Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman (1910-1989). Jeho filmy musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. V časech počítačové magie, jednodušeji prováděných  filmových triků se jeho filmy jeví jako kuriozita. Nicméně Karel Zeman byl jedinečný a první, daleko dřív než ho okopírovali tvůrci Jurského parku, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky.

1. Cesta do pravěku (1955)
Začněme od začátku. 5. srpna 1955 měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, jak to detailně rozebírá ve svém článku Ivan Adamovič; ale prvořadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem.

Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů.
(O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.)

Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem.

Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem.

Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903-1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a po „Řece Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nemocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca).

Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu. – Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!

2. Vynález zkázy (1958)
Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale co akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,” napsali, když snímek vyhrál na Expu v Belgii.
Skalní ostrov „Převrácený šálek“ z dětské paměti sotva co vymaže a Zeman fakticky zfilmoval původní ocelorytiny alias práce Riouovy, Bennetovi i Fératovi. Vše umocnila geniální Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“ konstatoval Georges Sadoul (1904-1967) narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že měl Zeman na film čtyři roky. – Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.

3. Baron Prášil (1961)
Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961) vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara.
Ilustrace verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832-1883) a výsledné dílo vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová.

V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.

4. Bláznova kronika (1964)
Bláznova kronika je čtvrtý Zemanův počin inspirovaný Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde).

Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní.– Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček.
V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomu filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se právě zde jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk  na klice zavěšený nad propastí.

5. Ukradená vzducholoď (1966)
Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo.
Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováku užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.)
Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou).

Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou.
Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem pak viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.

6. Na kometě (1970)
Jedná se o filmovou adaptaci další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888.
Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž).
Hned úvodní scény, ve kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech.

Skvělý je i moment, ve kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, a navždy bude vepsána do dějin kinematografie (snad naň pamatoval i Spielberg, když chystal Jurský park).
Obří komíny, ne. vlastně kanóny také nezapomenete. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu!

Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929-1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se co asistent podílel Karel Smyczek.
Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková.
Už tradičně se nicméně „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme co majitele harému.

Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké; ale ouha, výpočty se ukazují chybné, Servadac opět kápne božskou, když se to odhalí, a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Co děcku mi to ovšem působilo zklamání, ba trpím jím i dnes.

Takhle Karel Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války. Napovídá tak, kde byl prazdroj jeho nápadů:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

a ještě jedna zajímavá souvislost
„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“
Z odpovědi Elmaru Klosovi

Snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila ale vytvořil ještě vynikající, ale už jen animované filmy.
Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.
I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana.

„Ti, kteří u Zemana pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“
Režisér Josef Pinkava

Introvertní, puntičkářský romantik Karel Zeman byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu!

Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatru a Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdle měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale co výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel.

Zeman se ovšem nevzdal, začal znovu ve spolupráci se jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepší loutkový filmem v Cannes.
Roku 1970 byl Karel Zeman zaslouženě jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím).

The post Karel Zeman. Jedinečný světový režisér a šest jeho geniálních filmů first appeared on Čítárny.

Karel Zeman, český režisér, animátor a výtvarník, je považován za jednoho z nejvlivnějších tvůrců světového filmu, zejména díky své schopnosti kombinovat živé herectví s animací a speciálními efekty.

Jeho filmy, jako například *Cesta do pravěku* (1955), *Vynález zkázy* (1958) nebo *Baron Prášil* (1962), oslovily publikum po celém světě a získaly mezinárodní uznání, například na filmových festivalech v Benátkách či Bruselu.
Zemanův unikátní styl, inspirovaný viktoriánskými ilustracemi a technikami raného kina (např. Georgese Mélièse), mu vynesl přezdívku “český Méliès”.
Jeho dílo ovlivnilo světové filmaře jako Terry Gilliam nebo Tim Burton a dodnes inspirouje nové generace tvůrců. Díky tomu se stal symbolem světovosti české kinematografie.

