Ludvík Souček. Doslovné citáty z jeho díla: “Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“ „A muž v lásce zklamaný upne zmarněnou energii k cíli tou půlí mozku, která patří intelektu,“ abych citoval i dál.
Nicméně Ludvík Souček si, jak známo, příslušný citát k doložení čehokoli dokázal vcelku chladnokrevně i vymyslet – když ten pravý nebyl po ruce. Bez rozpaků, zato v rozletu. A že letěl – a obzvlášť rád doplňoval marxistické filozofy…

Avšak od začátku.

Neznámé i známé začátky Ludvíka Součka
Ludvík Souček (1926–1978) publikoval už na stránkách Vpředu, jak dokládá i poměrně nedávný výbor Třináct nožů z Jamboree, a láska k psaní mu zůstala. I k četbě, ostatně byl synem knihkupce. Za války prošel totálním nasazením a v květnu 1945 byl raněn. Odmítl vyznamenání. Vystudoval medicínu a pracoval na zubní klinice i v Komisi pro příměří v Koreji, což později vedlo až k dohadům, zda v Asii nefungoval jako „český Mengele“.
„On schvaloval procesy, ba i popravy,“ tvrdí český historik umění František Dvořák, ale já mu odpovídám: Souček hlavně rád provokoval. „Máte nějaký názor? Máte? Tak já jsem proti!“ To byl jeho styl. „Vzdorný rytíř,“ nazývá jej Ondřej Neff.

V nemocnici Souček pracoval do roku 1964 a pak řídil kulturu Ministerstva obrany. Stal se podplukovníkem a dotáhl to až na ÚV KSČ (1968). A tu let jeho byl uťat. Prý shodil dvacet kilo.
Nicméně stal se šéfem zpravodajství armádního filmu, televizním komentátorem a posléze i redaktorem Albatrosu. Už od mládí dobře fotografoval a ještě lépe o tom psal, ba přednášel na univerzitě. V padesáti šel po šňůře infarktů do důchodu. Co však ten pro Součka znamenal? Jen víc psát!

Podivná předpoveď vlastní smrti
V Ostravě navíc natočil s Milanem Švihálkem působivý seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů), a když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy pravil: „Teď jsem na řadě já.“ Ne, nebyl snad paranoidní, ale svému příteli, překladateli Františku Jungwirthovi, se údajně svěřil, že je sledován.
Načež zemřel. Předčasně? Záhadně? Podle všeho šlo jen o devátý infarkt. Souček sám prý čekal smrt jen o měsíc později.

Ale více o psaní
V sedmdesátých letech jsem dospíval – Součkem fascinován. Plnil mezeru trhu „očištěného“ od záhadologie a chrlil knihy jednak tak mocně, až jej Ondřej Neff (dr. Souka známe z jeho románu Jádro pudla) přirovnal k sopce, jednak v takové kvalitě, že vstoupil rovnou do čítanek. Titul „posledního polyhistora“ mu právem náleží a on nás, čtenáře, až dodnes poutá oněmi spanilými jízdami „obory napříč“. Ne, idiotství hrozící specialistům se ho nikdy netklo.
Ale nemyslete, neobdivuji chodící encyklopedii s fenomenální pamětí „prvního českého interneta“. Jen žasnu, jak briskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci. A s jakou samozřejmou pochopitelností. Vstřebal fakta – a rovnou vydával jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci. Ctím však svého Mistra prostě i pro fantazii a dětskou zvídavost.

„Právě jsem sehnal Burroughsovy romány o Marsu. Tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřuje se bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře píše o epizodě války Jihu proti Severu (Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), vyzná se v houbách a dílo Nebe plné balónů tvoří nadšen vzduchoplavbou: s pěknou knížkou o ní ostatně radil i spisovateli Karlu Vrchoveckému, žijícímu dnes v Německu jako Karl von Wetzky.

Zvládl i dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo (i když s chybami), sestavil hned dva „opravníky omylů“ a svazek Blázniví vynálezci. A ač „radši neřídil“ a nechával se vozit, psal o dopravní výchově stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si, to bylo to, a věřil především, že umí napsat cokoli. „Měla by být o tomhle…“ ujelo někomu – a „Souk“ už šel a knihu hned napsal.

V Otaznících nad hroby se zabýval Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i Draculou, ale uměl i divadelní hru (Záhada s M). Zajímal se o maňásky a jaké uměl komiksy! Titulní zloduch Desetioký je v jednom odhalen co tvůrce sněžných mužů, yettiů – a že k tomu prý stačí řez do mozku muže a huňatý kožich. „Raněné Desetioký zabíjí,“ čteme.

I spojme tento fiktivní příběh s Koreou a hle, právě tady nejspíš leží jedno ze semenišť klepů. To sám Desetioký je podle nich zubařovovým alter egem!

Ludvík Souček byl jeden z mála, který uměl vědu popularizovat. Materiál zužitkoval při psaní beletrie, Souček se uplatňoval v literatuře faktu a naopak. 

Svedl vědu popularizovat, ale i prodat jako sci-fi. Působivě domýšlel. A ten fofr! Své paní Dagmar prý nakázal: „Říkej, že to píšeme měsíce,“ nicméně fingovanou reportáž Cesta slepých ptáků (zvolenou později v anketě za nejlepší českou sci-fi všech dob) nadiktoval za čtrnáct dní.
S láskou tu navázal na Cestu do středu země (k níž napsal doslov) a Islandem šel ve stopách Vernových hrdinů až do kráteru Sneffelsu. Stejně tak však patřil detektivce a Případem baskervillského psa se nám hlásí nikoli nějaký agent, nýbrž ryzí holmesolog.

Ne náhodou byl Součkův syn (chartista žijící dodnes ve Vídni a mj. editor Ladislava Klímy) tak dlouho členem naší holmesovské společnosti…
Jak známo, Sir Artur Conan Doyle vyšel v případě „Psa“ ze skutečných legend. Tak i Souček, jenže po svém: na konci apokryfu po nás proto juknou mimozemšťané. Ó, jak rád opětovně prožívám besedu na slunném zápraží Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce.
Král roztočů dr. Samšiňák ji uvádí a ing Pacner s akribií představuje pečlivě podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979).
„A chňapne tam po nich něco?“ skočí mu do řeči dětsky bujný zubař, aby vzápětí mohl už jen zklamaně mávnout rukou: „Nic?“
Hned jsem ho měl radši.

A kritici?
U beletrie mu vytýkali, že se příliš stejnou měrou vtěluje do všech postav, mnohomluvně však přitom ponořen stále v témž myšlenkovém řečišti. Ale co měl Souček dělat, když „šlo snad o šest bytostí“, směje se jeho přítel Kamil Lhoták.
A jen řeka o tolika proudech mohla ostatně zrodit i zcela a zbrusu nového pátrače – vozíčkáře Martina Anděla, českého Nerona Wolfa. Souček tou figurou rozvinul u nás nikdy nezakořeněný typ ušákové detektivky.
Oč jde? Pátrač Anděl hned v prvním díle najde přátele v nejmenovaném redaktorovi a jeho pozdější ženě a ti se mu v případě potřeby stávají rukama a nohama, když po Praze, po Čechách a posléze i ve světě ověřují, co Martin vydedukoval. Zárodek Andělův přitom vidím už v dr. Holubovi z Cesty slepých ptáků, a ne tedy Mengele, to tito muži jsou Součkova alter ega. Anděl – a Holub. Příznačná jména. Škoda jen, že o své trojici pátračů stihl napsat jen čtyři příběhy.

Pátý došil až nedávno Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000). Odvážím-li se napsat šestý? Musím! V dětství jsem však byl víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým a Velkými otazníky (1967), jež Mistr celoživotně sbíral. I prvé dva Danikeny přeložil – a doplnil. A vylepšil. Druhý překlad se ovšem ztratil. Přímo posedlý byl Atlantidou, ale zajímalo ho toho tolik, až se počal novým oblastem vyhýbat. „Neumím klouzat po povrchu, vše chci znát hloub,“ stěžoval si a kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní.

Souček měl přitom sloní, skoro fotografickou paměť. Do ní si snad tiskl rovnou celé stránky.
Sám sobě fotoaparátem! Jednou čtené nezapomínal a velké otazníky sbíral tak dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval na besedě. A prý v jeho přítomnosti mizely věci. Mystifikátor? Kdo ví, byl uzavřený. Skutečně tajemný. Ještě po letech svou ženu překvapil znalostí nového jazyka – ale záleží na tomhle všem? Čtěme jej. Dál. Tohoto zubaře, i když prý v praxi „bolel“. A že jeden čas „radši“ vrtal chrupy šimpanzů a hrochů? Nu, ale víte, že byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce?

