Když měl 25. května Dante narozeniny, nikdo se tím na tzv. Západě nezabýval. A ni v roce kdy uběhlo 700 let od jeho úmrtí a v Ravenně byla restaurována jeho hrobka. Oslavovali ho jen Italové a normální vzdělaní lidé. Ti nedovzdělaní a ideově infekční ho podstrčili pod gilotinu polické korektnosti.

Alexandr Dugin ve svém článku problé levicových ideologů jediných pravd problém vysvětluje:

Když se Božská komedie dostala do rukou vzteklých obhájců lidských práv, liberálů a globalistů, zjistili, že Danteho práce byla politicky nekorektní.
A to bylo vše. Už ne Dante. Stal se další obětí liberální kultury. Jeho práce lze nyní tisknout pouze s vysvětlivkami a zřeknutím se „nepoliticky korektního obsahu uvnitř díla“.

Formální důvod pro zrušení Danteho je prý tento:
Autor Božské komedie dal zakladatele islámu do nepříliš příjemné části posvátného vesmíru.
A liberálové, kteří se obecně nestarají o islám, ani o žádné tradiční náboženství obecně, najednou usoudili, že takové čtení může mít negativní dopad na psychiku migrantů z islámských zemí. A že by z toho měli být chráněni, aby nevyvolávali výbuchy nepředvídatelné agrese z jejich strany.
Vypadá to absurdně, ale v současném našem světě se zdá téměř všechno absurdní. Měli bychom si snad zvyknout?

Všichni jsou v pozici úplných idiotů.
1. Hlavně samotní cenzoři. Představte si, jak starý Soros a malá Greta Tunbergová listují společně v Božské komedii a podtrhují podezřelé pasáže.
2. Evropané, kteří nyní musí činit pokání nejen za kolonialismus a vraždu feťáka Floyda (kterého nezabili), ale také za Danteho.
3. Samotní muslimové, kteří jsou považováni za tak slabomyslné, že nedokáží ocenit vzdálenost, která odděluje křesťanský středověk od moderní Evropy, a berou vše doslovně a okamžitě brutálně reagují, jako nekontrolovatelní maniaci.

Ale jednoznačně je přítomnost Mohammeda v tomto díle pouze výmluvou.
Dante je encyklopedie evropského středověku, velký památník teologie, filozofie, poezie a kultury. Dante je vrcholem západoevropského křesťanského ducha, oslavou říše, náboženství a rytířské lásky. V Dante mnoho generací Evropanů čerpalo inspiraci pro formování svých osobností. Podle Danteho si evropští hrdinové vybudovali svůj osud a život.

Fideli d’amore – „Věrní lásce“.
Dante vyjádřil ideály této rytířské společnosti křesťanské aristokratické elity.
Z tohoto důvodu je dnes Dante popraven. Je nositelem jiné Evropy – Evropy ducha a myšlenky, víry a cti, bezplatné služby a velké lásky. Moderní evropští vládci to všechno divoce nenávidí. Proto Danteho zakazují, odstraňují z učebních osnov, obviňují ho z nedostatečné tolerance a vystavují ho hanbě.

Evropa ničí své základy, rozrušuje své podstavce a odhodí nezničitelné ostatky génií z jejich hrobů.
Rusko by v žádném případě nemělo jít touto cestou. To se týká nejen ochrany našich géniů, ale také velkých myslitelů, umělců a básníků v Evropě. Rusko nikdy nebylo evropskou zemí, ale vždy jsme dokázali ocenit evropskou velikost, myšlenku, umění, genialitu. I když nám Evropané nerozuměli, rozuměli jsme jim. A vážili jsme si toho, co na nich bylo nejobdivovanější. Dnes, když Evropané házejí velkého Danteho do koše své zhroucené civilizace, je nejvyšší čas povýšit ho na prapor.

Dante je náš. Známe ho, ctíme, čteme, učíme a rozumíme mu. Aniž bychom si přáli, ocitáme se v roli strážce a ochránce evropských hodnot – ale právě hodnot, skutečných a skutečných – nikoli výsledků dekadence a degenerace.
Liberalismus a globalizace ještě nejsou celou Evropou. Kromě toho představují protievropskou Evropu. Proto se vzdávají evropských kořenů a ničí to, co je pro evropské srdce nejposvátnější.
Nevzdáváme se svých kořenů. A evropští géniové jsou námi stále uctíváni a ctěni.

