Ve svém bestsellerovém románu Dörte Hansenové vypráví o životě na venkově bez falešné romantiky. Vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.
Jedním z témat románu se může zdát potřeba či nutnost utéct, zmizet z nějakého prostředí, ale i útěk před neomezenými možnostmi vlastní svobodné vůle.
„Už se nerodíme a nezůstáváme stále na stejném místě jako naši rodiče a prarodiče,“ říká Dörte Hansenová. „Máme ohromnou svobodu, můžeme jít, kam si jen vzpomeneme. Není však jednoduché si vybrat. Tíha svobody s sebou přináší mnoho nejistot, může se dostavit pocit, že nepatříme nikam, a stáváme se bezradnými.“
Dörte Hansenová (nar. 1964)
vyrostla na vesnici v Severním Frísku, odkud odešla studovat na univerzitu do Hamburku. Pracovala pro německý rozhlas a jednoho dne se s manželem a dcerou odstěhovala z města na venkov — jižně od Labe, do přírodního ráje jabloní a třešní, který dal jejímu románu název — Starý kraj. Než začala knihu psát, strávila několik let ponořená v tichu, pozorováním a prožíváním prostředí a jeho obyvatel.
Rozhovor s autorkou...
Váš román rozhodně není ódou na idylu venkova, s humorem se v něm ale strefujete i do obyvatel měst, kterým také nezůstáváte nic dlužna. Sama jste poznala oba způsoby života, proč u vás nakonec zvítězil venkov?
Vyrůstala jsem na venkově a samozřejmě jsem se nemohla dočkat, až odtamtud po škole vypadnu. Žila jsem v Paříži, Kielu, Berlíně a Hamburku a užívala jsem si to. Ale pak jsem se dostala do fáze, kdy se můj život stal příliš hlučným, příliš uspěchaným, příliš zaplněným. Přestěhovat se do malé vesničky bylo rodinné rozhodnutí – a ukázalo se to jako velmi inspirující zážitek! Nemyslím si, že bych někdy napsala román, kdybych zůstala ve městě.
Starý kraj může na první pohled evokovat, že je to kniha psaná ženou pro ženy. Sice zde v prvním plánu vystupují rázovité a nejednoznačné hrdinky, daleko více ale jde o obecné lidské příběhy. Čím kniha podle vás přesahuje „pouhý“ ženský román?
Jsem za tuto otázku moc ráda! Nikdy jsem neměla v úmyslu psát ženskou beletrii. V podstatě mě ten termín i trochu štve. Moje kniha je spíše rodinný román, který se zabývá generačními problémy a otázkou sounáležitosti.
Kniha se v Německu drží již téměř rok na předních příčkách žebříčku bestsellerů, pracuje se na jejím překladu do dalších deseti jazyků. Čemu přičítáte tak obrovský úspěch, a když jste začala psát, napadlo vás — třeba byť jen na vteřinu —, že se jí bude tolik dařit a bude získávat takové mezinárodní ohlasy?
Obrovský úspěch románu pro mě byl a je záhadou. Jsem opravdu vděčná, cítím se poctěna, ale můžu jen hádat, čím to je. Píšu velice pomalu a neustálé pochybování je mým nejbližším společníkem, takže bestsellerový román bylo to poslední, co mě napadlo. Ale u spousty čtenářů jsem musela udeřit na správnou strunu. Částečně to může být mým stylem psaní. Snažím se, abych psala jasně a prostě, hodně péče věnuju zvuku, rytmu a „chuti“ slov. To možná dodává mé práci určitý nádech lidové písně.
Téma vysídlování Němců po druhé světové válce je stále živé, jeho využití už se ovšem občas stává terčem kritiky, že se neustále až do prázdna omílá. Je vám toto téma nějak bytostně blízké?
Ne, moje rodina poválečným odsunem postižena nebyla a příběh mého románu je jen jednou z mnoha jeho variací. Zajímají mě stopy, které tento zážitek zanechá v rodině, v člověku. V mé knize lze tyto stopy sledovat v průběhu tří generací – a to je případ mnoha německých rodin. Vlastně si nemyslím, že by toto téma bylo v německé beletrii nadužívané. Dokonce bylo vzhledem k roli Německa ve druhé světové válce dlouhou dobu považováno za nevhodné. Nacisté způsobili tolik utrpení a hrůz – kdo by tedy chtěl poslouchat nářky odsunutých Němců?
Hlavní postavy Starého kraje se potýkají s absolutním vykořeněním, vyhnáním ze svého teritoria, hledají nějaký pevný bod a často tápou. Jsou mnohdy nuceny žít na jiných místech, než by chtěly. Jak vy sama vnímáte pojem domova?
Žijeme v době stěhování a flexibility, naše životy nejsou tolik omezené jako životy našich předků. Jsme mnohem volnější, ale za tuto svobodu platíme. Domov není samozřejmost, musíme si ho najít a vybudovat. Myslím si, že domov není místo, je to pocit, který sama sobě nemusím vysvětlovat. Pro mě je domovem moje dolnoněmčina. Mluvím tím jazykem se svou rodinou, sousedy, svými kamarády z dětství. Cítím se s ním doma, ať jsem kdekoliv.
V románu zaznívá také kritika hamburských ekomatek, které v kavárnách nad cappuccinem a biokoláčkem probírají hvězdnou dráhu svých talentovaných dětí s liberální výchovou. Jaký je váš postoj k ekoživotu?
Obávám se, že jsem jednou z těchto ekomatek! Kupuju tuny biopotravin, ale nevěřím, že všichni biozemědělci jsou svatí a všichni „běžní“ zemědělci jsou zločinci. Já kritizuji spíše černobílý postoj městských snobů, kteří tvrdí, že jen biozemědělci jsou dobří zemědělci a jen staré odrůdy jablek jsou dobré odrůdy. Řekla bych, že na obou stranách jsou takoví i onací.
Fotografie: copyright ©Sven Jaax