V roce 2023 vyšla kniha od kolektivu dvanácti autorek a autorů, kteří analyzují známý film Karla Zemana Cesta do pravěku, jehož natáčení začalo před sedmdesáti a který vznikal mezi roky 1953 a 1954 (premiéru měl 5. srpna 1955).

Publikace sestává ze čtyř oddílů s tituly Zeman a Verne; Produkce, distribuce, recepce; Film pro děti a výchova; Fantastika jako žánr.
Část Zeman a Verne zahrnula i studii Ley Mohylové Poetika vědecko-fantastických děl Julesa Verna v trikových filmech Karla Zemana, přičemž studie zdaleka nezůstává jen u toho, co Zeman ve finále dotvořil, nýbrž také u toho, o čem snil a mluvil, co plánoval, i čteme (mimo jiné): „Například podle Ondřeje Neffa patří Cesta do středu Země k Vernovým nejfantastičtějším románům a z dnešního pohledu působí fantasticky zvláště setkání s pravěkým člověkem v podobě lidského obra.“

Právě Cestu do středu Země sice Karel Zeman nikdy nezfilmoval, avšak byl Vernem prodchnut od dětství a celý život se vracel k jeho románům. Výslovně pak hovoří o jejich „romanticko-fantastické dobrodružnosti“ a pro film postupně adaptoval knihy Dva roky prázdnin, Na kometě a Vynález zkázy; nicméně s francouzským snílkem byla již během natáčení spojována rovněž Cesta do pravěku. Zrovna tak v řadě recenzí zveřejněných po premiéře.

Dodejme také, že Zeman podle více zdrojů zvažoval v šedesátých letech realizaci celého seriálu, a to nikoli televizního, Tajuplný svět Julia Verna.
Ten měl hrdě sestávat z adaptací Cesty na Měsíc, Dvaceti tisíc mil pod mořem, Robura dobyvatele, Doktora Oxe, Ocelového města a už zmíněné Cesty do středu Země.
Bohužel se muselo u vzdušných zámků slevit, ale znáte-li Zemanovy filmy, uvědomíte si, že jsou uvnitř nich zaklety sekvence snad každého z právě vyjmenovaných románů. A není-li to pasáž, jde o variaci: například chlapcovo setkání s kapitánem Nemo, který ho zachrání.

Lea Mohylová navíc statí dokazuje, že se styčné body s verneovkami projevily ve veškerých složkách Zemanových filmů, takže rovněž v rovině tematické, motivické, narativní a fikčně-fantastické. Ke všemu i v charakterech postav. Odkazy na Julese Verna vidíme i úvodem Cesty do pravěku, kde mají formu původních rytin z Cesty do středu Země, z nichž jedna zachycuje souboj druhohorních oblud na hladině podsvětního moře. Sporu asi nebude, že to byla právě verneovka Cesta do středu Země jednou ze Zemanových inspirací.

Celým inspiračním komplexem se pak zabývá Ivan Adamovič ve finále svazku. Už ve Slovníku českých autorů sci-fi přitom označil za přední předlohu k Cestě zapadlý román Arnošta Cahy V pravěkém světě (1927).
Je sice pravda, že sama režisérova dcera Ludmila vliv románu v korespondenci s Adamovičem ze srpna 2015 popřela a že pamatovala na jeho absenci v otcově knihovně, ale mohl být koneckonců v knihovně či paměti druhého z obou scénáristů, Josefa Aloise Novotného.

Ivan Adamovič dále připomíná, že ve filmu původně měli vystupovat jen dva kluci, jeden z nichž si říkal Jiří, a to je i synopse Cahovy knihy.
Navíc… Původně se ti hrdinové měli do pravěku přenést pouze ve snu, jak to dělají i v knížce V pravěkém světě. O té Zeman „nikdy nemluvil“, tvrdí jeho dcera, ale to nic nemění na tom, že ji znát mohl.
V původním románu se ovšem hrdinové ocitají na břehu šumícího moře a u trilobitů hned úvodem, načež opakovaně procitají ve stále mladších a mladších érách. Tento princip film úplně otočil, takže sled geologických údobí začíná ve čtvrtohorách. Jinak je podobnost značná.