Součkovo veledílo zůstalo a my v něm dnes postřehneme i to dobré, i kde účel světil prostředky.
Chce podtrhnout vizi? Upraví fakta. A vybírá: co se mi víc hodí do krámku? Ne vždy navíc výpůjčku dozná. „To Herman Melville ovšem doznával,“ napsal do Tvorby, nicméně mezi řádky se smál: „Nejste sčetlí? Váš problém.“
V Případu jantarové komnaty je tak zaseta a zakleta celá pasáž z Haggardova románu Ona.

K Součkově legendě ale nejvíc přispěla trilogie Tušení (1974, 1978, 1992).
Za normalizace se zdála zjevením, podobně jako už zmíněný seriál, natočený podle poslední kapitoly prostředního dílu. Žasl jsem co kluk nad Součkem v televizi, nad tím skvělým vypravěčem – a bez papírů!

Osudný třetí díl trilogie (prý 300 stran) údajně existoval v jediném výtisku, jenž doktor nosil pořád sebou. Nakonec však vyšlo jen torzo (respektive cosi úplně jiného) Po stopách bludiček (1992)…
A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976? namítnete. Nu, ve skutečnosti jde jen o základ druhého z dílů (porovnejte sami). A existoval vůbec ten třetí? Byl opravdu zcizen a je dnes umně rozpuštěn např. v dílech Součkova přítele Pavla Toufara? On přece rukopis údajně četl, nejspíš jako jediný člověk na světě…

Podobná obvinění (vyslovená kdysi jak Součkovým synem, tak třeba i scifistou Františkem Novotným) Toufar popírá a já mu věřím. Ostatně již v Tajnostech Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem tuto věc „uvedl na pravou míru,“ i když jen žertem (cituji): „A reportérka Ivana našla trezor s Tušením i zbytky autobiografického románu Železo přichází z hvězd…!“
Našla, našla, tak vidíte. A ani nepípla.

A Součkův odkaz dnešku? Zkusme to:
1. I ty mysli součkovsky.
2. I ty čti následující fiktivní „součkiádu“ z poslední strany onoho ztraceného Tušení:

„Ne, nedostanete mne. Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím… Ale až se vynořím…“

The post Záhadný Ludvík Souček, geniální paměť a podivná předpoveď vlastní smrti first appeared on Čítárny.

Tajemný Vojnichův rukopis. Věděli jste, že existuje kniha, kterou dosud nikdo nečetl? Nikdo totiž nerozluštil v jakém písmu či kódu je napsána.

Vojnichův rukopis (Voynich manuscript) je jednou z největších záhad historie knih a kryptografie. Jedná se o ilustrovaný rukopis z počátku 15. století (radiokarbonová datace pergamenu ukazuje období 1404–1438), napsaný neznámým písmem (nazývaným „Voynichese“) v neznámém jazyce nebo šifře.

Vojnichův rukopis obsahuje přibližně 240 stran.
Původně možná až 272, některé chybí a přibližně 35 000 slov, přísná pravidla psaní a opakující se fráze. Rozměry asi 23,5 × 16,2 cm.
Text je psán zleva doprava, slova vypadají strukturovaně, ale nedávají smysl v žádném známém jazyce.
Vědecký nebo magický text v neidentifikovaném jazyce, zašifrovaný, zřejmě založený na římských minuskulích; někteří učenci se domnívají, že text je dílem Rogera Bacona, protože se zdá, že témata ilustrací představují témata, o nichž je známo, že Bacona zaujaly (viz také Provenience níže.)

V knize se objevují:

Neexistující rostliny
Zhruba polovina ilustrací ukazuje rostliny, které neodpovídají žádné známé botanice. Některé mají kořeny připomínající zvířata nebo lidské orgány, listy vypadají jako hybridy reálných druhů, ale žádná přesná shoda. Jedna teorie říká, že šlo o vymyšlené léčivé byliny pro alchymii, jiná o symboliku.
Ženy v koupelích a trubkách
Nejpodivnější část: nahé ženy (často s korunami nebo vlasy ve tvaru hvězd) stojí v zelených bazénech propojených složitými trubkami. Vypadá to jako středověká sauna, gynekologický diagram, alchymistický proces destilace nebo dokonce raná představa o krevním oběhu. Tato sekce se nazývá „balneologická“ nebo „biologická“.

Dále jsou zde astronomické a astrologické diagramy, hvězdy, zvěrokruhy. Záhadné diagramy připomínající mapy nebo alchymistické schémata.

Vojnichův rukopis a nejstarší známí majitelé:

Pravděpodobně spojen s pražským prostředím – alchymista Georg Baresch (17. století), pak Jan Marek Marci, který ho poslal Athanasiovi Kircherovi.
Možná souvislost s císařem Rudolfem II. (který ho prý koupil za 600 zlatých dukátů a věřil, že je od Rogera Bacona).
V roce 1912 ho koupil polsko-americký obchodník s knihami Wilfrid M. Voynich od jezuitů v Itálii (odtud název).
Poté přešel do rukou sběratele Hanse Krause a od roku 1969 je uložen v Beinecke Rare Book & Manuscript Library na Yaleově univerzitě (USA).
Yale ho plně zdigitalizoval a je volně dostupný online k prohlížení.

Historii četných pokusů o rozluštění rukopisu lze nalézt ve svazku upraveném R. S. Brumbaughem, The Most Mysterious Manuscript: The Voynich “Rogerarisu Bacondale” (CipherinoRoger, Bacondale) 1978).

Nejnovější průlom (listopad 2025 – leden 2026) – Vědec a novinář Michael A. Greshko publikoval v časopise Cryptologia studii o tzv. Naibbe cipher.
Jde o historicky reálnou šifru z 15. století inspirovanou italskou karetní hrou Naibbe + kostkami. Když vezmeš normální latinský nebo italský text a zašifruješ ho tímto systémem, výsledek má statistické vlastnosti (frekvence znaků, délky „slov“, opakování) velmi podobné Voynichese.

Nejde sice o rozluštění, ale ukazuje, jak mohl někdo v renesanci ručně vytvořit takový text – bez počítačů, jen s kartami a kostkami.
Mnoho médií to teď označuje za „nejlepší dosud vysvětlení mechanismu vzniku“.

Cena za rozluštění
V roce 1969 nabídl kryptolog William Friedman 100 000 USD za správné rozluštění.

The post Vojnichův rukopis. Tajemná kniha, kterou nikdo nečetl first appeared on Čítárny.

Průvodce John Michell vás provede po posvátných a zajímavých místech starověké Anglie. Autor se dlouhodbě zabývá tématy:
Zříceniny opatství a katedrál, pohanská místa, kruhy v obilí, megalitické chrámy, svatyně svatých a vizionářů, svaté studny, ostrovní svatyně, posvátné vědy a megality.

Výpisky: Z knihy John Michell / The Travellers Guide to Secret England / Průvodce posvátnou Anglií

Nedlouho před rozšířením zemědělství v době kamenné se na západním pobřeží Evropy událo cosi dramatického a záhadného. Počínaje 5. tisíciletím před Kristem se na rozsáhlém území, sahajícím od Kanárských ostrovů přes Španělsko, Ponugalsko, Francii, Británii, Irsko a sevemí ostrovy u Skotska až po část Skandinávie, začaly objevovat velice dovedně zbudované kamenné stavby. Mezi nejstarší a nejpůsobivější patří velké komorové mohyly jako Newgrange v Irsku, Maes Howe na největším z Orknejských ostrovů nebo menší Brincellyddu.

Jejich hlavním charakteristickým rysem je vždy jakási pasáž, obezděná a zakrytá velkými kameny, vedoucí k vnitřní kamenné jeskyni, někdy s bočními místnostmi, pohřbená hluboko v pyramidové mohyle ze země a kamení.
Archeologové o nich mluví jako o hrobkách, ale to zcela jistě nebyla jejich jediná funkce.
Ty, které se nacházejí ve Westminsterském opatství, jsou plné starých kostí a rozhodně je nelze popsat jako pouhé hrobky nebo relikviáře. Zvláště v Irsku jsou kameny jak uvnitř, tak okolo mohyl popsány znaky a symboly. jejich smysl je neznámý, ale v knize Hvězdy a kameny (The Stars and the Stones) dokazuje Martin Brennan, že některé z těchto symbolů označují světelné paprsky nebo stíny určitého ročního období.
Brennan také ukázal, že kamenné pasáže vedoucí dovnitř mohyl jsou orientovány tak, že v určitý den roku umožňují slunečnímu nebo měsíčnímu paprsku proniknout až do nejzazší komnaty. Např. v Newgrange k tomuto jevu dochází uprostřed zimy.
Vzájemná hra světla a temnoty s vyřezanými symboly na stěnách vnitřních komnat jasně naznačuje, že tyto stavby byly používány i pro jiné než pohřební účely: pro zaznamenání sezonních a hvězdných cyklů nebo pro průběh různých oslav a rituálů. Spíše než hrobky by se tedy měly nazývat chrámy.

