Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nikolaje Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české.

Neználek je hlavní postava z populární série dětských knih od ruského spisovatele Nikolaje Nosova.
Neználek je malý chlapec, který žije v kouzelném a fantazijním světě plném dobrodružství, včetně svého domova, kouzelného města, a setkání s různými bytostmi a postavami. Série o Neználkovi je oblíbená díky svým vtipným příhodám, poetickému jazyku a schopnosti přenést mladé čtenáře do světa fantazie, zároveň však obsahuje i podněty k zamyšlení o přátelství, odvaze a důležitosti poznávání světa kolem nás.

Celý komplet těchto vynikajících knih o světě Neználka Nikolaje Nosova vychází v nezapomenutelné ilustrační podobě Jaromíra Zápala.
První tři díly nezaměnitelně přeložil Milan Korejs, kterého musela později v době socialistické cenzury “pokrýt” redaktorka Lidového nakladatelství Marie Šťastná. (překlad byl uveden pod jejím jménem)
Více se také dovíte v doslovu Jakuba Sedláčka, který najdete ve vydání Neználka na Měsíci.

Nikolaj Nikolajevič Nosov (22. listopadu 1908 Kyjev – 26. července 1976 Moskva) byl ruský populární autor dětských knih.
Nejznámějšími jsou knihy o Neználkovi, které byly i několikrát zfilmovány.
Narodil se v rodině estrádního umělce. V letech 1927—1929 studoval uměleckou školu v Kyjevě, poté přešel na filmový institut v Moskvě.
Po dokončení studia v letech 1932-1951 pracoval jako režisér animovaných filmů, populárních a vzdělávacích filmů.
Během Velké vlastenecké války natočil Nosov tréninkový film pro oblsuhy tanků, za který později získal státní cenu.
V roce 1952 získal Nosov Stalinovu cenu za svou literární činnost.
V roce 1969 byl oceněn státní cenou RSFSR Krupskaja.

Literární debut se konal v roce 1938 v dětském časopisu Murzilka «Затейники», «Живая шляпа», «Огурцы» etc.
Jeho věhlas byl ale založený na knihách o Neználkovi.

Myšlenky Neználka:
“I když nejsi nejchytřejší nebo nejzručnější, je důležité být čestný, přátelský a nebát se přiznat chyby.”

„Když něco nevím, tak to nevím. A když vím, tak vím!“

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Jen si lehni a smrkej, to je ta nejzábavnější věc, kterou si užiješ.“

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

“Proč se svlékat, když se zítra musíš znovu oblékat? Dnes můžeš jít spát oblečený. I když si myslím, že si můžeš sundat klobouk… “

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

,,Každý, kdo si koupil Noviny bláznů, řekl, že je nekupuje proto, že se považuje za blázna, ale proto, že má zájem vědět, co píší Noviny bláznů pro hlupáky. Mimochodem, tyto noviny byly zpracovány velmi přehledně. Všechno v nich bylo vysvětleno přesvědčivě a jasné i pro hlupáky. Díky tomu se tento Papír pro blázny prodával ve velkém…”

Neználkův ostrov (5. díl z pera synovce autora)
Neználek a jeho kamarádi zažívají různá neuvěřitelná dobrodružství – potkají mluvící hřib, automobilový sirup a taky hokus-pokus… Malé hrdiny ale nic nezaskočí a poradí si se vším a s každým. Jsou totiž mimo jíné i velmi nadaní – jeden umí hrát na všelijaké hudební nástroje, druhý maluje, další píše verše, jiný je mistr mechanik. A všetečný Neználek by se přitom rád všemu přiučil.

Neználek v Kamenném městě (4. díl z pera synovce autora)
Tentokrát se neposedný Neználek i všichni jeho kamarádi – Šroubek s Vroubkem, Čiperka, Všeználek, doktor Pilulkin i malenka Knoflenka vydávají na dobrodružnou výpravu na vorech po Okurkové řece. Po dlouhé plavbě se před nimi ve vyprahlé pustině objeví Kamenné město. Jejich obyvatelé návštěvníky zprvu považují za mimozemšťany, ale když se ukáže, že to jsou prachobyčejní malíčkové, přátelsky je přivítají a pozvou je, aby strávili nějaký čas u nich. Malíčci z Kvítečkova se nestačí divit – Kamenné město je vystavěno z oceli, skla a betonu, jídla nemají jména, ale čísla, místní jsou zcela ovládáni módními návrháři a muzea jsou plná zvláštního, „pastraktního“ umění. Přesto se však zdá, že obyvatelům Kamenného města cosi chybí. Když si knížku přečtete, dozvíte se, jak jim Neználek a jeho přátelé pomohli z jejich nesnází.
Další pokračování oblíbených příběhů o dobrodružstvích malíčků z Kvítečkova z pera Nosovova synovce Igora, doplněné ilustracemi v duchu nesmrtelné tvorby Jaromíra Zápala. Těžkého úkolu ilustrace s figurkami dle Jaromíra Zápala se se ctí zhostila Marcela Walterová a zúročila tak léta práce u animovaného filmu.

