Truman Capote, spisovatel a vynálezce románu faktu, by se 30. září 2024 dožil sta roků.
Zemřel 25. srpna 1984, což je let čtyřicet, a jeho americký kolega James Michener toho podzimu napsal (do předmluvy knížky Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem, překlad Alena Přibáňová):
„Sebejisté a pokrytecké demokracie potřebují lidi, jako byli Jean Cocteau a Oscar Wilde, aby jim šlapali na paty… Vždycky jsem měl podezření, že takoví umělci pomáhají společnost očistit, udržet ji ve střehu. Že společnost civilizují. A Amerika dnes má jen tři takové muže, jejichž přínos národnímu životu je nedocenitelný. Normana Mailera, Gore Vidala a Trumana Capota.“
Ale Michener nepodlézal a nic nepřeceňoval - a dodává, že ve svém rušném životě poznal pouze dvě skutečně geniální osoby.
Tennesseee Williamse (dokázal „slova a lidské situace ovládat lépe než kdokoli z nás“)
a šachového velmistra Bobby Fischera, který podle jeho názoru asi „musel fungovat na nějaký neznámý, neovladatelný pohon“.
Ale oba tihle velikáni zjistili, že genialita je břímě a byli jím zničeni.
Lawrence Grobel měl po dokončení rozhovoru za to, že je podobným géniem Capote, u kterého „plynulý proud řeči nepramení z žádného obvyklého zdroje“.
Skutečně to působí, jako by odnikud nepramenil, a Truman sám ostatně připsal k jedné své fotografii (otištěné v novinách):
„Jsem alkoholik, jsem drogově závislý, jsem homosexuál, jsem génius.“
Ale během dotyčného rozhovoru s Grobelem popřel veškerá podobná tvrzení, s výjimkou toho třetího. V téhle knize-rozhovoru (česky 1996) hýří nejneuvěřitelnějšími postřehy a namátkou jeden vyzdvihnu.
„Všichni herci pohrdají svou profesí. To herečky k ní mají diametrálně odlišný vztah. Ale všichni profesionální herci, které jsem znal, cítili v skrytu duše, že to, co dělají, není přesně to, co by dělat chtěli a měli. Cítili se tím pádem tak trochu provinile. Jako by to nebylo dost mužné, nebo jako by se pod vlivem profese stávali přirozeně bisexuální… Z herců, které jsem znal, tím pocitem netrpěli jen homosexuálové, ale uvědomte si, že prakticky celé anglické divadlo herecky stojí výhradně na výjimečných a nadaných homosexuálech.“
Dost už je napsáno o kvalitách bestselleru Chladnokrevně (1965) a tom, že po jeho úspěchu Capote tvořil dál méně a méně.
Zrovna tak není tajemství průběh jeho dětství. Po rozvodu rodičů je trávil v péči příbuzných a tvrdí:
„Začal jsem psát, když mi bylo osm. Zničehonic. Nepřivedl mě k psaní ani jeden příklad. Neznal jsem nikoho, kdo by psal, a znal jsem jen málo lidí, co četli, a vlastně jsem se tenkrát zajímal jen o čtyři věci: knihy, biograf, step a o kreslení.“
Už v devatenácti převzal cenu O. Henryho.
Ve čtyřiadvaceti vyšel jeho první román Jiné hlasy, jiné pokoje (1948): okamžitě se proslavil.
Novelu Snídaně u Tiffaniho vydal roku 1958 a někdy v listopadu 1959 si pak četl v časopise New York Times o vyvraždění čtyřčlenné farmářské rodiny Clutterových v kansaském Holcombu. Jde o klíčový moment jeho života, ale už předtím říkával, že se skutečný příběh může díky dobrému spisovateli stát stejně zajímavý jako smyšlenka. Capote vstal… a přesvědčil časopis (kde o té hrůze psali jen krátce), aby ho do Holcombu oficiálně poslali.
Stalo se - a dorazil na místo hezky spolu s kamarádkou z dětství Harper Leeovou, rovněž spisovatelkou a budoucí laureátkou Pulitzerovy ceny za román Jako zabít ptáčka.
„Mnozí si mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem se pak šest let toulal po kansaských pláních,“ napsal dvacet let poté.
„Jiní odmítli celý koncept nebeletristického románu a prohlásili, že seriózního spisovatele není hoden. Norman Mailer dokonce totéž označil za selhání imaginace. Co tím chtěl říct? Nevím, ale zřejmě to, že by romanopisec měl psát spíš o něčem imaginárním než o čemkoli reálném. Mým oborem se stala masová vražda.“
Roku 1979 napsal Truman Capote úvodem své poslední sbírky povídek Hudba pro chameleóny (v překladu Martina Svobody):
„Řekl bych, že většina spisovatelů, dokonce i ti nejlepší, píše víc, než musí. Já sám radši píšu méně. Znova jsem přečetl Chladnokrevně a měl tento pocit: příliš míst, kde jsem nepsal tak dobře, jak bych mohl, a kde jsem neuvolnil veškerý potenciál. Pomalu, s rostoucími obavami jsem četl každé slovo, které jsem kdy vydal tiskem, a došel k názoru, že nikdy, ani jednou za celý spisovatelský život, jsem neodpoutal veškerou energii a nepochytal veškeré estetické vzruchy, které materiál obsahoval. Dokonce i tenkrát, když jsem psal dobře, jsem neuvolnil nikdy víc než polovinu a někdy jen třetinu sil, kterými vládnu.“
Ve stejné předmluvě skromně analyzuje vlastní vývoj a říká:
„Zprvu to bylo strašně zábavné. Ale zábavné to být přestalo, když jsem objevil rozdíl mezi dobrým a špatným psaním a když jsem přišel na ještě děsivější věc: na rozdíl mezi velmi dobrým psaním a opravdovým uměním. Ten je nepatrný, ale zničující.“
Bylo to, jako by ucítil bič. Stín jeho osoby je už stoletý a výsledky zůstávají. Taky nemuselo zbýt nic a znal i následující výrok Henry Jamese: „Žijeme v temnotě, děláme, co můžeme, a zbytek je šílenství umění.“
TRUMAN CAPOTE Dark and Mysterious Facts. TOP-15