Podle nejnovější radiokarbonové metody datování je nejstarší takovou mohylou anglické Kercado zbudované cca. 4800 př. Kr. Stáří jiných se pohybuje až k době okolo 3000 př. Kr. V téže době, a také ve 2. tisíciletí př. Kr., byly zbudovány tisíce velkých kamenných nebo megalitických struktur, tehdy samozřejmě i se spoustou dřevěných staveb nebo střech.
V různých zemích se tyto stavby různí, ale v Anglii je dnes znám největší počet takových kamenných kruhů (více než tisíc) a jejich podobnost je tak nápadná, že zcela jistě musely mít společný původ a účel.

Ještě donedávna se věřilo, že stavitelé megalitů museli rozšířit své umění jako dobyvatelé nebo misionáři z území ve Středozemí směrem na sever přes celou Evropu. Tato teorie byla ale v poslední době, právě díky radiokarbonovému měření, poněkud zpochybněna. Některé monumentální kamenné stavby na pobřeží Atlantiku jsou značně starší než jejich předpokládané středomořské prototypy. Zatímco akademické vzory týkající se prehistorických dob jsou stále užívány, někteří badatelé obrátili svou pozornost k pracím starších, na dlouhou dobu ignorovaných autorů, kteří o těchto záležitostech psali.

Jedním z nich byl antikvární mystik a autor několika knih o prastaré Británii I. Foster Forbes. Ve své knize Nezaznamenaná historie (Anchronicled Past, 1938) napsal o kamenných kruzích toto:
Kruhy byly zbudovány okolo roku 8000 př. Kr lidmi ze Západu, kněžími, kteří přežili atlantické kataklyzma. lejich hlavním smyslem bylo vybudovat a udržet sociální řád. Fungovaly jak jako měsíční observatoře, tak jako přijímací stanice pro kosmické vlivy v určitých sezonách. Napomáhaly udržovat plodnost země a prosperitu lidu tím, že kontrolovaly pozemská pole vitálních a magnetických energií.
…
Některá z těchto tvrzení, např. západní původ stavitelů megalitů, souhlasí s posledními důkazy, jiná bude ještě třeba ověřit. To, že byly kamenné kruhy používány k měření komplikovaných měsíčních cyklů, již bylo potvrzeno v knize Alexandra Thoma Megalitické měsíční observatoře (Megalithic Lunar Observatories, 1971) i v jeho starší práci Megalitická sídla v Británii (Megalithic Sites in Britain). Pomocí statistické analýzy značného počtu pozorování, které provedl v kamenných kruzích a na menhirech, byl Thom schopen prokázat následující tvrzení: »Kamenné kruhy byly velmi pečlivě naplánovány a postaveny podle určitých geometrických obrazců klasické pythagorejské tradice. Základní jednotkou jejich designu byl megalitický yard (2,72 stopy). Kameny uvnitř a okolo kruhů byly sestaveny tak, aby naznačovaly přirozené nebo umělé značky na horizontu, kde měsíc nebo slunce procházely vrcholnými pozicemi svých cyklů, např. při slunovratu. Stavitelé megalitů používali vysoce vyvinutou a sjednocenou dnes bychom řekli vědeckou metodu založenou na číslech a geometrii a byli velmi zkušenými badateli, inženýry a astronomy.

To naznačuje, že původní obyvatelé Británie nebyli, jak se doposud myslelo, divoši a prostí rolníci, ale spíše lidé, kteří žili v uspořádané společnosti řízené nábožensko-vědeckým kněžstvem.
Od 70. let výzkum kamenných kruhů přináší některé významné výsledky, které, i když ne zcela, podporují názory I. Fostera Forbese. Výzkum anomálního výskytu energií na těchto prastarých sídlech přitahuje proutkaře, inženýry a vědce. Kniha Toma Graveho Jehly kamenů (Needles of Stone) nahlíží na tyto záležitosti, spojené s megalitickými sídly a magnetickými zemskými proudy, očima proutkaře. Geiger-Mullerův počítač a ultrazvukové detektory odhalily v kamenných kruzích neobvyklé vzory energetických pulzací, které se během roku různí. leden z těchto opakovaně zaznamenaných ultrazvukových i radiačních efektů je popsán v knize Dona Robbinse o megalitických energiích Kruhy ticha (Circles of Silence). Zdá se, že právě proto, že pradávní stavitelé megalitů umisťovali své kruhy a kameny na místech s velmi výraznými dynamickými vlastnostmi, můžeme předpokládat, že si byli těchto energetických anomálií velmi dobře vědomi a že tyto přirozené energie prakticky používali v rámci svého způsobu života. Tyto rané, se zemědělstvím tak úzce spojené společnosti měly samozřejmě značný zájem na co nejvyšší úrodnosti země a na možnosti komunikace jak s místními duchy, tak s duchy předků, o kterých se předpokládalo, že mohou být zárukou prosperity lidského rodu. Megalitické vědy byly zcela jistě založeny na duchovním základě.

V nomádských dobách byla komunikace s duchy přirozená a spontánní v rámci každoročních putování. Věda té doby se starala o obnovu této přirozené komunikace pomocí systému ritualizovaných invokací. Dnes bychom řekli, že to byla jakási forma magické technologie. Když se ale lidé začali usazovat, místní duchové (energie) byli vyvoláváni a užíváni v prastarých svatyních a později v kamenných monumentech nebo chrámech. Zatímco v době pastevectví byly svatyně aktivně užívány jen během krátkého období v roce, později bylo možno jejich potenciál využívat daleko více.

O co šlo, je symbolicky naznačeno v legendách o rytířích, kteří zabijeli draky nebo hady.
Had je symbolem rtuťovitých zemských proudů, které zúrodňují zemi. Znehybnění dračí hlavy oštěpem nebo kamenným pilířem je tradiční metodou odhalení a využití proudu takové energie.
V Delfách, kde se několikrát do roka věštilo, žil za archaických dob velký had Python, jehož hlavu připíchnu! Apollon svou holí, aby tak prodloužil efektivitu jeho působení na několik měsíců. Místo, kde se tyto energie soustřeďovaly, bylo označeno falickými kameny ve středu svatyně. Široce se o této prastaré posvátné vědě a její schopnosti využívat zemských energií rozepisuje Plutarchos (byl v Delfách knězem v 1. století) ve své knize Zánik věšteb.

Tato vědecko-náboženská aktivita stavitelů megalitů, spolu s budováním domů a zemědělským využíváním půdy dramaticky změnila vzhled krajiny.

Nové vzory chrámů, cest a obydlí byly založeny na posvátné geografii nomádských dob.
Chrámy a modlitebny byly budovány na místě původních svatyní a stezky mezi nimi byly dále používány poutníky a účastníky náboženských procesí.
Na přímkách spojujících posvátná místa lidé vztyčovali kameny a budovali tak jakási viditelná označení energetických zemských proudů, tzv. ley lines, jež jsou předmětem nesčetných moderních výzkumů britské krajiny. Tyto linie vedoucí napříč rozsáhlými územími byly právě tak posvátné jako chrámy a svatyně, které propojovaly, a evidentně hrály v mystické megalitické vědě velmi důležitou roli.
Staré báje a folklorní vyprávění označují tyto stezky mezi starými svatyněmi za stezky mrtvých nebo stezky duchů, na kterých lze v určitých dnech v roce spatřit zvláštní světla nebo jevy.
Tam, kde se tyto stezky kříží, stojí pradávné kamenné monumenty, o kterých se šíří podivné zvěsti plné příhod o nadpřirozených událostech nebo schopnostech léčení či obnovy plodnosti. Folklor megalitických staveb tak poskytuje jakési podhoubí i moderním vědeckým výzkumům anomálních energetických struktur těchto starých míst.