Neználek na Měsící (3. díl)
Neználek na Měsící je pohádková kniha s prvky sci-fi a politické satiry ze série o dobrodružstvích Neználka.
Pohádková  sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná. Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.

Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Neználek ve Slunečním městě (2. díl)
Nová dobrodružství Neználka a jeho kamarádů. Neználek, Knoflenka a Strakáček se s pomocí kouzelné hůlky vydají do Slunečního města. Jak už název napovídá, ve Slunečním městě je všechno dokonalé: stále svítí slunce, všechno funguje, všichni se na sebe usmívají, na každém kroku čekají noví přátelé, příjemná překvapení a spousta nejrůznějších vynálezů. Kniha, kterou podobně jako Neználkovy příhody, doprovodil veselými ilustracemi Jaromír Zápal.

Neználkovy příhody (1. díl)
Neználkovy příhody patří mezi oblíbené knížky mnoha generací malých českých čtenářů a jsou vydávány pravidelně znovu a znovu. Vypravte se s námi za malíčky z města Kvítečkova a prožijte spolu s Neználkem, Buchtíkem, Sirupčíkem, Jaktíkem, Pilulkinem a jejich kamarády jedno veselé dobrodružství za druhým. Projeďte se sodovkovým autem, vypravte se do Dračína a naučte se u malenek slušnému chování! Ilustroval Jaromír Zápal.

Ukázka z knihy Neználek v Kamenném městě

Užij si vesmír!
Když se pilot v sirupoplánu přiblížil k městu, znovu se podivil, že tam nerostou žádné rostliny a stavby jsou jako vystřižené z učebnice geometrie. Mezi stavebnicovými domy pobíhali soutěskovitými uličkami sem a tam človíčkové, jezdila tu autíčka podobná tvarem hlemýžďům a nad nimi poletovali stříbřití, zjevně mechaničtí motýli, kteří měli místo tělíček kolébkovitá sedadla pro letce.

Místní piloti i chodci si brzy všimli, že v jejich vzdušném prostoru se objevil Šroubek. Pozorovali ten neidentifikovaný létající předmět s nesmírnou zvědavostí. Obyvatelé se začali shromažďovat do hloučků, ukazovat se zvrácenými hlavami na sirupoplán prstem a o čemsi se mezi sebou přít.
Šroubek si mezitím vybral místo k přistání a střemhlavým letem se snesl k náměstí, opět zastavěnému koulemi, kužely, hranoly a válci, které však byly na rozdíl od domů droboulinké, vysoké jen asi jako malíček.
Jen co jasně vybarvený sirupoplán přistál, hned se k němu rozběhli zvědavci. Z různých stran se začali slétat mechaničtí motýli s šedivými křidélky, na kterých byly napsány jakési nepochopitelné zkratky: KTV, KTRS nebo VP+. Z kolébkových sedadel vyskakovali človíčkové v neobvyklých přilbách, které měly na vršku uchycenou zřejmě videokameru, a před ústy nositele navíc mikrofon. Do těch mikrofonů jeden přes druhého spustili naprosto stejné proslovy, zhruba takovéhle: „Naše televizní společnost jako první dorazila na místo, kde přistál mimozemšťan!“
Co to žvaní, já přece nejsem žádný mimozemšťan! pomyslel si Šroubek.
„Je to neuvěřitelná, nanejvýš zajímavá událost,“ brebentili dál reportéři.
Jiní malíčci se pokoušeli sáhnout si na sirupoplán i na samotného Šroubka, jenž ve svém obleku se spoustou kapes na zip, přilbě a mohutných leteckých brýlích, které vždycky nosil, když jezdil sodovkovým autem nebo létal sirupoplánem, vskutku hodně připomínal bytost z jiné planety.
Na rozdíl od místních obyvatel mu ihned došlo, že kolem sebe nemá vůbec žádné mimozemšťany, ale docela prostě stejné malíčky jako v Kvítečkově, Zelení nebo Slunečním Městě. Všichni mluvili tou nejobyčejnější malíčtinou.
Sám mechanik ale nadále mlčel. Dosud si ani nestihl sundat přilbu a brýle, takže stále ve všech vzbouzel naději, že mají před sebou astronauta.
Vtom ti televizáci – Šroubkovi už stačilo dojít, co jsou zač – znovu začali jeden přes druhého vyslovovat ty nejpotrhlejší předpoklady, přičemž se předháněli v neznalostech a ukvapených závěrech.
„Vážení diváci,“ pištěla jedna malenka z nějaké stanice, „díky našemu televiznímu a rozhlasovému vysílání jste v Kamenném Městě první, kdo může sledovat vesmírného hosta.“
„Milí přátelé,“ pokoušel se ji překřičet jiný mistr televizních zpráv a zároveň se ji snažil odstrčit a Šroubka jí zakrýt, aby diváci jiné než jeho stanice neviděli pokud možno nic, „pouze náš kanál Kamenná televize vysílá unikátní záběry z příletu zázračného malíčka z jiné planety. Vidíte robota, který má místo hlavy zařízení s fantastickými průzory, jež vypadají jako oči.“
Šroubka sledování celého toho poprasku bavilo, a tak nespěchal se zklamáním, které svým pozemským původem obyvatelům Kamenného Města způsobí. Pozorně naslouchal a přihlížel všemu, co se odehrávalo.
Všichni místní obyvatelé byli oblečeni velmi podobně. Nejenže oděvy těch malíčků a malenek vyhlížely téměř totožně, ale byly navíc podivuhodně nenápadité. Všichni na sobě měli širokánské kalhoty se spoustou kapes na zadku, na kolenou, pod koleny a dokonce až u samých botek.

