Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Existují světoví autoři, kteří napsali jedinou knihu pro děti jen tak mimochodem a možná náhodou, ale jejich dílo je hlavně pro dospělé. (Antoine de Saint-Exupéry, Saryoan etc.)
Pak existují spisovatelé, jejichž pouze jedna dětská kniha je jejich hlavním dílem a nemají další publikované knihy pro děti. (Lewis Caroll etc.)

MALÝ PRINC / ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY
V doslovu ke knížce Malý princ, kterou napsal Antoine de Saint-Exupéry píše Anton Hykish, že když četl dětem tuto knížku a viděl jejich rozzářené oči, tak se sám rozplakal. Také jsem slyšel, že ti, kteří neumí plakat celým srdcem, neumí se od srdce zasmát. Knížka Malý princ (1943) je právě o takových věcech, kterých si v životě málo všímáme nebo si jich nevážíme. Je to poetická knížka pro děti o dospělém světě, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro ně bylo napsáno.
Proč se Malý princ Saint-Exupéryho bude číst i za 200 let?

TATI, TOBĚ PŘESKOČILO / PAPA YOU ARE CRAZY (1957) / WILLIAM SAROYAN
V knížce najdete 360 krátkých rozhovorů mezi desetiletým klukem  a jeho otcem, málo úspěšným spisovatelem. Očima jeho syna se tak dovídáme, jak vidí svět kolem sebe a jak se díky svému otci začal všímat všedních a zdánlivě bezvýznamných věcí.
Tati, tobě přeskočilo, napsal William Saroyan o vztahu syna a otce

VLADISLAV VANČURA / KUBULA A KUBA KUBIKULA
Nestárnoucí kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.
Chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou
Vstupujeme do příběhu dvou hlavních hrdinů, na jejich pouti krajinou pokrytou bílou nadílkou. Před sto lety za náramné zimy, kdy se i učitelé báli klekánice a strašidel, chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou.
Kubula a Kuba Kubikula. Vladislav Vančura a jeho jediná kniha pro děti s krásnou češtinou

WILLIAM FAULKNER / STROM PŘÁNÍ
Strom přání tak zůstává nejopomíjenější Faulknerovou knížkou, v úvahu ji většinou neberou ani znalci a není skoro překládána. Když povídku vymýšlel, vydal se pak nepochybně hlavně vlivu Lewise Carrolla a Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz (který zemřel roku 1919).
Strom přání. Pro koho napsal Faulkner svou jedinou knížku pro děti?

OSKAR WILDE / ŠŤASTNÝ PRINC A JINÉ POHÁDKY
Kniha je jedno z autorových prvních literárních děl a vyšlo již v roce 1888. Jedná se o sbírku pěti netradičních pohádek, s jejichž pomocí vytváří autor skrytou satiru, kritiku a podobenství.

JAMES JOYCE / KOČKA A ČERT
Bajka Kočka a čert je jediná kniha Jamese Joyce určená dětem. Joyce ji napsal ve 30. letech jako dopis svému vnukovi.
V příběhu vypráví o městečku na břehu Loiry rozděleném řekou na dvě části, které však nemá žádný most a obyvatelé městečka si ho ani neumějí postavit. Purkmistr města se proto upíše ďáblu, ten však chce jako protislužbu duši prvního člověka, který po mostě přejde.

ALDOUS HUXLEY / VRÁNY Z HRUŠKOVIC
Huxleyho jediný příběh pro děti, který nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944. Knížka představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.
Aldous Huxley napsal pro děti pouze jedinou knihu. Vrány z Hruškovic

TULÁKOVA HŮL A JINÉ POHÁDKY / SCHEINPFLUGOVÁ OLGA
Kdo dneska už ví, že herečka a spisovatelka, manželka Karla Čapka, Olga Scheinpflugová psala také pohádky? A dokonce moderní, čtivé pohádky. Knižní klub v roce 2007 vydal díky Stanislavě Zábrodské výbor pohádek pod názvem Tulákova hůl a jiné pohádky a knížku pro děti vyjímečným způsobem ilustrovala Eliška Konopiská.
Tulákova hůl. Moderní české pohádky Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka

ALENKA V KRAJI DIVŮ / LEWIS CAROLL
Skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.
Alenka v kraji divů Lewise Carrolla aneb jak vystoupit z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické

The post Spisovatelé, kteří napsali jedinou knihu pro děti first appeared on Čítárny.

Hlavním hrdinou geniálního příběhu je osiřelý mladý muž, Dorian Gray. Díky jeho mimořádné kráse si ho všimne malíř Basil Hallward. Je jím zcela okouzlen (i pro jeho ušlechtilost a nevinnost) a rozhodne se jeho mladost zvěčnit na plátně.

