Jan Zábrana (1931-1984). Základy ke třem jeho básnickým sbírkám byly položeny již v onu dobu, ve zmíněném sborníku nesou název Černá lyrika, Anály a Léta s Helmuthem.

Poté v šedesátých letech vyšly knižně, přepracované a přejmenované: Utkvělé černé ikony (Mladá fronta Praha 1965), Stránky z deníku (Československý spisovatel Praha 1968) a Lynč (Mladá fronta Praha 1968), jehož název Zábrana ještě jednou změnil na Samosoud. Zábranovo neustálé cizelování, doplňování a promýšlení sbírek vedlo k tomu, že jejich konečnou verzi je možno najít až v souborném posmrtném vydání Básně (Torst-Mladá fronta Praha 1993).

V této recenzi se budu věnovat sbírce Stránky z deníku (také BB art Praha 2001),
již tvoří čtyři oddíly (bez zvláštních názvů) – první tři obsahují každý sedmnáct sonetů, poslední jen třináct. Zábranův sonet většinou dodržuje klasické rozdělení na čtyři strofy o počtu veršů 4-4-3-3, najdeme ale i jiné varianty, např. 4-4-1-5 nebo 6-8 apod. Rýmy, resp. asonance jsou vždy pravidelné, verše mají 8 až 9 slabik (ty verše, které se navzájem rýmují, jich mají stejný počet). Příklady veršových schémat: AABB CDCD EFE FGG, ABAB CDCD EEF GFG, ABBA CDCD EEF GFG apod.

Zábrana si nedává záležet na melodičnosti, nevybírá pečlivě rýmy (někdy jsou opravdu primitivní, třeba uhoří/úhoři, moci/noci, pach/prach, hajný/Heini), ba naopak: jeho sonety mají tvrdou, jednoduchou kadenci zarputilého výsměchu. Volbou toho či onoho slova se ovšem z jinak celkem prozaické věty stává měkké zachvění či tvrdý úder a tak v celku básně různé verše vyčnívají a vzájemnou interakcí ji poeticky oživují. Krom, dalo by se říci, hudební stránky je však třeba zmínit obsah, neboť právě ten je u Zábrany ze všeho nejdůležitější.

Na rozdíl od Danta nebo Petrarky, u kterých melodie a obsah často vytvářejí jednotu, v níž spočívá nemožnost báseň prozaicky převyprávět, u Zábrany je obsah spíše jen podbarvován tónem verše, jeho nepřevoditelnost do prózy spočívá ale v jeho rozbití.
Těžko pochopitelné náznaky a metafory, nezvyklé spojování slov, mnohoznačné symboly, úspornost a hutnost kontrastující se Zábranovými básněmi ve volném verši, z toho všeho je vytvořen skoro neproniknutelný kadlub, obsahující (snad) básnickou výpověď. Svou poetikou je proto Zábrana bližší modernistům, jako je Mallarmé nebo Eliot, zároveň však nevychází ze subtilní intelektové hry, nýbrž z drsných, takřka bítnických prožitků v bahně socialistické společnosti. Sonet mu poskytuje údernost, jakou jinde nedosahuje, a zároveň ho nutí k takovému stýkání významů, které vytrváří zhuštěné magické piktogramy, v nichž je obsažen jeho niterný svět. Chtěl bych se nyní podrobně věnovat čtyřem konkrétním básním, tedy z každé části sbírky jsem si vybral jednu.

Pokusím se pochopitelně o co nejreprezentativnější výběr. Mezi dosti srozumitelné a sbírku odemykající sonety patří Žalm z první části.
Zábrana ho věnoval Bedřichu Fučíkovi. Význam slova „žalm“ je modlitba, kontemplace, v níž se člověk osobně angažuje ze vztahu k Bohu vůči svému okolí, jímž se cítí (většinou negativně) vtáhnut do děje. Tímto okolím je bez velkých pochybností pro Zábranovu báseň komunistický teror:

„Žalm nad tím, odkud vítr vane, / žalm o potlesku, o pokleku, / žalm za ty nikdy nepitvané, / ty „zastřelené na útěku“, // o tom, jak kůň si zvykne tahat, / jak ostnatý drát obrost domy, / o chvíli, kdy jsi prvně nahmát / tu tvrdou perlu ve svědomí, // žalm o krutosti utopistů, / za němé – do koledy pístů, / žam mizérií a žalm pláče, // že osel sovu uhýká, / žalm, kterým ale možná ptáče / jim z jejich léčky uniká…“

Hned v první strofě máme tři předložky ke slovu žalm: nad, o a za. Když je použito nad, lze „žalm“ významově nahradit za „žal“ – žal nad podstatou doby, neboť „odkud vítr vane“ je prohlédnutí spádů těch, kdo vládli.
Naopak o specifikuje žalm jako svědectví, jako konkrétní výpověď a slouží v celé básni k vykreslení hlavních rysů teroru. V první strofě jsou to potlesk a poklek coby metafora davu, onoho pompézního služebnictví bez všech myšlenek, kdy my je zárukou veškeré pravdy, byť by to byla sebevětší lež. Konečně za posunuje žalm do role tryzny.
První strofa tak udává základní kontrapunkt: podstata režimu se ukazuje navenek ve své pochybné síle a zároveň skrývá (proto „nikdy nepitvané“) své vraždění.

