Karel Hynek Mácha Máj. Básnický romantický horor s ilustracemi předních českých umělců. Cyril Bouda, Jan Zrzavý, Toyen, Mikoláš Aleš, Vladimír Tesař, Karel Svolinský, Jan Konůpek, Karel Štěch.

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.

Ilustrace Vladimír Tesař.

Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace Mikoláš Aleš

2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší – bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jak by jej ještě halil mrak –
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch můj – a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, –
po tváři slzy – pot a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše – tíš a tíš,
až zmlkne – jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. –
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě žil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.

Ilustrace Jan Konůpek

Intermezzo I
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen! –“
Jeden hlas
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Sbor duchů
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Jeden hlas
„Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“
Čekan s kolem
„Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny
„My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru
„Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v zenitu
„Já bílý příkrov tomu dám.“
Mlha po horách
„Já truchloroušky obstarám.“
Noc
„Já černá roucha doručím.“
Hory v kolo krajiny
„Roucha i roušky dejte nám.“
Padající rosa
„A já vám slzy zapůjčím.“
Suchopar
„Pak já rozduji vonný dým.“
Zapadající mračno
„Já rakev deštěm pokropím.“
Padající květ
„Já k tomu věnce uviji.“
Lehké větry
„My na rakev je donesem.“
Svatojánské mušky
„My drobné svíce ponesem.“
Bouře z hluboka
„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“
Krtek pod zemí
„Já zatím hrob mu vyryji.“
Čas
„Náhrobkem já ho přikryji.“
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
„My na pohřební přijdem kvas.“
Jeden hlas
„Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!“
Sbor duchů
„Již je den, již je den!“
(zmizí)

Ilustrace Toyen

3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věž – město – bílých ptáků rod –
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. –
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

Ilustrace Karel Štěch

Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují –
v temné dálce, něco blíže
než hory se sestupují,
takže siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

Ilustrace Karel Svolinský

4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá
po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé – co hvězdy létající –
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Ilustrace Cyril Bouda

Titulní foto: Ilustrace Jan Zrzavý

The post Máchův Máj s ilustracemi Boudy, Zrzavého, Toyen, Aleše, Tesaře, Svolinského etc. first appeared on Čítárny.

Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největ­ší umělecká díla nesou tyto znaky.

Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatěj­ších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.

V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!

Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.

Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti  jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.

Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954

The post Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi first appeared on Čítárny.

Co všechno dělal ilustrátor Ondřej Sekora (1899 – 1967) v Paříži v letech 1923-24 a 1927-28, kam byl vyslán jako zpravodaj Lidových novin? Něco víc určitě napoví korespondence Ondřeje Sekory s maminkou, ve které popisuje, co dělal v Paříži např. s Bohuslavem Martinů, a která je nyní v Moravském zemském muzeu v Brně.

Do Lidových novin pravidelně z Paříže dodával zprávy, karikatury sportovců, kreslené osmi obrázkové sportovní cykly, obrázkové seriály pro nedělní přílohu, kreslené vtipy a také příspěvky pro dětský koutek. Kreslil tam Voříškova dobrodružství i Cvočkův podivný život a je docela možné, že právě tady vznikla idea seriálu Ferdy Mravence. Mravenec tehdy ještě bezejmenný se poprvé svým čtenářům představil 22. června 1927 v Pestrém týdnu. Psal i do francouzských novin, komentoval např. Tour de France.

Na fotografii jsou zřejmě v pořadí zleva spisovatel Richard Weiner, malíř Josef Šíma, neznámá osoba a ilustrátor Ondřej Sekora, alespoň se domníváme, že jsme Sekorovy přátelé správně rozpoznali.
O jejich pobytu a vztazích víme ale málo. Dodnes nedoceněný spisovatel Richard Weiner byl z Písku, zřekl se svého židovství, ovlivnil Ortena, Koláře, Blatného. Složitý literát, ovlivněný surrealismem. Zemřel poměrně mladý v roce 1937. Malíř Josef Šíma byl z Jaroměře. Patří dnes k předním českým surrealistům, jako byla Toyen či Jindřich Štyrský. Je považován ale víc za Francouze než Čecha, žil ve Francii od roku 1921 a tam také v roce 1971 zemřel, jako jediný z těchto česko-francouzských přátel přežil Sekoru o čtyři roky. Rovněž přispíval do Lidových novin.

