Irský básník Yeats chápal dějiny jako sérii protínajících se spirál, trvajících 2000 let. Nad tím vším je “obrovský obraz duše všehomíra” neboli jak napsal v originálu „Spiritus Mundi“, který je podle Yeatse souhrn obrazů, které přestaly být vlastnictvím jakékoliv osobnosti či duše.

Spiritus Mundi (latinsky „duch světa“) je u Yeatse zásobárna obrazů, kterou nesdílí jeden člověk, ale celé lidstvo.
Není to Bůh v křesťanském smyslu ani pouhá metafora. Je to okultně-neoplatónská představa světové duše. Velká paměť, z níž básník, médium nebo vizionář vytahuje archetypy.

V eseji Anima Mundi (Per Amica Silentia Lunae, 1918) to přirovnal k obrovskému moři: každodenní myšlení je jen pěna na mělčině.

Báseň je obrazem chaosu dnešní doby do které přichází apokalyptický netvor:
“tvor s tělem lva a hlavou muže, pohled jak prázdné, nelítostné slunce…”.
Pomalu se blíží k Betlému, protože Druhý příchod v křesťanské tradici znamená návrat Krista ve chvíli apokalypsy (Mt 24, více 31 – 46).

Jak píše Yeats:

“Konec věku, při kterém vždy nastane zjevení charakteru následujícího věku, je reprezentován velkou odstředivou silou jednoho víru a dostředivou silou druhého. V současnosti se vír života odstředivě rozpíná, na rozdíl od období před narozením Krista, kdy se dostředivě zužoval. Momentálně dosáhl téměř největší možnou expanzi.
Zjevení, které se blíží, však nabude charakter z opačného pohybu vnitřního víru. Celá naše vědecká, demokratická, fakta shromažďující heterogenní civilizace patří do vnějšího víru a nepřipravuje své pokračování, ale zjevení, které přijde jako blesk.
Tento blesk však nezasáhne jen jedno místo a po jistou dobu se bude soustavně opakovat. Zjevení jiné civilizace, která musí pomalu zaujmout své místo.”

V básní jsou obrazy z knihy: W.B. Yeats / A Vision.
Kniha je svým způsobem zvěrokruh, který se svou ženou vytvořil prostřednictvím tzv. “návštěv” a automatického psaní.
Yeats tvrdil, že jeho žena byla často ovlivněna duchy, kteří přišli, aby popsali univerzální systém cyklického zrození, založený na tzv. kole života.
Jedná se o tzv. Sansáru, koncept neustálého znovuzrozování známý zvláště ve východních náboženstvích (hinduismu, buddhismu a džinismu).

V těchto náboženstvích je koloběh stále nových a nových životů považován za strastiplný.
Únik z něho je možný prostřednictvím poznání pravé skutečnosti (záleží pak na tom kterém duchovním směru, co za pravou skutečnost považuje). Tak je dosaženo stavu „vysvobození“ (a v některých variantách i „věčného štěstí“), který hinduisté označují jako mókša a buddhisté jako nirvána.

William Butler Yeats (1865—1939)
Jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty.
William Butler Yeats, široce považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu. Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska.

The Second Coming – Druhý příchod
William Butler Yeats

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?

přel. Martin Hilský

The Second Coming
By William Butler Yeats

Turning and turning in the widening gyre
The falcon cannot hear the falconer;
Things fall apart; the centre cannot hold;
Mere anarchy is loosed upon the world,
The blood-dimmed tide is loosed, and everywhere
The ceremony of innocence is drowned;
The best lack all conviction, while the worst
Are full of passionate intensity.

Surely some revelation is at hand;
Surely the Second Coming is at hand.
The Second Coming! Hardly are those words out
When a vast image out of Spiritus Mundi
Troubles my sight: somewhere in sands of the desert
A shape with lion body and the head of a man,
A gaze blank and pitiless as the sun,
Is moving its slow thighs, while all about it
Reel shadows of the indignant desert birds.
The darkness drops again; but now I know
That twenty centuries of stony sleep
Were vexed to nightmare by a rocking cradle,
And what rough beast, its hour come round at last,
Slouches towards Bethlehem to be born?

The post William Butler Yeats. Druhý příchod v chaosu narůstající stupidity dnešní doby first appeared on Čítárny.

