Jednoduchý příběh Růže pro Algernon, který klade mnoho otázek, jenž se dodnes vymykají vědě a to i přes to, že původní povídka byla napsána v roce 1959. Mimořádný čtenářský úspěch povídky dovedl Daniela Keyese k přepracování na novelu. Ta byla později vcelku slušně zfilmována a existují i divadelní zpracování.

V příběhu mentálně retardovaného Charliho jde o jeho mozek a způsob jakým vnímá tento svět. Charlie je podrobený lékařskému experimentu, při kterém došlo k nějakému zásahu do mozkové tkáně a Charlie se stal géniem.
Postupně si ale uvědomuje, že s narůstajícm pamětí a mimořádnou schopností hledat souvislosti se mění i jeho lidský postoj k světu. Vlastním studiem nakonec pochopí, co se skutečně děje a co ho v blízké budoucnosti čeká.

Mimomořádný příběh s možná překvapivým závěrem nastoluje mnoho otázek o fungování našeho mozku a vnímání světa našimi smysly.
Zároveň klade otázky o vědeckosti různých experimentů. Po více jak 50 letech od vzniku povídky je dnes už zřejmé, že vnímání reality je omezeno nejen našimi smysly a našimi zkušenostmi, ale zcela zásadně různým zpracovním informací v různých částech našem mozku.
Tvrdit proto, že vědecké je jenom to, co jsme schopni změřit, vědecky ověřit a pochopit je vlastně svým způsobem přelud. Například na snímcích z vesmíru je zřejmé, že zatímco na půlce zeměkoule je den, na druhé půlce a nad naší atmosférou je jen tma. Jinými slovy svět naším smyslů neviditelný. To co svítí je jen naše atmosféra, kterou pronikají paprsky slunce. Běžná věc, že si neuvědomujeme, jaký je to přelud.

I historie věděckých objevů nás učí, že náš pohled na existenci světa se velmi rychle mění a nic není neměnné. Co před několika sty lety bylo kacířské a za co se upalovalo je dnes obecně příjímáno jako fakt. Ukázka z knihy jasně říká jaké je ve své většině lidské uvažování:

Dnes, jsem se naučil, tohle je čárka (,) tečka, s vocasem, slečna Kinianová, říká že je to důležitý, protože, je to nutný, pro psaní, dobře, řekla že někdo, by mohl přijít, o moc peněz, když čárka, není, na správným místě, já žádný, peníze, nemám a nevím, jak čárka, zabrání, abyste, o ně nepřišli. Ale ona říká, všichni, píšou čárky, tak já, budu taky.

Důvod, proč si nekladame často velmi důležité otázky, je v tom, že nejsme schopni ani ochorni vidět jejich důležitost. Například Charlie v knize říká:

Dočet jsem Robinsona Crusoe. Chci se dovědět víc, co se sním stalo, ale slečna Kinianová říká, že to je všecko. Proč?

Kniha Daniela Keyese Růže pro Algernon (Flowers for Algernon, Harcourt, Brace & World, 1959) vyšla několikrát česky.
Bylo natočeno víc filmů. Např. Flowers For Algernon “Charly” (1968), ale asi nejlepší jsou: Flower for Algernon (2000) a francouzské verze z roku 2006 a 2013 Des Fleurs pour Algernon.
Divadelní představení Růže pro Algernon se dodnes hraje například v pražském Divadle v Celetné.

Další zajímavé knihy mimořádném fungování mozku:
O.Sack: Barvoslepý malíř, Krajina jeho snů, Poslední hippies etc.
H.G.Wells: povídka Zem slepců
Ramachandran: Mozek a jeho tajemství

Ukázka z knihy:

Doktor Strauss řiká abich psal co myslím a každou věc co se stane odteďka. Nevím proč ale říká že je to důležitý tak že budou vidět jestli mně mužou užít. Snad mužou. Slečna Kinianová říká že snad mě udělaj chitrý. Chci být chitrý menuju se Charlie Gordon. Sem 37 let starý a před 2 tejdny sem mněl narozeniny. Nemam co psát tak toho teď nechám.