Sekoru nejspíš do party českých Pařížanů přivedl Richard Weiner (*1884), který byl velmi zvláštní literát a je neprávem zapomenut, a byl už v roce 1919 dopisovatelem Lidovek. Dalšími v partě je Josef Šíma (*1891). Je zvláštní, že přijali tenkrát o dost mladšího kluka (*1899) do spolku, něco mít v sobě musel. Na té fotce vypadá, že s nimi byl nadmíru rád. Při svém pobytu v Paříži žil Sekora nějakou dobu také v ateliéru po malíři Janu Matulkovi, který se mezitím vrátil do Ameriky (americký malíř českého původu, *1890 ve Vlachově Březí, emigroval s rodiči do USA v roce 1907).

V Paříži se Sekora stýkal i s dalšími umělci.
Například s Bohuslavem Martinů (*1890), který byl z Poličky, žil převážně v cizině a zemřel tam taky v roce 1959.S Emanuelem Siblíkem (*1886), který patřil spolu s Janem Reimoserem k vůdčím osobnostem taneční teorie a kritiky v Čechách v období mezi světovými válkami, zasloužil se významně o rozvoj odborné teoretické reflexe tance u nás. Byl také kritik a publicista, poradcem francouzského generála J. Pellého a v dalších letech byl československým zástupcem v Mezinárodním ústavu pro duševní práci při OSN v Paříži.

Je možné, že se v Paříži Sekora setkával i s Janem Zrzavým, který byl velkým přítelem Bohuslava Martinů.
Sekora měl doma i obraz České městečko Jana Zrzavého (z roku 1947), který byl nedávno z jeho pozůstalosti prodán aukční síní Kodl. Zrzavý měl v roce 1924 v Paříži ateliér a o jeho přátelství s Martinů vyšla publikace Lucie Jirglové: Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů, přátelé z Vysočiny. Škoda, že se v Centru Bohuslava Martinů Městského muzea a galerie Polička ve sbírkách nenalézá žádná korespondence nebo nějaká fotografie Bohuslava Martinů s Ondřejem Sekorou.

Ve Francii v té době působila tzv. Kolonie.
Naši historici se dějinám československých spolků a československé imigraci ve Francii dosud příliš nevěnovali.
Až francouzský historik Jean-Philippe Namont zpracoval toto téma a knihu Československá Kolonie. Dějiny české a slovenské emigrace ve Francii (1914–1940) vydalo nakladatelství Academia v českém překladu v únoru 2015.

Domnívám se, že i pro naše odborníky by téma Čeští Pařížané, a to nejen emigranti, mělo být víc než lákavé.

Zdroje: wikipedia, publikace Sekora, Stehlíková, Vařejková: Práce všeho druhu aj.

The post Ilustrátor Ondřej Sekora v Paříži. Skoro neznámé skutečnosti z tzv. Kolonie first appeared on Čítárny.

To nejméně podstatné na básni: Máj – Karel Hynek Mácha, je jeho děj. Je-li vůbec jaký, zdá se, že jej lze shrnout takto: mladý zbojník Vilém se mstí na svůdci své dívky vraždou, stává se proto ovšem (mimoděk) otcovrahem – je zatčen, odsouzen k smrti a popraven. Nejprve stojíme – co se týče děje – před svedenou dívkou, která v bolestném napětí čeká na zrazeného milence. Je ale jasné, že po něm touží, že byla svedena, ne že sváděla.

Užuž se jí zdá, že to přijíždí on, je to však jeden z jeho druhů, a ten jí přináší krutou zprávu (K H. Mácha: Básně, pdf, Český spisovatel Praha 1997):

„On hanu svou, on tvoji vinu / se dozvěděl; on svůdce tvého / vraždě zavraždil otce svého. / Msta v patách kráčí jeho činu. – / Hanebně zemře. – Poklid mu dán, / až tváře, jenž co růže kvetou, / zbledlé nad kolem obdrží stán, / až štíhlé oudy v kolo vpletou. / Tak skoná strašný lesů pán! – / Za hanu jeho, za vinu svou / měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Po těchto slovech muž spěšně odjíždí a dívka se (patrně) rozhodne pro utonutí v jezeře. Mácha je v dějové rovině velmi stručný, to nejdůležitější se už stalo, jsou to mlhavé události, u nichž se musíme spokojit jen s náznaky… podstatné pro báseň je ale to, co děj otvírá procítěné reflexi. Patos je jistě spíš dobově konvenční, neposkytuje ovšem žádnou útěchu.

