V květnu 2024 by se malíř Jiří Bouda (1934-2015) dožil devadesátky. Při té příležitosti je poctěn knihou, která přímo překypuje propracovanými, barevnými obrázky. Jsou to Toulkyi nejen železniční minulostí.
Napsal je Josef Schrötter a zdaleka nejde jen o příběhy nádraží a tunelů a parních/elektrických lokomotiv, nákladních/osobních vlaků. Ne. Jde taky o kreslené dějiny některých lanovek a podzemního světa metra (první bylo v Londýně) a trolejbusů a tramvají.
Jak víme, je Jiří Bouda syn Cyrila Boudy (1901-1984) a otec akademického malíře a grafika Martina Boudy; ale „měli to v rodině“ a už strýc Jaroslav (bratr Cyrila Boudy) nebo děd i babička, ti všichni profesionálně kreslili a malovali. Jiří se tak úplně tradici nevymykal, nicméně asi v šestnácti začal stavět (zhruba v poměru jedna ku dvaceti) železniční modely. Studoval pak i Vyšší školu uměleckého průmyslu a během stěhování depozitáře z Karlína na Letnou nadšeně třídil sbírky Národního technického muzea.
Po vysoké pracoval čtyři roky u dráhy a pak s ženou Janou (1931-2001) šest let restaurovali Langnweilův model Prahy. Pomáhal si kresbami a vedutami Vincenta Morstadta (1802-1875).
Bouda ilustroval a nakreslil více publikací, mezi jinými i Lokomotivy a jejich tajemství, O železničních vozech a - dodnes vyhledávaný - Svět na kolejích (1964) edice Oko.
Mezi roky 1970-1971 tvořil pro časopis Železničář seriály Dějiny modré armády a Dějiny návěstí a návěstidel a navázal (1983) Dějinami městské hromadné dopravy; autorem textové části trilogie je Ludvík Losos. - Už roku 1968 se Bouda stal předsedou skupiny dokumentující historii železnic a byl ve Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Tvořil poštovní známky, litografie, vystavoval v zahraničí a překrásně zilustroval Honsovy Horské dráhy světa (1985) a nověji trilogii železničních pohádek Roberta Drozdy (2012-2015).
Právě před deseti roky také vydal Poutnický deník - o své cestě na bicyklu do Santiaga de Compostela. Příteli Josefu Schröterovi (mj. autorovi publikace Železnicí kolem věta) doplnil první knihu obrázky už roku 2015, ale už předtím spolu připravili vícero krásných kalendářů (a Schröter vzpomíná): „V osmdesáti letech přede mnou vyslovil přání, že by měl rád hradlovou vložku.
Byla součástí tzv. hradlového stavědlového přístroje - geniálního zařízení, které je někdy ve stanicích dodnes; a tak jsem mu ji sehnal a měl velkou radost, stejně jako já.“
Co se (taky zmíněných) tramvají týče, i Bouda dokládá, že první byly parní. Dostal tak šanci namalovat i jednu vídeňskou (1876) - s lokomotivou Merryweather - a brněnskou - s lokomotivou Caroline (1889).
Bohumínem jezdila - ještě začátkem dvacátého století - parní tramvaj „Komarek“, ale existují tramvaje alternativní. V hornatém San Francisku vznikla „kabelová dráha“ a ve švýcarském Bernu tramvaj na stlačený vzduch. V Německu jezdila na svítiplyn (1896) a další dík benzolovému motoru (1914). Americký inženýr Connely vytvořil tramvaj na petrolej a pokusně motor poprvé užili v brooklynské nadzemní dráze (1890); ale vozy startovaly „jako pitomé“, ztěžka, byly hlučné a ani nemluvíme o extrémním množství výfukových plynů.
Osud tramvaje pak opsal (a možná i dál opisuje) vlnovku. Před sto lety nastal obrovský rozvoj, kterému autobusy nestačily, ale ony to dotáhly a po válce byly tramvajové koleje rušeny. V USA dokonce firma General Motors založila společnost National City Lines, která úspěšně skupovala provozovatele elektrik, aby všude nasazovala autobusy. Ale někdy kolem roku 1973 nastartovala ropná krize renesanci tramvají, anebo tedy aspoň v Evropě.
Elektrickou tramvaj prvně předvedl už Werner von Siemens (1880), a to na pařížské výstavě. První linku dokončil rok nato v Berlíně. František Křižík zprovoznil pražskou deset let nato při Jubilejní výstavě - a financoval i trať Karlín-Vysočany, která po svém dokončení (1896) fakticky rozjela budování celé pražské sítě elektrik.
Někoho možná překvapí, že pan Siemens zprvu experimentoval i s proudem (o síle 180 voltů) v kolejích.
V jedné koleji byl pól plus, v druhé pól minus. Rozchod (metr) měl stačit bezpečnosti. Anebo vy se umíte rozkročit i metr? Aniž se von Siemens bavil, utíkal od toho projektu včas a rychleji než elektřinou štípnutý zajíc. Bouda sice útěk nezachytil, ale jím kreslené vozy na obrázcích září. Rozmanitost to jaksi vyhrávala a jinak vypadala Hlaváčkova tramvaj Smíchov-Košíře (1896) a jinak tramvaj olomoucká. Do konce století jezdila elektrika taky v Ústí nebo okolo plzeňského Tylova divadla. Jiří Bouda zachytil i oba vozy dráhy v Mariánských Lázních (1902) a tramvaj opavskou, budějovickou, jihlavskou…
Ale vizuálním srdcem této knihy jsou železniční lokomotivy. Fascinují! A není to zdaleka jen umělec Jiří Bouda, koho u nás uhranuly tyto pádící stroje jménem Buštěhradka, Sobotka, Malý bejčej, Velký bejček, Torpédo, Hrboun, Všudybylka, Ušatá, Zelený Anton, Mikádo, Rosnička, Rudý ďábel, Šlechtična, Štokr, Albatros anebo Papoušek. Zvlášť Bouda zobrazuje lokomotivy zahraniční a nechybí ani jedna pro londýnské metro roku 1866; nebo sto let stará Pacific Coast Shay (1927). Ten člověk se našel ve své zálibě a mohl zemřít spokojen. Vydejme se spolu s ním na tuhle malebnou cestu dopravou.
Josef Schrötter: Toulky nejen železniční minulostí. Ilustroval Jiří Bouda. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress. Brno 2024. 240 stran.
