomenutelně. Poklad pana Brishera je jednou z více Wellsových povídek o objevení pokladu; i v tomto případě je šťastlivec smolařem, i když… Následuje ještě jeden zvrat. Srdce slečny Winchelseaové realisticky líčí jedno milostné rozčarování a pro život typické rozpouštění citu v nicotu.

A Sen o konci světa? Tato závěrečná povídka působí velmi překvapivě. Máme silný pocit, že se podobný sen opravdu zdál (i kdyby pod vlivem nějaké drogy) a děj směřuje k sadistické pointě. U ní se nelze vyhnout srovnání s motivem z Burroughsových příběhů o podzemním světě Pellucudaru. Autor Tarzana bezostyšně využil pointu Wellsova vyprávění a rozvinul odporný motiv lidi oklovávajících ptáků v cosi ještě přízračnějšího. H. G. Wells náleží k zakladatelům science fiction, ale nepochybně tíhl i k deziluzi a hororu.

Většina povídek je nově přeložena, ale využity byly i starší překlady Františka Gela a Vladimíra Svobody z knih Povídky s X a Válka světů a jiné příběhy z neskutečna.

Vynálezci zázraků. Sebrané povídky H. G. Wellse,
svazek I. Přeložili Sylva Ficová, Markéta Musilová, Richard Podaný a Vladimír Svoboda. Vydalo nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media. Praha 2018. 384 stran
Strůjci nových časů. Sebrané povídky H. G. Wellse.
Přeložili Zdeněk Beran, František Gel, Markéta Musilová a Vladimír Svoboda. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 424 stran

The post H. G. Wells. Kompletní povídky zakladatele science fiction, který měl blízko k deziluzi a hororu first appeared on Čítárny.

Je klasický horor Horla (1886) i regulérní science fiction? Nepochybně. Ale z určitého hlediska ale je na Maupassantově (1850-1893) povídce nejzvláštnější, nakolik vypravěč zvládl abstrahovat od služebnictva ve svém domě.

Skoro permanentně sice líčí vlastní samotu, ba stěžuje si, ale to, že má okolo sebe sloužící, se dovídáme leda mimochodem, jako by to ani nebyli lidé.
A ostatně je hrdina ve finále bezděky upálí. „Úplně jsem zapomněl na služebnictvo,“ konstatuje, když už se stala z domu s (údajným) démonem vatra, a právě tenhle moment svědčí, myslím, nejlépe o vypravěčově šílenství a o tom, že povídku lze úplně právoplatně chápat jak jako hororovou science fiction, tak i jako nevědomé hrdinovo líčení propukajícího šílenství.

Dům, kde bydlí, přitom je zřejmě líčen s představou domu Gustava Flauberta, stojícího rovněž u řeky, po níž putovaly lodě. Otázkou naopak zůstává, nakolik je místné hledat na hrdinovi i prvky Flaubertovy povahy. Velký francouzský spisovatel byl Maupassantovým učitelem, to je známo, ale zde čteme o příznacích dotírajících v reálu na žáka, ne na učitele.
Některými rysy, tak například hrůzou ze spánku, se ovšem zdejší hrdina-vypravěč podobá třeba i Hitlerovi a mnoho rysů má společných s Ludvíkem II. Bavorským. Taky tohoto „šíleného“ krále pronásledovalo a děsilo (dle jeho vlastních tvrzení) cosi jako Horla alias démon alias a chcete-li ještě nezrozený Hitler. A ne?
Kupříkladu v říjnu 1885 psal Ludvík císařovně Sissi o tom, že se onen „démon“ nějak dozvěděl, že ho Ludvík chce zničit. Ale bytost se tomu vysmála, krále nadále navštěvuje „jako stín“ a provokuje ho líčením hrůz, které hodlá přivodit. A Ludvík tvora údajně vnímal, ač tento zůstával jak neviditelným, tak i bezhmotným.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013

Mělo se totiž jednat o kohosi, kdo na sebe lidské vzezření teprve vezme. O ďábla?
Nevíme, avšak o utkvělé vizi krále Ludvíka referoval i jeho lékař a onen satan měl podle panovníka přijít na svět v krajně nenápadné lidské podobě, tím si byl citlivec „naprosto“ jist. „Ale ještě před zrozením mě hodlá zabít,“ dodával bavorský panovník k Sissi. Proniklo snad něco z toho i do tehdejšího denního tisku, aby si to přečetl také Maupassant ve Francii? Nevím, ale sporu není o tom, že sama Horla inspirovala hezkou řádku literárních děl.
Třeba drobný motiv hned na začátku, když se hrdina zatočí „jako káča“ a neví náhle, odkud přišel, stojí patrně v pozadí zajímavé americké povídky Jak pan … udělal salto, jejíhož autora zkuste uhádnout.