Vytvářením posvátné krajiny tak kněží doby kamenné pečlivě chránili jak zemské energetické vzory, tak k nim přináležející duchovní hodnoty. Chrámy a přírodní svatyně byly nazírány jako součásti většího těla většího chrámu celé posvátné země.
Pomocí každoročního cyklu slavností a rituálů byl duch země oživován tak, aby umožnil komunitám okolo těchto míst usazeným růst a prosperovat Archeologové se domnívají, že populace Anglie ve 2. tisíciletí př. Kr. byla nejméně stejně veliká jako v době Viléma Dobyvatele (asi 2-3 miliony lidí). Předhistorická úroveň řemesel, vědy a kultury všeobecně byla mnohonásobně vyšší než dokonce v dobách středověké Anglie.

The post Průvodce posvátnou Anglií, kde je mír a posvátnost téměř hmatatelná first appeared on Čítárny.

Leonardo da Vinci (*15. 4. 1452–1519), jeden z nejslavnějších malířů italské renesance, zanechal po sobě kolem sedmi tisíc listů literárních projevů na nejrůznější témata, psaných „zrcadlovým písmem“. Střízlivá historie je velice skeptická k názoru, že to byly šifry; „zrcátkové“ písmo se dá snadno číst a Leonardo jako levák prostě psal obráceně.

“Za téměř sedmdesát let života, je obrazů opravdu málo u umělce,  který tvořil už od chlapeckých let, kdy se nemanželský syn notáře Piera spolu s otcovou vzrůstající, nebohatou rodinou přestěhoval z rodného Vinci do Florencie a začal se učit u Andrey di done řečeného Verrocchio.

Mnohem méně známý až je z přímého studia originálů Leonardo — neúnavný zpytovatel přírody, anatom, který prováděl pitvy, vědec a vynálezce, který studoval zákony ptačího letu a byl předchůdcem aviatiky, konstruoval potápěcí stroj a nejrůznější stroje jiné, navrhoval obléhací i obranné stroje a konečně i spisovatel, který zanechal po sobě kolem sedmi tisíc listů literárních projevů na nejrůznější témata, psaných „zrcadlovým písmem “ (střízlivá historie je velice skeptická k názoru, že to byly šifry; „zrcátkové” písmo se dá snadno číst a Leonardo jako levák prostě psal obráceně). Byl zároveň teoretik výtvarného umění, hudebník a beletrista.

Ta mnohostrannost nebyla tehdy výjimkou, už Leonardův učitel Verrocchio byl malíř, sochař a inženýr a o další příklady není v dějinách nouze. Byl to všestranný, ale také těkavý duch. Byl takový i ve svém osobním životě. Kostmopolita, jako většina tehdejších italských intelektuálů, přesídlil z Florencie nadlouho do Milána, vrátil se posléze do Florencie a umírá po několikaleté dobrovolné emigraci ve Francii.

Za spisovatele se sám nikdy nepovažoval a pozdější věky se sice porůznu vracely k jeho projevům o výtvarnictví, ale jeho ryzí beletristické projevy vysunuly kamsi na okraj odkazu jako podružnou zajímavost.
Neprávem, už po jazykové stránce: Leonardo-vědec psal ne latinsky, jak bylo tehdy běžné, nýbrž italsky a musil si vytvářet vlastní jazyk. Leonardo-autor hádanek, novelek, anekdot, bajek a fantastických povídek píše živou současnou florentskou italštinou. Má jadrný, konkrétní jazyk, základní zaměření malířské mu dává neobyčejnou věcnou, materiální soustředěnost vidění i výrazu.

Ani to není v té epoše ojedinělý zjev, stejně tak jako rozpornost mezi materiálností umělce a myslitele a prvky neoplatonismu, tak rozšířeného tehdy právě ve Florencii. Stačí připomenout, že Michelangelo je zároveň velký básník a Galilei vytváří ve svých spisech moderní odbornou italskou prózu. Přitom leckterý Leonardův filozofický výrok se ocitá v povážlivém rozporu s obecně platným církevním učením a neuznává autority.

Moderní pojem autorské originality v těch dobách ještě nadlouho neexistoval. U několika desítek bajek neznáme předlohu nebo zdroj inspirace, otázku původnosti nemůžeme bez dostatečných podkladů rozhodovat.
Literární žánry Leonardových próz jsou v té době běžné a mají i staletou tradici: aforismus a bajka patřily k rozšířeným literárním formám už za starověku.
Starou tradici mají i bestiáře a proroctví. Bestiáře, ať už fantastických nebo skutečně existujících zvířat, patřily k oblíbeným druhům středověké slovesnosti, hádanky byly oblíbenou zábavou tehdejší vyšší intelektuální společnosti. V obou případech šlo opět o záminku, jak touto cestou příměru a podobenství vyslovovat vlastní postřehy a společenskou kritiku.

Ale Leonardo da Vinci, neustále rozběhnutý po nejrůznějších námětech, nesoustředěný a úryvkovitý jako v celém svém díle, je ojedinělý ve svou směrech: v úporné zkratce výrazu, která dovede sevřít téma i jen do jediné věty, a v názornosti jak slovního, tak výtvarného vyjádření myšlenky; v mnoha případech zdvojuje literární vyslovení kresba a naopak.“

Z doslovu knihy: Jaroslav Pokorný

Kniha Nápady je výbor z literání pozůstalosti slavné osobnosti italské renesance. Najdeme zde aforismy, hádanky, bajky, žerty, příběhy a fantastické povídky. To vše svědčí o velikosti ducha da Vinciho a jeho neustále touze hledat, objevovat, nacházet souvislosti.

Leonardo da vinci nápady / Výbor z próz / vybral a doslov napsal Jaroslav Pokorný, který také navrhl výběr kreseb z leonardovských kodexů / Přeložila Alena Bahníková / Odeon 1982

Leonardo da Vinci / Poslední večeře / freska 1495–1498

Ukázky z knihy:

AFORISMY

Chválíš-li něco, čemu dobře nerozumíš, je to chyba, ale horší je, když to haníš.

Co je to spánek, spáči? Spánek se podobá smrti; proč tedy nekonáš takové dílo, abys i po smrti žil dál, když už se za života podobáš ve spánku smutným nebožtíkům?

Tak jako jíst bez chuti škodí zdraví, tak studovat bez touhy kazí paměť a ta neudrží, co přijme.

Domníval jsem se, že se učím žít, a zatím se učím umírat.

HÁDANKY

Na zemi spatříme tvory, kteří budou stále mezi sebou bojovat, a obě strany si navzájem způsobí velké škody a často i smrt. Jejich zloba bude bez hranic. Svými strašnými pařáty vyvrátí valnou část stromů z rozlehlých lesů světa, jedinou jejich touhou bude přinášet nenasytně všemu živému smrt a zármutek, trápení, strach a zahánět je na útěk. Z nezměrné pýchy se budou chtít povznést až k nebesům, ale přílišná váha jejich údů je podrží při zemi. Na zemi nebo pod zemí i ve vodě nezůstane nic, co by nebylo pronásledováno, odstraněno nebo pokaženo a z jedné krajiny přesouváno do druhé; a jejich tělo se stane hrobem všech živých těl, která připravili o život.
Ó světe, jak to, že se neotevřeš a nezřítíš do hlubokých trhlin svých ohromných propastí a jeskyň? Neukazuj déle nebesům zrůdu tak krutou a bezcitnou!
Odpověď: Člověk.

Les zrodí děti, které se stanou příčinou jeho smrti.
Odpověď: Topůrko

Lidé budou žít způsobem, kterého se nejvíce bojí, to jest budou škudlit jako chudáci proto, aby neupadli do chudoby.
Odpověď: Lakota

Všechno, co bylo v zimě schované pod sněhem, bude odhaleno a odkryto v létě.
Odpověď: Lež

BESTIÁŘ

Hněv
Protože se chce pomstít všem včelám, které ho bodají, nepomstí se vlastně žádné; a tak se jeho hněv změní ve vztek, medvěd si lehne na zem, ohání se rukama nohama, ale marně se včelám brání.

Stehlík
Stehlík dává jedovaté byliny svým potomkům uvězněným v kleci. Raději smrt než ztratit svobodu.

Orel
Když orel zestárne, létá tak vysoko, až si spálí peří, a příroda mu dovolí, aby se omladil pádem do mělké vody. A jestliže jeho mláďata nemohou snést pohled do slunce, nekrmí je.
Žádný pták, který nechce zemřít, se nepřibližuje k jeho hnízdu. Zvířata se ho velmi bojí, ale orel jim neubližuje; vždy jim nechá zbytky ze své kořisti.