Necítím se inteligentní. Je tolik věcí, kterým nerozumím.« Vzala si cigaretu a já jí připálil. »Musíš být maličko trpělivý. Ve dnech a týdnech dokážeš to, co jiným lidem trvá půl života. To je na tom tak úžasné. Jsi jako obrovská houba, která do sebe všechno vstřebává.
Fakta, čísla, všeobecné znalosti. A brzy je také začneš dávat do souvislostí. Poznáš,jak jsou jednotlivé předměty studia navzájem propojené. Je mnoho stupňů, Charlie. Jsou jako příčky na obrovském žebříku a vedou tě stále výš a výš, abys poznal víc a víc ze světa kolem sebe. Já z toho všeho poznám jen malý kousek a o moc výš, než jsem teď, už ani nevystoupím, ale ty Charlie, šplhej. Každá příčka ti otevře svět, o jehož existenci jsi neměl ani tušení.

Slečna Kinianová mě učí psát líp. Říká podívej se na to slovo a zavři oči a říkej to pořád a pořád až si to zapamatuješ. Mám moc starostí s psaním i a y protože říkám vipadat a píšu vypadat a říkám chitrý ale píšu chytrý. Tak jsem to psal špatně než jsem začal být chytřejčí.

Znám interpunkci a píšu skoro bez chyb. Rád si hledám těžká slova ve slovníku a zkouším si je zapamatovat. Taky hodně čtu a slečna Kinianová říká, že čtu rychle. Někdy dokonce tomu co čtu, rozumím a pamatuju si to. Někdy zavřu oči a myslím na nějakou stránku a vidím ji před sebou jako ve skutečnosti.

Nevím jistě co to IQ je. Doktor Nemur řekl, že je to něco, podle čeho se určuje, jak jste inteligentní. Jako váhy v krámě. Doktor Strauss se s ním však hrozně pohádal a říkal, že IQ vůbec inteligenci neměří. Řekl, že IQ pouze ukazuje, jak velkou inteligenci byste mohli mít. Zrovna tak jako čísla na mírce. A tu mírku je podle doktora Strausse třeba naplnit.

Pak jsem se na to zeptal Burta, který mi dává testy a pracuje s Algernon. Burt řekl, že se oba doktoři mýlí (ale musel jsem slíbit, že to nikomu neřeknu). Burt tvrdí, že IQ se měří podle mnoha různých věcí, včetně toho, čemu jste se již naučili a že to stejně není k ničemu.
Tak pořád ještě nevím, co to je IQ, kromě toho, že to moje bude brzy přes 200. Nic jsem neřekl, ale nechápu, že když oni nevědí, co to je, nebo kde to je, jak je možné, že mohou vědět, kolik toho máte.

Strnule se dívala na zem a vypadala, jako by chtěla odejít. Aniž se na mne podívala, řekla:
»Kdyby Eva neposlouchala hada a nejedla ovoce ze stromu, nikdo z nás by nebyl starý a nemocný a nikdo by nezemřel.«
Opět mám ten pocit, jako by mé nitro bylo spalováno studem. Tahle inteligence postavila zeď mezi mne a lidi, které jsem znal a miloval. Předtím se mi smáli a pohrdali mnou pro mou ignoraci a tupost, teď mě nenávidějí pro mé znalosti a vědomosti. Co, proboha, ode mne chtějí?
Vyštvali mě z továrny. Ještě nikdy jsem se necítil tak osamělý…

Vzpomínám si, jak jste mi jednou říkal, že neúspěch experimentu či vyvrácení teorie jsou pro další vývoj výzkumu stejně důležité jako úspěch. Dnes vím, že je to pravda.