Druhá strofa stojí zase na jiném napětí: na jedné straně je zvyk a ostnatý drát, duše by podlehla, ale tu nahmatává „tvrdou perlu ve svědomí“.
V tom ještě ale není vítězství nad pokušením, Zábrana nijak nenaznačuje, jak konflikt dopadne. Perla ve svědomí… tomu jistě lze snadno porozumět, jenže proč je zdůrazněno, že je tvrdá? Souvisí to, domnívám se, s oním slovem „nahmát“. Nahmatat lze něco, když člověk cosi hledá, nejspíše když hledá to, co by mu v dané situaci pomohlo. Když nás okolnosti nutí ohnout hřbet, můžeme se snažit ve svém svědomí hmatat tak, aby nám to ulehčilo: hledáme úlevu, něco měkkého, poddajného – tehdy se perla svědomí (čili to, co je v něm opravdové, nikoli nějaké měkké lejno) musí jevit značně tvrdá, a to nikoli jen ve svém vzdoru vůči manipulacím, ale také pro svou nepohodlnost.

Třetí strofa je ve svém prvním verši poměrně jasná, druhý verš staví do kontrastu němé (oběti) a hluk pístů, ono funění budovatelské doby.
Proč ale mluví o koledě pístů? Za němé do koledy pístů… čili tryzna se ztrácí v klopotě, která si žádá… oběti! Stvůrná koleda, vše pohlcující a vše si žádající soukolí, stroj na krev koleduje. A pak, ve třetím verši, je tu žalm bez předložky, tehdy se žal, svědectví i tryzna spojují, všechno je vystiženo mizérií a pláčem.

Čtvrtá strofa je již jen rezignací (jestliže osel sovu uhýká, není naděje), únikem…
únikem pomocí básně. Ovšem co je to za únik? Jaký je smysl Žalmu? Není to přece zavření očí, zapomnění, setřesení břemene. Zábrana komunikuje… s Bohem, s námi, sám se sebou, je úplně jedno s kým, jde o to, že jeho Žalm představuje zachování života ducha v jeho vyjádření, neboť nejsilnější zbraní tyranie je zničení každého způsobu vyjádření pravdy. Smyslem celých Stránek z deníku je podle mne právě boj o duchovní přežití.

Poněkud jiným, i když do stejné doby zasazeným, sonetem je Vesnice 1955 z druhé části sbírky.
Zábrana se často vrací do intimních vzpomínek, hledá sám sebe, svůj osud, svou identitu a tento sonet je toho dobrou ukázkou:

„Jen přijeď, už je přešla msta!“ / Po letech… Jedeš na vesnici / vlakem, jímž jezdí družstevníci / pro motocykly do města. // Opilý strýc řve do čtyř stěn: / „Kdy vstoupím? Já? Je tak dost zmatku!“ / A z další láhve táhne zátku… / Spíš do dne. Ráno vyjdeš ven // a kolem jiná krajina… / Kluk s píšťalkou se začíná / vychloubat: „Tu mi vyřezal // Slovák z prvního kravína!“ / A neví, že jsi doteď spal, / když se tě vyptává: „Už hnal?“

Úvodní strofa načrtává obrázek vesnice, již zasáhla násilná kolektivizace: hned v prvním verši je obsaženo, že někdo byl vyhnán, že je tu napětí a že návrat (s existenciálním rozpětím toho pojmu) je sice fyzicky možný (přijeď), nikoli však nutně bezpečný. Ale už ono následující zdůraznění času (po letech) klade otazník nad to, zda a v jakém smyslu se člověk může vracet. Lidé ve vlaku jsou někdo jiný, družstevníci…

Venkov jako staletí přetrvávající princip, jako domov tradic a jako symbol donekonečna se opakujícího přírodního cyklu byl za pomocí brutálního násilí změněn. Co nedokázal čas, to dokázali komunisté. Ze selského stavu se stala družstva, satelity měst – proto to Zábranovo spojení družstevníků s cestami vlakem do města a s motocykly. Informativní první strofa je vystřídána rozkolísaným sestupem do nitra.

Čtyři stěny a v nich řvoucí strýc: kdy vstoupím? Kam? Do družstva. Konkrétní osud v jeho singulární jedinečnosti a ta naprostá bezmoc, utápěná v alkoholu. Tak svět svírají ničící pracky státního teroru. Strýc je ovšem záhy minut, jeho utrpení je výmluvné a není k tomu dál co říci. Pozornost se soustředí ještě niterněji: spánek jako symbol proměny, iniciace… den a ráno jsou nový svět, nicméně bez pozitivních konotací. Pro Zábranu je šedivost světla, vnitřní prázdnota střízlivě pozorovaného okolí charakteristická.

Úvodní verš třetí strofy je třeba spojit s pohledem na rozorané meze, na obrovské monolity lánů bez počátku a bez konce. Pro toho, kdo znal původní tvář venkova, to musela být srážka s cizotou… a náhle převáží melancholie. Fyzické setkání s klukem, který se chlubí píšťalkou, již mu vyřezal Slovák z prvního kravína, je uvnitř v duši navrátilce dovršením ztráty. Klukovi nic nevypoví a nevysvětlí, život sám se staví na stranu zániku, protože lhostejně roubuje nové i na plaňky, jež vysel teror. V poslední strofě se spánek stává místem iniciace i zaspání… ten, kdo dosud (za)spal nezná sice detailní událost, ale vidí a chápe (iniciace): jiná krajina, strýc, hrozby msty atd. To klukovi uniká, a to ne jen proto, že je dítětem zaujatým píšťalkou, ale hlavně že byl naroubován a svůj kmen, jejž si nevybral a bez kterého už nemůže žít, chápe jako součást své identity. Napětí mezi těmito horizonty, onen triumf závislosti na osudu, která je vlastně smrt a ve smrt vždycky vyroste, vnáší do posledního verše básně, tak dětsky nevinného, melancholickou, hluboce usebranou nedořečenost toho, co nelze vyslovit a co nikdo nechce slyšet: marnosti…

Plně nadčasový pól Zábranovy tvorby může reprezentovat báseň Sídliště z třetí části sbírky:

