Mimořádně úspěšný životopisný román Ilony Borské popisuje neuvěřitelné osudy MUDr. Vlasty Kálalové z malé vesnice Bernartice u Tábora.
Její sen z mládí, založit nemocnici se speciálním střediskem pro výzkum nebezpečných tropických chorob, se splnil. Skutečně se dostává až do Bagdátu, kde založí ordinaci v pronajatém domě Burazanliů, což česky znamená Trubačů. A to v době, kdy emancipovaná žena to neměla lehké ani v Evropě, natož v Orientu. Přesto si časem získává respekt a začíná být v oblasti uznávaná lékařka.
Druhá linie příběhu je soukromá. Původně velmi emancipovaná a nezávislá žena s manželstvím a rodinou vůbec nepočítá. 
V Bagdátui se ale seznamuje s Italem Giorgiem Di Lottim, který po smrti své ženy ji požádá o ruku. Narodí se jim dvě děti a v jejich rodině se hovoří italsky, česky, arabsky, turecky, francouzsky i anglicky.
Starší syn Radbor trpí vývojovou vadou, Vlasta onemocní vleklou chorobou, proto se po určité době celá rodina rozhodne opustit Bagdád a navrátit se do Československa.
Jenže přichází rok 1938. Mnichovská zrada, okupace Sudet a rok 1939 okupace celé republiky německými agresory.
A pak přichází 8. květen. Němečtí vojáci řádí, mstí se za porážku a snaží se probojovat na americkou stranu. Neštítí se ničeho a dobíjejí z pouhé nenávisti každého Čecha.
„Vy ale nejste Čech,“ zeptal se německy jiný, méně rozjařený, unavenější voják.
„Jsem,“ odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: „Ja, ich bin ein Tscheche.“
Jiří žije! Cítila, jak jí pod nehybnými víčky tečou slzy. Jenomže pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by dal ošetřit. Italové jsou – nebo aspoň byli – spojenci. Itala by ušetřil. Čecha dobije.
Tato ukázka je zde proto, aby si ji přečetli všichni dnešní pseudohistorikové, jako je třeba historik z Vojenského historického ústavu Jindřich Marek!!, který tvrdí: (14.8.2019)
"Sovětští vojáci si mohli odpočinout, někteří mohli přežít a vrátit se domů. Jenomže Koněv, stalinský sluha, je v souladu s úkoly Kremlu žene do Prahy protože jsme pro Sověty byli válečná kořist...
Tak ubohý komentář o hrůzách konce války jsem ještě nečetl. Nebýt Rudé armády, Němci by řádili mnohem delší dobu a zemřelo by mnohem víc lidí. Nenávist vůči Čechům narůstala s přicházející porážkou. A pokud si nějaký nedostudovaný nebo ideologicky vylízaný mozek myslí, že může i po mnoha letech psát totální bludy a smát se nevinným obětem do obličeje, ať si přečte ješte tuto ukázku z knihy, která popisuje hrůzy války víc, jak celé romány. Omlouvám se za lehkou vulgaritu. Ale jinak nelze. Marek je ale jinak známý demagog. ZDE seznam některých jeho nepravd.
Prásknutí dveří, ostré hlasy, Jiří, proč mě klameš, průvan nekřičí, průvan nedusá vojenskými botami. Už sem utíkají, už dupou zahradou, děti, kam se schováme, kam vás schováme, osení je nízké a řídké a zem se neotevře, aby nás ukryla.
„Maminko, mně se nechce umřít,“ šeptla Drahuška a rozšmudlala si hřbetem ruky slzu. Vlasta jí chtěla něco říct, nemohla promluvit a nevěděla co. Jenom ji pohladila po zápěstí, tam, kde se dívčí paže vytáhla z dětského kabátku. Něco se musí stát, něco nás musí zachránit, tohle přece nemůže být pravda.
Docela blízko začal střílet kulomet, z pole kolem dokola vyskakovaly gejzírky hlíny. Vlasta rozeznala temný masív tanku, krytý lesním zákoutím jejich zahrady. Střílejí po nich. První zásah dostal Radbor. Naříkal, chtěla mu jít na pomoc, ale prudký úder do ramene ji přirazil k zemi. Pak ještě ucítila horké, palčivé škrábnutí na temeni hlavy. Tak to je konec, napadlo ji, ale další střela už ji nezasáhla, jenom to cvrnkání neviditelného drápu jí házelo hrstky hlíny do obličeje.
Potom kulomet utichl, ale to už esesáci prolézali plotem zahrady. Taky našli Radborovu odtrženou plaňku. Chlapec plakal. Drahuška byla tiše, Giorgio taky, i Vali. Nenaříkají, nejsou tedy raněni, myslela si Vlasta.
Když zahlédla esesáky, zavřela oči. Cítila, jak jeden přišel těsně k ní, pozoruje ji. Stavět se mrtvou. Ani víčkem nezachvět. Giorgio to vydrží, ale co Drahuška, dokáže to?
Kopnutí do boku. Nijak silné, jen jako by chtěl špičkou boty obrátit mršinu. Zároveň o kus dál: „Na, seňorita!“ Nic víc. Jen posměšné, spokojené konstatování. Na, seňorita. To patřilo Drahušce. Ten esesák o nich něco ví. Nejspíš si myslí, že seňorita je italské slovo.
„Der Junge ist aber zerschossen,“ pochválil si spokojený hlas. Rozstřílený. Radbor. Už nepláče. Počkej, chlapečku, jenom co odejdou, hned budu u tebe, hned tě ošetřím.
„Vy ale nejste Čech,“ zeptal se německy jiný, méně rozjařený, unavenější voják.
„Jsem,“ odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: „Ja, ich bin ein Tscheche.“
Jiří žije! Cítila, jak jí pod nehybnými víčky tečou slzy. Jenomže pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by dal ošetřit. Italové jsou – nebo aspoň byli – spojenci. Itala by ušetřil. Čecha dobije.
Jedna rána z pistole a pak už nic. Omdlela.
Vlasta Kálalová přichází o celou rodinu na úplném konci války. Absurdně, neuvěřitelně. Sama přežívá díky náhodě. V jednom ze svých dopisů, asi měsíc po tragické události píše:
...já vzala za svůj díl a vůbec nemám životu za zlé - ber si, co máš rád, ale zaplať za to, říká pánbůh, a tak to mám za spravedlivé. Za něco platíme předem, za něco dodatečně.
Odjíždí znovu do Bagdádu, učí a pomáhá. Sílu a naději rozdává, jak je jejím zvykem, až do své smrti v písecké nemocnici 15. 2. 1971.
"Nedopusť nikdy, aby starosti a shon zastřely jas tvého ducha. Netrap se zbytečně, vždycky se snaž zachovat duševní rovnováhu, ať je tvoje duše volná, v tvém nitru ať je mír. Pamatuj si, že každý je sám sobě tvůrcem nebe i pekla, nosí si je pak ve svém svědomí. Vzpomeň si na to, až přijdou v životě zlé chvíle!"