Výsledkem operace, kterou jsme oba podstoupili, bylo zintenzivnění a urychlení všech mentálních procesů. Nepředvídaný vývoj, který jsem si dovolil nazvat Algernon – Gordonův efekt, je tudíž logický. Hypotéza, která je tímto dokázána, může být vyjádřena následující definicí: Uměle zvýšená inteligence deterioruje v časové jednotce, která je přímo úměrná zvýšení. Tuším, že tohle je sám o sobě významný objev.

Deteriorace pokračuje. Stávám se roztržitým. Algernon před dvěma dny zemřela. Pitva prokázala, že má předpověď byla správná. Její mozek ztratil na váze a bylo na něm možno pozorovat všeobecné vyhlazení mozkových záhybů.
Předpokládám, že totéž se brzo začne dít se mnou. Teď když už je to jisté, nechci, aby se to stalo.
Dal jsem Algernonino tělo do krabičky od sýru a pochoval jsem ji na zadním dvorku. Plakal jsem.

Včera v noci jsem si nemohl vzpomenout, kde bydlím. Domů mě vedl strážník. Měl jsem zvláštní pocit, že tohle se mi už jednou přihodilo. Kdysi dávno. Stále si říkám, že jsem jediný člověk na světě, který může popsat to, co se se mnou děje.

Je to dobrej pocit vědět věci a bejt chitrý. Dybych teď byl chitrí hned bych si sednul a znovu to přečet. Stejně si mislím že sem první hloupí člověk na svjetě co udělal něco pro vědu. Pamatuju se že sem něco takovýho udělal ale nepamatuju se co. Tak mislím že sem to udělal pro všechny hloupí lidi jako já.

The post Růže pro Algernon. Keyesyho světová novela o fungování našeho mozku first appeared on Čítárny.

Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata. Byla to jasná mravouka starých Helénů, která zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými slovy: “Odstraňte bolest!” A právě v době Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A od té doby přestávalo také trýznění otroků.

Časem ovšem pro velké převraty, kterými stíhán byl dějinný vývoj Peloponésu, zapomnělo se na Aristofanovo heslo, a sloučením římské kultury s řeckou vnikly do Řecka prvky ukrutnosti, kterými vyznamenávaly se starořímské arény. A stejně jako ve starém Římě, tak i zde konány štvanice na zvěř, oblíbené zápasy mezi býky, medvědy a lvy. Lid žádal si viděti krev. A tak vidíme, že postupně přenášeno bylo ono trýznění i na lidi. Zajisté že byla to nejpříhodnější doba, aby tisíce lidí podstupovalo před zraky svých spoluobčanů v arénách dobře promyšlené způsoby smrti. Zajisté že právě to stalo se obvyklým, když na zvrácenost vášní nedostačily již bolestné zápasy umírajících zvířat.

Jaký to rozdíl před dobou Aristofana, který svým citlivým zrakem sledoval dole u ústí Nilu, jak Egypťané činí zvířata sobě blízkými. Pravda, že to byl jakýsi druh kultu, fetišismu, pověry a podobně, který Egypťany nutil vzdávat božskou úctu kočkám, ibisům, býkům a jiným zvířatům. Přece však původ toho ležel jistě v mírumilovné povaze starých Koptů, kteří byli národem rolnickým a dovedli zvířata ocenit jako své pomocníky. Čím dále na východ, tím více bije nám nápadně do očí mírné zacházení se zvířaty v těch dobách, kdy kultury národů nebyly ještě ujasněny a vytříbeny.

Mírné zacházení se zvířaty vidíme na příklad u starých Indů: Když filosofové hlásali, že pravou ctností člověka jest nikomu neubližovati, tu ve všech těch případech vidíme, že u dotyčných národů neprojevovalo se tolik zhovadilosti jako ve starém Římě před pádem hrdé říše. Každý tedy jistě chápe onu souvislost mezi trýzněním lidí a trýzněním zvířat. Slavný psychiatr a kriminalista Lombroso dokazuje, že mezi osmdesáti zločinci přes padesát jich bylo v mládí dokázanými trýzniteli a mučiteli zvířat.
Lombroso taktéž mluví o oněch ukrutných scénách z cirků a arén římských před úpadkem říše a praví, že již sám dějinný vývoj lidské kultury markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest patologickým zjevem, který později vyvinuje se, ať u jednotlivců, či celých národů, ve zločinnost. Profesor Lombroso pak viděl sám kolem sebe ony truchlivé scény, které každý cestovatel po Itálii sleduje s odporem. Sedlák z Campagny, který dovede ubičovat a ukopat svého mezka, vrazí vám také klidně při sebemenší hádce svou dýku do těla.