Slon
Velký slon má od přírody to, co zřídkakdy najdeme u lidí, totiž počestnost, opatrnost, nestrannost a dodržování náboženských pravidel. Když se měsíc obnovuje, chodí sloni k řekám a tam se slavnostně myjí a očišťují, a když tak pozdravili tuto planetu, vracejí se do lesů. Jsou-li nemocní, bezmocně vyhazují trávu k nebesům, téměř jako by chtěli obětovat. Pohřbívají kly, když jim stářím vypadnou. Jeden ze svých klů užívají k vyhrabávání kořenů k jídlu a hrot druhého si šetří k boji. Když jsou dostiženi lovci a únavou již nemohou dál, tlučou kly, až si je uvolní, a vykoupí se jimi. Jsou laskaví a znají nebezpečí. Jestliže slon nalezne osamělého zbloudilého člověka, ochotně ho zavede zpět na ztracenou cestu. Na- jde-li lidské stopy dříve, než člověka spatří, z obavy před zradou se zastaví a zatroubí, ukáže je ostatním slonům, všichni se shluknou a obezřetně odcházejí.
Sloni chodí vždy v houfu, nejstarší jde vepředu a věkem druhý zůstává poslední. Stydí se a páří se pouze ve skrytu v noci a po koitu se nevracejí ke stádu, dokud se neumyjí v řece. Nikdy se nebijí kvůli samicím jako jiná zvířata a jsou tak dobrotiví, že od přírody neradi škodí méně silným. Setkají-li se se stádem ovcí, tlapou je odsunou stranou, aby je neušlapali, a nikdy neubližují, nejsou-li drážděni.
Spadne-li slon do jámy, ostatní vyplní jámu větvemi, hlínou a kameny, takže pozvednou dno, a on se snadno osvobodí. Velmi se bojí kvičení prasat, prchají zpátky a tlapami působí škody vlastním stejně jako nepřátelům. Mají rádi řeky a stále se kolem nich toulají, ale pro velkou váhu nemohou plavat. Polykají kameny a kmeny stromů jsou jejich oblíbenou potravou. Nenávidí krysy. Mouchy mají rády jejich pach, a když na slona usednou, slon nakrabatí kůži a v těsných záhybech mouchu zamáčkne. Když se sloni brodí přes řeky, posílají mláďata níž po proudu a tím, že stojí výše jako hráz, rgzbíjejí souvislý vodní tok, takže proud mláďata neodnese pryč. Ještěr se slonovi vrhne pod tělo, ocasem mu sváže nohy, křídly a tlapami mu sevře boky a zuby ho odírá. Slon padne na něho, ještěr praskne, a tak se slon ještě i svou smrtí mstí nepříteli.

BAJKY

Papír a inkoust
Papír si naříkal, že je celý začerněný od inkoustu; ale inkoust mu vysvětlil, že nebýt slov tou černí zaznamenaných, dávno by ho už někdo zničil.

Pyšný cedr
Cedr, pyšný na svou krásu, nedůvěřoval stromům kolem sebe a dal je vytrhat. Vítr pak neměl před sebou nic, co by ho zastavilo, vyrval tedy cedr z kořenů a skácel ho na zem.

Kámen
Pěkný velký kámen, vodou nedávno odhalený, ležel na vyvýšenině u půvabného lesíka nad kamenitou cestou ve společnosti trávy, vyzdobené různými květy nejrozmanitějších barev, a viděl spoustu kamenů na cestě pod ním ležící. Zatoužil skutálet se dolů a sám k sobě pravil: „Co já dělám tady s tou trávou? Chci pobývat ve společnosti svých bratří!“ Spustil se dolů a zakončil svůj vrtkavý běh mezi vytouženými druhy. Zanedlouho ho začala sužovat kola vozů, podkovaná kopyta koní a poutníci: jeden ho obrátí, druhý po něm šlape, občas se z něho kousek odlomí, jindy je pokryt blátem a trusem zvířat a marně se dívá zpět na místo, odkud přišel, na místo samotářského a klidného míru.
A tak to dopadne s každým, kdo ze samotářského a rozjímavého života odejde do města mezi lidi a jejich nesčetné svízele.

Broskvoň
Broskvoň záviděla svému sousedu ořechu velké množství plodů, rozhodla se učinit totéž a obalila se tolika plody, že se pod jejich váhou vyvrátila z kořenů, přelomila a skácela k zemi.

Sníh
Hrstka sněhu se zachytila na samém vrcholku vysoké hory, začala přemýšlet a uvažovat a takto k sobě hovořila:
Není to ode mne hrbopyšnost, že jsem se položila tak vysoko neohlížejíc se na spousty sněhu, které leží pode mnou? Má nepatrnost si zajisté nezaslouží tyto výšiny, vždyť dobře vím, že slunce včera zahřálo mé družky tak, že za několik málo hodin docela roztály. To proto, že ležely výše, než se slušelo. Já před hněvem slunce raději prchnu, sesunu se dolů a najdu si místo vhodné pro mou maličkost?
A vrhla se dolů, při sestupu se kutálela z vysokých plání po jiném sněhu, a čím nižší místo hledala, tím více se rozrůstala, takže na konci cesty nebyla téměř o nic menší než kopec, který ji nesl. A byl to poslední sníh, který slunce toho roku rozpustilo.
Platí pro ty, kteří se poníží a jsou povýšeni.

Ořech
Ořech při kraji cesty ukazoval poutníkům bohatství svých plodů: každý po něm hodil kamenem.

Oheň a voda
Oheň vařil vodu v kotlíku a reptal, že si nezaslouží, aby voda byla nad ním, králem živlů, a chtěl ji varem z kotlíku vypudit. Voda ochotně poslechla, přetekla a oheň uhasila.
Víno, božský nápoj z vinné révy, v bohaté zlaté číši na Mohamedové stole, se radovalo z té pocty, ale najednou je přepadly nepříjemné myšlenky a tu si řeklo: „Co to dělám? Z čeho se raduji? Což nevidím, že jsem blízko své smrti, že opustím zlatý příbytek číše a vstoupím do ošklivých a smrdutých dutin lidského těla a tam se změním z vonné lahodné tekutiny v ohyzdnou a trapnou moč? A jako by tak velké zlo nestačilo, budu muset dlouho ležet v ohavných nádržích spolu s dalšími páchnoucími a zkaženými látkami vyšlými z lidských vnitřností? Volalo k nebesům o pomstu za taková příkoří a o ukončení podobných hanebností jednou pro vždy, a jelikož ona země plodila nejkrásnější a nejlepší hrozny na celém světě, žádalo, aby alespoň nebyly zpracovávány ve víno. A tehdy Jupiter způsobil, že víno, které Mohamed vypil, mu zamžilo svými výpary mozek tak, až v pomatení zplodil tolik chyb, že když vystřízlivěl, vydal zákon, aby žádný Asiat nepil víno.
A vinné révě s jejími plody byla ponechána svoboda.

Tulák a motýl
Pestrý motýl se toulal světem, a když tak prolétal zšeřelým vzduchem, spatřil světlo a hned k němu zamířil. Kroužil kolem něho, velice se podivoval tak úžasné kráse, a protože mu nestačilo jen vidět, udělal to, co obvykle dělával s voňavými květinami: zamířil svůj let přímo ke světlu, odvážně přeletěl kolem něho. Plamen mu připálil okraje křídel, nohy a tykadla. Motýl padl světlu k nohám a žasl nad tím, co se mu stalo, a nešlo mu na rozum, že od tak krásné věci by mohlo vzejít zlo nebo zkáza. Když poněkud obnovil své zesláblé síly, znovu se rozletěl, proletěl světlem a ihned spadl celý popálený do oleje živícího světlo. Zbylo mu jen tolik života, že mohl odhalit příčinu své zkázy. „O proklaté světlo!” řekl. „Myslel jsem si, že jsem v tobě nalezl štěstí, a teď marně pláču nad svým pošetilým přáním; ke své škodě jsem poznal tvou ničivou a zhoubnou povahu.” Nato světlo odvětilo: „Tak činím tomu, kdo mě neumí dobře používat.” Platí pro ty, kteří vidouce před sebou vilné a světácké zábavy podobně jako motýl za nimi nerozvážně běží a teprve po dlouhé době ke své škodě a ostudě poznají jejich pravou povahu.