To je ovšem ta asi nejméně podstatná inspirace a o to mocněji funguje vylíčení hory Saint-Michel a tamní groteskní pověsti o starém pastýři s hlavou pod pláštěm, vlekoucím kozla s tváří muže a kozu s tváří ženy. Koza i kozel (s dlouhými vlasy) se prý hašteří „neznámým jazykem“ a jen chvílemi mečí, přičemž svou atmosférou báchorka připomíná sekvenci z Velkého románu Ladislava Klímy, která vyšla i samostatně jako Čas a smrt.

Maupassant se v Horle zmiňuje i o jedné komedii Alexandra Dumase mladšího,
a to jako o jednom z prostředků, jejichž pomocí se hrdina v Paříži aspoň na chvíli vzpamatuje z vlivu démona, který si ho doma víc a víc podrobuje své nadvládě, jsa neviditelný. Horla se živí pouze mlékem a vodou, které umí sát z uzavřených láhví, jak hrdina zjistí prostým pokusem, a není sporu, že však tento příběh předznamenal i nejslavnější díla o neviditelných zlosynech, hlavně ovšem to Wellsovo, a inspiroval i verneovku Tajemství Viléma Storitze. A řekl bych, že Verne byl při psaní ovlivněn Maupassantem víc než Wellsem!

Zajímavým motivem je nemoc „nešťastného“ přízraku, která se jej zmocňuje, sotva se hrdina na delší dobu vzdálí.
„Pociťoval jsem onu úzkost, onu touhu se vrátit, jež nás přepadne, jestliže jsme zanechali doma v horečkách někoho, kdo je nám velmi milý a jemuž se, jak nám zlá předtucha našeptává, za naší nepřítomnosti přitížilo,“ dočítáme se výslovně v překladu O. Reindla. Není to až dojemné?

A všimněme si rovněž myšlenky, že se dotyčná bytost mohla na Zem přenést z jiné planety, „aby se nás zmocnila, jako se kdysi Normani přeplavili přes moře, aby si podrobili slabší národy“.
Neviditelný útočník z Marsu? Ano! Autor jej ale v jednom momentě výslovně označuje i jako upíra a nelze (vedle Wellsova Neviditelného) nevzpomenout i Wellsových šeredných Marťanů sajících ne ovšem mléko, ale lidskou krev.

Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d’après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013

A příjezd bytosti jménem Horla z Ria na lodi? A jihoamerická expanze jejích soukmenovců? To zas poněkud připomíná Wellsovu „invazní“ povídku Vláda mravenců.
Samotný motiv upíra a motiv nevidění upíra v zrcadle se do Horly po chvíli zdánlivě ještě vrací, ale je to vlastně omyl. Jak to? V zrcadle se přece marně hledá sám hrdina, který upírem ani není, ani nezačíná být, a jenž se prostě nevidí v pokoji proto, že neviditelná Horla (tento SKUTEČNÝ vysavač životní energie) stojí… Ano, zrovinka v prostoru mezi hrdinou a zrcadlem.
A právě tento významný moment světové literatury by si, řekl bych, zasloužil analýzu i třeba z hlediska jinak „pochybné“ vampyrologie, neboť, myslím, nelze vyloučit, že se teprve odsud vine v důsledku nepřesné interpretace textu nit všeobecně přebíraného přesvědčení, že k vlastnostem upírů náleží i jejich neviditelnost ve skle zrcadel!

Šlo by pokračovat, ale lépe snad je si povídku přečíst a najít i další souvislosti a interpretace. Není například sebemenšího sporu, že odsud opisoval i sám Arthur Conan Doyle, když vymýšlel svůj příběh Parazit (1894). Ten sice líčí zcela viditelnou a lidsky hmotnou zlodějku životní energie (jak si jako první všiml vampyrolog Montague Summers), ale deníková forma i atmosféra je jednoznačně zcizena z Maupassanta, jen krátce předtím zesnulého.

Krátkým pandánem k Horle je i Maupassantova neméně děsivá povídka On o neschopnosti člověka snášet samotu a je jenom příznačné, že autor Horlu a další své „šílené“ povídky o mnoho let nepřežil.

The post Horla, klasický horor Maupassanta a další neuvěřitelné souvislosti first appeared on Čítárny.