Nemělo by ale smyslu příliš bádat nad tím, co všecko Mistr Zeman a Mistr Novotný měli zakleto kdesi v hlavách, když nahazovali scénář, a tak taky Adamovič prvořadě srovná Cestu do pravěku s celou spoustou knih, které jí „podezřele“ předcházely a které se jí podobají. V tom či onom, každá v něčem.

Například roku 1925 vyšel český překlad románu polského autora Erasma Majewského V hlubinách země (1896) a hned roku 1926 následovala i Caprona, země divů od Edgara Rice Burroughse (zfilmovaná teprve roku 1974).

Roku 1941 a znovu roku 1951 se objevuje v Čechách i Obručevova Plutonie (1924), jejíž hrdinové se – stejně jako chlapci v Cestě do pravěku – pohybují cestou po řece k moři, přičemž začínají ve čtvrtohorách a „sestupují“ do druhohor. Zřejmě další z podnětů?
Najisto nevíme a následoval ještě Běhounkův a Junkův (kresby) komiks Výprava Toma Bartona (časopis Vpřed 1946/1947) a z roku 1948 je kniha Filmařova dobrodružství v pravěku Dominika Filipa, kde se po cestě tunelem (ve filmu jde o jaskyni) octneme na místě, odkud lze den za dnem pronikat… pokaždé do jiné geologické éry.

Sborník Cesta do pravěku do sebe taky zahrnul studii Doubravky Olšákové Cesta do tajů vědeckého ateismu. Stať film sleduje jako „náboj“ nenásilné indoktrinace dětského diváka.
„Svět nestvořil Bůh,“ sugeruje umělecké dílo. „Ale bylo to takhle.“ Téhož proticírkevního aspektu se ve své kapitole dotýká i Adamovič a poukazuje na paradox, že v letech 1954-1957, a tedy souběžně, vzniklo v režii Eduarda Hofmana animované Stvoření světa na motivy kreseb Jeana Effela. Ano, jen krajně humorný pohled na pána Boha, bezpochyby ale v duchu Starého zákona.

Z hlediska pedagogického a coby vhled do srdce dětského kolektivu (který ve filmu překvapivě nemá velitele) zkoumá pak Zemanův film studie Martina France – a herectvím i neherectvím představitelů obírá se Kateřina Šrámková ve studii Zemanovi malí dobrodruzi. Velice svébytnému a zvláštnímu odstupu účinkujících chlapců od dějů, které v pravěku sledují z loďky, se pak věnuje Martin Forejt, a připomeňme známý postřeh, že se Zemanovy montáže (až na výjimky skutečně nemají přímou interakci s pozorovateli) linou jen po levém břehu řečiště (a pravou stranou „toku času“ jsme především my, diváci).

Trochu divné je také to, že se kluci vůbec či takřka nebojí.
Filmu to vytýkali od začátku a není v tom smyslu realistický, samozřejmě. Ale Zeman a Novotný nechtěli být ve všem realisty, a kdyby se podvolili, krásným snímkem by se asi nesl od počátku do konce dětský jekot. Anebo by hrdinové plavidlo otočili hned po setkání s mamutem.

Lukáš Skupa je v téže knize autorem stati s podtitulem K historii produkce a mediální reflexe Cesty do pravěku – a rezignovaně, ale informovaně připomínání, že si Američani udělali vlastní verzi díla, distribuovanou i po Spojeném království:
Takovémuto přizpůsobování se trhu se anglicky říká repackaging a zde se stal přizpůsobitelem režisér Fred Ladd. Roku 1960 představil Zemanův film americkému publiku jako Cestu na počátek věku a při premiéře se distributoři dokonce pokoušeli vzbudit dojem, že kluci hrající hrdiny pocházejí z New Yorku.