S podobným zjevem setkáváme se ve všech jižních zemích románských, až konečně vyvrcholuje to ve Španělsku, v zemi býčích zápasů a v zemi, která vykazuje největší procento zákeřných vražd. Podobné poměry panují v jižní Francii. Čím dále na sever, tím ubývá zločinců a trýznitelů zvířat. Ovšem jest si přáti, aby úplně zmizely podobné zjevy z denního života. Obecné školy mají být i v tomto ohledu prvním průkopníkem myšlenky, že kdo dovede trýznit zvířata, že stejně může se zachovat vůči člověku. V této výchově děje se však pravý opak.

V obecných, měšťanských i nižších středních školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek hmyzu, aniž ve většině případů bylo by poukazováno na ono trápení ubohých brouků a motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze. Od hmyzu přechází se pak k menším zvířatům a mládež dělá si, nikým nevyzvána, pravou sbírku zkomolených myší, žab a ptáků. Po sklizni viděti lze na polích v okolí Prahy sta hochů, kteří vymýšlejí si všemožné zábavy s chycenými myškami. Točí jimi, uvázanými za ocásek na niti, po celou dobu, dokavad osudný los na jinou nepadne. Nechci ani mluviti o anatomických pokusech, ať s myškami, či se žabami; vše to budí jistě v každém myslícím člověku odpor.

A což ona pouliční shromáždění obecenstva, které s různě smíšenými pocity dívá se, jak vozkové mlátí obráceným bičem přes hlavu vychrtlé koně, nemohoucí vytáhnouti přetížený vůz. Jistě že všichni ti, kteří byli potrestáni pro týrání zvířat, i v mládí trápili a mučili zvířata nižšího druhu.

I na venkově setkáváme se s lidmi, kteří nemají pochopení ani pro své věrné pomocníky při práci, a právě venkov mohl by v tomto ohledu vykonati velice mnoho. Venkovští lidé přece velmi dobře vědí, jak důležitými jsou pro ně skot, koně, psi a podobně a jak bez těchto činitelů nemohli by mnohdy ani existovat, a tu v zájmu jich vlastním i v zájmu celé morálky bylo by žádoucno, aby venkovští rodiče již od mládí vštěpovali svým dětem lásku ke zvířatům.

Někdo snad namítne, že v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou inteligencí.
Co ale máme říci o těch, kteří s pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě horší než tento, poněvadž činí tak s plným požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport, kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu hněvu.

Nějaké protesty nepomohou, pokud do lidské duše nevnikne opět ono jemné a prastaré cítění národů východních ze starých tisíciletí. A to vítězné heslo nad surovostí zazáří slovy Aristofana:
“Odstraňte bolest!”

Svět zvířat – 15. 10. 1910

The post Jaroslav Hašek připomíná Aristofanovo: Odstraňte bolest! first appeared on Čítárny.