„Okna zarostlá do psího vína, / naděje, už nezávislá na cizí… / Jiná samota i úzkost jiná. / Dřív upřené se sprostě nabízí. // Zoufalství rve to zelené listí, / ví o všem, co se kde udá. / Pohled vzhůru… Už jen u dentisty / a i tam: nástropní nuda. // Startéry, sauny, jizvy na těle – / a po večerech „staří přátelé“ / se šminkou na televizním oltáři. // Trhat účty, upomínky, splátky, / vytrácet se v řádcích, mezi řádky, / propadat se do sebe a do stáří.“

Oproti obecné představě socialistického sídliště připomíná první verš spíše anglický venkov z devatenáctého století, což má svůj důvod patrně v napětí mezi niterným a vnějškovým. Uvnitř je stáří, to je ten emblém s oknem a psím vínem, nikoli stáří ve smyslu věku, ale udolaného ducha, v němž se po srážkách s vnější absurditou všechno hroutí. Duch má však stále svou důstojnost i krásu, obě spočívají v jeho autentickém utrpení.
Následující tři verše nelze v jejich náznakovosti dost dobře pochopit odděleně. Je-li naděje nezávislá na cizí naději, pak není spojena s žádným ty (ani s milovaným, ani s nenáviděným, ani s rodinou, ani s celým lidstvem, ba dokonce ani s Bohem) – a je to ještě naděje? A jaká je to samota, když každé ty je při absenci vztažné naděje vnitřně lhostejné? Zdá se, že klíč je zde:
„Dřív upřené se sprostě nabízí.“ Změnila se snad konstelace věcí, přišel po jaru podzim a náhle je možné trhat švestky? Této interpretaci brání slovo sprostě. Může-li se něco nabízet sprostě, nemá a nemělo to samo v sobě cenu, v té sprostotě zejí klam s výsměchem, směřované k tomu, kdo po tom, co sprostota nabízí, někdy opravdu zaujatě toužil. Dvojakost světa, který nabízí leccos vznešeného, aby poskytl i různé zadní cesty (lze je shrnout pod hlavičku šíře pojaté korupce), a tak znehodnotil vše, co nabízí, je tu odkryta.
Velká většina lidí, za reálného socialismu obzvláště!, je vůči něčemu takovému bytostně slepá, a odtud ona izolace. Odtud lhostejnost k ty, z nichž se stává ono, odtud pouhá naděje v přežití uprostřed panoptika zkorumpovaných ono s lidskou maskou, odtud ale také a především úzkost. Celá báseň je zpěv úzkosti.

Druhá strofa spojitě pokračuje. Zatímco okna z počátku sonetu jsou symbolem stáří jako něčeho přece jen krásného, mohli jsme vidět, že zestárnutí proběhlo i podstatně hlouběji a jeho důsledek je nyní zmíněn jasně: zoufalství. To ono rve zralost a útěchu podzimu života – krom toho k jeho podstatě patří všetečnost. Vydáno na pospas moři prázdných ono těká všude okolo v úzkosti i naději, neboť neví, která vlna ho smete, která mine, která zmrzačí. Jestliže je ale někdo v takové mizérii, stále mu ještě zbývá…
Bůh, duchovno, onen svět. Bylo-li v první strofě řečeno „naděje nezávislá na cizí“, poslední dva verše druhé strofy to zřetelně potvrzují. Ne že by nahoře nebylo, ale ubitý duch se tam dívá „už jen u dentisty“, čili musí najít opět jen ono: prázdno, nuda… Poslední dvě strofy zrychlují a rozptylují se do chaosu povrchu, hlubší vysvětlení si zaslouží závěrečný verš básně. Navazuje na „vytrácet se v řádcích, mezi řádky“, což je podle mého názoru hořkým svědectvím o tom, že ani psaní, tvůrčí činnost, nezabraňuje konečnému krachu existence, která je zamčena v poušti samých ono. Samotné já sublimuje, neboť teprve v rozkročenosti mezi ono a ty jde cestou k ty i k své identitě. Zastavit se nemůže, je v pohybu buď k ono, nebo k ty – odtud ten dynamický proces propadání se. „Propadat se do sebe“ je navíc nesmírně výstižné. K ty je třeba stoupat, neboť to, co už tu vždy je, je pouze náš organismus, uzel buněk, který se sám ze své podstaty propadá v sebe: umírá a hnije.

Ze čtvrté části sbírky vyberu drsnou, rozbitou poezii Zábranovu, tak třeba báseň Negalantní konverzace:

„„Ne, neznám… Syn? Tak ne tvůj přítel?“ / Vytrať se… „taky verše… ctitel…“ / …jak u krejčího za plentu. / Ty – unavený objevitel / svěžích a slibných talentů… // „Vím od maminky, že vás znala…“ / No, znala… Pět let se mnou spala. // „…hlavně už by je neměl mást / sentimentální Fellini… / Jo, kapr bude jikry klást / pořád, i do kyseliny…“ // „Jitřní zrak…“ „A co na pár piv?“ / „Až po vás…“ Přesně, přesně tak: / můj ocas taky prošel dřív / než tvoje hlava… ta až pak…“

Forma sonetu se rozpadá pod tlakem situace, rýmy jsou šroubované a dodržené jen vnějškově, verše se skládají z fragmentárních náznaků, které nám poskytují mozaikový obraz něčeho, co je vymknuto z kloubů. Mluví spolu nejspíše otec a syn, kteří předtím netvořili rodinu, ale teď se jako dvě samostatné, zcela nezávislé osobnosti náhle setkávají v nové situaci vztahu biologického rodiče a biologického potomka. Podle úvodního verše se zdá, že byli již předtím přáteli.