William Butler Yeats (1865—1939) je jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty.
Na své tvůrčí cestě zápasil s nejedním rozporem osobním i uměleckým, a tak jeho dílo není prosto výkyvů a krizí. Nejednou však nalezl obrodný zdroj pro svou poezii v prostotě lidového folklóru. A právě především jeho nejprostší lyrika zůstává v jeho díle nejživotnější.

William Butler Yeats je považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska.

Z početné řady Yeatsových básnických sbírek připomeňme:
např. „Ossianovo bloudění a jiné básně“ (The Wanderings of Oisin and Other Poems, 1889), „Růže“ (The Rose, 1893), „Vítr v rákosí“ (The Wind among the Reeds, 1899), „V sedmilesí“ (In the Seven Woods, 1904), „Zodpovědnost“ (Responsibilities, 1914), „Divoké labutě v Coole“ (The Wild Swans at Coole, 1919), „Věž“ (The Tower, 1928), „Slova snad pro hudbu“ (Words for Music Perhaps)
Z jeho lyrických dramat alespoň „Hraběnku Cathleen“ (The Countess Cathleen), „Zemi touhy“ (The Land of Heart’s Desire) nebo „Deirdre“.

William Butler Yeats | Slova snad pro hudbu | Přeložil Jiří Val]a  | Odeon, 1961

THE CLOTHS OF HEAVEN
Had I the heavens’ embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half light,
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly because you tread on my dreams.

TOUHA PO NEBESKÉM ŠATU
Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo temný šat,
šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny.
Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny

DRUHÝ PŘÍCHOD
přel. Martin Hilský

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?

DIVOKÉ LABUTĚ V COOLE
V podzimní kráse pnou se stromy,
na stezkách uschla zem,
v jezeře nebe zrcadlí se
v příšeří říjnovém.
Tam, kde jsou skalky vodou zality,
je padesát a devět labutí.

Už po devatenáctý podzim
je tu tak počítám.
Dřív nežli jsem je spočítat moh,
zvedly se k výšinám
a rozlétly se v kruzích trhavých
na křídlech pleskavých.

Hledím vždy na ty skvělé tvory,
teď srdce mi to rve.
Vše změnilo se od těch časů,
co zněl tmou poprvé
zvon jejich křídel s mými kročeji,
já kráčel lehčeji.

Za družkou družka neznaveně
veslují v studených
sesterských proudech nebo plují vzduchem.
Nestárne srdce v nich.
 
Ať kamkoli se světem rozlétnou,
neznají touhu nevyplněnou.

Ale teď klidnou vodou plují
v tajemné nádheře.
Kde do rákosí uhnízdí se,
na kterém jezeře
potěší lidské oči, až mé jednou procitnou
a neuvidí ani jedinou?

PO DLOUHÉM MLČENÍ
Po dlouhém mlčení řeč. Správné je,
když všechny lásky zemřou, pominou
a příklop stíní lampu nevlídnou
i závěs nevlídnou noc zakryje,
že žvaníme a pořád žvaníme
o velkém umění a o písni.
Je moudrost sešlost věkem. V mladé dny
jsme milovali hloupě, nevinně.

BLÁZNIVÁ JANA A BISKUP
Tam k prokletému dubu chci,
doveďte mě tam k půlnoci
(Mír člověku dá jenom drn.)
a v kletbách vrahu najdu lék,
protože mrtev je můj Jack.
Poslední slova, co mi řek:
Důstojný pán a fanfarón.

To nebyl ještě biskupem,
když vyřkl kletbu nad Jackem,
(Mír člověku dá jenom drn.)
ba ani farář ještě ne,
a s knihou v ruce zdvižené
křičel, že jak zvěř žijeme:
důstojný pán a fanfarón.

Má biskup kůži svrasklejší,
nežli je pazour u husy,
(Mír člověku dá jenom drn.)
zbožná čerň ukrýt nestačí
jeho hrb skoro volavčí.
Nad Jackem stáli mrskači:
důstojný pán a fanfarón.
 
Jack měl mé tělo poprvé
a teď mě k tomu dubu zve,
(Mír člověku dá jenom drn.)
abych ho vyprovodit šla
a koruna nás přikryla.
Před biskupem bych odplivla:
důstojný pán a fanfarón.