The post Neználek. Nejznámější postava dětské literatury 20. století first appeared on Čítárny.

Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české.
jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který dodnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporuje a nemíní proti němu bojovat.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná. Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Po ukončení Vysoké školy uměleckoprůmyslové u profesora Antonína Strnadla nastoupil v roce 1953 ve výtvarné redakci SNDK a dětské knize zasvětil celý svůj tvůrčí život.
Koncipoval různé edice, výtvarný program Studia v SNDK /později Albatrosu/, graficky upravil stovky knížek, navrhl stovky obálek. Zcela velkoryse umožnil práci desítkám výtvarníků, někdy i na svůj úkor. Také patří do legendární výtvarné redakce, která se zasloužila o dobré jméno české knihy pro děti.

Na otázku pro dnes už neexistující Zlatý máj Proč vlastně ilustruje knížky pro děti, Lumír Ševčík odpověděl.

Jsou mně blízké.
Ale měl bych říci, že nejbližší jsou mně pohádky.
Proč asi?
Myslím, že v životě není nic náhodného, že každá ta náhoda asj musela zákonit přijít, že vše se nějak řetězí a zaznamenává.
I v mém vyznání, pokud zůstanu jen u ilustrací knih pro děti, se musí ozvat mé dětství.
Jak dlouho ty obyčejné věci zůstaly, hluboko – a byly prostorem a místem omezeny jen na mé nejbližší okolí.
Staříkova zahrada s nejzelenější trávou a nejžlutějšími pampeliškami. Se starou jabloní, košatou a růžovou v květu, pod kterou jsme sedávali, povídali a naslouchali. Řada hrušní podle plotu, na kterých zlatě dozrávaly hrušky solanky. Na malé mezi pralesy heřmánku, v kterých se ztráceli brouci, mravenci a sluníčka.
To byl pohádkový svět – na periferii Ostravy – černé, hranaté, lomozné. A byla to fantazie. A ty ve mně zůstaly. Dodnes. Pokud jde o pohádku, tak tohle byl základ.
Připočtu-li k fantazii, která je mně nejbližší, protože dává největší svobodu, a je v pohádkách neomezena, ještě baladičnost, drama, svár dobrého se zlým, možnost nadsázky, co více bych si jako ilustrátor mohl přát. A konečně – pohádkové knížky patří obvykle těm nejmenším dětem s čistýma očima – a ty mám rád.

Osmého srpna 2015 oslavil ilustrátor a grafik Lumír Ševčík 94 let.  Výtvarník, který se celý svůj profesní život věnoval dětské knize, dlouholetý výtvarný redaktor nakladatelství SNDK, později Albatrosu, odešel do ilustračního nebe v pátek 1. února 2016.

Část výtvarné redakce v Sobotce.
Zleva dole Jaromír Zápal, nad ním Zdeněk Kudělka, uprostřed Zdeněk Mlčoch, Jindřich Kovařík a Lumír Ševčík.
A samozřejmě německý trpaslík, co přežije všechno.

Zlatou stuhou oceněný ilustrátor Lumír Ševčík

The post Lumír Ševčík. Vynikající ilustrátor a grafik, jedna z legend výtvarné redakce Albatrosu first appeared on Čítárny.