I to je bezvadné na knize Cesta do pravěku, že se stal jejím spoluautorem sám režisér: prostřednictvím svého původního scénáře. Jmenuje se ještě Výlet do vesmíru. Scénosled dlouhého kombinovaného filmu, Novák tu podepsán není a text existuje ve strojopise s datem 1953. Je uložen v Národním filmovém archivu a pro účel knihy byl přepsán (str. 228-291). Při srovnání s filmem je to ryzí, kosmická science fiction, v níž chlapci putují vesmírem na planetu, která má jejich vytouženou prehistorii demonstrovat. Ale už nedostala šanci. Někdo přišel s postřehem, že je pro potřeby filmu pouť zbytečná, když… Když už jednu pouť dílo má: tu do hlubin času. Ony jsou dvě pouti v jedné knize vždy moc a nic na tom nemění, že uspěla díla, kde jsou poutí celé přehršle.

Cesta do pravěku je dodnes ikonickou.
Navzdory výhradám, že se tu – vedle trilobita – otiskuje doba vzniku až moc. A rozhodně víc než v adaptacích Barona prášila a verneovek. Ale film má atmosféru a funguje skvěle i díky trikům, na kterých měli vedle režiséra zásluhu Antonín Horák a Jindřich Liška.
Zemanovým asistentem byl tehdy Vladimír Svitáček a odborným poradcem sám paleontolog Josef Augusta. I dík němu se promítlo do vzezření oblud maximum ze slavných maleb Zdeňka Buriana.
Byl prvním režisérem, který ztvarnil svět prehistorických zvířat. Američaně ho už jenom kopirovali, když tvořili Jursky park.

Cesta do pravěku, dobrodružná věda.
Napsali Ivan Adamovič, Nobujuki Cugata, Matěj Forejt, Martin Franc, Jakub Jiřiště, Martin Mišúr, Lea Mohylová, Doubravka Olšánková, Lukáš Skupa, Kateřina Svatoňová, Kateřina Šrámková a Karel Zeman. Jako 2. svazek edice České kino vydala Nakladatelství Academia a Casablanca. Praha 2023. 312 stran.

Cesta do pravěku (1955, 2019) CZ HD trailer rest. filmu – YouTube

The post Cesta do pravěku. Karel Zeman. Zajímavosti kolem legendárního filmu first appeared on Čítárny.

Průkopník světové filmové fantastiky Karel Zeman (3.11. 1910 – 5.4. 1989). Kdo ho v Česku nezná, je skutečným kulturním barbarem. “Osobně se domnívám, že se nachází mezi dvěma velikány. Využívá řemeslný jazyk Meliese, ale předjímá digitální řeč George Lucase,“ myslí si britský teoretik animace Paul Wells. A  Josef Sryck poznamenává:  „Je příkladem osudu malého muže (Zeman byl vysoký cca. 160 cm) z malé země, pracujícího v malém studiu, navíc s nepatrnými modely i rozpočtem, který přesto vítězil nad obry z celého světa.“

Jak to všechno začalo, Aix-en Provence, Baťa…
Asi první kontakt Karla Zemana s loutkovou tvorbou začal v jeho dětství u dětského loutkového divadla. Byl to být silný impuls o kterém napsal: „Ty loutky mi otevřely nový svět,  docela jiný než ten, který mne obklopoval. Utíkal jsem k nim, jejich svět jsem si přisvojoval, patřil jenom mně. V tomhle světě jsem byl principálem já“.

Pak přišlo období dospívání, škol a také cestování, které s jeho vzděláváním souvisí. Zeman tehdy prošel Jugoslávii, plavil se po Dunaji až skončil v jižní Francii, Aix-en Provence, kde studoval reklamní výtvarnictví a později v Marseille pracoval. Nebýt tenkrát nesmyslného povolovacího rozkazu, asi by tam zůstal. Vrátil se do Československa a vycestovat do Casablanky se mu už v roce 1938 nepodařilo, díky propadlému pasu. V okupovaném Československu pokračoval dál v práci reklamního výtvarníka a díky vítězství v soutěži firmy Baťa o nejlepší reklamní skříň, dostal se do Zlínských filmových ateliérů. A zde v podstatě zůstal po celý svůj život.