Abychom rozuměli prvnímu zpěvu, u nějž se zatím zdržuji, zbývá nám, myslím, už jenom položit vedle sebe nesmírnou krásu přírody, jak ji Mácha líčí, a bezvýchodnou trpkost lidského osudu. A právě to je idée fixe celé skladby. Vrací se v jakémsi refrénu, který v prvním zpěvu zní takto:

„Je pozdní večer – první máj – / večerní máj – je lásky čas. / Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: / Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ze zoufalství mrtvá dívka (podotkněme, že sebevražda se v oné době považovala navíc za těžký hřích) je zvána k lásky hrám přírodní krásou… jak strašlivý nesoulad, jak drtivá disharmonie. Kolik vykřičníků! A propos… je teď jasné, že se jmenovala Jarmila. Vyřčení jména nešťastnice je typické: Mácha nesleduje prózu dne, ale napětí ve svém srdci, pro něž je slovo Jarmila podstatné až v okamžiku, když se v něm spojuje šepot přírody a tragika člověka.

Patrně každý zná první sloku Máje. Je to sen, opojení vnímavého poutníka, jakým Mácha podle všeho byl.
S tehdy ještě topornou češtinou je tu zacházeno nápaditě a melodicky (což se nedá říci o mnohých jiných verších skladby), nicméně hlavní krásu dává veršům jejich vroucnost, s níž kreslí přírodu plnou lásky, přírodu veskrze dobrou, antropomorfně úchvatnou. Domnívám se, že takto může chápat přírodu pouze mladý člověk, který navíc neprošel tradicí rozvinuté náboženské a filozofické reflexe, nýbrž upnul se k primitivnímu optimismu, kterým se vyznačovalo za Máchových dob naše národní obrození.

Máchův cit, pokud se týká přírody, odhlížel od kolotoče porušenosti a utrpení, všímal si ho však v lidském osudu. Jestliže si nyní dobře vybavuji evropské kulturní dějiny, jedná se o jev mimořádný. Ovšemže přírodní idyla existuje a různě bují už od dob Theokritových, nikdy však nebyla tak intenzivně stavěna do kontrastu s lidským údělem, jako je u Máchy.

Už samo slovo idyla naznačuje, že není vhodné ji brát smrtelně vážně, že skutečnost není zdaleka tak utěšená.
Na druhé straně by se dalo jistě hovořit o filozofickém optimismu v pohledu na přírodu, tak třeba u Leibnize či u Herdera (a ten měl významný vliv na národní hnutí v českých zemích). Zde je ovšem vždy integrován též lidský osud. U Máchy se zdá, že by spíše dokázal odkrýt základní tragiku i v nitru přírody, než by před ní zavřel oči v nitru člověka (tím by měl blíže k Schopenhauerovi než k oběma zmíněným myslitelům.

Shrnu-li tyto úvahy, mohu nejspíše říci:
Máj je bolestnou epochou ve vnitřním vývoji mladého člověka, který citově hluboce lnul k přírodní kráse a k myšlence, že příroda je naivně, neproblematicky dokonalá, a jemuž tragika lidského osudu přestává do jeho přesvědčení zapadat.

V tomto okamžiku jsou dvě možnosti interpretace:
jedna předpokládá, že se obnoví starý stav a že disharmonie se vysvětlí jako vnos člověka (Vilém neměl vraždit, Jarmila se neměla zabít, Vilémův otec neměl svádět, Jarmila se neměla nechat svést…), který je třeba odsoudit.
Druhá bude tvrdit, že disharmonie ovládne (alespoň na čas vše), čili ztotožní Máj s romantismem (byronismem).

Mácha (patrně z pochopitelných důvodů konformity) volil první z obou možností, když píše (K. H. Mácha: Jasná noc mne vzhůru vábí…, Československý spisovatel Praha 1961):

„Nasledující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních.“

Kdyby Máj měl být zamýšlen jako moralita, nemohl by být jistě psán s takovým zaujetím pro bolestnou bezvýchodnost lidského osudu, nesměl by tak trýznivě prožívat Vilémovo neštěstí, které se stává později symbolem trpké ztráty básníkova dětství. Skladba neposkytuje žádné morální poučení ani zadostiučinění. Obrozenci nemohli Máchův výklad Máje přijmout, věděli dobře, proč se ho bojí.