Ve starověku, tak vypravuje se v řeckém bájesloví, žil netvor, půl člověka – půl býka, který ničil ve své zuřivosti vše, co žilo. Tomuto netvoru obětovalo vždy město Athény ročně sedm panen a sedm jinochů, aby si ho usmířilo. Tak se stala tato postava Minotaurova symbolem ukrutnosti. Minotaurus našel však dle pověsti svého Thesea, byl zničen, zahuben, ale Minotaurus jako symbol násilí žije doposud mezi námi svůj hnusný život. Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923)

Půl člověka – půl zvířete, toť pravý obraz brutálního trýznitele zvířat. Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti. Řekl etik Harald Höffding: „Soucit se zvířaty má nejen ten účel, že jest přípravnou školou pro povzbuzování soucitu k lidem, ale má bezprostřední cenu tím, že zabraňuje, aby jistá část bolesti nevnikla do světa.“

Odstranění bolesti jest tedy nejkrásnějším úkolem lidského života. Ve skutečnosti však vyžadují si továrny, doly, železnice a lodi tisíce obětí ročně. Tisíce lidí hyne ve válkách, tisíce sténajících zmrzačených lidí leží na bojištích.

Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé Commody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedenácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Byla by to odporná kapitola, vypisovat, jak posledně zmíněný car Ivan Hrozný bavil se v útlém mládí mučením zvířat, která nechal pozvolna umírat v nejkrutějších bolestech, což mu působilo rozkoš. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav. Každé století má svého Minotaura a zajímavo je, že vždy tito ukrutníci svou zločinnou dráhu nastoupili trýzněním zvířat.

V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká vývozní firma žabích stehýnek, náležející jistému Legranovi. Tam přicházejí do obchodních místností lidé, kteří se zájmem dívají se na úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů. V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele tohoto hnusného obchodu, François Legran, který od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně svými zhovadilostmi v Africe jako seržant belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.

Mnoho se jistě nedbá toho, jak velký psychologický vliv má trýznění zvířat na duševní stav člověka a jak tím vzněcují se zvířecí pudy při dané příležitosti.

Při výchově dětí velmi se zapomíná na tuto okolnost.
Necháváme svěřené dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry, mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy. Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: „Jdi, Františku, a utop je v potoce!“ František radostně běží. Řekneme mu jindy, když pes nechce ho poslouchat, poněvadž mu malý František nedá pokoj: „Musíš mu hodně nabít,“ a František ochotně bije psa. Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do sítí, jak chytají ptáky, vybírají hnízda, chytají žáby a provádějí s nimi odporné kousky (vzít žábu na paškál), jak trhají ještěrkám ocasy. Ano! Staří se smějí, když na ocas kočky nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo uváže na tlapky skořápky ořechů. Jsou rodiče, kteří dovolí dětem, aby chytaly krtky, zabíjely ježky.
Rozhodně musí též dítě rozumět chytání ryb na udici, musí umět podřezávat holoubata, slepice a husy. Matka se štítí zabít drůbež, statečný hoch milerád zastoupí matinku. Pak se zálibou dívá se na zabíjení vepře o vepřových hodech. V jeho dětské duši tkví přání jen alespoň jednou moci také zapíchnout vepře. Pojem síly v něm roste. Dítě sesuroví, stane se rváčem. Jest pravda, že z tak vychovaných dětí nemusí se právě státi vrahové, ale jisto je, že mohou se u nich probudit krvežíznivé choutky. Dějiny kriminalistiky mluví jistě o četných podobných případech, kdy trapiči a trýznitelé zvířat v útlém věku vynikli později smutně jako vrahové. Většina ovšem z těchto trýznitelů zvířat zůstane jen na onom prvotním stupni brutality, že totiž neznají žádného slitování se zvířaty.

Osud zvířat jest vskutku hrozný. Vzpomeňme si jen na miliony much, kterým jsou utrhána křídla a nohy chlapci a děvčaty v dobách vývinu dětské duše.
Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým utrhají nohy, aby se pokochali pohledem na sebou cukající údy. Věnujme též vzpomínku mukám motýlů zaživa napíchaných na špendlíky. Což miliony červů a dešťovek, které do roka jsou umučeny na udici. Vzpomeňme si jen na ryby, které zbavují ruce kuchařek jich šupin zaživa, na úhoře, z něhož dobromyslné hospodyně zaživa stahují kůži. Vzpomeňme si na raky, kterým zaživa vytahují „střívko“ a pomalu živé vaří pěkně do červena. Což k smrti uštvaná zvěř v lese, holubi střílení pro zábavu! Člověk, labužník, dopravuje ústřice na onen svět tím, že je zaživa polyká.

