Autorka Muminovcov Tove Jansson mala zázračné detstvo a napísala o ňom knižku. Príbeh dcéry sochára má jednoduchú výstavbu. Dievčatko, náš sprievodca, hovorí jasne:
„Já nemám nikdy ve zvyku vyprávět několikrát po sobě stejnému člověku tu samou historku.“

Detský svet. Každý by sa tam chcel vrátiť, ale ono to už tak dobre nejde.
Zablúdime tam v spomienkach, prebudení maličkosťami. Vidíme malého chlapca, ako hompáľa nohami na sedadle v električke. V tvári má zamyslený až vážny výraz. Kto uhádne, kde teraz práve je? Alebo to malé dievča, vystačí si v rozhovore sama so sebou, rozkladá rukami, hrá. Otázky bez odpovede. Nepredvídateľné a nezodpovedateľné rébusy bez riešenia. Detská úprimnosť, jasné a priamočiare posudzovanie sveta. Radosť aj strach z búrky. Hádky a štuchance. Trucovanie. Výmysly.
Taká je kniha Tove Janssonovej (1914 – 2001) – autorky Muminovcov a dcéry sochára.

„Musíte sa vydať na dlhú cestu, než budete môcť naozaj zistiť, ako nádherný je domov.“
Tove Janssonová

Autorka Muminovcov mala zázračné detstvo a napísala o ňom knižku
Otec Tove Janssonovej bol skutočne sochárom. Jej matka, ktorá, ako sa počas príbehu často dozvieme, „kreslila“, bola ilustrátorkou. Sama Tove bola uznávanou výtvarníčkou a grafičkou. A rozprávačkou.
Jej príbehy o škriatkoch Muminoch, bezpochyby príbuzných škandinávskych trolov, sú prirovnávané k Alenke v ríši divov Lewisa Carolla i Tollkienovým Hobitom. Okrem príbehov pre deti písala autobiograficky ladené poviedky a romány. Okrem Dcéry sochára (1968) je tu Letná kniha (1972) a Cesta naľahko (1987).

Autorka patrila k významnej skupine švédskych autorov píšucich vo Fínsku.
Počas vojny liberálny fínsky časopis Garm vydával jej protifašistické politické karikatúry. Od roku 1943 žila trvalo v Helsinkách.

Príbeh dcéry sochára má jednoduchú výstavbu.
Dievčatko, náš sprievodca, hovorí jasne: „Já nemám nikdy ve zvyku vyprávět několikrát po sobě stejnému člověku tu samou historku.“ V jednotlivých kapitolách autorka postupne predstavuje ľudí okolo seba, udalosti, ktoré pamätne zasiahli do jej života. Svoj malý svet, v ktorom je otec a mama, bezpečná „palanda“, z ktorej je možné pozorovať otcove večierky, jeho prácu na sochách, odsudzovať votrelcov aj stiahnuť sa ako do ulity, keď človek chce byť sám a dobývaný. A tiež utiecť do lietajúcich snov a sveta, ktorým navzdory nástrahám prekĺznete nepozorovane, pretože „dokážete věci kolem sebe nevnímat, když je něco dostatečně důležité“. Tak nepozorovane prenesiete z hromady uhlia až do domu obrovský balvan zo striebra, ktorý sa len tak povaľoval a nikto ho nenašiel.

Z takého sveta sú aj príbehy, ktoré sa stávajú otcovi sochárovi. Ako si napríklad vysvetliť, že excentrická hlava rodiny vydrží celý deň bez pohnutia a prehovorenia stáť na kopci?

Jednou za soumraku byl tatínek venku na kopci a přímo do náručí mu vletěl netopýr. Tatínek zůstal bez hnutí stát a netopýr mu vlezl do kabátu, zavěsil se hlavou dolů a usnul. Tatínek se ani nepohnul. Přinesli jsme mu večeři a on ji opatrně snědl. Nikdo nesměl promluvit. Potom jsme talíř odnesli a tatínek tam stál až do setmění. Pak netopýr na chvíli vyletěl a zase se k  němu vrátil, ale zdržel se jen chvilku, byla to zdvořilostní návšteva.

A že jablko nepadá ďaleko od stromu, je zrejmé z mamičkinej reakcie na to, že celý dom je zaviaty snehom a niet z neho úniku.