Situace Viléma, jeho otce i Jarmily je naopak zvolena tak, že připomíná attickou tragédii, ve které je vina spojena s osudovou nutností.
A Jarmilin čin má být chápán jako akt zoufalství čisté, proti své vůli (osudově) svedené dívky. Kdo po ní hodí kámen?
Druhý zpěv je podle mého názoru samotné centrum básně a týká se Viléma. Mácha si dává práci, aby ve čtenáři vyvolal soucit, aby jej sama dovlekl do konvenčně pochmurné žaláře a dal mu okusit pocitů odsouzence k smrti. Ten má být díky reminiscencím zároveň co nejvíce přiblížen ke čtenáři, který ztrácí sebejistotu a sáhá do stínu lidské existence. Veršově se v Máji stále častěji potýkáme s průměrnou, konvenční rýmovačkou, z níž občas zasrší pasáže mimořádné krásy, do nichž básník vložil nejsilněji své citové pohnutí.

Druhý zpěv především líčí Viléma jako oběť svého otce, který ho vyhnal z krásného dětství pryč do světa.
Stal se sice loupežníkem, ale to je ihned zamluveno tím, že se líčí, jak dokázal mezi svými vynikat. Mácha také velice dovedně vyvádí Viléma z izolace od obce a společenství dobrých občanů. Poslechněme si, jak vězeň vzpomíná na svou dědinu (ib.):

„Hluboká noc! ty rouškou svou / teď přikrýváš dědinu mou, / a ona truchlí pro mě! – / Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! / Ta dávno neví o mně.“

Ne že by ho zavrhla, ale zapomněla na něj, stejně jako zapomene na každého. Je-li třeba Vilém ostrakizován, je přece v mnohem hlubším smyslu osamocen jako každý z nás, kdo nepatříme ke zločincům – naše existence je pouze dočasná, dočasná jak fyzicky, tak v lhostejné paměti našich potomků. Vězeň se stává zosobněním lidské existence, její osudovosti, a to stále zřetelněji: klade si otázku o vině, o kletbě, o věčné i časné smrti, ptá se, proč jeho dívka klesla, proč klesla právě s jeho otcem…
Naivní optimismus obrozenců se pod těmito otázkami musel bortit. Mácha otvírá základní témata světového umění, ale nedokáže k nim nic říci. Stále se soustředí také na krásu přírody, která zůstává kontrastem k tragice člověka, ba i smrt je chápána jaksi mimo ni: děje se totiž jaksi jen pro člověka, je to jeho stav (ib.):

„Temnější noc! – – – Zde v noční klín / ba lůny zář, ba hvězdný kmit / se vloudí – – tam – jen pustý stín, / tam žádný – žádný – žádný svit, / pouhá jen tma přebývá. / Tam všecko jedno, žádný díl – / vše bez konce – tam není chvil, / nemine noc, nevstane den, / tam času neubývá. – / Tam žádný – žádný – žádný cíl – / bez konce dál – bez konce jen / se na mne věčnost dívá…/ To smrtelný je mysle sen, / toť, co „nic“ se nazývá. / A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden.“

Pozoruhodně krásná je epizoda se strážcem.
Ten přichází, když slyší hřmot řetězů, ve kterých se vězeň zmítá. Vilém jako zrcadlo lidského údělu musí budit tajemnou empatii, a kdyby čtenář snad až do této chvíle stál v odstupu, nyní mu nezbývá než přistoupit (ib.):

„Tu k ustům vězně ucho své / přiklonil strážce bázlivé; / a jak by lehký větřík vál, / vězeň svou pověst šepce dál. / A strážný vždy se níž a níž / ku vězni kloní – blíž a blíž, / až ucho s usty vězně spojí. / Ten šepce tíše – tíš a tíš, / až zmlkne – jak by pevně spal.“

Co se dozvěděl onen strážný? Co je ta vězňova pověst? Zdá se, že je to právě úděs nad smrtí. Mácha všechno vidí citem, v citu je síla jeho poezie, ale též její měkká neurčitost a nevyzrálost. Proto může smrt vidět tak izolovaně, proto ji nedokáže reflektovat, ale pouze nepřímo dává najevo to, co má za nevyslovitelné (ib.):