PROČ MI TOLIK BIJE SRDCE?
Proč mi tolik bije srdce?
Nepřešel snad kolem stín?
Přešel, zmizel ve chviličce.
Kdo to šlapal do travin?
Který tulák nocí bloudí?
Říká mnoho starých knih,
že se zmatené sny rodí
z vyschlých kostí zemřelých.
A mně často v noci zdá se,
že sny fantastickými
údolíčko zalévá se.
Zaplaví i výšiny
a tak omamné jsou stíny
jako pohár z nefritu,
jenž je vínem přeplněný,
nebo pohár z achátu.

SVÍTÁNÍ
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které pohlédne cestou
na starou královnu, měřící město
špendlíkem brože,
nebo na mužská těla svraštělá,
pedantské Babylóňany,
jak pozorují planety, jejích dráhy, sklony,
a když s příchodem luny hvězdy vybledají,
vezmou tabulky a počítají.
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze
nad mračnými bedry koní.
Chtěl bych být — vždyť učenost nemá ceny ani zbla —
nevědomý a lehkověrný jako svítání.

BÍLÍ PTÁCI
Kéž bychom byli, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!
Zář létavice omrzí, než prchne prostorem.
Zář večernice modravé, na lemu nebe visící,
probudí v srdci, miláčku, jen nekonečnou tesknici.

Únavu známe od snílků — zrosené růže s lilií.
Ach, nesni o nich, miláčku, zář létavice pomíjí,
zář modré hvězdy nizoučko na ojíněném obzoru.
Kéž jsme jen ptáky bílými v proudu pěn, my dva pospolu!

Sním o nesčetných ostrovech a o dananském pobřeží,
kde zapomene na nás čas a nebude žal přítěží.
Zanech té růže s lilií a záře s rudým plápolem,
jen když se stanem, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!

IND O BOHU
Když mezi zmoklým stromovím kol jezera jsem šel,
můj duch se vzdouval v soumraku, rákos mě ovíjel,
můj duch se vzdouval vzdechem, snem. Tu spatřím ve trávě
na břehu mokré tetřevy, ustali v zábavě,
v své honičce kol dokola, nejstarší promluvil:
V zobáku drží celý svět a dárcem našich sil
je věčný otec tetřevů, jenž žije v nebi skryt.
Deště mu kanou ze křídel a z oka luny svit.
Popošel jsem kus opodál a tam zas leknín řek:
Kdo stvořil svět a řídí jej, má dlouhý oddenek.
Jsem zrozen k jeho obrazu, zvonivý vodní proud
mohl jen z plátků leknínu jako déšť ukápnout.
O kousek dále v soumraku hvězdný třpyt spatřil jsem
v zornicích srnce, a ten děl: Jen srnčím kopytem
lze modelovat oblohu, a což kdo stvořit moh
tak jímavou a křehkou věc bez něžných srnčích vloh?
Popošel jsem kus opodál a tam se ozval páv:
Kdo stvořil trávu, žížaly a zářivý náš háv,
byl přece páv zvlášť obrovský a mává za noci
nad námi nyvě paví chvost v jiskrách se lesknoucí.

TRÁVNÍK
Knihy i obrazy
a trávník zbývá mi
pro vzduch a pro pohyb
chabými silami.
A v noci dům se ztiší,
když haraší jen myší.

Už nepokouší nic.
Než život ukončím,
obraznost těkavá,
myšlenky — jejich mlýn
jen staré cucky tráví
a pravdu nevybaví.

V stařectví šíleném
se toužím přerodit
jak Timon nebo Lea
, jak William Blake
bít na zeď, tak tvrdošíjný,
až pravda odpoví mi.
 
Michelangelský duch,
jenž bádá ve mracích
či divě zacloumá
mrtvými v rubáších.
Svět na mne zapomíná,
a orlí duch se vzpíná.

JEZERNÍ OSTROV INNISFREE
Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

Píseň putujícího Aenguse

Závěrečná sloka Yeatsovy básně, kterou použil Bradbury pro název své povídky i sbírky povídek Zlatá jablka sluneční

Ač jsem stár z putování
přes duté kraje a pahorky,
najdu, kam ona odešla,
políbím jí rty a vezmu ji za ruce;
a půjdu dlouhou skvrnitou trávou
a trhat budu, dokud čas a časy neskončí,
stříbrná jablka měsíce,
zlatá jablka slunce.

The post William Butler Yeats. Jeden z mála skutečných irských bardů first appeared on Čítárny.