Přátelství je ovšem také dáno do opozice k synovství – to syn vyciťuje jakousi nerovnost. Otec na pozadí synovského shledávání podobností (těch lichotivých samozřejmě) svůj nadhled dává okamžitě najevo. Zřejmě v synovi cítí něco, co jej vnitřně omezuje: nový život, pro tu chvíli perspektivnější, než je ten jeho. „Převahu“ nad ním má ale jen biologickou a vlastně i ta je pouze iluzorní. Kopulace není zplození… je to proces, kdy se snaží především spermie, nikoli člověk jako individuum. Dojde-li k početí, zásluha za vývoj plodu není také na otci nebo na matce, ale přímo na spoustě molekul, jež spolu všelijak interagují. Žádný otec a žádná matka nejsou tvůrci svého potomka. Mohou pouze iniciovat některé procesy, podstatně však zůstávají závislí na tajemství, zvaném život, díky němuž i oni existují a díky němuž také jako všichni ostatní zemřou.

Otcův cynismus, který propuká v druhé strofě, k níž se staví třetí strofa jako opozice syna „intelektuálního průjemníka“, a vrcholí na konci básně, je vlastně jen odrazem naprosté prázdnoty biologického otcovství. Vznešené pojmy jako syn a otec jsou vyostřeným vyřčením podstaty fyzické podstaty „otcovství“ pokáleny, propadají se vniveč, a tak se ukazují jako to, co patří – jako všechno vznešené a krásné v lidství – k niternosti, k prožitku, ke vztahu osob.

Jan Zábrana (1931-1984) je znám také jako překladatel z angličtiny (např. G. Corso: Mokré moře, L. Ferlinghetti: Startuji ze San Francisca, resp. Lunapark v hlavě, resp. Čtu báseň, která nekončí, A. Ginsberg: Kvílení a jiné básně, J. Conrad: Srdce temnoty) a také z ruštiny (např. S. Jesenin. Oheň jeřabin, resp. Ryšavý měsíc, I. Babel: Rudá jízda, I. Bunin: Pozdní hodina, resp. Povídky z dálek, moří a cest, B. Pasternak: Doktor Živago).
Je mimo to autorem důležitých, posmrtně vydaných Deníků (Torst Praha 1992), spolu s J. Škvoreckým psal detektivky, řídil vydání Příběhů Sherlocka Holmese, v přelomovém roce 1989 vyšly jeho Eseje a úvahy (Odeon Praha 1989)…

Ale jako básník, bohužel, příliš v povědomí není. Přitom už roku 1956 byl pozván do samizdatového sborníku Život je všude, který redigovali J. Hiršal s J. Kolářem. Kromě Zábrany bychom v něm našli také V. Havla, B. Hrabala, J. Zahradníčka nebo V. Holana, čili tvůrčí elity českého národa.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jan Zábrana za socialismu zakazovaný a jeho texty z deníku z roku 1968. Nebo jsou zase o dnešku? first appeared on Čítárny.

Když v září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel Jan Zábrana, jen několik lidí jemu nejbližších vědělo, že po sobě zanechal nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené eseji a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů.

Dvousvazkový výbor z deníků, zápisků a textů Jana Zábrany z let 1948 – 1984 s názvem Celý život je uspořádán do sedmi oddílů.

První oddíl je výborem z deníků, které si Zábrana vedl v Humpolci v letech 1948 – 1949.
Druhý oddíl přináší nejzajímavější články publikované spolu s básněmi a prvními překlady v cyklostylovaném školním časopisu Výkvět, vydávaném po válce humpoleckým reálným gymnáziem.
Třetí oddíl je výborem ze zápisků z 1. poloviny 50. let, vzniklých po Zábranově příchodu do Prahy a dochovaných v různých sešitech spolu s převážně dosud netištěnými básněmi.
Čtvrtý oddíl tvoří zápisky ze sešitu z roku 1966.
Pátý oddíl připomíná dva texty, které Zábrana publikoval v letech 1968 a 1969 v reklamní brožuře Klubu přátel poezie a v Sešitech pro literaturu a diskusi.
Šestý oddíl je nejrozsáhlejší. Tvoří jej výbor ze 127 modrých sešitů formátu A5, do kterých si Zábrana v letech 1970 – 1984 zapisoval vše, co pro něj bylo podstatné, a kterým dal název Disiecta membra. (Ukázky z tohoto oddílu vycházely v roce 1991 na pokračování v Literárních novinách pod názvem Modré sešity.)
První svazek výboru Celý život zahrnuje prvních 45 sešitů, sešity 46 – 127 jsou obsaženy ve svazku druhém. Ten je zakončen sedmým oddílem, obsahujícím Zábranovy zápisky z nemocnice v Motole a na Karlově náměstí až do září 1984.

Jan Zábrana | Celý život (1+2) | Výbor z deníků  29. dubna 1948 – 5. listopadu 1976 | 5. listopadu 1976 – červenec 1984
Uspořádali Dušan Karpatský a Jan Šulc, vydal Torst, 1992

Výpisky z knihy…

vidět generaci, která plave v hnoji a tváří se přitom jako štika v rybníce

Nekrolog nad mou generací (možná nad poslední) by možná – nevím, možná – měl znít: víra tvá tě zahubila. Napříště přežijí jen ti, kteří žádnou víru v nic mít nebudou nebo budou ochotni se jí kdykoli odříct, vzdát se jí, obětovat ji.

Zkuste říci, co je život. Nepovede se vám to. Je nedefinovatelný. A slepíte-li definici, bude to schéma bezobsažné jako smrt sama, a ne podstata života. A s poezii to nemůže být jinak. Verše nemusí být poezií. A často nám některá místa v románech rvou srdce víc než deset sbírek veršů. A dnes je vůbec složité psát básně. Neznamená to, že musíte říci věci, které ještě nikdo neřekl. Není takových věcí a citů. Nejvýš se na vás může žádat, abyste něco vyslovil tak, jak to ještě nikdo neudělal.

