Kéž se (momentální osmdesátník) Umberto Eco dočká Nobelovy ceny za literaturu, ne-li za mír, ale ještě předtím bych ji dal Paulu Johnsonovi (nar. 1928). Ano, sice je historik, ale cenu získal třeba i Sir Winston Churchill, tak proč ne i Johnson? Píše podle mého lépe než Churchill a... taky o Churchillovi, vedle něhož i o mnoha dalších osobnostech. A dělá to už dlouho. V tetralogii Intelektuálové, Tvůrci, Hrdinové a Humoristé (česky 1996-2008 bez čtvrtého dílu) probral objekty svého zájmu zevrubněji; právě vydanéBleskové portréty 20. století (LEDA 2011) jsou však publikací trochu jiného charakteru, neboť se jedná i o Johnsonovu autobiografii!
Nejprve ji sepsal, potom ji rozkrájel, načež kapitoly přeházel podle abecedy a seřadil podle příjmení inkriminovaných osobností. Všechny prý potkal, a protože se jako novinář a badatel potkal ve dvacátém století prakticky s každým, anebo aspoň z anglosaské oblasti, leží před námi kvalitní doklad jeho komunikativnosti i série přesných vhledů do minula.
Právě díky oné metodě střihu se přitom ocitlo v úvodu heslo Konrad Adenauer (1876–1967) a publikaci to aspoň udělilo závažný rozjezd. Hle:
Roku 1956 uspořádal Adenauer v Bonnu tiskovou konferenci, jíž jsem se zúčastnil. Byl to zdaleka největší německý státník moderní doby, neboť říše, kterou vytvořil, se ukázala trvalejší než ta Bismarckova či Hitlerova a vyznávala mír, nikoli válku. Také dopomohl k tomu, že Němci poprvé skutečně zbohatli.
Pocházel z Kolína nad Rýnem a každým coulem vypadal jako Kolíňan – vysoký jako zdejší katedrála, sukovitý a plný hrbolků, vybraně oblečený, elegantní, čistě oholený, s vystouplými lícními kostmi, obrovskýma ušima a kvalitními vlasy, kterým dlouho trvalo, než zešedivěly, natož aby zbělely. Měl velkou zálibu v šampaňském a obvykle býval k zahlédnutí se skleničkou bublinek v ruce nebo někde poblíž. Prohlašoval, že pije německý sekt, ale ani pravým francouzským nepohrdl. Jeho dům na úpatí hory Drachenfels poblíž Bonnu byl obklopen vinicemi, s výjimkou zahrady, která se táhla dolů k Rýnu. Od silnice vedlo k hlavním dveřím šedesát schodů.
Adenauer mi vysvětloval: „Německo je velká země a Němců je hodně. Jsou pracovití a výkonní, chytří a cílevědomí. Je věcí názoru, zda by Německo mělo být sjednoceno, nebo zda má zůstat rozděleno. Rozhodně by však nemělo být sjednoceno a centralizováno, neboť pak se stává příliš mocným a podléhá pokušení ovládnout Evropu. Takže řešením je federální Německo, a pokud možno federální Německo v rámci federální Evropy.“ To platilo v padesátých letech, jenže dnes je německá porodnost tak nízká, až hrozí, že v srdci Evropy vznikne lidské vakuum. A federální Evropa, jejíž základy Adenauer pomáhal budovat, je sekulární, a pokud se pro ni vůbec najde nějaký přívlastek, navíc antikřesťanská. Tohle by zlomilo kancléřovo starosvětské srdce.
Je pravdou, že se Johnson o některé ze zachycovaných jím celebrit vlastně ve svém skutečném životě jen otřel, a co je typické? Možná právě ta nejkratší setkání vypíchne, zdůrazní a umocní. Je to dobře? Je to špatně? Je to prostě tak, i působí místy pomalu jak Cimrman.
A také tehdy, když vzpomíná, jak a komu radil. Ale pokaždé naštěstí zvíme tak moc, že odpustíme, a Johnson není vůbec sebestředný, i když...
S romanopiscem Arnoldem Bennettem (1867–1931) jsem se pochopitelně nikdy nesetkal, píše mj. s ryze anglickým klidem. Ale když jsem byl malý, ve Staffordshire na něj pořád hodně lidí vzpomínalo. Zašel jsem do jeho ulice, abych nakreslil jeho dům. Atd.
Abych řekl pravdu, je docela dobře možné, že si Johnson některá setkání i vymyslil a jiná přibarvil, ale záleží na tom? Ne, a důležité je, že očividně ctí pravdu, a to až kouzelně britským způsobem. Ano, a je britofilně britocentrický, jiný však už být neumí a ani nemůže.