Vánoční sen a celoživotní konflikt s Týrlovou
První skutečný film, Vánoční sen, natočil ve Zlíně s Hermínou Týrlovou a Bořivojem Zemanem. Film však po dokončení shořel při požáru. Protože Týrlová tuto tragédii neunesla a skončila v nemocnici, dostali oba Zemanové a Šustr (zvuk) nabídku dílo natočit znovu. Film schválně dokončili až po skončení války a na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1946 dostali cenu za nejlepší loutkový film. V té chvíli do historie filmu vstupuje opět Hermína Týrlová, která požadovala, aby byla dodatečně uvedena na titulcích za námět. Myslela si, že Karel Zeman ji tam nenapsal schválně a od té chvíle, začíná pověstná rivalita mezi oběma umělci, což paradoxně české animační tvorbě jen pomohlo.

Prokouk jako agitační film a vynikající Zdeněk Liška
Pan Prokouk byl filmovým projektem od roku 1946 – 1949. Měl formu filmové agitky (Podkova pro štěstí. ) Později  vznikly další filmy jako: Pan Prokouk v pokušení, Pan Prokouk ouřaduje, Pan Prokouk filmuje a Pan Prokouk vynálezcem. Ve filmech je použita hudba Zdeňka Lišky, který pak desítky let kraloval českému filmu, a řekněme si na rovinu, kraluje dodnes, i když jeho jméno málokdo zná, jeho hudbu snad každý. Vynikající Liškova hudba se objevuje i u dalších Zemanových filmů.
{youtube}taHn1tJYA48{/youtube}
Dva vynikající krátké filmy
V roce 1949 vzniká neobyčejné dílo Inspirace se skleněnými loutkami Brychta, tehdejšího předního skláře. Po něm na svět vyjukla vynikající loutková skoropohádka Král Lávra (1952) na námět K.H. Borovského. Film na svou dobu neobyčejně odvážný. Král Lávra dává v příběhu popravovat holiče, kteří poznali tajemství jeho oslích uší. Podobnost s tehdejší politickou situací víc než zřejmá. Jako první byli v inscenovaných procesech odsouzeni a popraveni za velezradu Horáková, Buchal, Pecl a Kalandra. (červen 1950)

Tyto dva filmy naznačily, že se rodí nový vynikající animátor, režisér.
A později se ukazuje, že Zeman byl výtvarníkem skutečně renesančním. Opravoval po kameramanech jejich zasvícení scény, v laboratořích měl pro sebe vyhrazen jeden střihací pult navíc. Na koleně kombinoval trikové i výtvarné postupy, které však dosahují v jeho filmech obdivuhodné jednoty. Jeho filmy nekopírují realitu, ale přinášejí půvabnou, starosvětskou fantazii, která nás ovšem vrací ke skutečnosti, předjímá naši budoucnost.”

První velké filmové úspěchy a Cesta do pravěku
Po vynikajícím celovečerním a úspěšném filmu Poklad ptačího ostrova (1952) připravil Zeman na svou  dobu jedinečný světový námět i zpracování v podobě celovečerního filmu Cesta do pravěku (1955). Tři roky se film natáčel v ateliérech, nebo v exteriérech u řeky Moravy u Bzence v přírodní rezervaci Osypané břehy. Karel Zeman tenkrát využil předlohy geniálního českého malíře Zdeňka Buriana, který své obrazy z pravěku konzultoval s paleontologem prof. Josefem Augustou. Film byl jedinečný také v tom, že byl zároveň populárně vědecký a měl podat názorné vysvětlení o vzniku naší Země a o jejím vývoji. Mohu potvrdit, že dodnes film s nadšením sledují malé děti i mládež.
Film se nakonec stal hitem v 72 zemích světa a po 36 letech natočil americký režisér Spielberg Jurský park, který je Zemanem evidentně inspirovaný, i když příběh je podle předlohy spisovatele Michaela Crichtona.