Propagovat českou barokní literaturu a obdivovat se jí – to je totéž jako propagovat a cenit si výtvory „spisovatelů“, kteří nerezignovali na možnost „zůstat spisovateli“ ani po sovětské invazi v roce 1968 a vydávají i v té černočerné džungli cenzury. Barokní literatura, trpěná oficiální katolickou cenzurou, je artefakt zasluhující si stejného morálního odplivnutí jako kolaborantská literatura, trpěná cenzurou loutkové vlády, dosazené sovětskými okupanty zjara 1969. Ten, kdo tohle nevidí a idealizuje si českou barokní „literaturu“, je hlupák nechápající utrpení a zotročení jen proto, že tenkrát nebyl zotročen on sám… Zasluhuje tedy málem, aby byl zotročen dnes, v době svého života…

Jen se kochejte odérem růží, vyrostlých z hnoje katolické cenzury… Jste ve stejné situaci jako ti, kdo se za dvě stě let budou (budou?) esteticky kochat výplody Donáta Šajnera a Miroslava Floriana… Nevidět zotročení jen proto, že k němu došlo dávno a netrpěl jsem jím já – to je něco, pro co nikdy nenajdu omluvu…

Přežije vždycky jen chamraď,
jen chamraď, jen chamraď,
zahyne vždycky, co mám rád,
co mám rád, co mám rád…

OÚNZ… Samozřejmě neznamená obvodní ústav národního zdraví, ale: Odevzdej úplatek, nebo zemřeš!
Naivitou připomíná „výklad“ slova MUKL, který mi v 60. letech po amnestii podávali přátelé mých rodičů, stejně jako oni čerstvě navrácení z basy: Muž určený k likvidaci…
Jak tenkrát všechny tyhle hrátky prožívali! Jak ještě – někdy v půli životů – počítali s tím, že se něco změní, že křivdy budou odčiněny, že někdo narovná to, co zlomil. Nic, nic, nic už je v druhé půlce cesty nečekalo, jen šeď, stárnutí, kompromisnictví, nakonec jen vděčnost, že ti, kdo jim kdysi zničili existenci, je koneckonců nechají vedle sebe, nějak neodplaceně, skromně existovat…

Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…
Kočka je mačka, ale sračka je sračka. (můj komentář k celoročnímu televiznímu kursu slovenštiny)

Svět se zkazil… zkazil se a zahnil jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus… Poměr k práci, konzumácká zpitomělost stále aušusovějšími výrobky… Všechno šlo do háje, všechno. A když přemýšlím o příčině, nevidím jinou než ten bezprecedenční atomový pat visící nad světem od konce 40. let.

Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným: „What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“ Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný. Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…

Včera dopoledne, 7. června, jsem v redakci v Lidovém nakladatelství asi hodinu mluvil se Stanislavem Kolíbalem. (Známe se z druhé poloviny 50. let od Jana Vladislava, ke kterému tehdy chodíval, ale neviděli jsme se snad patnáct let.) Znám málo lidí tak milých, jako je on. To, co vykládal, historky, jaké se při setkání vykládají – nebylo ani tak zajímavé samo o sobě, ale úhlem, ze kterého o tom vyprávěl.
Říkal, že se mu líbil Andrej Platonov (četl můj překlad Zrození mistra), a pak se mne ptal, jestli náhodou neznám knížku Vlas od Osipa Dymova, která vyšla za první republiky u Floriana ve Staré Říši, a jestli nevím, co to bylo za spisovatele. Pár informací jsem mu mohl říct, na tuhle knížku mě před lety upozornil Láďa Dvořák, sehnal jsem ji pak v antikvariátě; z nějakých dějin ruské literatury vím, že Dymov byl emigrant.
Pak jsme mluvili o starých českých překladech Remízová a říkal jsem mu, že si léta toužím přečíst aspoň jednu báseň od Gronského, mladého milence Mariny Cvětajevové, který zemřel (neštěstí? sebevražda?) ve 30. letech a o němž všichni psali, že to byl velice talentovaný básník, ale od něhož se mi nikdy nikde nepodařilo najít ani verš (zda vydal knížku, se mi nikdy nepodařilo zjistit).
Kolíbal mi vyprávěl celou historii malíře Vyleťala, který sedí v base…
Kolíbal přinesl clo redakce obálku na knížku Pohádky pro dvě uši, proto tam byl.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít. Jan Zábrana

Když se v překladu – v nějakém složitém kontextu nebo z jiných důvodů – vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel svého čtenáře naučit. Uvést je – pokud je nevysvětlí – v takových souvislostech, že i ten nejméně „vnímavý“ čtenář (vždycky je třeba počítat s „nejméně vnímavým“ čtenářem) pochopí, oč jde, případně i proč se takové slovo – takové místo – nedalo přeložit jinak.

Chyť se jednou za řiť,
přestaň s city!
Chytře se v tom zařiď
na dožití…
(devíza kulturních kolaborantů)

Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…
Nevnucuj, nechtěj…

Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“

Muži ověšení šperky,
ženy prolité alkoholem,
svítání nad benzínovými nádržemi,
žvaniví fízlové a básníci němí,
smog všech muzeí a deficitní hnůj,
sbohem světe, kterému jsem říkal: můj!

Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvé věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla všechna ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt.

Nakonec uvidíte, že poezie není řemeslo a že je třeba riskovat vše. Vezměte si kteréhokoli moderního básníka. K těm máme nejblíž. A uvidíte, že je to zoufale odvážný tanec po laně nad propastí. Nestoupnout vedle, v tom je vše. V tom je je tajemství básníka. Všechny originální a nové verše jsou na jemné hranici kýče a vulgárnosti. Utečete-li od této hranice co nejdále, ztratí verš život a to je cesta mezi pavučiny a příhrady knihoven. Nedejte si pozor, překročte toto lano, padáte do hlubiny a jsou z toho texty k šlágrům. Jen vydržíte-li věčně kráčet mezi naprostou nemohoucností a naprostou neschopností, bude z vás básník

Dneska by ještě všech pět oblíz
po lásce, z které zbyl jen obrys.