„Leč strážný nepohnutě stojí, / po tváři se mu slzy rojí, / ve srdci jeho strašný žal. – / Dlouho tak stojí přimrazen, / až sebrav sílu kvapně vstal / a rychlým krokem spěchá ven. / On sice – dokud ještě žil – / co slyšel, nikdy nezjevil, / než navždy bledé jeho líce / neusmály se nikdy více.“

První intermezzo představuje noční výjev z popraviště, kde se noc před exekucí scházejí různí duchové a domlouvají se spolu s žábami, větrem, měsícem, rosou atd. na tom, jak pohřbí naposledy popraveného, jenž jako kostlivec dosud držel stráž.
Jedná se o půvabnou féerii, vize přírody (nyní zřetelněji svázaná s prostonárodním živlem) vítězí nad nicotou smrti. V kontextu druhého zpěvu je však patrné, že žádná opravdová záchrana zde nekyne… ba víc se příroda odhaluje jako pouhá vize. Může být otázkou, nakolik Mácha přece jen hledal v této jednotě krás přírody a jejích duchů záchranu z tragiky lidského údělu, zdá se však jisté, že nic takového se mu nepovedlo. Féerie, kterou nabízí, nemá integritu Erbenových drsných balad, podobá se spíše kratochvilným baletům v Lullyho operách či rejům ze Snu noci svatojánské.

Třetí zpěv definitivně zvrací mentalitu prostonárodního dětství a vyostřuje jasněji základní kontrast Máje, nyní ve střetu mezi přírodou a popravou, z něhož sťatý a rozlámaný Vilém vychází jako mystérium, pověšené nad kraj i nad zástup lidí.
Ti jsou jím fascinováni (ib.):

„Z daleka spěchá lid – vždy větší zástup ten – / vždy větší – větší jest – vždy roste tento pluk; / nesmírné množství již. – Vždy větší jeho hluk. / Nešťastný zločinec má býti vyveden.“ A později (ib.): „Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, / a srdce každého zajímá vážný cit. / V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál / slzící lidu zrak obrácen v hory výš, / kde nyní zločinec, v přírody patře říš, / před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.“

Jednolitý tento lid, ideálním pohnutím otřesený sbor, jak jej mohla zrodit jen básníkova fantazie, má stejnou úlohu jako příroda: kontrastuje s tragičností, již v sobě nese jednotlivec. Ale básník čtenáře nenechá vydechnout v anonymitě společenství, vtahuje jej opět do vězňova utrpení. Vilém se naposledy obrací k přírodě, zastoupené oblaky, s proslaveným vzkazem, který opět neříká nic jiného než rozechvěnost citu rozdrásaného stále se opakujícím napětím mezi osudem člověka a primitivně optimisticky vybarvenou přírodou.
Vzkaz oblakům je dojemný pro dětinskost, do které nás vrací, úchvatnou fantazií rozvíjí básnický obraz oblaků, leč vnitřní stav odsouzence zůstává jen rozlítostněný nad svou láskou k zemi a posléze i k milované dívce (o ní je zmínka náznakem, což zvyšuje působivost), nic víc.

Zajímavá je nyní otázka po významu slova země v kontextu poslední vězňovy řeči. Je to rodná země, je to tento svět vůbec nebo půda, prsť, ze které raší a bere sílu celá máchovská příroda? Možná je to spíše jen citová kategorie, která je ekvivalentní přírodě, již v Máji lze také jen obtížně oddělit od kraje, vlasti a pozemskosti. Po popravě hledí fascinovaný zástup na mrtvého „celý dlouhý den“.