A což nekonečná muka našich tahounů, koní a tažného skotu, tažných psů! Vzpomeňme si jen na ubohé ptáky, kterým vypalují oči, aby docílili tesklivých tónů v jich zpěvu. Jakmile zvíře dostalo se pod moc člověka, trpí nesmírnými mukami.

Většina lidí necítí žádných povinností vůči zvířatům. Tak se zdá, že člověk ve své podstatě jest bytostí doopravdy zlou. Vliv dnešní společnosti na mladý dorost jest prapodivný. Společnost užívá krásných slov a nadšených rad, podává však špatný příklad sama o sobě. Káže lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita nevymizela.

Národové, jako Číňané, kteří se svou kulturou zůstali tisíce let pozadu, a divocí národové, ti vůči zvířatům chovají se lépe než my, lidé vyspělé kultury.
Barbaři nepořádají zápasů s býky jako Španělové. Tento rozdíl mezi divochy a národy kulturními nezměnil se ani po tisíciletích.

Když vzdělanost dosáhla ve starém Římě vrcholu, holdovali Římané zápasům gladiátorů s dravými šelmami v římské aréně a přezdívali barbary Galy, kteří sice neměli své Ovidie a Vergily, zato však netrýznili zvířat, jako to činili vzdělaní Římané.

A což triumf vzdělanosti, jak nazval ironicky dr. Peabody vivisekci. Jistě by vzbudilo úděs vyličování onoho hrozného trýznění živých tvorů, pomalu rozřezávaných za úplného vědomí.

Což doopravdy dříme v lidské duši touha po způsobování bolestí?
Což nenadejde nikdy změna a budou muset zvířata stále trpět a duše lidská se nezušlechtí?

Svět zvířat – 1. 6. 1910

The post Utrpení zvířat aneb co Jaroslav Hašek věděl už před sto lety first appeared on Čítárny.

Snem a bájí od jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedavě zbarvené, mohutné velekočce, které místní usedlíci prostě říkají… buď POŽÍRAČ LIDÍ nebo stroze MNGVA (respektive MGVA), přičemž výraz prý pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Ano, ano, možná jsou zprávy jako tak často nadsazené a přehnané, nicméně pralesní podivnosti MGVĚ se připisuje i vylekání celé čety tanzanské armády. Není to jen fáma.
Vojáci byli prý dokonce napadeni rovnou dvěma bestiemi. Jeden muž zůstal těžce raněn, další jako by se vypařil – odvlečen v neznámo. Do pralesa. Což rozhodně není k smíchu, pokud se to celé skutečně tak semlelo…
Jiná, částečně snědená oběť svírala údajně v pěsti chuchvalec šedé srsti a víc lékařů britské národnosti prokazatelně ošetřilo potrhané oběti – a slovo či jméno MGVA přitom nešťastníci přepouštěli přes práh rtů.

Že by jen blouznivě, horečně snili? Hrůzou snad uprostřed Afriky zveličili, co zažili? Kdo ví. A jisté je i to, že to byla japonská firma Canon, která šero stromů u jezera rozčeřila svého času tím, že přízrak zkoušela cíleně vyfotit, aby tím propagovala svůj v letech osmdesátých nový přístroj, konkrétně model T 90.
Marně. Tým splakal nad výdělkem a snímek MGVY dál neexistuje, anebo je nezřetelný. Údajně ho (přece) pořídil Mitsuaki Iwago, z informace však trčí jako sláma reklamní pozadí. Nic ve zlém, chtěli vyzdvihnout kvality a um svého fotoaparátu.