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.

The post Jan Zábrana. Celý život. Nadčasové Deníky z let 1948 až 1984 nebo z dneška? first appeared on Čítárny.

Moje setkání s Lawrencem Ferlinghettim bylo snad nejobyčejnější ze všech. Někdy v roce 1958 mi v redakci časopisu Světová literatura, tehdy už na Florenci, půjčili Ferlinghettiho knížku A Coney Island of the Mind (český název Lunapark v hlavě byl v té době ještě ve hvězdách) a řekli mi k ní jen tolik, že jde o druhou knížku poměrně mladého autora, že právě přišla z Dilie, “vypadá zajímavě” a chtěli by, abych ji pro časopis zlektoroval a případně z ní několik básní přeložil.

Básník byl tenkrát mladý skutečně už jen relativně, táhlo mu na čtyřicítku, zato překladatel, který se do jeho veršů ten večer v podolském podnájmu u Vltavy pokoušel začíst, byl skoro začátečník, profesionálně překládal beletrii teprve třetí nebo čtvrtý rok.
Exotické bylo to randezvous jen na první pohled: jméno Ferlinghetti sice znělo italsky, křestní jméno Lawrence – což ‘je staročeský Vavřinec – ovšem potvrzovalo to, co psal záložkář z nakladatelství New Directions na obálce.

Z jeho veršů vskutku dýchala atmosféra Ameriky z poloviny padesátých let, v některých se už rozsvěcely i první varovné signály a tísňové volání ze života v přetechnizované společnosti, byly to však básně zbavené knižní dikce a naškrobeného patosu, humanistické básně sršící humorem, provokací, protestem … vším, co tak milovalo nejen Ferlinghettiho, ale i naše mládí. Také ale básně únavy a hněvu, básně přecházející ze hry do meditace a naopak.

Další údaje o Ferlinghettiho životě.
Studoval v Paříži na Sorbonně, začínal psát pod silným vlivem francouzské poezie a přeložil do „američtiny” slavnou sbírku Paroles (Slova) od Jacquesa Préverta – jsem se ovšem dovídal až později, postupně.

V americké poezii, v níž byl ohlas surrealismu v první polovině našeho století jen velmi slabý, působily Ferlinghettiho verše zprvu až překvapivě nově a netradičně; u nás tomu bylo jinak, měly do jisté míry předem připravenou půdu některými ranými sbírkami Bieblovými a Nezvalovými, i když Ferlinghettiho vidění světa bylo -z druhého konce světa – pochopitelně jiné. Ale i tak si jeho verše v českých verzích neuvěřitelně brzo získaly oblibu hlavně u mladých recitátorů, vyšly u nás několikrát časopisecky, v antologiích a samostatně ve dvou knížkách.

Tehdy před lety, když jsem jeho básně začal překládat, vyměnil jsem si s Ferlinghettim několik dopisů, v nichž jsem ho prosil o explikaci obtížnějších míst, příliš čerstvých reálií, které se ještě nedostaly do slovníku, a dalších drobností, které překladatelům zlíbezňují život. Na dotazy odpovídal ochotně, věcně a rychle. Z přátelského tónu dopisů, hemžících se vtipnými glosami, instantními slovními hříčkami a rozmarnými postřehy na okraj „pracovní problematiky”, k nimž občas tlustou fixační tužkou přimaloval i nějakou tu groteskní autokarikaturu, obrázek zatoulaného a ubrečeného psíka či opuštěného bambusového domku na břehu moře, nabyl jsem sugestivního dojmu, že jeho poezie dobré vůle je ve vzácné rovnováze s básníkovou osobností. Jak potom všechny ty roky utíkaly, potvrdily to ostatně i jeho další knihy, mezi nimiž vedle básní najdeme i prózu a dramatické texty…

Nemají konce ty cesty, na kterých se překladatel potkává, může potkat se svým básním… Jednou na jeho verše narazí v nějaké antalogii, kde z řádků pod neznámým jménem nečekaně zajiskří, jindy svého muže, mám-li si na okamžik vypůjčit terminologii detektivních pátračů, poprvé zahlédne v čísle časopisu, jež mu padlo do ruky čirou náhodou, potřetí ho zas na zajímavé, čímsi poutavé básně upozorní přítel … Opravdu, mohou být nejrůznější a nemají konce ty cesty, na kterých je potkáváme…

Ukázky z knihy:
Obrazy zmizelého světa / Lunapark v hlavě / Startuji ze San Francisca // překlad Jan Zábrana / Cylindr 1998

Já Lawrence Ferlinghetti
vytepaný ze tmy v mé matce tak dávno
narozený vzadu v malé ložnici –
v sousedním pokoji slyšel bratr
můj první výkřik
Po mnoha letech mi napsal –
Chudák máma – Bez manžela – Bez prachů – Fotr po smrti –
jak to mohla všechno vydržet –
Někdo mi zmáčkl srdce
aby se rozběhlo
dal jsem se do breku a vyskočil
Oko dokořán srdce dokořán
kam já se to jen vydám
dal jsem se do breku a utekl
do srdce světa

xxx

Jsem Američan.
Mám pas.
Netrpěl jsem veřejně.
Vypracoval jsem se vlastní pílí.
A mám plány do budoucna.
Až budou hledat někoho na vedoucí místo
je řada na mně.