V českém vydání má svazek Bleskové portréty 138 hesel a jsou tu zpracovány kupř. královna Alžběta, její matka i herečka Lauren Bacallová. Dále Tony Blair, presidenti Bush a Eisenhower, princezna Diana, Gerald Ford, generálové Franco i Pinochet (ten je hodnocený více než pozitivně!), de Gaulle, Chruščov, Churchill, hned čtyři papeži (!), "protivný" Arthur Koestler, Lloyd George, Groucho Marx, Robert Maxwell („Mezi lidmi, s nimiž jsem se setkal, byl jediný, z něhož doopravdy nefalšovaně vyzařovalo zlo,“ píše Johnson), Mitterand, herec David Niven, Nixon, Camilla Parker Bowlesová, Picasso, Reagan, Denis Thatcher i filozof Wittgenstein.
Ze spisovatelů (mně bližších) pak E. M. Forster, Graham Greene, Hemingway, C. S. Lewis (osobně mne překvapila jeho úspěšnost u žen), Norman Mailer (Portréty jej ale nedoceňují), George Orwell (všichni se s ním cítili stísněně) či Sartre, básník Dylan Thomas („podvodník“), humorista Thurber, H. G. Wells i fascinující Evelyn Waugh.
O svém příteli Kingsley Amisovi pak Johnson vypráví:
Nebyl ani skvělý, dokonce ani významný romanopisec, nicméně patřil po třicet let k vlivným postavám literárních kruhů. Ve Šťastném Jimovi se mu povedlo vytvořit nejen vynikající humoristický román, ale rovnou nový druh psaní (jako Hemingwayovi), když propojil lidový, hovorový projev s brilantní ironií a pseudoakademickým důrazem na korektní syntax. Tohle před ním nikoho nenapadlo a nikdo po něm to nedokázal tak vynalézavě využít k dosažení komického účinku.
Hned úvodem dělí autor lidi na racionální a intuitivní.
Princezna Diana, podotýká, mi v soukromých rozhovorech nebo při jednání s lidmi připadala jako ten nejintuitivnější člověk, jakého jsem kdy potkal, obdařený téměř nadpřirozenou schopností navázat vztah s jinou lidskou bytostí hned od první chvíle. Její intelekt byl veskrze průměrný. „Blbá jak dlabaný necky,“ prohlašovala sama o sobě, nicméně intuici měla geniální, a právě v ní spočívalo tajemství jejího úspěchu.
Johnson se ovšem zamyslil i nad korelacemi inteligence a politiky a jediný jeho skutečně důkladný životopis, jak připomíná, se ostatně týkal královny Alžběty a měl podtitul Studie moci a intelektu.
Jen zřídka se však dobří vládcové etablují z velmi chytrých lidí, pokračuje, zatímco muži a ženy průměrné inteligence se nejednou zhostí nejvýznamnějších úřadů velmi úspěšně.
Bleskové portréty 20. století by byly ještě rozsáhlejší, ale autor byl bohužel nucen vyřadit spousty skic o lidech ještě žijících, přičemž 108 kapitol, které ponechal, vypadlo zase z českého překladu Petry Diestlerové!
Z osobností ještě žijících jsou tak přítomni nakonec hlavně Henry Kissinger (dnes soused Miloše Formana) a Margaret Thatcherová. A právě vzpomínkou na britskou předsedkyni skončeme:
Byla to chápavá žačka. Nic se jí nemuselo říkat dvakrát, a když někoho respektovala, tak mu naslouchala – někdy si dokonce vytáhla z kabelky zápisníček a dělala si poznámky. Jednou jsem jí vysvětloval: „Vláda může dělat nejrůznější věci, a taky je dělá. Ale tři věci dělat musí, protože je za ni nikdo jiný neudělá. Je to: vnější obrana, vnitřní bezpečnost a zajištění poctivé měny. Na to by měla soustředit většinu pozornosti, energie i zdrojů. V praxi dělá samozřejmě vláda mnohé, ale čím víc toho dělá, tím je pravděpodobnější, že v těch třech základních ohledech selže. Trpí tím všechny tři oblasti, ale obvykle nejvíce měna – jinými slovy dojde k inflaci.“ Tohle na ni udělalo velký dojem a všechno si to zapsala. O pár let později, když jsme se bavili o tom, jak řídí vládu, mě upozornila: „Poslouchejte, Paule, teď vám povím něco důležitého. Vlády dělají nejrůznější věci, ale existují tři...“ A zopakovala to slovo od slova.
Nu, a která osoba to u Paula vyhrála na celé čáře? Connery! Johnson (cituji): „Obdivuji Seana nejvíc ze všech lidí, které jsem kdy poznal.“