Z filmu Cesta do pravěku

„Uměl stvořit fantastičtější moře na Fryštáku u Holešova, než jak vypadalo skutečné v Itálii,“ řekl dětský herec z Ukradené vzducholodi Hanuš Bor

Série světově inovátorských trikových filmů
Dalším světovým inovátorským filmem byl Vynález zkázy (1958) ve kterém Zeman zcela jedinečnou kombinací historických rytin díla Julese Verna, animační trikové techniky a hraného filmu vytváří obdivuhodné dílo, které i dnes vyvolává nadšení. Následuje Baron Prášil (1961) na námět německého spisovatele Gottfrieda Biirgera, který ale Zeman pozměnil a dává zde humornou formou do protikladu myšlení současného mladého člověka Toníka a rokokového snílka barona Prášila.

Bláznova kronika (1964) Na příběhu dvou mušketýrech z třicetileté války vytvořil Zeman vynikající ukázku protiválečného filmu. Takový film by se měl povinně promítat každé generaci už na základní škole a povinně každý rok novinářským neumětelům.

Rok 1966 znamená návrat k námětu Julese Verna. Film Ukradená vzducholoď, ale vychází jen volně z Vernového románu Dva roky prázdnin. Příběh  pěti českých kluků, kteří se ocitají na pražské Jubilejní výstavě roku 1890, kde objeví řiditelnou vzducholoď podnikatele Findejse, se kterou odletí do světa, je další triumfem filmové trikové tvorby a hraného filmu.
V podobném duchu je vytvořen i film Na kometě (1970), který zcela názorně poukazuje na stupiditu vedení válek a neustálého zbrojení.

Miloš Kopecký ve filmu Baron Prášil

Arabské pohádky o námořníku Sindibádovi
V letech 1971 -1975 vytváří krátké animované kreslené epizody: Dobrodružství námořníka Sindibáda (1971), Druhá cesta námořníka Sindibáda (1972), V zemi obrů (1973), Magnetová hora (1973), Létající koberec (1974), Mořský sultán (1974), Zkrocený démon námořníka Sindibáda (1974), které byly následně sestřiženy do jednoho celovečerního filmu.

Poslední skvělé filmy
Námět lužickosrbské pohádky Gottfrieda Preusslera Krabat byl na počátku předposledního filmu Čarodějův učeň (1977), na kterém spolupracovala i jeho dcera Ludmila Zeman, dnes žijící v Kanadě. Baladický příběh o lásce, která je silnější než prokletí mocného čaroděje byl natočený tzv. ploškovou technikou, kterou Zeman použil i u svého posledního filmu Pohádka o Honzíkovi a Mařence  (1980) na náměty českých lidových pohádek o Jeníkovi a Mařence.
{youtube}Gap69ysMOGI{/youtube}
Karel Zeman zemřel 5. dubna roku 1989. Jeho urna je uložena na Lesním hřbitově ve Zlíně.
Karel Zeman byl mimořádný umělec s těmi nejlepšími vlastnostmi. Pracovitý, talentovaný, nadšený a cílevědomý. Těžko budeme hledat v české kotlině i v budoucnu člověka, který si svým inovátorským dílem podmanil celý svět a do značné míry ovlivnil světovou animátorskou a trikovou tvorbu.

Filmy o Karlu Zemanovi:
Karel Zeman dětem (1980)
The Magic World of Karel Zeman (1962)

Knihy o Karlu Zemanovi:
Karel Zeman. 1. vyd. Editor Milada Hábová, Zdeněk Smejkal. V Brně: Blok, 1986, 104 s., 96 s. obr. příl.
SCHRICH, Josef. S malými muži dělat velké. Svět v obrazech. roč. 1947, č. 24, s. 18.
NOVOTNÝ, Petr. Osobnosti zlínského ateliéru, Karel Zeman *ppt prezentace+. Zlín, 2008. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Z cyklu přednášek „Cyklus O – fenomén Zlín“.
JERE, Wade Anastasia. Karel Zeman: Film Director, Artist, Production designer, Animator. EQU Press, 2012

The post Karel Zeman. Světový režisér, animátor, jedinečný průkopník fantastiky first appeared on Čítárny.