xxx

Vysoko nad přístavem
domů neucpaných koudelí
mezi důstojnými komíny které střeží
střechy okšírované šňůrami na prádlo
lepí žena plachty
na vítr rozvěšuje svá ranní prostěradla
a připichuje dřevěnými kolíčky
Ó ten hbezný savec
téměř nahých prsů
vrhá tuhé stíny
když se žena natahuje aby nakonec pověsila svůj poslední
do běla vypraný hřích ten ji však zamilovaně pokropí slzami
ovine a přilne jí na kůži
zvrátí hlavu
Chycena s rukama nahoře
v bezhlasém smíchu a pak bezděčným pohybem
rozhodí zlaté vlasy
zatímco v nedozírných dálkách oceánu
mezi bílými rubáši rozvívaných větrem
vstupují zářivé parníky
do přicházejícího království

xxx

Hledám tátu
kterého jsem nikdy nepoznal.
Hledám ztraceného vůdce s kterým jsem letěl.
Mladí muži by měli být objeviteli. Domov je místo kde začínáme.
Ale matka mi nikdy neřekla
že jsou na světě věci jako tyhle.

xxx

Bydlel jsem ve stovkách měst kde stromy byly knihy.
Ty podzemky ty taxíky ty kavárny!
Ty ženy se slepými ňadry
s rukama a nohama ztracenýma mezi mrakodrapy!
Viděl jsem pomníky hrdinů na křižovatkách ulic.
Dantonajak pláče před vchodem do metra Kolumba v Barceloně
ukazujícího k Západu po Ramblách směrem k Americké cestovní kanceláři Lincolna v kamenném křesle
a velkou Kamennou tvář v Severní Dakotě.
Vím že Kolumbus Ameriku nevymyslel.
Slyšel jsem sto ochočených Ezrů Poundů. Měli by je všecky pustit.
To už je dávno co jsem byl pastýřem. Vedu klidný život
Den co den u Mika v hospodě přečtu si Inzertní stránku.
Přečetl jsem Reader’s Digest od a do zet
a všiml jsem si že se Spojené státy podobají jak vejce vejci
Zashbené zemi
kde na každém nikláku stojí vyraženo Na boha spoléháme
ale na dolarových bankovkách už to nestojí

xxx

Na Goyových nejlepších obrazech
právě ve chvíli
se nám zdá že vidíme
lidi tohoto světa
kdy poprvé dostali titul
“trpící lidstvo”
Svíjejí se tam
v běsnění protivenství
vydáni všanc všem útrapám
Jeden na druhém
sténají s batolaty a bajonety
pod cementovým nebem
v abstraktní krajině spálených stromů
zkřivených soch netopýřích křídel a zobanů
slizkých šibenic
kvasících mrtvol a kanibalských kohoutů
a všech ostatních naposledy rozehraných zrůd této
fantazie pohromy jsou tam tak krvavě skuteční
jako by žili doposud
A také že žijí
Jen krajina jejiná
Pořád visí ukřižováni podél silnic

xxx

Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí
že štěstí vždycky není
tak velký požitek
jestli vám nevadí že si tu a tam
šeredně spálíte prsty
zrovna když je všechno tak prima
to víte ani na nebesích
nezpívají
po celý čas

Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí že někteří lidé umírají
po celý čas
nebo snad mají jen hlad
čas od času
což se dá celkem snést
pokud to nejste zrovna vy

Ó svět je báječné místo
k narození
jestli vám příliš nevadí
pár měknoucích mozků
na vyšších místech
nebo nějaká ta bomba
kterou vám sem tam zcela jistě
hodí někdo na hlavu
a různé jiné nepřístojnosti které víc než dost
sužují
naši patentovanou společnost
a její potentáty
stejně jako její prachsprosté katy
a její pátery
a různé jiné policajty
a její všemožné segregačky
a kongresové vyslýchačky
a různé jiné opletačky
všechno čím naše bláhové tělo
je dědičně zatíženo

Jistě svět je to nejlepší ze všech míst
kde se dá dělat spousta věcí jako třeba
legrační kousky
a milostné kousky
a psí kusy
a zpívat smutné písničky a mít inspiraci
a chodit sem a tam
na všechno koukat
a vonět ke kytkám
a okukovat sochy
a dokonce i myslet
a líbat lidi
a dělat děti a nosit kalhoty
a mávat klobouky
a tancovat
a chodit plavat do řeky
a na pikniky
uprostřed léta
a prostě vůbec
“si to užívat”

Jistě
jenže zrovna když jste v nejlepším
přijde usměvavý
funebrák

xxx

Byla to tvář kterou mohla tma zabít
v jediném okamžiku
světlem či smíchem snadno zranitelná
tvář mé milenky
Jednou mi řekla
‘V noci máme jiné myšlenky’
když půvabně uléhala
A Cocteaua mi citovala

‘Cítím že mám v sobě anděla
a toho to šokuje snad vždycky’

Pak se usmála a potom zarděla
zapálila mi cigaretu
povzdechla si vstala
upustila punčochu
a protáhla se

rozkošnicky

The post Vynikající Jan Zábrana o překladech legendárního beatnika Lawrence Ferlinghettiho first appeared on Čítárny.

Budete – li o jedné zvláštnosti naší literatury před r. 89 vyprávět ve Francii, Španělsku, Brexii aj. odměnou vám bude údiv, někdy až nevěřícný. Představte si – jeden autor napsal knihu a jiný autor ho či ji „přikryl“. Tzn. že vyšla pod jeho jménem. A taky mu byl vyplacen honorář, o nějž se pak oba nějak rozdělili.

Jindy se stalo, že autoři knihu napsali spolu – přesněji – udělali. Vybral jsem jeden příklad z čtenářsky hodně přístupného žánru – detektivky.