L’amor che move il sole e l’altre stelle
Musíme být věrni Lásce.
A pokud láska zmizí, co by ještě pohnulo sluncem a hvězdami?

Zdroj: Alexander Dugin / Dante Alighieri: Cancelled Genius

The post Dante a Božská komedie pod gilotinou hloupé dehonestace a stupidní politické korektnosti first appeared on Čítárny.

Knížka se zabývá domněle i skutečně nemravnými či obscénními výrazy, ale zdaleka nejen jimi. Tzv. sprostá slova, která „platí“ v češtině, jsou porovnávána s řečtinou, latinou a s jinými světovými jazyky.
Autor upozorňuje, že existují slova, která „odrážejí lidskou hanebnost nejhrubšího zrna“ (jako vrah, podvodník, otrokář), která však neřadíme k těm obscénním a nepřijatelným. Na druhé straně k slovům popisujícím některé zcela přirozené anatomické kategorie a zcela přirozené fyziologické funkce zaujímá veřejnost postoj až nepochopitelně prudérní.

Existuje asi opravdu málo lidí, kteří by alespoň výjimečně nenadávali.
Styk našeho organismu se zevním prostředím se neobejde bez konfliktů, střetů, nepříjemných překvapení, fackovacích a pěstních impaktů spojených s bolestí, sporů s protivníky v lásce, ve sportu, s nadřízenými v práci, netřeba pokračovat, výčet by stejně nebyl nikdy úplný. Jan Neruda (1834–1891) píše: „A marno je všechno kázání a marna všechna práce, nám hvězdami provždy je souzeno ach! milovat se a prát se.“

O pohlavním styku autor praví:
„Styk v sanskrtu nazýval se sangama. Gama je chod, takže souchod.“ A také: „Slovník česko-německý z minulého století zná mrd jako rychlý pohyb i jako soulož. Fick… mrdati dle slovníku lze hlavou, ocasem i očima. Šoustání lze latinsky přeložit attritus, otírání, tření, německy reiben. Ve slovanských jazycích má pevné místo slovo známé v sanskrtu nejméně 3000 let, je to jabhati.“ Avšak jak autor praví, slovo jebat dnes v češtině skomírá.

Ženský klín pojmenovává latina cunnus, španělština zná termín cuna pro kolébku i pro rakev, zatímco cunda je srandista, avšak coño jest česky řečeno kunda.
Toto slovo označuje autor za prastaré. Praví, že „název je to neutrální, geometricky přesný, vědecký.“
Složitá a pestrá je paleta názvů pro pochvu, vagínu. Dětský genitál ruské maminky u dívek označují pisinka, pičuga, pičuška, česky píča, piča, pička. Etymologicky zřejmě z latinského pictura ve významu vyšívat či vypichovat.

Položme si otázku, proč jsou některá slova nežádoucí.
Všechna lidská společenství mívají tabu, jsou to různé zakázané lidské aktvity. Slovo tabu vzniklo v polynéských kulturách, jinak tapu či kapu, v Evropě je údajně uvedeno již od roku 1777.

Náš národ je bohorovný, každý Čech je přesvědčený, že rozumí fotbalu, politice a sexu, což je ve všech případech velká iluze.
Při zkouškách z anatomie, fyziologie a gynekologie patří na Lékařských fakultách a Fakultě tělesné výchovy a sportu UK mezi nejzáludnější otázky biomechanika defekace, mikce, erekce a ejakulace, jindy hlučná mužská chvástavost je u zkoušených vystřídávána rozpaky a trapným tichem.
V Novém zákonu, v Listu Titovi, verši 15 stojí: „Omnia munda mundis.“ (Čistým je všechno čisté.) V medicíně je nutné bez studu nejenom o všem hovořit, ale také vše dostupné analyzovat. Věda likviduje jakoukoliv lascivnost. Můj nezapomenutelný učitel, mikrobiolog profesor RNDr. Jan Kořínek (1889–1952) na jedné z válečných přednášek řekl: „Vezměte si velkou lupu, pak mikroskop, a najednou zjistíte, jak si je celá živá příroda podobná.“

