Spisovatelka Martina Bittnerová - rozhovor o tom, co život dal

bittnerova-cte

Rozhovor s publicistkou a spisovatelkou Martinou Bittnerovou o knihách a vůbec o spoustě zajímavých věcí, které život dal...

Chtěla bys být redaktorkou Čítáren, Martino (na mně to ovšem nezáleží)?

Ráda píši kamkoliv, kde se cítím dobře. Mimochodem, na Čítárnách mi už vyšel rozhovor s Ivonou Březinovou.
Je to netradiční pokračování, ale vyjmenuji teď několik spisovatelů. Mohla bys reagovat?
Šimek a Grossmann.
Absurdistán v ještě absurdnějším světě, ale mám je moc ráda.
Josef Lada.
Kouzelník Vánoc, to především.
Stephen King.
Chrlič bestsellerů.
Ray Bradbury.
Jeho kolega vizionář
Edgar Allan Poe.
Temná strana síly, ale nikoli ve Hvězdných válkách. Tady.
A co ty, Martino? Jak píšeš?
Kdyby mi před osmnácti lety prsty nerozklepala tréma, měla jsem dnes státnici z psaní na stroji. Stejně ale píši všemi deseti a myslím, že rychle. Problém jenom je, že já do té klávesnice hrozně buším.
Ale to já taky. Jednu jsem tak odepsal.
Opravdu? U mě to je zlozvyk z doby, kdy jsem klepala do stařičkého Consulu.
A psaní perem či tužkou?
Jsem pro. Já většinu rukopisů odjakživa psala rukou a teprve pak přepisovala na počítači, ty první ještě na stroji. Ale postupně ten zvyk opouštím.
Přejděme od technické stránky věci rovnýma nohama k té nejjemnější. Co poezie?
Začalo to asi kolem dvacítky. Proč? Neumím odpovědět. Ale jednoho krásného dne jsem napsala první a jiného i poslední básničku.
A pak?
Nepřišla další. A nechtěla jsem stát u okna a pokoušet se ždímat ze sebe rýmy. Myslím, že poezie, ta musí vytrysknout, a když netryská, je pramen vyschlý.
A co tvůj výtvarný a hudební talent, Martino?
V deseti jsem vyhrála výtvarnou soutěž, ale jednalo se o linoryt. Chodila jsem malovat k akademické malířce, ale ke svým schopnostem jsem dnes velmi skeptická. A zpěv? Zpívala jsem ve sboru a nejméně učitel hudby mé sestry tvrdil, že mám krásný alt. Jenomže... Všechno nejde stihnout. Nejde, ale já přesto pořád pěstuji i myšlenku, že alespoň pro sebe se naučím u zpěvu lépe i techniku.
Tak, a zamířím k literatuře, což je (cestou od výtvarna) trať přes kreslené seriály. Měla jsi v dětství oblíbené?
Hm, táta mi kupoval časopis Kometa a znám Tomanova Kruanova dobrodružství z Abc, což se mi líbilo hrozně, i když pak tento seriál vyšel v knížce. Zažila jsem ale stěhování a jako řadu jiných věcí, ani tohle nemohu najít.

spisovatelky eros

A dokázala by sis teď vybavit první knížku, kterou ti četli?

