Karpianův vzdušný zámek s Kryštofem

Pojďte společně s Kryštofem objevit svět, ve kterém můžete popustit uzdu své fantasii a stvořit, cokoliv se vám zamane! Vstupte do báječné země, kde místo sněhu padá šlehačka a místo vody teče limonáda. Ale také do světa, ve kterém se s příchodem Kryštofa začíná kdesi v podzimním lese rozpínat děsivý stín, láká nás ke své nové knize Ladislav Karpianus.

Kryštof, hlavní hrdina tvé knihy Kryštofův Vzdušný zámek (vydal Albatros 2010), je snílek nad snílky. Jak moc jsi mu podobný?
Poměrně dost, což ani nijak nezakrývám, vždyť neseme i společné příjmení – Karpianus. Stejně jako Kryštof, i já jsem ve svém dětství zažil šikanu na základní škole a obrovské hádky rodičů, které vedly k jejich rozvodu. Stejně jako on, i já jsem v dětství hodně snil. Nejdřív to byly obyčejné dětské hry. Na indiány, vojáky, zlatokopy. Pak jsem ale jednoho dne sáhl po Hobitovi a Pánovi prstenů. A od těchhle knížek už byl jen krůček k Dračímu doupěti, pomocí kterého jsme s kamarády unikali z reality skoro každý den. Kryštof to má mnohem jednodušší, našla si ho planeta, ve které může stvořit prakticky cokoliv. Já hledal tu svou několik let, než jsem pochopil, že pro mě je tou planetkou vlastně samotné psaní.

O čem jsi snil jako kluk?
Jéé, toho bylo... Snil jsem o tom, že jednou budu jako Old Shaterhand. Že se do mě zamiluje animovaná Popelka od Walta Disneye. Že budu mít ty nejlepší hokejové kartičky z celé třídy. S jedním kamarádem jsme dokonce roky vymýšleli hru, ve které jsme měli na starost celou protiteroristickou základnu. Počítali jsme imaginární peníze, malovali detailní plánky jednotlivých budov, dokonce i s rozvodem odpadu a elektřiny! Byli jsme tak důkladní, že jsme se dokázali i půl hodiny zaníceně hádat o tom, kolik může stát pozlacené madlo v luxusním výtahu a jestli ho koupit či nikoliv. Možná proto jsme to nikdy nedokončili.

A o čem sníš teď?
Většinu svých snů si snažím plnit. Nedávno jsem byl konečně na koncertu Radiohead. Před několika měsíci jsem si pořídil klavír, na který se učím. Jediné, co Kryštofovi zatím závidím, je výlet na Island. Ten stále plánuji. Teď sním ale hlavně o tom, aby se Kryštofův Vzdušný zámek prodával, aby se líbil.

Sníš často i ve dne? Jsi režisérem svých snů?
Ve dne sním prakticky neustále. Často mě moji blízcí přistihnou, jak civím někam do dáli. V té chvíli rozvíjím různé zápletky a zvažuju, jestli jsou pro knihu, scénář nebo divadelní hru nosné či nikoliv. Myslím si, že sny tu nejsou k režírování, to by byla hrozná škoda! Často toho o nás sny totiž hrozně prozradí a zavedou nás do zcela netušených míst.

Necháváš se tedy často inspirovat sny?
Ano, pokud si je ráno pamatuju. Jednu dobu jsem měl u postele dokonce diktafon a všechno, co se mi zdálo, si nahrával. Kryštofův Vzdušný zámek také vznikl ve snu. Probudil jsem se někdy ve tři ráno, ještě když jsem bydlel s kamarádem na privátě. Napsal jsem rychle poznámky, které popisovaly můj sen a snažil se usnout, ale další a další nápady se hrnuly a já blikal lampičkou ještě několik hodin. Když jsme se pak s kamarádem ráno vzbudili, abychom šli na Literární akademii, zeptal se mě: „Ty si přes večer vymyslel celej román, co?“ A já s radostí přikývl. Už tehdy jsem věděl, že je to úžasný námět, dokonce tak úžasný, že jsem celý rok otálel s jeho zpracováním. Bál jsem se, že na něj ještě nejsem připraven.

Kniha o klukovi Kryštofovi se částečně odehrává přímo v jeho snu. Nejdřív v něm není vůbec nic, je jako nepopsaný papír. Ale Kryštof má schopnost svůj sen neustále zdokonalovat a vybavovat ho novými a novými detaily. Má to čtenář chápat jako nějakou symboliku?
Nevím, jestli to chápat jako symboliku. Já většinou píšu tak, že potřebuju sdělit příběh nebo nějaký pocit, nějakou otázku. Často třeba začínám psát jen na základě nějakého genia loci, který mě osloví. Symbolika pak na mě skáče z textu zpětně, až když ho opravuji.
Co se ale týče Kryštofova tvoření, lze najít určitou paralelu i v našem životě. Také se rodíme nepopsaní, také máme své rádce v podobě rodičů a kamarádů, ale z největší části utváříme sebe sami a své okolí jenom my. Do různých věcí a pojmů vkládáme své vlastní významy, vytváříme v našem životě svá vlastní pravidla, podle kterých se snažíme řídit, i když to není vždycky zrovna lehké.

Jsi věřící?
Ne v tom běžném slova smyslu. Jednotlivá náboženství mě odrazují svou vymezeností. Vyhraněnost vede často k nesvobodě nebo k patologickým jevům. A svoboda a duševní zdraví je to, co je mi nejdražší, takže se kultivuju svým vlastním „náboženstvím“, které si slepuju ze všech ostatních a které kořením vlastními zkušenostmi. Ještě donedávna jsem například věřil hodně v sebe sama a ve svou vlastní vůli. Mé vlastní racio pro mě bylo tou nejvyšší hodnotou. Dnes jsem otevřenější i takovým věcem, které se rozumem vysvětlit nedají.