Ale ke skutečnějšímu. Český cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937), který zemřel zhruba před rokem (5. května 2021), připomíná ve své skvělé knize Legendární příšery a skutečná zvířata (vydané v dubnu 1993) i teorii, že MGVA vůbec není kočka, ale primitivnější zástupce pravěkého řádu Hyaenodonta.
Ten měl šavlozubé formy a spadá sem taky devět set kilo vážící zástupce rodu Megistotherium, jehož ostatky vybavené dlouhými špičáky v tlamě se našly především v Libyi.
„Je pravděpodobné,“ uvádí ing. Mareš, že také lovil mastondonty. Problém však je v tom, že už před pěti miliony let.
„Šavlozubý tygr“ se ostatně dnes jaksi souhrnně říká všem dávným představitelům vícera vědci přesně odlišených rodů, přičemž ještě Afrika dvacátého století mohla v pralesích skrývat „potvory“ s šavlovitě zahnutými špičáky. Říkali jim horský tygr a ve Středoafrické republice VASSOKO či GASSINGRÁM. Z Čadu je pak jméno HADŽEL – a dle pověsti loví dokonce slony.
Podobné zvíře zřejmě existovalo a v lopatkách muselo být o dost vyšší než lev. Hřbet poté výrazně klesal a na rozdíl od „šedého démona“ MGVY měl tvor matné skvrny. Byly na hnědém až zarudlém podkladě, přičemž není jasné, nakolik se jednalo o barvu kůže a nakolik barvu srsti.

Zatímco v dřívějších časech se zdá existence VASSOKA jistou, dnes asi vymizel. Ale dokud žil, kořist zabíjel velmi brutálně. Podle všeho tak, že ji „vstoje“ páral už zmiňovanými zahnutými tesáky (se zoubkovaným okrajem). Pravděpodobně by to však nesvedlo zvíře osamělé, a tak oblud obvykle útočilo víc; dělají to tak rovněž lvi.

Onen výrazně se propadající hřbet odpovídá ovšem podle Jaroslava Mareše spíš druhu Homotherium sainzelli – z konce doby ledové. Což byl čas, kdy mohl děsit už i lidi; a kdož ví, zda ne tak mocně, že pověsti dodnes nepomřely.

O MGVĚ v současnosti píše i cestovatel a kryptozoolog Vojtěch Sláma, autor řady knih.
Chystá i novou, jejíž pracovní titul zní Lexikon příšer. Jeho starší přítel Jaroslav Mareš se MGVOU obíral rovněž v publikaci Po záhadných stopách (listopad 1994) – a zdůrazňuje, že domorodci od jezera Tanganjika MGVOU vysvětlovali nepřítomnost lvů na vlastním území. A zcela jistě mylně se domnívali, že lvi nežijí ve volných savanách z toho důvodu, že jim to je vrozeno, ale proto, že tam byli z pralesa vytlačeni právě větší a strašlivější MGVOU…
Je to zřejmý nesmysl, i když… Něco tu bylo! I ptejme se:

Je MGVA (schopná prý odnést v tlamě krávu) pouze neznámý příslušník rodu Panthera? To by bylo jednou z možností a někdejší šelma Panthera fotilis byla nepochybně ještě o třetinu větší než sibiřský tygr.
Anebo jde v případě MGVY prostě o poddruh lva? To by zrovna neodpovídalo lvím zvyklostem a odporu lvů k houští! Z hlediska dlouhodobého vývoje ale mohl podobný lev skutečně ztratit v pralese hřívu (a ta ostatně není podmínkou ani u běžného lva), přičemž i zabarvení se mohlo kvůli bezpečí přizpůsobit šeru a stínům…
Anebo se dokonce jedná o poddruh tygra, lovce hustých džunglí? Před sto lety se v Číně rozhodně obávali legendárního Modrého tygra, o kterém pak sepsal misionář a lovec Caldwell stejnojmennou knihu. Nebyl to ani trochu tygřík z českého pohádkového filmu, ale napadal a požíral lidi. Nikdy se ho nepovedlo odlovit a jeho barva jistě nebyla přímo modrá, ale spíše šedomodrá, což asociuje šedou MGVU.