Antonín Doležal napsal zajímavý text. Své půvabné zaujetí evoluční jazykovědou si ponechal a doplnil je četnými filozofickými glosami. Jak praví přiléhavě závěrem, nebylo jeho úmyslem zvyšovat frekvenci oplzlých termínů v živém jazyce.
Moudře, vtipně a neotřele se zamyslel nad jejich vznikem a historickým vývojem. Říká, že „renezance kdysi zakázaných slov je očistná. Není to šuškání prasečinek oplzlíků, je to mluva poučených volnomyšlenkářů.“ Autor je nejen porodník, polyhistor a polyglot, ale také dialektik a jistě i volnomyšlenkář. Knížka proto velmi stojí za přečtení.

Z knihy Prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc. / ZAKÁZANÁ SLOVA / 3., doplněné a upravené vydání
Předmluvy / PhDr. Vladimír Miltner, CSc. / Prof. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
Doslov / MUDr. Radim Uzel, CSc.
© Grada Publishing, a.s., 2017

Ceterum autemputo, quamobrem PRAEPUTIO

Na počátku bylo prý SLOVO. Ale hrome, cožpak se nedá zjistit a vědecky doložit, které?

Jestli opravdu SLOVO, pak nepochybně slovanské. (Jiní národové totiž nemají slov, domlouvají se pomocí jakýchsi keywordů a bonmotů.) Ale co dál? Jsme vydáni všanc dohadům. Co vlastně, ve vší úctě, dělaly ty generace vědců před námi? Řekněme to naplno: Nechali všechna ta nezapsaná slova prostě padnout v nenávratné zapomnění, jsouce tumpachově ohromeni písmem, jež vskutku je bídnou berličkou pro slaboduché davy, které si nic podstatného nepamatují. My však si pamatujeme. Sice nikoli až do toho Adama a jeho Žebry, ale aspoň tak daleko do šerého dávnověku, kdy k nám bratři věrozvěsti přišli hlásat Slovo. A to slovo znělo: „Hospodi, pomiluj!“ Slovo zvučné, řízné, vyzývavé. Perlivý to prazdroj pravého vědění. Krleš vítězně vlající nad hlavami čackých pokolení po celá staletí bez ohledu na společenské převraty.

A jako není ojedinělých atomů ani světa, nýbrž všechny ve své nečestnosti jsou poutány vesmírným množstvím vzájemných vztahů nejrůznější kvality i kvantity, jsouce jejich průsečíky, tak ani žádné slovo nestojí jako hruška v širém poli.

Omnis scientia a Deo est, musíme přece někde začít. Dnes je pradávný Djaus, Zeus, pravoslavný БогЪ, bog s tvrdým znakem. Ale co to slovo vlastně znamená? Bytost, která udílí. A co udílí? Každému jeho zasloužený díl, zboží všeho druhu, i nehmotné, jako jsou štěstí i mizérie, podle zásluhy. Kdo má zboží, bývá zaň vděčen, hamižník je tedy zbožný, chudák je bezbožný. Praslovanské slovo bog je vlastní sourozenec staroindického bhaga, jež má mnoho významů, z nichž nejčastější jsou Slunce, Měsíc, Siva, štěstí, prospěch, úděl, zboží, sláva, krása, láska, jakož i – bez prominutí – pudendum muliebre, to ženské zboží. Jazykověda, potažmo etymologie, je babylón i eldorádo. Pruderie je tu zhola nemístná. Lingvista nezná „sprostých“ slov. Začasto jsou to nedocenitelné historické doklady všeobecně kulturního vývoje našich předků.