Šla jsem nahoru na půdu a poslouchala jsem, jak se blíží, jak se usazuje a přibývá. Nedokázala jsem myslet na nic jiné než na sníh. Maminka kreslila“…“Když jsem jí začala vyprávět o tom, co se doopravdy stalo, zamyslela se. Ve skutečnosti, řekla po chvíli, jsme jako v doupěti. Nikdo už nemůže dovnitř ani ven! Pozorně jsem se na ni dívala a pochopila jsem, že jsme zachráněné. Byly jsme v naprostém bezpečí. Ten strašný sníh nás navždy schoval uvnitř v teple a ani v nejmenším jsme se nemusely starat o to, co se děje venku.“ … „Potom jsme začaly žít podzemním životem. Chodily jsme v nočních košilích a nedělali nic. Maminka už nekreslila. Byly jsme medvědi se zásobami na zimu v břiše a roztrhali jsme na kousky všechny, kdo se odvážil přiblížit k našemu doupěti. Plýtvali jsme dřívím, přikládaly jedno poleno za druhým, dokud se oheň nerozhořel s praskotem. Někdy jsme trochu bručely.

S malou Tove sa nebudete nudiť a snáď vám pripomenie vaše detstvo. Či ste ho už prežili v senníku „kopaním“ tajných chodieb, drezúrou domácej hydiny alebo na kopci za kotolňou, to je celkom jedno. Detstvo je úžasná vec a deti tiež, lebo nás môžu späť do detstva vtiahnuť. Aspoň na zdvorilostnú návštevu.

Tove Jansson, Dcera sochaře / vydalo Argo 2002, překlad: Naďa Bilincová, ilustrace: Petra Oplištilová
Foto z finské poštovní známky z roku 2014

The post Tove Jansson. Dcera sochaře, mamina Muminů a dětský svět, kam se těžko vrací first appeared on Čítárny.

Čtyři knihy pro první čtení z pera Kateřiny Závadové a Jiřího Votruby by neměly chybět v žádné knihovničce začínajéícého čtenáře. Proč? Protože patří mezi to nejlepší, co na knižních pultech najdete.

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Pohádky o písmenkách  /Albatros, 2011/
Co se všechno může přihodit písmenkám naší abecedy? Veselé i poetické pohádky o tom, co se všechno může přihodit písmenkám naší abecedy. Co musí udělat S, aby mělo zase pěknou vlnovku? Proč se Ž zlobí, že je pořád poslední? Koho si vykrmuje paní B? A že písmenka dovedou být velmi přátelská, se pozná v pohádce o řeckých písmenech. Vyprávění obsahuje mimoliterární žert. Vtipné je i propojení příběhu s ilustracemi. Čtivé, zábavné pohádky pro ty, kteří objevují písmenka a chtějí umět pěkně číst.
{youtube}f5ZNtH8-t9M{/youtube}
Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Písmenka a pan Antonín /Albatros, 2013/
Písmenka S a Z bydlí v jednom domečku, ale někdy to mezi nimi skřípe. S se z každé povinnosti vykroutí a o kamarádovi Z říká, že by udělal lépe, kdyby si obrousil hrany. Přesto se nakonec vždycky usmíří, vždyť spoustu práce musejí dělat společně! Jednou A přivede k rybníku pana Antonína. Budou si s ním ostatní písmenka rozumět? A jak to dopadne, když se objeví strážník? Dál už ani slovo, přečtěte si to sami. Stačí otevřít knížku – je plná písmenek!

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Jak písmenka strokovala na bydláku /Albatros, 2016/
Pan Antonín a písmenko A nemají kde bydlet, domeček jim odplaval po řece při divoké jarní povodni. Naštěstí je léto, a tak můžou stanovat. Zkusí spát pod širákem a nocovat v týpí s písmenkovými indiány, ovšem žádná sláva to není. A tak se kamarádi rozhodnou, že si postaví dům v koruně stromu! Písmenka S a P pomáhají, a když je dílo hotovo, všichni se radují. Ale někdo jim tu radost chce za každou cenu pokazit!

Kateřina Závadová, Jiří Votruba:  Povodeň, plecháči a pan Q /Albatros, 2014/
Pět štětin mu trčí na šešulce a stejné strniště má na bradě. Poznali jste pana Antonína? Od té doby, co ho písmenka vzala mezi sebe a A ho pozvalo k sobě domů, se mu svět zdá mnohem veselejší. Ale jednoho dne do jejich domečku vtrhne velká voda – přímo povodeň! A navíc si pan Q pořád stěžuje, že se písmenkům nehodí do žádného slova. To je nadělení, jak jen tohle všechno dopadne?

The post Čtyři hravé knížky pro začínající čtenáře Katky Závadové a Jiřího Votruby first appeared on Čítárny.