Tři knihy, které vyšly pod jménem Jana Zábrany. Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení.
(Zábrana pro mě byl něco jako značka – záruka jakosti. Tam, kde byl on podepsán u překladu či jako editor jsem neváhal. Když řekl, že nejlepší detektivní povídka je Bez motivu, De Maurier, musel jsem ji mít doma. A Josefu Škvoreckému, mému oblíbenému autorovi už od Lvíčete mě kdysi představil pan dr. Justl na Světě knihy, na stánku Iva Železného)

O těch třech detektivkách vím trochu náhodou a jeden čas jsem ten fakt, že je de fakto nejméně z poloviny napsal Škvorecký, bral jako své osobní čtenářské selhání. Jak to, že jsem to nepoznal? Říkal jsem si…
„Škvorda“ takto familiárně nazývaný o tom píše:

Plody té spolupráce jsme pak zaznamenali v podrobné osnově, která sledovala logickou linii detekce. Do ní jsme si však vymýšleli – a já je potom psal – všemožné digrese figur a figurek potřebných k humornému odlehčení příběhu o mordu.
Neboť kdežto příběh je vždycky o mordu vymyšleném, postavičky okolo musí tajemným způsobem krásné prózy žít….

….Když jsme to všechno dali dohromady, Honza obíhal redakce a vydával Vraždu pro štěstí za svůj sólový prozaický debut. Na tom jsme se dohodli. Z několika redakcí Honzu i tak s detektivkou vyhodili, a to zatím neměl žádný vroubek u moci ve státě, kromě obou zavřených rodičů. Obcházet s produktem spolupráce s velmi nedávno ideologicky zavrženým autorem závadné prvotiny by nám tehdy zavřelo dveře všech redakcí. Takhle to nakonec vzala Mladá fronta a Oleg Sus v Hostu do domu si pro náš výtvor vymyslel novou literární kategorii „román revue“. Ta dost ojedinělá příznivá recenze nebyla ovšem příčinou nečekaného čtenářského úspěchu. Po literatuře, která by byla pokleslá zajímavěji než romány o budování, byl v zemi hlad.

citace – Listy, 2006, č. 3

Dnes už se ví, že oba autoři (míru či podíl dnes už nikdo neodhadne) snad nikomu nic neřekli, o spoluautorství dlouho nevěděla ani vlastní žena J. Zábrany.
Tohle je tedy jeden z případů pokrývačství. Trpělivé odkrývání slupek by nám možná vyprávělo i jiné příběhy ze starší, ale ne tak moc vzdálené doby našeho písemnictví. Navzdory padesátým letům teroru, jsme do příchodu vojsk v r. 68 byli možná pevněji zakotveni v kulturní Evropě, než dnes. Ale už nesoudím, a i kdybych chtěl, informací mám málo.

Moc rád bych věděl víc o tom pokrývání v Čechách a jistě stovkách jiných zvláštních příběhů knih. Když mi pošlete odkaz na článek a pod, budu rád. (nebo pošlete echo na redakce (zav) citarny.cz)
A ještě – někdy znovu hledám v knize krásně napsané místo a taková místa jsou i v detektivkách, i když někteří lidé zvl. ražení se usilovně snažili stanovit a hlídat tzv. pravidla žánru…

Tohle místo je z Vraždy pro štěstí…

Stačí? Mně ano. A k Josefu Škvoreckému se ještě vrátím.

The post Pokrývačství a cenzura v české literatuře za socialismu. Jan Zábrana a Josef Škvorecký first appeared on Čítárny.

V knize deníků Celý život, básník Jan Zábrana píše: Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným:

„What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“

“Na čem muži záleží? Zůstat zdravý. Dobře pracovat. Jíst a pít s přáteli. Užívat si v posteli. Nic z toho nemám, Hotchi. Rozumíš tomu, sakra? Nic z toho…”

Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný.

Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…
Podle téhle argumentace by každý, kdo při autohavárce přijde o ruku nebo o nohu, měl plné právo spáchat sebevraždu, poněvadž další pobyt na světě pro něho přestal být příjemný…

To se ví, že Hemingwayovi rozumím, to se ví, že tyhle pocity chápu. Že by mi ale připadaly nějak hrdinské, že bych tohle pokládal za boj doposledka, to říct nemohu. Ve chvíli, kdy – ostatně jako vždycky – je svět plný hrbáčů, slepců (nebo osleplých), lidí visících na nitce inzulínu, lidí s přeraženou páteří, s amputovanými prsty… Umím to pochopit, poněvadž žít jako mrzák je pro člověka zvyklého na zdraví ponižující, potupné a zoufalé, ale statečné to není, to není, to není.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít.

Kniha: Jan Zábrana / Celý život /
Jan Zábrana. Celý život. Deníky z let 1948 až 1984

Truman Capote, známý americký autor, o něm napsal:

Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano – i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému.   

Oficiální verze smrti Hemingwaye je taková:

Jednoho časného rána roku 1961, když jeho žena Maria ještě spala v ložnici v patře, vešel Ernest Hemingway do foyer svého domu v Idahu, vybral si ze stojanu loveckých pušek svou oblíbenou brokovnici a zabil se.

Během svého života si neustále stěžoval přátelům a rodině, že ho sledují agenti FBI. Nejednou byl poslán na psychiatrické kliniky, odkud také volal a stěžoval si na štěnice a odposlechy. Jako léčbu byl Hemingwayovi předepsán elektrický šok, který se v té době používal k léčbě všech duševních poruch.

O desítky let později FBI přiznala, že ho sledovala od 40. let. Vláda byla vůči jeho aktivitám na Kubě a jeho vztahu s Castrem podezřelá. Agenti skrývali štěnice v spisovatelově domě, autě a nemocničním pokoji, odposlouchávali telefonní hovory, otevírali poštu a kontrolovali bankovní účty.

Sledování bylo provedeno tak dobře, že nikdo z jejich blízkých ani nemohl přiznat, že měl Hemingway pravdu.

The post Proč nebyl Hemingway tím, o čem psal. Proč byl v podstatě obyčejný zbabělec first appeared on Čítárny.