ŽERTY A PŘÍBĚHY

Malířova odpověď
Jednoho malíře se ptali, proč dělá tak krásné figury a tak ošklivé děti. Malíř odpověděl, že na obrazech pracuje ve dne a na dětech v noci

Odpověď pythagorovce
Kdosi tvrdil, že prošel již několika existencemi, a odvolával se přitom na Pythagora. Kamarád jeho úvahy neposlouchal, a tak mu pythagorovec nakonec řekl: „Abys věděl, že jsem tu už jednou opravdu byl, vzpomínám si, že tys byl tenkrát mlynářem.”
Ten druhý cítil osten, ale přitakal: Ano, už si taky vzpomíná, kamarád byl tenkrát přece ten osel, co mu nosil mouku.

Kněz a malíř
Kněz chodil na Bílou sobotu po své farnosti, a jak je obyčejem, vykrápěl domy svěcenou vodou. Došel do domu malíře a svěcenou vodou pokropil i několik jeho obrazů. Malíř se otočil a dopáleně se zeptal, proč kropí jeho malby. Kněz odtušil, že takový je zvyk, že je to jeho povinnost, že je to prospěšné a že kdo dobro činí, dobro může očekávat, neboť jak slíbil Bůh, za každé dobro vykonané na zemi dostaneme shůry stonásobnou odměnu. Malíř počkal, až páter vyjde z domu, postavil se v patře k oknu, vychrstl na něho vědro vody a řekl:
Tady máš stonásobnou odměnu shůry za to dobro, které jsi vykonal, když jsi mi svou svěcenou vodou zničil polovinu obrazů.

The post Leonardo da Vinci a jeho zajímavé hádanky, bajky, aforismy, příběhy… first appeared on Čítárny.

Jurij Gagarin. Dvanáctého dubna si připomínáme výročí prvního vstupu člověka do kosmu, které se událo v roce 1961. Fascinující život Gagarina ale končí jeho tragédií už v roce 27.3.1968. Jeho smrt je dodnes zastřena mnoha otazníky.

Doporučuji velmi zajímavý ruský dokument o příčinách předčasné Gagarinovy smrti: Odtajněna příčina smrti Jurije Gagarina. Ve videu (pod citací s odkazem) si můžete nastavit automatický překlad do češtiny. Dokument podrobně analyzuje možné příčiny letecké katastrofy. Dle mého názoru, je však nejdůležitější závěr dokumentu (cca od 39 minuty). Autoři si po konstatování, že příčinou tragédie byla pravděpodobně sabotáž, kladou také otázku kvůli čemu (za jakým účelem) byla tato sabotáž nejpravděpodobněji provedena.

Přepis závěrečné části (předem se omlouvám za případné nepřesnosti v překladu):

Kromě otázky jak, je v této historii důležitá také odpověď na otázku, proč (kvůli čemu).
Někteří badatelé hledající odpovědi nahlas předkládají novou verzi smrti prvního kosmonauta světa: Začátek roku 1968 se stal jedním z nejtěžších období v padesátileté historii ideologické války sovětského socialismu se světem tržního hospodářství (kapitalismu). Kosmický triumf začínal být krůček po krůčku zapomínán a na místo něho přišli katastrofy a neúspěchy. V době, kdy Američané úspěšně vypustili Apollo 5 na oběžnou dráhu Země, SSSR ztratil ponorku K 129.
V zemích socialistického bloku postupně narůstala nespokojenost mladých. Zapojení se do Vietnamské války skončilo ponižujícím neúspěchem. V Československu začaly liberální reformy, které vyprovokovaly prudký růst protisovětských nálad.

Leonid Brežněv deklaroval novou zahraničně-politickou doktrínu, podle které si SSSR v podstatě přivlastnil právo na obsazení libovolné země socialistického bloku v případě její neloajálnosti. 23. března se na sjezdu KS v Drážďanech o takové možnosti mluvilo v kuloárech, ale komunisti všech zemí velmi dobře chápali, že sovětský expediční korpus v centru Evropy bude přijat jako výzva (negativně).

Podle jedné z verzí právě tehdy dozrálo rozhodnutí znovu otřást planetou opakovaným využitím člověka číslo jedna ve vesmíru (Jurije Gagarina).

Jevgenij Děrbenkov (přítel Jurije Gagarina):

„Jak spadl? Proč spadl? Kolikrát se ptali? Mluvil jsem přímo s kosmonauty. Bylo ho potřeba zlikvidovat? Neodpověděli. Neřekli, že nemám pravdu. Na co ho potřebovali? Narodil se, stal se prvním…”

Pokud jsou ty události skutečně svázané, tehdejší sovětští politologové dosáhli svých cílů v mnoha směrech, protože násilné potlačování protisovětských shromáždění by plně mohlo vyprovokovat druhou Karibskou krizy a to v situaci kdy prsty vůdců světových mocností byly připraveny na červených tlačítcích. Formálně SSSR až do srpna 1968………… výpadek zvuku

V poslední době se události vyvíjí nesprávným směrem. V Československu se šíří vystoupení nezodpovědných elementů požadujících umožnění vzniku oficiální opozice, projevování trpělivosti k rozličným antisocialistickým názorům a teoriím. Rozdávají se výzvy k vytvoření soukromých podniků, odchodu od plánovitého hospodářského systému, rozšíření spolupráce se západem.

Za dva týdny po letecké katastrofě, při které zahynul Gagarin a Seregin, velitel vzdušných sil SSSR general Vasilj Margelov dostává tajnou direktivu s příkazem v co nejkratší době vypracovat plán sovětské invaze do Československa.

„Sovětský svaz a další socialistické státy věrné mezinárodní pomoci a Varšavské smlouvě jsou povinni, vstupem svých vojsk, poskytnout pomoc československé lidové armádě při obraně vlasti před hrozícím nebezpečím.“

20. srpna začala operace Dunaj, 24 divizí států Varšavské smlouvy vstoupilo do Československa zároveň na 18. místech.
Okamžitě zablokovali všechny nejdůležitější objekty infrastruktury a v podstatě zorganizovali předání státní moci zpět do rukou zajišťujících vracení všeho do starých kolejí komunistické ideologie (státní převrat). Už téměř půl století se politologové a analytici dohadují, jak to, že byla reakce OSN a NATO tak slabá? Vždyť 6 let před Pražským jarem jednoduché a nekonfliktní přemístění vojsk do jednoho ze států socialistického tábora málem vedlo k jaderné válce (Kubánská krize).
Jedna z verzí vysvětlující tento fenomén byla, že svět byl pod dojmem smrti velikého člověka, který smazal všechny rozdíly mezi zeměmi, předáním společného dědictví lidstvu, prvním pozemšťanem, který vstoupil do kosmu.

Magomed Tolbojev (zkušební letec, hrdina Ruska):

„Také, Gagarin je příliš veliký a je potřeba zachránit čest a důstojnost Ruska a čest a důstojnost prvního kosmonauta světa. Lépe to nedělat, nechat na pokoji tuto historii, to je moje modlitba, nechte na pokoji Gagarina.“

Reakce obyvatelstva SSSR na invazi vojsk do Československa byla také velmi indikativní (vypovídající).
V odpovědi na operaci Dunaj a ruské tanky v Praze, v Rusku, které ještě prožívalo smrt svého miláčka, považovali za nutné projevit svůj protest proti okupaci malé evropské země svou účastí na demonstraci pouze 7 lidí z 250 milionů, což je ukazatelem samo o sobě. Minuta ticha za zemřelého Jurije Gagarina přehlušila řev sovětských tanků na pražských mostech.

Některá tajemství jsou na věky odsouzena zůstat tajemstvími. Objevují se pouze různé verze, protože ti, kteří by mohli vnést světlo do v historii vzdalující se tragédie na nebi moskevské oblasti, už nemohou odpovídat na otázky nebo jsou stále zavázání zachovávat mlčenlivost.

Jevgenij Derbenkov (přítel Jurije Gagarina):

„Bylo ho nutné zlikvidovat. A nikdo, kosmonauti, mi neodporoval, že je to hloupost.“

Výjimečný a možná jediný občan světa v historii lidstva, člověk, který se stal symbolem Jurij Gagarin. Člověk legenda, průlom lidstva, o jehož životě je známo téměř vše a téměř nic není známo o jeho smrti – o tajemné neobjasnitelné letecké katastrofě, která se stala 27.3.1968.