Třetí zpěv se končí jímavou vzpomínkou na dětství, které minulo, které dokonce bylo zmarněno… exekucí, již je tak třeba chápat jako jakýsi pendant Viléma-symbolu, jako „časů vztek“, který ničí vše krásné a vnáší všude zmar. Mácha je v závěrečných verších třetího zpěvu blízko zvolání Kazatele vanitas vanitatum!, leč jako by tento důsledek nedokázal přijmout, vidět v plnosti, a proto propadá trýznivému pocitu. Rozumím-li závěrečným veršům refrénu, skončilo nám dětství, jsme spolu s Máchou již na opačném břehu, nebo ještě mnohem dál (ib.):

„Je pozdní večer – druhý máj – / večerní máj – je lásky čas, / hrdliččin zval ku lásce hlas: / „Viléme! Viléme!! Viléme!!!““

Následuje druhé, krátké intermezzo.
Opět sledujeme omamnou vizi přírody, teď ale navíc i žal loupežníků nad smrtí jejich vůdce. Hlavní linie skladby se tu poněkud ztrácí a sama nabírá epičtějších rozměrů. Smysl této vsuvky je nicméně zřejmý z jejích posledních veršů (ib.):

„Zachvěly se dalné, / ozvaly se nářky valné: / „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!““

Vilémova smrt rezonuje v zástupu spořádaných občanů i mezi lupiči. Přesto tato postava není titánská, neobsahuje v sobě nic vzpurného a sebevědomého, spíš se hroutí před poznáním své individuální vrženosti. Nebere svůj osud do svých rukou, ale je jeho obětí, která se nevyzná ani v sobě, ani v něm.

Čtvrtý zpěv líčí básníkovo putování po krajině, kde došlo k zmíněným událostem, básník se dozvídá o celém příběhu, navštěvuje kostlivce, který zbyl z Vilémova těla, a žalně nad ním dumá – to vše spojeno s navracející se krásou přírody.
Prvomájový motiv se nyní pojí s mrtvolou (ib.):

„Byl opět večer – první máj – / večerní máj – byl lásky čas; / hrdliččin zval ku lásce hlas, / kde bojový zaváněl háj… / A kolem lebky pozdní zář / se vložila, co věnec růží; / kostlivou, bílou barví tvář / i s pod bradou svislou jí kůží. / Vítr si dutou lebkou, / jak by se mrtvý zhloubi smál. / Sem tam polétal dlouhý vlas, / jejž bílé lebce nechal čas, / a rosné kapky zpod se rděly, / jako by lebce zraky duté, / večerní krásou máje hnuté, / se v žaluplných slzách skvěly.“

Tyto jedinečné verše, jistě jedny z nejlepších v celých dějinách české poezie, jsou svědectvím o neustálém obnovování Máchova niterného rozporu, ba dalo by se říci, že se v nich sám natahuje na skřipec svého nemožného, laciného snu. Vší silou zde do něj vtahuje i toho, kdo měl být jeho otřásajícím popřením – Viléma. Hluboký prožitek, který za verši stojí, je způsoben intenzivní imaginací, která se zdá popírat marnou vrženost a probouzí mrtvého do života krásy.

Jenže jde arci jen o chvilkový přelud, nikoli o vypracovanou, dozrálou vizi, již vytvořili třeba Goethe, Puškin, Byron či Proust. Proto Máj končí návratem marnosti, součástí je tu jaksi nově i básníkova zklamaná láska (ib.):

„Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“ Dost možná jde o variaci základního rozporu mezi snem, láska, která je bez konce, a poznáním, že konec, porušenost je vlastní všemu. Celou skladbu pak uzavírá konečná podoba refrénu (ib.): „Je pozdní večer – první máj – / večerní máj – je lásky čas; / hrdliččin zve ku lásce hlas: / „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!““

Tak se Karel Hynek hlásí k jednotnému údělu všech lidí, který s tak trýznivou naléhavostí v sobě objevil, k údělu smrti, marnosti, absurdity.

Co říci o Máji na závěr?
Jeho hlavní hodnotou je, domnívám se, otevření všelidské otázky, již můžeme vystopovat už v Eposu o Gilgamešovi a která se táhne celými dějinami lidské kultury: jaký je smysl života, porušeného, smrtelného, absurdního života (ano, absurdní život může mít smysl – jednou z nejpozoruhodnějších odpovědí tohoto typu je křesťanství).

Je to jistě skladba nezralá (myšlenkou i jejím zpracováním), bezvýchodná, nicméně vyrovnat se s jejím intenzivním poselstvím nebude lze nikdy beze zbytku. Mácha, který se autentickými, trýznivými otázkami, jež si kladl v pokojíčku svého srdce, v centru vlastní existenciality, tak zřetelně vymrštil do výsostných prostor geniality, nám dává zároveň otázku, kam jsme upřeni my: zda ven, nebo do nitra.