Prvním favoritem se stalo Kožíškovo leporelo Polámal se mraveneček (také od Sekory). Naučila jsem se ho nazpaměť, prohlížela, u každé stránky poctivě odrecitovala sama pro sebe text a měla poprvé pocit, že čtu. Ano, možná to působí směšně, nicméně mým tehdejším třem rokům věku to asi bylo adekvátní.
Zase odbočuji, ale někdo si i z tak raného věku zapamatuje rovněž první viděný film.
Já ne. Já od útlého věku milovala mluvené slovo. Poslouchala jsem pohádky z audiokazet a nejvíc si oblíbila Rumcajse. Hlas pana Högra je nepřekonatelný. Ta obliba mluveného slova mě drží dodnes a dávám mu i dál přednost před filmem. Proč, ptáš se očima? Dává samo sebou prostor pro vlastní fantazii.
Přibliž teď čtenářům Čítáren pár svých povídek, prosím!
Vzpomenu na Ples popelek, je to už sedm let, co vznikl. Inspirovala mě návštěva plesu mé bývalé mé střední školy, kde jsem si uvědomila, jak zoufale stárneme. Ctitelku mi zase vyprávěla paní Jitka Splítková co absurdní příhodu z vlastního života a já ji poněkud upravila a změnila jména (to je pět let). Mně samé se však nejvíc otiskl do paměti první z mých cyklů Ženy z karnevalu, který vznikl již před osmnácti lety pod vlivem hudby skupiny XIII. století.
Co tě ale od povídek vedlo až k napsání knížky?
Mrzelo mě, že jsou některé osobnosti minulosti předkládány veřejnosti neobjektivně. I já sice přináším subjektivní pohled, myslím si však, že jsem značně empatická. Konkrétním dámám jsem se aspoň snažila proniknout do duše a neohýbala je přitom k obrazu svému, nýbrž uctivě pozorovala.
Co takový přístup chce?
Respektovat dobu, kdy žily, i spousty dalších okolností. Některé jejich způsoby by dnes, pravda, už neuspěly.
Ta kniha ovšem není úplně cudná.
Rozhodně však ne ani erotická. Líčí složité životy. Ony si prožily vrcholy, prožily si i pády. Lásky - i zklamání. A já nepíšu o robotech, píšu o lidských bytostech. Pokud se některá v něčem vymyká... Třeba u Boženy Němcové jsem nastavila trochu nový úhel pohledu. Může podráždit, podobně jako dráždil v Novotného Prstenu od vévodkyně. Ani já si nebrala servítky, a to ani v případě pana manžela Antonie Reissové Ladislava Čelakovského. Ne, nemám ráda, když se něco či někdo zbytečně adoruje, anebo naopak podceňuje. Vy jste možná anděl, ale vesměs oplýváme i dobrými, i špatnými vlastnostmi.
Co připojit i obdobnou knihu o spisovatelích – mužích?
To plánuji, i když něco podobného teď vyšlo. Záleží tedy na tom, jak se domluvím s nakladatelem. Mám rozhodně připravený fragment a ráda bych pokračovala. Ostatně, já si původně představovala, že vyjde jen jedna kniha a že z jedné strany budou ženy a z druhé muži.
Marino, nemusíš uvádět číslo, ale jsi únosně honorována?
Mám standardní smlouvu s nakladatelem, co se týče aktuální knížky.
A plány na další knihy, tedy mimo té o mužích?
Povídky. Chci napsat něco i pro děti anebo dospívající, ale uvidím, jak mi to půjde a jaký bude o mé knížky zájem.
A co je vůbec lepší, psát beletrii nebo literaturu faktu?
Rozhodně nejsem románový typ. Na romanopisce jsem asi moc stručná a nikdy mě nebavilo ani číst pět stran popisů přírody, byť obdivuji, když to někdo krásně dokáže vylíčit. Ale má knížka o ženách není čistá literatura faktu.
Dovedeš si představit, že by podle ní vznikl televizní dokument?
Nevím, jak já, ale ty ženy by si ho zasloužily a nemělo by zůstat u jednoho.
V televizi se objevuješ i sama! U příležitosti Dne poezie a...
Nebo v jistém pořadu o svých zvířatech a způsobech chovu.
Necítíš se ale jako posluchačka (také Jiří Lábus je takový) lépe v rozhlase?
Ne. U rozhlasových mikrofonů kupodivu trpím větší trémou než v televizi. Povídání před kamerou je naopak příjemné. Bylo to ale posledně i díky velice milé moderátorce Daně Syslové.
A teš se vrátím k osobnostem.
Marie Majerová.