Ve starší literatuře se nejčastěji opakuje líčení nočního útoku MGVY na policistu, což je onen muž s chomáčem „dlouhých“ chlupů, které prý (vědci to zkoumali) nepocházely ze žádné známé kočkovité šelmy.

Někdejší předseda Mezinárodní kryptozoologické společnosti, belgický profesor Bernard Heuvelmans (1916-2001) byl o reálné existenci MGVY přesvědčen a dokonce bombasticky tvrdil, že je „větší než lev, strašnější než tygr, rychlejší než leopard a chytřejší než rys“. Onu historku se sežraným policistou zaznamenal u nás již doktor Ludvík Souček – v knize Velké otazníky (1967) – a cituje tu nejmenovaného britského lékaře:

„Jednou ke mně přinesli na nosítkách strašlivě rozsápaného stopaře. Na otázku, kdo ho tak zřídil, odpověděl – mgva. Bylo by samozřejmě snadné a prosté říci, že mgva neexistuje, ovšem já, který jsem cestoval dlouho po oblasti, kterou mgva sužovala a terorizovala, a pomáhal jsem lidem, které potrhala, to nemohu tvrdit.“

Skvělý spisovatel science fiction a záhadolog, sběratel otazníků Ludvík Souček pak silně dramaticky pokračuje:

„V nedávné době řádila mgva tak strašlivě, že byly pralesy dokonce pročesávány řetězem vojska, byly kladeny pasti, otrávené návnady – všechno marně.“

Když jsem to četl na počátku let sedmdesátých, udělalo to na mě v jeho podání mocný dojem, a později jsem o MGVĚ načrtl několik dobrodružných příběhů do šesti sešitů, které jsem s úspěchem půjčoval ještě spolužákům ze střední školy. Jako zázrakem se žádný neztratil a leží tu. Opakovaně jsem z nich předčítal nejprve synovi své mladší sestry, potom synovi vlastnímu. Ne že bych jim horlivě nečetl knihy lepších autorů, avšak co se týkalo mé rané tvorby, MGVY jako jediné obstály i při hlasité deklamaci. Přesto jsem nakonec druhé tři sešity zavrhl. Ty úvodní tři (Tichá smrt pralesa, Šedý démon, Netvoři džungle) jsem nechal přepsat Radmile Irrlacherové, spisovatelce v domácnosti, která má těžce postiženého syna. Aniž bych jí pak za přepis cokoli dal, začal jsem své dílko překopávat od píky. Výsledek jsem letos zveřejnil v nakladatelství Periskop, přičemž ta šílená koláž na obálce je rovněž má. Hrocha jsem odcizil ze staré britské obrázkové knížky Animals Everywhere, již mi v raném dětství sehnal táta.

A co si o svém dobrodružném románu myslím?
Nic moc. Je to nereálný naivismus a pokus o kouzlo, kterým na mě kdysi působili Emilio Salgari a Edgar Rice Burroughs. S ničím se moc nepárali, ale na druhou stranu ještě jejich knihy nebyly žádný Kopřiva či Kyša, a tedy jen umírněně brutální. Taková je i ta má. V čele všech výprav za MGVOU, které líčím, přitom vždy stojí skromný Samuel Rockefeller. Tuším sice, že příslušník rodu miliardářů toho jména nikdy neexistoval (určitě ne), ale jeho přítomnost aspoň vysvětluje, kde na to pídění se pořád brali jeho braši peníze. Krvavá to historie. Má i české hrdiny (třeba Jakuba Paška znám osobně z místního koupaliště) a věřím, že se zapíše do dějin fantasmagorií:-). Bez legrace.

Autor chabě ospravedlňuje své knihy v televizi:
https://www.facebook.com/1643766338/videos/4997202621533

The post V nitru Kamerunu, kde žije podivná šavlozubá Mngva, požírač lidí first appeared on Čítárny.