Doporučujeme:
Zajímavý pohled přináší Buran v obsáhlém článku ze kterého citujeme tutu část:

Velmi zajímavý ruský dokument o příčinách předčasné Gagarinovy smrti: Odtajněna příčina smrti Jurije Gagarina.
Ve videu si můžete nastavit automatický překlad do češtiny. Dokument podrobně analyzuje možné příčiny letecké katastrofy.
Nejdůležitější závěr dokumentu (cca od 39 minuty). Autoři si po konstatování, že příčinou tragédie byla pravděpodobně sabotáž, kladou také otázku kvůli čemu (za jakým účelem) byla tato sabotáž nejpravděpodobněji provedena.

The post Jurij Gagarin. Byla jeho havárie náhoda nebo sabotáž? Bylo ho nutné zlikvidovat? first appeared on Čítárny.

Lákají vás dobrodružné cesty do tajuplných končin naší vlasti, kde ožívají mýty a zjevují se nadpřirozené bytosti? Chcete na vlastní kůži pocítit sílu a magičnost posvátných míst, které uctívali už naši dávní předkové? Máte rádi tajemstvím opředené příběhy a dodnes neodhalené a provokující záhady? Přitahují vás místa, o nichž se říká, že z nich vyzařuje pozitivní či negativní energie nebo nás neviditelným poutem spojují s jinými dimenzemi či zvláštním, trochu mrazivým světem „nelidí“?

Vydejte se tedy s autory této knihy na toulky po místech možná zdánlivě známých a všedních, avšak skrývajících záhady a neobyčejné události, z nichž se vám bude tajit dech.

Navštívíte nejen romantické hrady a zámky či vznosné chrámy, kláštery a kostely, ale i bezedná jezera, hluboké lesy, podivuhodné jeskyně, oblá návrší, rozeklané hory i bizarní skály čnící k nebi na věčnou připomínku „čertovského“ díla. Na této mystické pouti vás čeká nejedno překvapení: poodhalíte tajemství starobylých podzemních chodeb, seznámíte se s mnoha těžko vysvětlitelnými jevy, nahlédnete pod temnou roušku dávných historických okamžiků i do kuriózních alchymistických dílen, navštívíte dějiště pohanských a křesťanských kultů i území, kde se to kdysi hemžilo ďábly, čarodějnicemi, duchy a rozličnými strašidly.

Ukázky z knihy>>

Encyklopedie magických míst / Thomová Soňa, Thoma Zdeněk / Nakladatel: Universum
http://www.thoma.cz

The post Encyklopedie magických míst. Zdeněk a Soňa Thomovi objevují místa skrývajících záhady a neobyčejné události first appeared on Čítárny.

Musel jsem se nad tím zamyslet v souvislosti s povykem kolem knihy Šifra mistra Leonarda, jméno jejíhož autora si už nevybavuji úplně přesně. Je banální pravdou, že nikoli vše, co se dobře prodává, je opravdu dobré. Stejně tak ovšem není žádný důvod, aby se dobrá literatura (či umění vůbec) nestala bestsellerem. Kult zneuznávaného, chudého a na hranici společnosti stojícího umělce, jak jsem už mnohokrát poznamenal, je mladého data a souvisí s uniformitou měšťácké společnosti.

Za posledních dvě stě let došlo jistě k velkým změnám ve složení a v sebepojetí elit, kromě se toho také vytvořila ohromná vrstva šedého průměru, který díky gramotnosti, migraci a zvýšenému blahobytu získal nezávislost na svých regionálních kulturních kořenech. Poptávka po výzdobě místního kostela, po místních sborech a pověstech hluboce upadla s rozpuštěním komunit ve víru otevřeného světa nadregionálních možností, univerzálního vzdělání a rostoucí soběstačnosti jednotlivce vůči místní komunitě. Jaká bude poptávka po kultuře ve společnosti, v níž elity tonou v chaosu obrovských změn a zbytek se konsoliduje v nezměrnou masu koupěschopných konzumentů?

Na začátku dvacátého století jsou elity ještě zakořeněné v minulosti a vzestupující masa se jim snaží podobat.
Tato nápodoba něčeho, co je viděno jen zvenku a zdaleka, nemůže pojmout kulturu elit v její vnitřní složitosti i rozmanitosti, naopak vede k tísnivé uniformitě. Společensky, ekonomicky, politicky, vědecky, umělecky atd. právě tato vrstva ale dlouhodobě expanduje, je na vzestupu. Odtud fenomén prokletých umělců, vyřazenosti Gogha a Verlaina. Ti umělci ovšem, kteří se hlásí k tradici, ještě přežívají na vyšší úrovni: Delacroix, Hugo (byl předákem romantismu, nicméně psal stále v alexandrínu a byl celkově mnohem blíž klasikům oproti generaci Rimbaudově, Apollinairově či Whitmanově), Berlioz. Kultura se stává kýčem nápodoby starého stále tísnivěji, někdejší podhoubí vztahů uměleckých a společenských elit se přetrhlo – a právě zde povstává avantgarda, stále ještě elitářská a jaksi vnitřně podobná přežívající aristokracii. Avantgarda žila z jakéhosi spiklenectví měšťáky provokující kultury, staré aristokracie a výstředních, nonkonformních intelektuálů. Mezitím vznikala stále jasněji masová kultura.

Dvě různé věci mohly být bestsellerem v různých společenských vrstvách: ta za levný peníz mezi spoustou lidí, ta za drahý peníz mezi skupinou příznivců avantgardy.

Po druhé světové válce se stále silněji uplatňuje rozklad většinové uniformity zdola: potenciál nadaných nositelů nové kultury, kteří by se jinak obraceli o podporu na elity, vytváří to, čemu se dnes říká beat generation, underground, alternativa. Zde dochází k prolínání masového a autentického (třeba Bob Dylan, Jacques Prèvert). Umění má ovšem také tendenci uzavírat se, intelektualizovat se a vytvářet skleník. Proto bestseller ve vztahu ke kultuře může být chápán dnes ve velmi různém smyslu.

Skleníkové umění prohlásí bestseller automaticky za spotřební zábavu, podbízející se davu.
Možná mu sházejí elity, jež by je podporovaly, je však pravděpodobné, že už dávno zdegenerovalo a nemůže doufat v přízeň nových, vzdělaných elit, které se budou podle mne stále víc utvářet s rostoucími nároky blahobytné společnosti na kvalitu života (konzum je již dnes pro mnohé málo uspokojující).

Šifra mistra Leonarda je bestseller, který se pohybuje na bázi zájmu o něco, co převyšuje běžnou zábavu, avšak stále ještě počítá s ignorancí a podle všeho i nevkusem čtenářů.
Do tohoto dozrávání a tříbení myslí musí nyní vejít něco, co silně zaujme a zároveň vzdělá, co vytvoří most mezi starou dokonalostí a jejím bohatým vkusem, mezi autenticitou rozkládající uniformitu a mezi zájmem nových elit vnitřně růst. Dojde-li pak k tomu, že nové elity opravdu vzniknou a začnou mohutně spolužít, subvencovat a splétat se s kulturou, můžeme mít naději, že to nebudou elity kastovnické, nýbrž široce odeznívající a mísící se v kontinuu společnosti od jejího vrcholu k jejímu dnu. Univerzální vzdělání se spolu s blahobytem tak stanou z brzdy kultury jejím motorem, jenž umožní otevřenou interakci elit s celou společností.

The post Šifra mistra Leonarda stále počítá s ignorancí i s nevkusem čtenářů first appeared on Čítárny.

Himálajský yetti, čínský jeren, severothajský tua-yeua, severoamerický seskveč a další obrovití primáti – legenda nebo pravda? Významný a uznávaný vědec a cestovatel se tentokrát ve své knize věnuje obrovitým primátům, jako jsou např. himálajský yetti, severoamerický seskveč a další, o kterých se zmiňují nejen legendy a pověsti, které autor posbíral na svých cestách po světě.

Autor knihy, populární a legendární Jaroslav Mareš, řeší otázky tajemných opolidí a možných přežívajících, od současného člověka odlišných, lidských druhů. Seznámíme se s osobními zkušenostmi autora, který jako člen Mezinárodní kryptozoologické společnosti po některých z těchto živočichů sám pátral, a s materiály dokazující jejich existenci. A dovíte se samozřejmě několik zajímavých skutečností, které ještě nebyly zveřejněny.

