Jaroslav Foglar a Bohumil Hrabal jsou dosti odlišné autorské typy, které podle většinového názoru nespojuje takřka nic, až tedy snad na to, že byli oba někdy nařčeni z homosexuality, přičemž v obou případech zřejmě neopodstatněně (nezáleží na tom zase tolik, samozřejmě).
Kupodivu se tito muži setkávali, a to ve smíchovské restauraci Olympie, jak na to nově vzpomíná také filozof Ivo Tretera ve svých Vzpomínkách… (Paseka), a jen předem upřesním, že mluví o letech sedmdesátých a že patrně dodnes netuší, že onen zmiňovaný Foglarův „smutný pohled“ byl zapříčiněn i částečnou slepotou..
„Další významnou postavou naší olympijské společnosti byl po Bicanovi druhý idol mého dětství, spisovatel Jaroslav Foglar,“ vzpomíná muž, jehož krédem zůstává Epikurovo „žij v skrytu!“. „Foglar tam sedával jakožto starý mládenec téměř denně, mnoho toho ale nevypil ani nenamluvil. 
Hrabalovi, jenž byl spisovatelem i člověkem dosti odlišného typu, naslouchal s neskrývaným respektem, i když někdy s údivem. Jeho obdiv přecházel v údiv, ale nikdy ne v pohoršení. On se prostě a jednoduše ve svém slovníku obešel bez některých výrazů, které jsme my – a Hrabal zvláště – považovali za nezbytné koření naší mluvy.
Foglara ani nevyvedlo z míry, jestliže jsme to někdy i překořenili. Nebyl maloměšťákem, nebyl malým člověkem. Sice se k nám v tom nepřidal, ale ani jediným slovem, jediným gestem nás neodsuzoval. Vzhledem ke své někdejší popularitě a úspěšnosti, která se krátce předtím na určitou omezenou dobu obnovila, se choval neuvěřitelně skromě. Tvářil se spíše, jako by on sám považoval za čest sedět v naší společnosti, a nikoli naopak. Měl takový trvale vážný, ba až smutný výraz očí, jako by ho něco trápilo, o čem nechce hovořit.
Redaktor Ladislav Ducháček, který býval také přítomen, to přisuzoval onomu prudkému zhoršení politických poměrů, jež mu zase zhatilo publikační možnosti. Připadalo mi však, že to mělo nějaké hlubší důvody. Když jsem o tom hovořil s Hrabalem, řekl mi:
To už jsou takový lidi se smutným pohledem, jako třeba i takovej Evald Schorm. To je už konstituční rys jejich osobnosti, kterej nemusí pokaždé vodpovídat jejich náladě, jó? Nemusí to mít vždycky ňákej konkrétní důvod.
Foglar se vždy v Olympii na chvíli rozradostnil či alespoň trochu rozjasnil, kdykoli se o něm Hrabal vyslovil s uznáním. Ta úcta u nich byla ale vzájemná.“
Tolik tedy Ivo Tretera (22. května se dožívá 78 let) v kapitole Jak jsme si zpříjemňovali sovětskou okupaci z takřka pětisetstránkové knížky Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec.
Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec (vydává Paseka)
Paměti filosofa Iva Tretery jsou obrazem české intelektuální scény druhé poloviny 20. století. V popředí stojí spisovatel Bohumil Hrabal a okolo něj další osobnosti vědy, politiky a kultury. Na pozadí této "historické fresky" můžeme sledovat například řádění normalizátorů na Filosofické fakultě UK a Filosofickém ústavu ČSAV. Poprvé jsou zde uveřejněny podrobnosti kolem likvidačního tažení proti profesorům L. Tondlovi a K. Kosíkovi. Ze všeho nejzajímavější je však bohatý, nejednou i dramatický život samotného autora.
Prof. PhDr. Ivo Tretera, CSc. (1933) je profesorem dějin filosofie na Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty UK. V letech 1966–67 postgraduálně studoval na univerzitách v Nancy (C. E. U.) a v Paříži. V době tzv. normalizace měl omezenou možnost publikovat i vyučovat, a po úplném zákazu výkonu povolání byl nuceně odsunut do archivu UK. Po listopadu 1989 se vrátil na FF UK, kde se stal profesorem dějin filozofie.