Tak začíná příběh, který Wilda proslavil po celém světě. Skrze Basila se Dorian seznamuje s lordem Henrym, člověkem cynickým a požitkářským, který v něm probudí touhu po věčném mládí. Dorian pak před svým portrétem pronáší troufalé přání:

„Kdybych tak já mohl zůstat věčně mladý a stárnul by jen ten obraz! Za to – za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši.”

Také podivné teorie lorda Henryho o životě mu vrtají hlavou a probouzí v něm zvědavost.
V divadle, kam náhodou jednoho večera Dorian zavítá, se seznamuje se sedmnáctiletou herečkou Sibylou Vaneovou. Zamiluje se do ní, zasnoubí se a hodlá ji představit Basilovi a Harrymu, jenže její představení toho večera skončí fiaskem. Sibyla je zcela oddána Dorianovi a nedokáže předstírat lásku na jevišti, když miluje doopravdy. Dorian je zklamaný jejím výkonem a opustí ji se slovy, že je mezi nimi konec. Později si uvědomuje, že nikdy nemiloval Sibylu, ale jen její role. Po příchodu domů zaznamenává na svém portrétu první změnu – krutý úsměv. Má výčitky svědomí a je rozhodnutý se za Sibylou druhého dne vypravit, omluvit se jí a vzít si ji za ženu. Ráno se však dozvídá, že Sibyla spáchala sebevraždu. Dorian je zoufalý, nicméně lord Henry ho uklidní, rozptýlí, a on se přes smrt, kterou zavinil svou bezohledností, přenese s nečekaně lehkým srdcem. Na obraz se však už nemůže dívat a nechá ho odnést do podkroví, aby ho nikdo nemohl spatřit. Basil by si ho rád vypůjčil na svou výstavu, neboť je to jeho nejpovedenější dílo, ale Dorian ho rezolutně odmítne.

Postupně se začíná oddávat hříchu, milostným pletkám a drogám, ale následky nenese on, nýbrž jeho podobizna bezpečně schovaná za zamčenými dveřmi.
Všechno, co se odehrává v Dorianově duši, se promítá do obrazu. Ten stárne, oškliví a chátrá. Dorian sleduje tuto skutečnost se zvláštním zaujetím.

Jednoho dne přichází na návštěvu Basil, který odjíždí do Paříže a před odjezdem ještě toužil mluvit s Dorianem. Slyšel o něm příšerné věci, kterým se zdráhá uvěřit a touží po vysvětlení. Dorian mu odkryje obraz. Basil je zděšen, vyčítá Dorianovi jeho chování a prosí ho, aby se modlil za odpuštění, neboť ještě není pozdě. Dorian je rozezlený Basilovou opovážlivostí a v záchvatu vzteku ho zabije. Po činu má výčitky svědomí, ale už je tak zkažený, že dokáže uvažovat chladnokrevně, a za pomoci vydírání dávného přátele se těla zbaví. Pronásledují ho však děsivé myšlenky.

Po čase jen o vlásek unikne smrti, když ho vypátrá Sibylin bratr, který ji touží pomstít. Dorian však stále i přes četné prohřešky vypadá díky obrazu jako mladý chlapec, a to útočníka zmate. Později se ho Sibylin bratr sice snaží znovu dopadnout, ale nešťastnou náhodou je zastřelen na honu.

Dorian dostává strach ze svého skonu a touží se polepšit, ale jeho snaha je jen určitým druhem rozmaru a jediný dobrý skutek, který vykoná, učiní za účelem experimentu.
Je přespříliš sobecký a zkažený, než aby byl schopen ušlechtilosti. Vinu za to, co se z něj stalo, dává Basilovi. Jediné východisko ze své situace vidí ve zničení obrazu. Naivně se domnívá, že tak sprovodí ze světa důkaz o prohnilosti vlastní duše. Probodnutím obrazu však zabije sám sebe, svou skutečnou duši. Služebnictvo nalezne pod krásným obrazem svého pána starého, odporného, s nožem v hrudi.
{youtube}_We9Diu2c5s{/youtube}
Inspirace románem v písniičce Hany Hegerové

Original text z The Morgan Library.

„Pokud se má práce líbí pár vyvoleným, mám z toho radost. Pokud ne, nejsem naštvaný. Pokud jde o dav, nechci být populární romanopisec. Je to příliš snadné.”
Oscar Wilde, z dopisu redaktorovi Scotts Observer, 1890.

Citace z knihy – výpisky:

Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány.
Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.
Veškeré umění je zcela neužitečné.