Kdo je Jaroslav Mareš ?
Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a po promoci nastoupil do obchodního úseku Československých aerolinií. Procestoval všechny kontinenty včetně Tichomoří a navštívil přes sto států (kdyby se započítaly i tzv. státy tvořící Malajsii, Austrálii, Indii, Brazílii, Mexiko nebo USA, bylo by jich přes sto padesát). Již od dětství se zajímal o přírodu a této své lásce zůstal věrný dodnes. Je objevitelem největšího dravého brouka na světě, kterého popsal pod jménem Manticora imperator. Na studium tohoto rodu se specializoval a později popsal další tři nové druhy.
Během svých dlouhých cest se dostal do odlehlých, civilizací téměř nedotčených oblastí. Navštívil proslulá naleziště dinosaurů a udržuje styky s předními světovými paleontology. Zorganizoval expedice za několika tajemnými živočichy (kongamato, kerýt, mungún gali, seskveč, nessie, ogopogo, champ, niuhi, luska a další), o kterých se dočtete v této knize.

O zážitcích ze svých cest a získaných poznatcích napsal zatím šestnáct knih:
V tropech tří světadílů, Nejkrásnější brouci tropů, Yetti, Hledání Ztraceného světa, Legendární příšery a skutečná zvířata, Záhada dinosaurů, Po záhadných stopách, Detektivem v říši zvířat, Tyrkysová karavana, Svět tajemných zvířat, Hrůza zvaná Kurupira, Gladiátoři druhohor, Dračí chrám, Jezero krokodýlích čarodějů,  rozsáhlou vědeckou publikaci Manticora (anglicky) a Kurupira, zlověstné tajemství.

Publikoval též množství článků v různých časopisech a vystupuje pravidelně v televizních a rozhlasových pořadech.

Legendární opolidé / Jaroslav Mareš / ilustrováno + fotografická příloha, Váz., 368 stran

UKÁZKA Z KNIHY…

Když se v roce 1954 vydala do Himálaje expedice listu Daily Mail, vedená Ralphem Izzardem, nebylo mi ještě ani sedmnáct. Byl jsem přesvědčen, že yettiho objeví, a dennodenně jsem dychtivě pročítal noviny, abych tu zprávu nepropásl. Informace o objevech obou skalpů yettiho mou naději jen posílily. Když se nakonec Izzardova expedice vrátila bez úspěchu, následovalo zklamání. Stále jsem však věřil, že senzační objev je otázkou měsíců, nanejvýš dvou tří let.

Od těch dob jsem se o legendární obrovité opolidi intenzivně zajímal a shromažďoval o nich všechny dostupné informace. O tom, že existují i jiné oblasti, kde podle četných zpráv žijí, jsem se dověděl až později.
Touha přijít této záhadě na kloub mě s postupujícím věkem neopouštěla. Naopak. Podnikl jsem několik výprav do míst, kde byli tito tvorové údajně pozorováni nebo kde se našly jejich stopy.

‘Navštívil jsem vybrané lokality v Nepálu, severovýchodním Afghánistánu, Pákistánu, Číně, Malajsii, severním Thajsku, západní Kanadě i Brazílii. Na většině těchto cest mě doprovázela má žena, která racionálně usměrňovala některé mé příliš fantastické představy. Nedělal jsem si iluze, že se mi podaří tyto legendární tvory spatřit, nebo dokonce pořídit jejich fotografie, stačilo by mi najít aspoň stopy nebo jiný nepřímý důkaz jejich existence. Hlavně jsem však na těchto odlehlých místech zpovídal místní obyvatele, kteří toho o nich věděli víc než mnozí zoologové. Samozřejmě, že rozlišit vědecky cenné údaje od pověstí a folklóru bylo nesmírně těžké, ne-li v některých případech nemožné. Myslím však, že i ty druhé informace mají v celkovém kontextu svůj význam.

Několik týdnů po založení Mezinárodní kryptozoologické společnosti (ISC) v roce 1982 jsem se stal i já jejím členem. Měl jsem tak přístup k mnoha jinak nedostupným datům a možnost pravidelného setkávání se s lidmi, kteří věnovali pátrání po přízračných chlupatých obrech všechen volný čas a získali stohy materiálů a množství fotografií i odlitků stop. Některým z nich se dokonce podařilo tohoto tajemného tvora i spatřit, a to třeba i vícekrát. Setkával jsem se s nimi na sympóziích a konferencích ISC i v soukromí. Všichni se se mnou rádi o své zkušenosti podělili. Bylo s podivem, co všechno se jim podařilo shromáždit a zdokumentovat. Mnoho z těchto materiálů je v současnosti v držení různých muzeí i jiných vědeckých institucí po celém světě.

Oni zase tak trochu záviděli mně. Byl jsem totiž mezi nimi jediný, kdo měl možnost, snad jen s výjimkou východní Sibiře, pátrat po tajemném opočlověku ve všech oblastech jeho údajného výskytu. V této knize jsou shrnuty všechny mé zkušenosti z výprav po stopách těchto přízračných obrů, včetně těch, které byly již dříve útržkovitě uvedeny v jiných mých kryptozoologických publikacích.

Historie vývoje člověka, podobná bohatě rozvětvené koruně stromu s mnoha větvemi a větvičkami, je mnohem komplikovanější, než se až donedávna myslelo. A je prokázáno, že jedna z těch větví zahrnovala i obry, o nichž mluví legendy. Otázkou jen zůstává, zda tato větev zasahuje až do současnosti, nebo již odumřela. 

Možná, že některé čtenáře zklamu. Za více než půlstoletí shromažďování informací a po pětatřiceti letech organizování výprav za ním, jsem legendárního opočlověka nejen neviděl, ale nenašel jsem ani jediný nezvratný důkaz jeho existence.
Přesto se na základě získaných zkušeností domnívám, že nám budoucnost může přinést velké překvapení. Po senzačním nálezu trpaslíka z ostrova Flores v roce 2003, potvrzujícím reálný základ pověstí o orang pendekovi ze Sumatry či batututovi z Bornea, se musíme připravit na to, že i na druhém konci stupnice, ve světě obrů, může rovněž dojít k převratnému objevu. Mnoho nepřehlédnutelných skutečností tomu nasvědčuje. A právě jim je věnována tato kniha.             

The post Existují legendární opolidé? Ptá se populární spisovatel záhad Jaroslav Mareš first appeared on Čítárny.

V knize Roberta Lewise Stevensona Ostrov pokladů (Poklad na ostrově) postavy Billy Bonese a Johna Silvera notují pirátskou písničku o patnácti námořnících, co nasávají rum na truhle nebožtíka. Jeden ji zpívá v hostinci U Admirála Benbowa a ten druhý – na palubě Hispanioly. Když se nad tou písničkou zamyslíme, její slova nedávají smysl. Jak „na truhle nebožtíka“? Jaký nebožtík? Proč se truhla dostala do písně? Není to úplný nesmysl? Představte si, že ne.

„Truhla nebožtíka“ nebyla žádnou truhlou, ale ostrovem v Karibském moři, v oblasti Kuby, na který byl vysazen, spolu s dalšími zbouřenými piráty, reálně existující Billy Bones. Každý z odsouzenců dostal po flašce rumu a ještě jim hodili na břeh svazek krátkých šavlí. Výpočet kapitána byl jednoduchý. Na ostrově nebyl zdroj pitné vody a rum měl umocnit žízeň, aby na vzbouřence čekala mučivá smrt (pokud se do té doby nerozsekali navzájem v opilosti).

Název „Truhla nebožtíka“ nevznikl náhodou. Ostrov byl úplně malý – 10×20 metrů, kamenitý, podobný truhle. Ale na těch 200 metrech čtverečních bylo ohromné množství hadů. Takže naděje na přežití nebyla žádná.

Ilustrace Bohuslav Mikeše (1969) z jednoho nejznámějšího vydání Albatrosu v edici KOD.

O měsíc později se kapitán lodi na ostrov vrátil, aby pohlédl na vyschlé mrtvoly. Ale spatřil své bývalé druhy živé. Naučili se sbírat rosu, objevující se v noci na kouscích plachtoviny, lovili za odlivu mezi korály kraby a želvy, jedli hady vysušené na slunci.
Na žádost posádky kapitán vzbouřencům odpustil a vzal je zpět na loď. Příběh se brzy rozšířil mezi piráty z dalších lodí a později vznikla i píseň o těžkých zkouškách, které zažili jejich „spřízněnci v povolání“.

Ilustrace Bohuslav Mikeše (1969) z jednoho nejznámějšího vydání Albatrosu v edici KOD.

Poklad na ostrově | R.L. Stevenson
přeložila: Hana Šnajdrová | Vydal Albatros v roce 1969 s ilustracemi Bohuslava Mikeše

The post Záhada. Proč pirát John Silver zpívá o truhle a komu byla určena. first appeared on Čítárny.