Robinsonka, která si uměla užívat života.
Němcová.
Osobnost, která by měla problémy i dnes a tady.
Krásnohorská.
Duchaplná žena, která se ale kvůli nemoci nikdy nevdala. Nikoli tedy ze svéhlavosti Svéhlavičky.
Marie Wagnerová.
To babička mi četla Káju Maříka na pokračování.
A co současné kolegyně, i když třeba paní Monyová už bohužel...
Ta? Typická představitelka znamení ryby, to se mi vybaví.
A třeba Nesvadbová.
(úsměv) Dcera výtečného autora sci-fi Josefa Nesvadby.
A Irena Obermannová?
Touha po skandálu silnější než psaní? Nevím. Na rozdíl od novinářů-moralistů ji svým způsobem chápu.
A paní Březinová?
Moje laskavá literární sudička.
A já? (Za drzost se omlouvám.)
Ctitel bujarého mládí.
To tedy nevím. Píši nejvíc o autorech devatenáctého století a celý letošek ve Tvaru o Stevensonovi. A udělal jsem teď pořady o Charmsovi a Prutkovovi, což jsou starší básníci. Ty však máš s vystupováním taky zkušenosti, ne?
Od začátků se věnuji autorským čtením. Slyšel jsi někdy mou Pomstu či Ples popelek?
Jako veřejně čteš, také jsi recitovala?
Po šesti letech psaní jsem s verši skončila a myslím, že svět poezie o nic nepřišel, i když je fakt, že jsem obeslala některé literární soutěže a mám ceny. Přednáším taky, ale v jiném smyslu.
Snad na univerzitě?
Podívej se na mé stránky http://martinabittnerova.cz/. A dostala jsem se tomu díky autorským večerům. Jednou mě totiž napadlo, že by vůbec nebylo špatné přiblížit dětem i dospělým některé osobnosti minulosti. Začala jsem s tím v knihovnách.
Neopakujete ale školní látku?
Přijď, uvidíš. Naopak se snažím doplnit informace, které za katedrou nikdy nezazněly, a chci přednáškovou činnost rozšířit. Nelíbí se mi totiž, jak se zapomíná na některé autory devatenáctého století. Žijeme sice v době Pottera, ale kdyby nebylo Němcové, Máchy a Nerudy, budou učebnice jako prázdné, nemyslíš?
Jaké máš, Martino, vůbec vzdělání?
Přiznávám, že z formálního hlediska jen maturitu, ale vlastně víc. Loni jsem ji doplnila o akreditované vzdělání v oborech mediální výchova, medializace a pedagogika volného času.
Každopádně vím, že se máme celoživotně vzdělávat sami. Což dělám jako ty.
A teď druhá z indiskrétních dotazů: Jsti vdaná?
Velice vtipná. Mohu říct jediné: Vdaná už nejsem.
Kdyby šlo vybírat, nebyla bys radši tou zpěvačkou? Anebo malířkou? Herečkou?
(smích) Herečkou, malířkou a spisovatelkou dohromady. Divadlo miluji, ale psaní už je, myslím, můj život.
A jako dítě jsi také už psala?
Ve třetí třídě do sešitu - příběh o indiánech. Pod vlivem mayovek. A maminka mé spolužačky to četla a chválila mě. Ale nastala dlouhá pauza a já se k psaní vrátila až...
V důchodu?
Kolem šestnácti.
Asi jako Fan Vavřincová (pozdravuji). A psala jsi ze šťastné nebo nešťastné lásky?
Já neměla nešťastné lásky v tom smyslu, že bych dotyčného chtěla a on mě ne. Tak to nebylo. Když muž nechtěl, šla jsem dál.
Hm, to právě neumím.
V některých vztazích jsem, pravda, prožívala poněkud nešťastné chvíle. A z nich se snažila vypsat.