„Ale hovno!“ mávnete rukou. Nemávejte tak lehkomyslně. Proč, prosím, hovno? Bývalo mnohem důležitější, neboť to bylo hovězí hovno, z něhož se přidáním nasekané slámy tvořily placky, jež usušeny staly se výborným výhřevným topivem v krajích s nedostatkem dřeva. Ještě dnes se těmito placatými briketami ročně ušetří jen v Indii na pětatřicet milionů tun černého uhlí. A vy řeknete hovno. Slovo prastaré, praindoevropského základu guau – kráva. „Hovno k ničemu“ bylo vždy jen lejno, totiž to, co je k vylití. Takových archaických příčestí se však už moc nedochovalo, vzpomínám si jen na to, co je k pití, co je pivé, a to je pivo, no a co je k svlečení, je svlečna, posléze slečna. To, co bylo k vylití, totiž lejno, to se lilo, proudilo a příslušné staroindické sloveso téhož významu zní sarati, kontrflek našeho sráti. Když k tomu kořeni Indové přidají předponu sam-, což je naše sou-, vytvoří slovo samsára, věčný koloběh existence světa i jedince. V češtině pro tento pojem nemáme jednoslovný výraz, ale mohli bychom si ho hravě a etymologicky správně vytvořiti: souser. Jazykově je to totéž jako samsad – soused, jakož i madhvad – medvěd. Ale to sem už ani tak nepatří.

Shledávám zvláštní uspokojení v tom, že i leknínoví krasoduchové nic netušíce užívají běžně mnoho slov, jež by nevypustili přes pysk, kdyby jen tušili, že jsou to přesné průsečíky v jemném předivu vztahů ke slovům takzvaně „sprostým“. Jako by jim to bylo šumafú či šumafuk, což je francouzská fráze je m’en fous, doslovně já to jebu.

Vezměte si třeba obušek zvaný pendrek, německy Brendreck – medvědí lejno. Nebo kuneiformní písmo – klínopis, z latinského cuneus, cunnus – klín, ve středověké latině pak ženského rodu cunna a ve výslovnosti žáků darebáků zákonitou disimilaci nn v nd… No, no, tak nestyďte se, vždyť je to latinsky. Urazit, ponížit a roztrpčit lze i slovem ušlechtilým, o to je to bolestnější! Přeložte si větu: Mater mea sus est mala. Zhrozíte se. Ale stačí doplnit patřičná interpunkční znaménka: Mater, mea, sus est mala, a hle: Máti, pospěš, prase žere jablka.
Latinské adjektivum fessus – znavený, ochablý, prý dalo s předponou pro- uctivý titul profesor znavený vědou a věkem. Avšak nikoli! Stará latina tohle slovo neznala, vzniklo až ve středověku, jsouc odvozeno do feminina fessa, jež žije ve francouzském fessa – hýždě, fessée – výprask, fesseur – mrskač atd. A pan professeur, přední mrskač, zmrskav žáky darebáky, kteří svévolně disimilovali spisovné nn v necudné nd, přes jejich anarchistické hýždě ochabl a byl fessus. Kruh se uzavírá.

Jen se nedělejte! Přichystal jsem si na vás exaktní test, který vás odhalí v celé nahotě. Zeptám se vás jakoby mimochodem, kolik znáte v češtině slov končících slabikou -del. A, načapal jsem vás na švestkách. Nikoho z vás ani nenapadlo žádné z ostatních třinácti (v abecedním pořádku): bordel, hnědel (limonit), hřídel, chundel, jadel (druh slaného sýra v copánku), koudel, ladel (Croton tiglium, ladel počistivý z čeledi pryšcovitých), mandel, model, pedel, rondel, sardel, šindel, že?
Ó, vy roztomilí pokrytci!

PhDr. Vladimír Miltner, CSc.
Orientální ústav Akademie věd ČR, oddělení Jižní Asie

The post Sprostá slova a jejich dohledatelný původ v jiných jazycích a kulturách first appeared on Čítárny.

Vzpomínám, jak za socialismu nebylo radno používat některá slova. Např. Svobodná Evropa, Charta 77, Plastic People, Hlas Ameriky, Kryl, Woodstock a svým způsobem i slovo junácký, Foglar, Seifert, Hrabal, Kerouac, a mnoho dalších.
Zajímavé ale je, že oficiální zákaz vlastně ani neexistoval a přesto lidé často používali autocenzuru při svém vyjadřování, neboť se báli o své zaměstnání či kvalitu životního stylu, kdyby navenek nebyli v souladu s hlavním mainstreamem.

V době popřevratovém se nic podstatného nezměnilo. A tak mnohým lidem došlo, že podbízivé chování lidí vůči režimu ani tak nezávisí na konkrétním politickém systému, ale hlavně na klasickém pudu sebezáchovy v lidském chování.
I v dnešní společnosti přežít, znamená být součásti výhod společnosti ve které žiji tím, že můj vlastní “mediální a společenský” obraz bude v souladu s tím, co mainstreamová společnost nebo můj chlebodárce hlásá. To je autocenzura, která je prostoupena celou společností, ale logicky je nejvíc vidět při tzv. novinářské práci.

