Jan Zahradníček svou  nejvýznamnější sbírku Znamení moci  napsal v letech 1950-1951 a dokončil ji těsně před svým zatčením v roce 1951. Vydána byla ale až roku 1968 v Římě jako součást knihy Rouška Veroničina a básně z pozůstalosti. Domácí vydání bylo v roce 1969 zničeno a kniha vyšla znovu na území Československa až roku 1990.

Jan Alois Zahradníček (1905 – 1960) byl český básník, novinář, překladatel a spisovatel. Patří k nejvýznamnějších českým básníkům 20. století. Po únorovém převratu v roce 1948 byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a 3. června 1951 byl zatčen. Posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení, hlavně pro své katolické přesvědčení.
Dlouhodobé věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, krátce po propuštění v roce 1960 zemřel.
F. X. Šalda jej nazval knížetem české poezie.

Dílo Jana Zahradníčka vychází z tragického životního pocitu. Často se u něho objevuje motiv noci, smutku a smrti, hledání Boha a návraty k němu jako k jediné jistotě, kterou v životě máme.
„Polibek usmíření cítím na svém čele,“ napsal Jan Zahradníček ve své úplně poslední básni. Odešel s Bohem a mírem v duši…

Nad tělem svým již truchlit nebudu
přijal jsem je jako nedosněné snění
mé tělo podobá se osudu
a tesklivě jde k svému naplnění.

Dílo / Jan Zahradníček
Pokušení smrti (1930)
Návrat (1931)
Jeřáby (1933
Žíznivé léto (1935)
Pozdravení slunci (1937)
Korouhve (1940)
Pod bičem milostným (1944)
Svatý Václav (1946)
Stará země (1946),
La Saletta (1947)
Znamení moci (1950)
Rouška Veroničina (1949)
Verše z vězení Dům strach a Čtyři léta.

Ukázky…

Jan Zahradníček / Znamení moci

I.
Bylo k zalknutí
Nikoli naráz
nikoli všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely
Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy tak zlé ani tak nemožné jak tento stav
obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky
Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou
Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim…
Zas jako tenkráte
a potom tak často
procházel jsem ulicemi, z nichž byl čas vymetený
ulicemi sterilizovanými, jež nemohly míti pokračování
tady na zemi ani na žádné jiné planetě v žádném jiném
vesmíru
Tady už nezáleželo na tom, zda přichází podzim či jaro nastává
a tím méně, zda je to zrána nebo se začne smrákat hned
ačkoli všechno nasvědčovalo tomu
že je pozdě
příliš pozdě, aby to mohlo být v některém jistém dni
v některém jistém roce našeho letopočtu
Stromy stejně trčely holé a sníh tolik měl jinotajů
že jeho pád a jeho tání pod nohama davů
jeho něžné a chladné doteky na tváři spěchajících
zůstávaly nepochopitelné
jako nevtíravý a přece tak důrazný pokyn z neznáma
které se naučili pomíjet jako všechno
co nemělo pečeť moci
Jak v Dantově Infernu
mezi domy, jež stály nakřivo
do kruhu stále štvali se
Bylo to k smíchu a bylo to k pláči
s tou jejich svobodou
Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou
cokoli a kamkoli se jim uráčí
a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu
v kruzích stále menších
s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena
pro potravu obrů tak nelidských
že kamení nad tím naříkalo
Ale protože odnikud nepřicházeli, nemohli nikam dospět
Všechno běželo pouze naoko
a už dlouho
přes ten chvat se tady nic nedělo
přes ten lomoz tu vládlo ticho Zvěrokruhu
ticho, v němž bylo slyšet doposud nepostřehnutelné hřímání hněvu
úpění lásky
a hlas svědomí, jež překřičel všechny ampliony
rozléhaje se oblohou vyprázdněnou až k poslední hvězdokupě
vesmíru děravého
z kterého dulo hrůzou…
A v té chvíli
já se zděsil
co se to stalo s člověkem
co se to stalo s jeho tváří
ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně
z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat
Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha
bylo prázdno před očima a bylo prázdno za očima
Vychvalování zubní pasty se neslo jak rouhání
v samém sousedství chrámů, jejichž zvonům
a jejichž varhanám bylo z nedopatření ještě dopřáno
úpět a oslavovat
Sem tam se někdo pokřižoval
ale pořád nebylo ještě jisto zda je to kříž na počátku čehosi nového
nebo zda podle všeho
Křižování bude potřeba opakovat
Nebyli studení a nebyli horcí
Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží Ústa
s hněvem je vyplivovat
do stále větší opuštěnosti
té ohrady času vždy mezi dvěma převraty
ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic
Stromy stály, kamení leželo
z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti
toho, co je nahoře, nad tím, co je dole
a teď bahno napodobilo
pohybem vzpoury
jeho bohoslužebnou přímost
stříkajíc k nebi své neuznání
své neuznání jediné opravdové vlády nad světem

III…
Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by jim
že čím více se rozpoutávají sami v sobě
tím těsnější pouto je svírá zvenčí
a že když sami v sobě už založili
panství nikoho
ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti
jim nepatří, ale jsou nikoho
A když ruce, jež jsou nikoho
sahají po věcech jež jsou nikoho
a když nohy, jež jsou nikoho
chodí po cestách, jež jsou nikoho
tu Nikdo – ten hrozný pán
otroctví nastoluje –
Bylo pozdě
pro mnohé už navždy
a ten pan Nikdo hrozně řádil
strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti
aby se už nepodobaly ničemu jinému nežli Kříži
a nesli zase
o kousek dál
k Zemi zaslíbené
k zeleným pastvám budoucnosti stále se vzdalujícím
toto Znamení moci
Znamení jediné opravdové moci
Znamení jediné opravdové moci nad světem

VII
Bylo k zalknutí
Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má
Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé
že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je
jako se všichni svorně podíleli na dědictví dvou velkých válek
o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých
o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě
Připozdívalo se
tváře i hvězdy ukazovaly hodinu značně už pokročilou

The post Jan Zahradníček. Znamení moci napsal skutečný kníže české poezie first appeared on Čítárny.