Nelze si ovšem nevšimnout jisté podobnosti s biblickým příběhem tvoření světa. Jak moc jsi byl inspirován Biblí?
Poměrně dost a to jsem Bibli ani nečetl, jen dílčí části a dost toho znám i ze školy. Aniž si to řada z nás připouští, žijeme na základech křesťanství, a i když se dnes v naší zemi jakákoliv náboženská příslušnost moc nenosí, odkazy ke křesťanství lze vysledovat i v těch nejvšednějších věcech a úkonech. Navíc, pokud je jedním z hlavních motivů knihy tvorba, nelze se vyhnout kosmogonickým mýtům, které můžeme najít už v antice, v Bibli, Eddě a dalších

Proč jsou Kryštofovými průvodci v jeho světě andělé?
To je dobrá otázka, já ve skutečnosti dlouho přemýšlel nad tím, jestli to mají být vážně andělé, jestli nebude lepší, když průvodce nazvu nějakým vlastním názvem. Bál jsem se toho, že by kniha plná andělů mohla vyznít trochu esotericky a to jsem nechtěl. V textu se ale začalo pomalu objevovat tolik aluzí na Bibli, že mi nakonec andělé jako zavedený archetyp strážce přišli tou nejvhodnější volbou.

Pro koho je vlastně kniha určena?
Myslím si, že kniha je jak pro děti tak pro dospělé. Děti zaujme imaginativní příběh, fantastický svět, ve kterém se dějí věci, které ještě nečetli ani neviděli. Troufám si tvrdit, že oproti tomu dospělé zase může zaujmout reálný svět Kryštofa, stejně jako skryté filosofické i intertextuální narážky.

A jak dlouho jsi na ní pracoval?
Čistého času nevím. Celkově ale práce na knize zabrala něco málo přes tři roky. Od první verze, přes přepisování až po konečné drobné úpravy. Tři roky je hrozně dlouhá doba, což nejspíš zapříčinilo i to, že jsem debutujícím autorem. Bylo pro mě neskutečně těžké za tu dobu knihu vytáhnout, oprášit a nechat jí stále stejné ornamentální pojetí. Dnes už totiž píšu mnohem úsečněji. Částečně mě k tomu vychovalo asi psaní divadelních her a televizních seriálů.

Můžeš nám říct něco o výtvarné podobě knihy?
Když mi knihu přijali do Albatrosu, byl jsem hodně zvědav, koho přizvou k tomu, aby knihu ilustroval. Shodou okolností jsem ale zavítal na minulém veletrhu Knihy do Slovenské sekce a z vitríny mě oslovila ilustrace Petra Pana od Petera Uchnára. Ihned jsem volal své redaktorce, Karolině Medkové a ta slíbila, že se ho pokusí zkontaktovat. Já ani v tu chvíli nedoufal, že by to mohlo vyjít, Peter Uchnár je mezi ilustrátory veličina, která se se mnou nedá vůbec poměřovat. Navíc není běžné, aby si autor zasahoval do grafické stránky knihy. Peterovi se ale kniha líbila natolik, že pro ni dokonce namaloval ještě více ilustrací, než po něm Albatros žádal. Velice si ho za to vážím a jsem mu vděčný.

Kniha není jen o snění se založenýma rukama. Kryštofův svět má svá pravidla, která neumí změnit ani on sám. Nic nelze vzít zpět. Myslíš, že princip, kdy člověk, který chce něco vytvořit, musí nejdřív pilně studovat, bude pro mladé čtenáře inspirativní? Může se Kryštof se svou tvůrčí hravostí, od které ho neodradí ani perná práce, stát pro dnešní děti vzorem?
Kéž by! Dnešní svět bohužel nefunguje vždy tak, že jen ti, co pořádně pracují a pilně studují, z toho mají užitek. Občas se stačí jen dobře narodit nebo mít dobré kontakty. To jsou ale naštěstí zatím výjimky, a kdyby každý spoléhal jen na to, nikam bychom se nedostali. I já ve své práci mám takové železné pravidlo, že pro danou knihu, scénář nebo divadelní hru udělám maximum, vydám ze sebe všechno a to takovým způsobem, že když jsem u konce, nechci dané dílo alespoň několik týdnů ani vidět. Když se ale daná věc dostane až k cílovému čtenáři nebo divákovi, vím, že jsem pro to udělal vše. Případná kritika mě pak tolik nerozhází.

Kam kráčí Kryštof?
Kryštof teď kráčí na pulty knihkupectví, za svými čtenáři a soudci, kteří rozhodnou, jestli je pro ně zajímavý, jestli se s ním ztotožňují a jestli s ním chtějí sdílet své pocity. Pokud by se kniha líbila, plánuji druhý díl s názvem Sestup Kryštofův, který už nebude tak naivní, ale bude temnější, jelikož na Kryštofa čeká puberta, která se bude promítat i do jeho světa snů.

A kam kráčí Ladislav Karpianus?
Právě dopisuji další divadelní hru se scenáristkou Kateřinou Krobovou. Bude se jmenovat Barák a po předchozí komedii (Let č. 321 byl víceméně sitcom na divadle) by měla být tahle hra mnohem temnější. V Albatrosu také vyjde v únoru novela pro dospělé s názvem Prodělej! a začínám psát i sbírku povídek s názvem Intr. V záloze mám ještě  dalších pár námětů, ale ty zatím jen pečlivě zalévám a nechávám zrát.

Děkuji za rozhovor. Ivona Březinová