Profesor Ota Ulč si například všímá narůstající tendence kontrolovat používaní slov na americkém kontinetě. Například…

University of New Hampshire vydala příslušně politicky korektní rukověť s názvem „Bias-Free Language Guide“, se seznamem slov, když ne již za všech okolností zakázaných, ale označených jako „problematic“, takže k jejich definitivnímu zákazu se teprve spěje. Mezi nimi jsou „American“, „homosexual“, „illegal alien“, „Caucasian“, „manpower“, „freshman“, dokonce i „mailman“, „ chairman“, též „elders“, „senior citizen“, „overweight“, „speech impediment“, „dumb“, „sexual preference“. Na provinilce – student nebo učitel – pak čeká disciplinární řízení a ideologická převýchova, zpravidla prezentovaná matoucím eufemismem „diversity training“.
University of South Carolina zakazuje „teasing, ridiculing, insulting – škádlit, zesměšňovat, urážet“.

A Ota Ulč si klade taky jednu zásadní otázku. Kdo bude hodnotitel těch jedině správných slov?
Ano, kdo bude tím samozvaným morálním soudcem, jako u nás se o to snaží lidé od novin např. Česká televize, Železný, Tvarůžková, Mitrofanov, Slonková, PeHe, Fendrych, Putna, Lukeš, Drtinová, Šídlo, Šafr a mnoho dalších “moudrých” o jejichž objektivnosti lze s úspěchem pochybovat, ale už nepochybujeme o jejich loajalitě k určitému politickému názoru či ideologii.
Nebo dokonce vznikne úřad několika poslušných úředníků, jak je to například vidět na v byrokratickém systému EU, kde za 20 tsiíc euro měsíčně vás úspěšně zbaví jakékoliv osobní ideologie či iniciativity.

Ota Ulč dál píše:

Přece tvrzení o vlastní citlivosti, háklivosti (sensibility) je argument k nepřebití. Jak potom zareagovat, situaci napravovat po protestu extrasensitivních muslimům bouřících se proti zmínce o holocaustu, odhaleném kotníku, křesťanskému kříži?
Organizace se zkratkou FIRE (Foundation for Individual Rights in Education) zveřejnila výsledky svého výzkumu, jímž se zjistilo, že z 427 institucí vyššího vzdělání, ve své většině (59 %) již zavedlo praktiky, jež porušují první ústavní dodatek o občanských právech. FIRE vydala seznam s názvem „12 Worst Colleges for Free Speech“.
Mezi těmito provinilci jsou učiliště nejen méně známá jako Saint Augustine’s College či Widener University, ale i významné adresy jako Tufts, Johns Hopkins, dokonce i zcela nejvýznamnější jako Yale a Harvard.

Je tedy otázkou, kdy se podobné názory plně rozvinou v české kotlině. Náznaky už tady jsou. Zbývá získat souhlas většiny nebo uzákonit nařízení vládnoucí menšinou.

DOPORUČUJEME: Každý týden OBJEKTIVNÍ aktuální výběr z mediálního prostředí od Petra Žantovského
http://www.parlamentnilisty.cz/tagy/%C5%BDantovsk%C3%BD

The post Autocenzura a svět zakázaných slov, které nikdo nezakázal, ale lidé jsou zase opatrní, jako za socialismu first appeared on Čítárny.

Příběh Anne Frankové je vlastně deníkový zápis události, které prožívala v úkrytu nizozemského domu, kdy bylo celkem osm osob schovaných před německým zvěrstvem a zatýkáním Židů. Deník začala Anne psát v červnu 1942. Formou dopisů fiktivní Kitty zachycuje co se děje nejen v úkrytu, ale i mimo dům a informace doplňuje vlastními úvahami.
Skupina byla prozrazena a zatčena na počátku srpna 1944.
Všichni, kromě Annina otce, zahynuli v různých koncentračních táborech. Anne v březnu 1945 v Bergen-Belsenu.

