Hermína Franková, talentovaná spisovatelka, která první vymyslela kouzelnickou školu

Hermína Franková

frankova hermina saxana
Talentovaná, originální, nezdolná, taková je a vždycky byla dnešní jubilantka, spisovatelka Hermína Franková (*6.7.1928), a to jak ve své tvorbě, tak v životě.
Když tato původním povoláním farmaceutka vstoupila v 60. letech do dětské literatury svými pohádkovými texty (Panáček Švícko, 1964 a Plavčík a sardinky, 1965), bylo jasné, že její tvorba není variací na tehdy módní téma a žánr, ale že je osobitým přínosem české moderní autorské pohádce. Nezaměnitelná fantazie, originální jazyk a schopnost pracovat s nonsensem přivedly Hermínu Frankovou ke spolupráci s Milošem Macourkem, jednou z nejvýraznějších a nejoriginálnějších autorských osobností české literatury pro děti a mládež. Ze spisovatelky se stává i scenáristka, která ve filmových scénářích uplatňuje svou originální fantazii a naopak v další literární tvorbě obohacuje svůj dosavadní jazyk a literární výraz zkušenostmi z filmové práce.

V roce 1968 vydává Hermína Franková knížku Čarodějnička na koštěti, podle níž později napsala scénář filmu Dívka na koštěti i druhou verzi původní knížky. Dívka na koštěti je pravděpodobně nejpopulárnější knížkou ze všech, které Hermína Franková pro děti napsala. Se stejným zájmem ji čtou a ve filmové podobě sledují děti původních čtenářů a diváků. Jestlipak se děti dnešních fanoušků Harryho Pottera budou podobně bavit četbou svých rodičů?
Jako spoluautorka scénáře se Hermína Franková podílela i na seriálu Arabela, jehož kvalitu už také prověřil čas a další generace diváků – nejen dětských.

frankova knihy
Nonsens, smysl pro humor a schopnost sebeironie nejsou jen typickými prvky tvorby Hermíny Frankové, ale častokrát i nedílnou součástí jejího života.
Jako řadu dalších spisovatelů postihl i ji v době normalizace zákaz publikování. Ale tvorbu si tato křehká leč nezdolná dáma zakázat nedala. Z bibliografie vydávaných knih sice jméno Hermíny Frankové zmizelo, zato se objevili autoři noví (Vinař, Černíková), jejichž tvorba mohla někomu díla Hermíny Frankové v lecčems silně připomínat. Aby ne! Byla to ona. Pan Vinař a další nebyli plagiátoři, ale slušní lidé, kteří Hermíně Frankové půjčili své jméno – a vlastně i identitu, aby mohla publikovat.

Poněkud nonsensové okolnosti provázely i zcela realistickou prózu Kluk od vody, která se umístila jako vítěz původně anonymní soutěže nakladatelství Albatros. Když byla v závěru soutěže odtajněna jména autorů vítězných prací, nezbylo nic jiného, než dodržet vyhlášená pravidla soutěže a oceněné dílo vydat. Nebylo to sice obratem, ale přece jen.

Po roce 1989 mohly všechny knížky Hermíny Frankové zase vycházet pod jménem skutečné autorky.
Jenže dřívější „zájem“ mocných vystřídal nezájem knihkupců o díla českých autorů. Hermína Franková, tehdy již zase členka Obce spisovatelů a jejího Klubu autorů literatury pro děti a mládež, iniciovala vznik nové soutěže, která bude oceňovat a propagovat nejlepší české knihy pro děti a mládež. Ta soutěž dostala jméno Zlatá stuha.
Je nanejvýš spravedlivé, že Hermína Franková dostala toto ocenění za své celoživotní dílo pro děti a mládež.