Kdo nebyl v Indii, neví a neporozumí. Zdeněk Mahler (7.12. 1928 – 17.3, 2018), ale toto pravidlo lehce nabourává vtipným vyprávěním s velmi trefnými postřehy. Vytvořil tak bez nadsázky klasické dílo cestopisné literatury, které ani za ty roky neztratilo na půvabu a aktuálnosti.

Toto poutavé svědectví o stále ještě exotické zemi přináší na pozadí jedinečné krajiny a nezapomenutelných památek obraz indické společnosti, jejích tradic, zásadních dějinných událostí, kultury, filosofie a náboženství. Jen jako málokdo dokáže Mahler s půvabem a vtipem sobě vlastním zachytit detail, vyjádřit nepomíjivou atmosféru a uvědomit si přesahy, čímž vytvořil další nadčasové dílo. Tomu se říká radost po indicku!

Mahlerův cestopis po Indii z poloviny minulého století je víceméně už kultovní kniha, jejíž význam jen zvýrazňují vynikající ilustrace Jany Zímové.

Ilustrace Jana Zímová

Výpisky…

„Indie je sklad rozporů. Není jedna Indie – je tisíc Indií. Nelze mít ke všemu stejný vztah. Indie je krásná i hrozná. Je zvláštní. Jediná na světě. Všemu, co se v ní děje, vtiskuje svůj odstín.“

„Indie je zážitek na celý život. Všecko v Indii je událost, jež vzbuzuje úžas. Čas nemá začátek ani konec: lidé věří v převtělování a smrt je jen přechod do nové existence, bědný úděl je zaviněn předchozím proviněním, které nelze svádět na jiného, a každý sám je strůjcem svého příštího osudu… Aby počet putujících duší dostačoval, byl propojen i s živočišnou říší. Přírody neubývá, život plyne ve vyrovnanosti, nenásilí a zdánlivé nehybnosti. Staletí jsou jak vánek a kultura a filozofie se měří na tisíciletí… A z věkovité moudrosti zákonitě vzchází moderní dynamičnost tohoto subkontinentu, vzestup Indie mezi velmoci budoucího světa…“

„Věděli jsme oba stejně, to jest skoro nic. Což stačilo, aby ožily naše dětské sny, v nichž krvelační tygři obcházeli za noci kolem postýlky a my na ně číhávali, svírajíce v prázdných rukou kulovnici, pozorni na každý šelest v sloní trávě, a naslouchajíce, jak hluboko v džungli křičí páv (řinčely tak konve, které mlékař tahal po ranním chodníku), což bylo neklamnou předzvěstí, že strašlivá šelma už je nablízku…“„Už toho dějepisci hodně popsali o indické ztrnulosti. Vzpomínal jsem na ně uprostřed Dillí, vítajícího nový rok spoustou světel, s bengálem, bujně a bláznivě, od podlahy, v družnosti a se smyslem pro vezdejší blaho. Asi to bude složitější.“

„Bozi, které si Indové vymysleli, nejsou žádní nudní patroni jako ti křesťanského původu.“

„Všichni ti stavebníci, žáci, hadaři, žebráčkové, výletníci a rebelové, kteří zpočátku jen na okraji oživovali zašlou slávu pomníků, se postupně protlačili do středu pozornosti. Kámen a včerejšek byly zastíněny lidmi a současností. Tamto byla kulisa, toto život. Jenže, co je tady okrajové a co hlavní?“

„Měl jsem na vybranou: nepočínat si pansky, nést si to sám, ale tím toho člověka připravit o výdělek. Nebo si ho vydržovat co nosiče dvou makovic a tím mu umožnit, že se nají. Vycházel z toho zvrácený závěr: abych držel s chudým, musím si hrát na pána!“

„Ať jak chceš nechceš, vůči nim jsi v postavení milostpána. I když se snažíš chovat se k nim jako rovný/ k rovným, váš vztah je fakticky nerovný:
máš, co oni nemají – peníze v kapse. Ty z tebe dělají nezávislého a z nich závislé. Také bílá kůže tu dosud představuje kapitál. Jsi sáhibem proti své vůli. Protivný pocit? Jak se ho však zbavíš?
Rozděl se s nimi! A pak ještě stokrát. Budete si rovni – stane se z tebe žebrák. Je z toho nevytáhneš, sám tam zapadneš…“

“Pustou uličkou se proti mně blížil muž oděný rouchem, v jakém visí Kristus na kříži. Byl od hlavy až k patě pomazán popelem. Blátem si slepil vlasy. V ruce třímal těžkou misku. Prošel těsně kolem, minul mne bez povšimnutí. Jako bych byl vzduch, jako bych nebyl. V tom momentě jsem zaváhal, jestli jsem se neztratil v prostoru i času, a nadobro. Zda vůbec ještě jsem?“

„To, co se v evropském středověku stalo módou – ústraní pousteven a žebravé řády mnichů – rozmohlo se tady v pohromu. Světci se stali metlou Indie. Mnozí se z bídy dali na svatost a ze svatosti na kšeft. Požehnaná žebrota je pro ně vítanější než řádné zaměstnání. Ctí snad jedině zahálku. Ti více svatí opovrhují těmi méně svatými co nevyvedeným štěpem. Vcelku se jich zde dodnes potlouká na čtyři milióny. Popelí se na poutních místech, zírají do prázdna jak loutky v hračkářské výloze či bez dechu a uhrančivě předvádějí své hejble.“

„Indie má nespočet posvátných míst. Není nad Varanásí. Indie má nespočet posvátných řek. Není nad Gangu. Zde se setkávají. Nejsvětější město na nejsvětější řece. Dvojmocnina. Vstup do ráje, brána vykoupení, nebeský předpokoj. Varanásí jsou boží plíce, jež tě vdechnou. Otřískané zdi, po nichž teče špína, tržiště nadmuté žárem, zápachy a vřavou, …“

„Má ubohá šedá hlavo, považ – to je Ganga!
Dcera bohů a matka lidstva. Vodstvo, v němž koupel omyje duši a očistí potomky, proud, který vyléčí choré a spasí zesnulé, tekutina, jež zapečetěna v lahvích koná obchodní zázraky, dá narůst chybějícím údům a sebetěkavější mysl rozesní. Kdo se napije, zmoudří. Kéž zmoudří tak, aby to nepil!“
…„Raději se utápět v hříchu, než v tomhle!“

Ilustrace Jana Zímová

The post Indický hlavolam. Nadčasový kultovní cestopis Zdeňka Mahlera first appeared on Čítárny.