V Českém rozhlase připravili zajímavý pořad, který má ale jednu cenzorskou zvláštnost. Na twitteru uvedli:

„Naše jídlo je žalostné. K snídani suchý chleba a náhražková káva. K obědu už 14 dní špenát nebo salát…“ Poté, co Anne Franková slyšela v zahraničním rozhlase výzvu o dokumentování nacistické okupace, začala svůj deník „editorsky“ upravovat. Píše Český rozhlas Plus @CRoPlus 15.9.2020.

Po přečtení nás samozřejmě zaráží, že v zahraničním rozhlase vyzývají k popisu NACISTICKÉ okupace.
Při tom Anne všude uvádí slova německé či germánské. Slovo nacistické se tenkrát vůbec nepoužívalo. Slovo nacistický je určením příslušnosti k politické straně Adolfa Hitlera NSDAP.. Její příslušníci bývají označovani za nacisty. Ve straně ovšem nebyl celý německý národ. Je evidentní, že zde dochází k záměrné cenzuře. Ta začala už u německých vydání.

“Pořád žiju a to je podle otce to nejdůležitější.”
Z Deníku Anny Frankové, 1942-1944.

Tento trend pojmenovávat všechno německé za druhé světové války na nacistické, je jen jiný způsob jak omluvit zvěrstva německých hitlerovských ozbrojených sil, ale i podstatné části německého obyvatelstva, která se na vraždění často aktivně podílela.
Např. strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 němečtí obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
Vice: Beneš, válka, holocaust… Odporná cenzura a přepisování historických faktů!

Zde ukázka nejtragičtější německé zrůdnosti 2. světové války. Vyvraždění 33 771 Židů v Babim Jaru na Ukrajině:

SOUVISLOSTI:

Karl Silberbauer byl důstojník, který zatkl Anne Frankovou Jeho život ukazuje evropský přístup k nacismu.

Narodil se ve Vídni, kde sloužil v rakouské armádě a v roce 1935 se po vzoru svého otce přidal k policejnímu sboru. O čtyři roky později vstoupil do služeb gestapa, přestěhoval se do Nizozemska a v roce 1943 přešel do Sicherheitsdienst (SD) v Haagu. Poté byl přeřazen do Amsterdamu a přidělen k „Sektion IV B4″, jednotce rekrutované z rakouských a německých policejních útvarů, která se zabývala zatýkáním ukrytých Židů v celém okupovaném Nizozemsku.

V roce 1963 byl ve Vídni zatčen jako bývalý nacista. Když pracoval v SD, tak v roce 1944 zatkl osm lidí, kteří se skrývali. Od roku 1946 byl policistou ve Vídni, stejně jako před druhou světovou válkou. Silberbauera vypátral lovec nacistů Simon Wiesenthal.
Silberbauer v písemném prohlášení uvedl, že by na zatčení skrývajících se lidí pravděpodobně zapomněl, kdyby se Anne Franková a její deník nestaly tak známými. Vybavil si mnoho podrobností o zatčení, ale nic o zrádci, který je udal.
Vídeňská policie Silberbauera během vyšetřování suspendovala, ale když nemohl být stíhán, mohl se vrátit do práce.
V roce 1944 jednal „na rozkaz“ a při zatýkání se choval „správně“.

K této knize se váže další, opravdu neuvěřitelný, ale pravdivý příběh z listopadu 2020.
Jedenáctiletá dívka porovnala v době covidové na sociálních sitích své narozeniny se situací židovské dívky Anny Frankové za druhé světové války, která se musela tajně skrývat, aby ji německé pořádkové síly nenašly a neposlaly do koncentráku.

“Byla jsem z toho velmi smutná, ale moji rodiče našli řešení.” Po celou dobu jsme museli být zticha, jinak by nás mohli upozornit sousedé. Cítil jsem se, jako bych byl s Annou Frankovou v Tajné příloze, kde museli být tiší jako myš, aby se nenechali chytit, ale byla jsem velmi šťastná, že mi bylo dovoleno aspoň takto oslavit narozeniny.“

Nějaký “internetový soused” ji sprostě udal a poslal na ni trestní oznámení. A za to ji prý bude vyšetřovat německá policie. Více >>
Takže její přirovnání bylo velmi trefné.

The post Anne Franková. Její slavný Deník cenzurován novodobými cenzory first appeared on Čítárny.