U mě to nebyly chvíle, ale roky, což trvá. Mimochodem, čeština je těžká na pravopis, jak vím jako syn dvou profesorů češtiny snad nejlépe, a ten odradí od literární tvorby hodně adeptů už na základní škole. Co ty na to?
Já jsem pyšná, že mluvíme jazykem se složitou gramatikou. Mnoho přece nechybělo a všichni jsme šprechtili německy.
Ale to ještě můžeme – a viz poslední výzvy mnoha zaměstnavatelů. Češtinu ale budeme mít vždycky jako rodný jazyk.
Tíží mě, jak s přibývajícím věkem některá pravidla opravdu zapomínám, a měl by existovat kurs, kde by si lidé ty znalosti mohli oživit.
Kromě toho Kožíška, jaké jsi měla nejoblíbenější dětské knížky?
Měla jsem hlavně různá období a hltala vždy jeden žánr či jediného spisovatele. A favorité? Chronologicky: Rumcajs, Pipi Dlouhá punčocha, Děti z Bullerbynu, Villette.
Villette není pro děti!
Já ji četla ve dvanácti a měla husí kůži. Tak si představuji dobře napsaný román.
A ostatní dospělé knihy?
Jednoznačně Dykův Krysař, právě znovu vyšel. V té knize je všechno.
Jako v bibli?
Ne. Ale přečtěte si. Svého času mě zaujaly i Medojedky Roberta Ruarka, co však nečtu, je ženská literatura (kam Villette nepočítám).
Brojíte proti ní?
V žádném případě ne. Já ji nezatracuji. Jen mi nevyhovuje.
Nu, a psaní vytlačuje civění... I jako scenáristky telenovel se některé ženy živí. Co vy na to?
Nejsem opravdu filmový typ, já poslouchám. V kině jsem nebyla tři roky.
A když už jdete?
Ráda mám snímky s poselstvím jako Ďáblova past či tragikomická Nuda v Brně a nesmím zapomenout na smutný a nádherný snímek Sedím na konári a je mi dobre.
Máte možná v oblibě i nějaký televizní seriál(?)
Podle mého názoru byl jedním z nejlepších F. L. Věk (1971) Otto Zelenky, zrežíroval ho pan Filip a na pozadí pomrkává Alois Jirásek. Netvrdím, že se mi tu líbí všechno a třeba paní Brejchovou bych oželela, ale jedná se o vydařené dílo s dobrým hereckým obsazením.
A kreslené televizní seriály?
Za bývalého režimu se vysílali maďarští Smolíkovi. Mně utkvěli. A bavili mě. Ale když jsem je však po letech, už se mi tolik nelíbili.
A vlastní psaní si umíte zkritizovat?
Mohla bych ti vyprávět pohádku, jak desetiletá holka z politicky nespolehlivé rodiny ve třídě plné dětí komunistických prominentů prohlásila, že bude spisovatelkou, a jak to nesměle špitla a slyšela hurónský smích. Dokonce i soudružka se tvářila pobaveně. Tak či tak mi Daranus vydává Spisovatelky a Erós a představuji významné ženy vč. Němcové, Kvapilové či Růženy Svobodové. Na některé se zapomnělo neprávem a mou ambicí bylo ukázat, že to nejsou postavy ze zaprášených učebnic, ale lidi z masa a kostí. Měly i vlastní touhy, přání, vášně. Všech si velice vážím a prostřednictvím příběhů ukazuji archetypy lidského chování. Kéž se čtenáři z těchto životů poučí jako já, a pokud se mi povede přitáhnout pozornost k tvorbě těch žen, nebyl promarněný ani čas, ve kterém jsem jako Sherlock Holmes pátrala ve starých knížkách, chodila po antikvariátech a hledala v archivu.
A do třetice pár jmen! Ano? Kryl.
Básník s kytarou.
Bondy.
Podivín.
Klaus.
Pragmatik.
Vlasta Burian.
Fenomén.
Verne.
Klučičí autor.
Lindgrenová.
Pramen dětské fantazie. A taky mé.

Děkuji ti za rozhovor.