Otfried Preussler, (20. října 1923 – 18. února 2013) spisovatel a překladatel, sudetský Němec, s velmi tragickým osobním osudem během Druhé světové války. Na ruské frontě byl zajat a prošel sovětskými tábory v Tatarstánu, kde byl až do roku 1949. Nakonec se se svým domovem v severních Čechách neshledal, ale našel v Bavorsku jak svou rodinu, tak svou snoubenku. I přes velmi kruté válečné vzpomínky nezahořkl a stal se příkladem humanisticky myslícího člověka, který svou práci spojuje lidi a národy.

Po válce se věnoval psaní a překládání. Učil také etnografii na Karlově Universitě. Přeložil poprvé do němčiny Kocoura Mikeše od Josefa Lady, sepsal dvě sbírky slovanských pohádek (Dobrodružství silného Vani). Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu přes 15 miliónů kusů a v 55 jazycích!! V roce 1987 obdržel Cenu Andrease Gryphia.

Krabat (1971)
Asi jeho nejznámější kniha. Příběh tragického osudu, který může překonat jen pevná vůle a velká víra v lásku. Jedná se o převyprávěné lužicko-srbské legendy. Podle knihy vytvořil Karel Zeman legendární animovaný film Čarodějův učeň (1977), ve kterém vypráví o sirotku Krabatovi, jehož ze služeb ďábelského černokněžníka vysvobodí čistá láska. Film vyšel v edici Filmový klub Karla Zemana na DVD v roce 2013. V roce 2008 byl v Německu natočený hraný film Krabat.
{youtube}aaIh7rVofAw{/youtube}

Malá čarodějnice (1957)
Pohádkový příběh o malé dobré čarodějnici je znám rovněž z filmové podoby. Večerníček na Preusslerův příběh vytvořil v roce 1984 Zdeněk Smetana.
Malá čarodějnice je ještě mladá, je jí pouhých 127 let. Bydlí na samotě hluboko v lese v kouzelnickém domku s havranem Abraxasem, který umí mluvit. Moudrý havran je čarodějnici dobrým rádcem, a snaží se na ni i dohlížet, aby nevyváděla moc hloupostí, ale pokaždé ji neuhlídá Malé čarodějnici se velmi často podaří vyvést nějaký pěkný kousek!
{youtube}tZMgt2mik0I{/youtube}

Loupežník Hotzenplotz (1962)
Pro české děti je nejznámější Rumcajs, a pro německé děti loupežník Hotzenplotz. Takovou slávu získala Preisslerova postavička. Loupežník Hotzenplotz je veskrze milá dětská literární postavička, v jádru dítě, které chce všechno mít. Není asi v Německu domácnost, kde by knížka nebyla zasunuta v knihovně. Přesto v češtině snad ani nevyšla. Název knihy je dán místopisným pojmenováním jednoho ze severních výběžků Česka, Osoblahy. V němčině  je Osoblaha Hotzenplotz.

Do češtiny byly zatím přeloženy následující knihy:
Der kleine Wassermann (Vodníček) – přeloženo Jelenou Košnarovou, Praha 1971
Die kleine Hexe (Malá čarodějnice) – přeloženo Jitkou Bodlákovou, Praha 1993
Das kleine Gespenst (Bubu a generál) – přeloženo Hanou Vrbovou, Praha 1972
Krabat (Čarodějův učeň) – přeloženo Radovanem Charvátem, Praha 1996
Die Flucht nach Ägypten (Útěk do Egypta přes Království české) – přeloženo Ladislavem Josefem Beranem, Praha 1996
Der Engel mit der Pudelmütze (Anděl v Kulichu) – přeloženo Janem Kvapilem a Janou Kvapilovou, Ústí nad Labem 2009
Moje knížka o Krakonošovi – přeloženo Ladislavem Josefem Beranem, Praha 1998
InfoWiki

The post Otfried Preussler. Znáte jeho nejznámější čarodějnické a loupežnické knihy? first appeared on Čítárny.