„… na světě je jen jedno horší, než když se o člověku moc mluví, a to, když se o něm nemluví vůbec.“ – lord Henry Wotton
„Přátele si vybírám pro jejich dobrý vzhled, pouhé známé pro jejich dobrý charakter a nepřátele pro jejich dobrý mozek. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný ve volbě svých nepřátel.“ – lord Henry Wotton

„… nikdo z nás nesnáší lidi, kteří mají stejné chyby jako my.“ – lord Henry Wotton

„… duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk – to je moderní ideál.“ – lord Henry Wotton

„… ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši.“ – lord Henry Wotton

„… člověk má dneska ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství, – to dvojí nás ovládá.“ – lord Henry Wotton

„To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které maří naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání.“ – lord Henry Wotton

„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu.“ – lord Henry Wotton

Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá! Není před nimi úniku… Je něco skutečnějšího než slova?

„Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“ – lord Henry Wotton

„Víte víc, než si myslíte, ale víte míň, než si přejete vědět.“ – lord Henry Wotton Dorianovi

„Jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu. Skutečné tajemství života je v tom, co vidíme, ne v tom, co nevidíme…“ – lord Henry Wotton

„Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte! Hleďte, ať o nic nepřijdete.“ – lord Henry Wotton Dorianovi

„Hned, jak jsem se s vámi setkal, viděl jsem, že si vůbec neuvědomujete, co vlastně jste, čím byste vlastně mohl být.“ – lord Henry Wotton Dorianovi.

„Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Mládí! Nic na světě nemá cenu, jenom mládí.“ – lord Henry Wotton

„Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval provždycky… Mezi rozmarem a láskou na celý život je jen jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle.“ – lord Henry Wotton

„Já vím, teď to vím, že když člověk přijde o svůj pěkný vzhled, ať už záleží v čemkoli, přijde o všecko.“ – Dorian Gray

„Žárlím na všecko, co má krásu, která neumírá. Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit? Každičký prchající okamžik mne o něco obírá a jemu něco dává.“ – Dorian Gray Basilovi

„Zbožňuji prostinké požitky. Jsou posledním útočištěm složitých povah.“ – lord Henry Wotton

„Člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.“ – lord Henry Wotton

„Jediný barvitý prvek, který zbývá v moderním životě, je hřích.“ – lord Henry Wotton

„S tou věrností se toho nadělá! Vždyť v lásce je to jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou: a staří chtějí být nevěrní, a nemohou.“ – lord Henry Wotton

„Pro všechno mohu mít porozumění, jenom ne pro utrpení. Pro to mít porozumění nemohu. Je příliš ošklivé, příliš děsivé, příliš skličující. V tom moderním porozumění pro bolest je něco strašně chorobného. Porozumění bychom měli mít pro barevnost života, pro jeho krásu, pro jeho radosti. Čím méně se mluví o životních strastech, tím lépe.“ – lord Henry Wotton

„Lidstvo bere samo sebe příliš vážně. To je základní hřích světa. Kdyby se byl jeskynní člověk uměl smát, byla by se historie vyvíjela docela jinak.“ – lord Henry Wotton

„To jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky.“ – lord Henry Wotton

Lord Henry se dosud nevrátil domů. Chodil vždycky pozdě, ze zásady; jeho zásadou bylo, že přesnost je zloděj času.
Pořád byla do někoho zamilována, a poněvadž její lásky nebyly nikdy opětovány, zachovala si všechny iluze. (o lady Wottonové, manželce lorda Henryho)

„Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“ – lord Henry Wotton

„Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak, jako muži představují vítězství ducha nad morálkou.“ – lord Henry Wotton

„… existují jen dva druhy žen: bezbarvé a kolorované.“ – lord Henry Wotton

„Dneska stačí ženě ke spokojenosti, když dokáže vypadat o deset let mladší než její vlastní dcera.“ – lord Henry Wotton

{youtube}pEtRKD08pMM{/youtube}
Zpracování románu jako českého muzikálu

The post Oscar Wilde vykreslil Obraz Doriana Graye jako zrcadlo našeho bláznivého světa first appeared on Čítárny.

Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?

“Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí.” Oscar Wilde

Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je – a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“

Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008).
Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.

Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.

„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá.
Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.

Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.

Zatímco aforismy občas mimoděk produkuje všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox.

A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.

Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

A čím ještě se paradox liší od aforismu?
Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).

Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.

Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.

… Lži? Pravdy ostatních.
… Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
… Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
… Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *
… Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
… Nuda je dospěním vážnosti.’…  Jen mělký člověk zná sám sebe.
… Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
… Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni.
… Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.

Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace.
Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.

Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“.

Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.

Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry.
Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.

Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež.
Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.

Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována.
Příklad?
Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“.
Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.

Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“

Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“.
Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.

Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, říká Wilde skrz lorda Wottona.
K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.
Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal:
Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

The post Citáty, aforizmy a paradoxy od Wilda, Steinové, Eca, Leca, Hapky po Manifest first appeared on Čítárny.