Ilustrace: Jan Zrzavý
Máchův Máj vyšel poprvé v roce 1836. Dnes existuje víc než 300 vydání s významnými ilustrátory

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Karel Hynek Mácha, Máj. Rozbor nejdiskutovanější české básně first appeared on Čítárny.

Malíř Jan Zrzavý a skladatel Bohuslav Martinů. Příběh dvou velikánů české kultury. Publikace zachycuje jejich příběh na základě dokumentů, korespondence a vzpomínek příběh podivuhodného přátelství dvou velkých českých umělců od příchodu do Paříže, nedobrovolného rozchodu ve Francii na počátku 2. světové války až do konce jejich života.
Kniha je cenným biografickým příspěvkem, který objasňuje nejen dobu a myšlení té doby, ale poukazuje ve velké míře na jejich lidské stránky.

Foto: foto: © CBM Polička

Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů, přátelé z Vysočiny / Lucie Jirglová / Občanské sdružení v Okrouhlici, 2012

Jan Zrzavý / Hornatá krajina / 1912

Ukázky z knihy:

„Velikost umělcova podmíněna je jeho velikostí lidskou.“
Jan Zrzavý

Setkali se až v meziválečné Paříži, která přitahovala malíře, spisovatele i hudebníky z celého světa. Martinů brzy po svém příjezdu v roce 1923 začal domů posílat články o pařížském hudebním dění. Také Jan Zrzavý je autorem mnoha statí, které vycházely v různých pražských výtvarných časopisech. Oba měli literární talent a dar výstižného formulování svých myšlenek. Podle vyprávění Zrzavého se poprvé setkali v proslulé kavárně U Dvou magotů: „Martinů mne jednou oslovil v kavárně Deux Magots. Měl rýmu, bylo mu zima a byl špatně oblečen. Bavili jsme se o všem možném, pak jsme šli pěšky domů, bydleli jsme oba poblíž sebe, u Place Blanche v Batignolles. Často jsme pak chodili do Café Rotonde a zůstávali hodně dlouho. Metro už bylo mimo provoz, a tak jsme šli pěšky od Rotondy až na Avenue Clichy, celou Paříží, což bylo velmi krásné.“

Nemáme toho tolik jako ostatní, ale dost k tomu, abychom byli šťastni

K nerozlučné dvojici se brzy přidala skladatelova manželka Charlotte, která si se Zrzavým obzvlášť rozuměla. V době, kdy novomanželé bydleli v rue Mandar, k nim Zrzavý každý týden chodil na oběd. Mohli mu tak alespoň částečně vynahradit dojemnou péči, kterou věnoval věčně hladovému a nachlazenému skladateli těsně po příchodu do Paříže:
„Dokud bydlel v Batignolles, chodil často odpoledne ke mně, já jsem si přece trochu topil, a vařili jsme čaj, a bylo-li k večeru, doběhl jsem do nedalekého řeznictví pro játra, která jsem rychle upravil s cibulí na lihovém vařiči – a to jsme hodovali.“

Mezi početnou skupinou českých krajanů v Paříži našli mnoho společných přátel, s nimiž se navzájem podporovali a strávili spolu spoustu nezapomenutelných chvil. „Nemáme toho tolik jako ostatní, ale dost k tomu, abychom byli šťastni,“ říkával Martinů. A často si také užili hodně legrace, zejména na maškarních večírcích u Zrzavého. K okruhu jejich společníků patřili malíři Vojtěch Michal, Alén Diviš, Josef Šíma a Věra Jičínská. V jednom ze svých dopisů vylíčila atmosféru českých Vánoc u Zrzavého v rue Pouchet: „Vzpomínám na ty nezapomenutelně milé štědré večery ve Vašem ateliéru na Montmartru. Uprostřed toho polyglotního francouzského velkoměsta malé, útulné zákoutí se slováckými vyšívanými plenami…Všem nám bylo tak bezstarostně volně jako dětem.“ A sám hostitel k tomu později přitakal „Bylo to moc hezké a rád na to vzpomínám, protože jsme se měli všichni rádi, nic jsme si nezáviděli, hezky jsme se snášeli.“

The post Malíř Jan Zrzavý a hudebník Bohuslav Martinů, přátelé z Vysočiny v Paříži first appeared on Čítárny.