Jak by asi vypadala foglarovka Tajemství Velkého Vonta nebýt únorového převratu 1948 a kdyby ji autor napsal koncem let čtyřicátých let nebo v letech 1952-1953, kdy musel pracovat jako vychovatel?
Byla by něčím lepší a našel by autor působivější kontinuitu s předchozími díly trilogie Záhada hlavolamu (1940-1941) a Stínadla se bouří (1946-1947)? Takové spekulace jsou stejně legitimní jako plané a nedojdeme jimi nikam. Muselo nakonec uplynout moc vody, než vzniklo definitivní vydání třetího dílu (květen 2024), a je to pozoruhodný odstup. Foglar se přece narodil ještě za Rakouska-Uherska (6. července 1907) a teprve v šestašedesáti (8. srpna 1973) opustil pouhé sny o tomto pokračování, aby reálně začal reálně pracovat. Psal do školního sešitu, který se dodnes zachoval v Památníku národního písemnictví a je nadepsán dvěma názvy Rychlé šípy znovu do Stínadel a Rychlé šípy chrání Žlutý květ. Ale Foglar už nebyl do psaní žhavý, i když si striktně vytkl metu/normu stránky za den. Sice nedokázal plán úplně naplňovat, ale tempo jakž takž vydržel do října 1973, kdy si dal první pauzu, aby pokračoval v létě 1974. Většinou nepsal doma, nýbrž na jedné lavičce u dětského hřiště na Kampě, a definitivní tečku učinil 21. srpna 1976. 26. února 1977 dokončil strojopis. Kniha se tehdy jmenovala Rychlé šípy znovu do Stínadel! a to se mu nelíbilo. Stále však nemohl přijít na lepší název. Dával to dílo dohromady tři a půl roku a není to nakonec tolik času, ani trochu se nad tím nepozastavuji. A dál?
V březnu 1977 napsal tuto výstrahu: O obsahu rukopisu nikomu nic neprozrazujte! Někteří autoři mně vědomě i podvědomě zcizují náměty a pozměněné je vydávají za vlastní, proto je mlčenlivost nutná. S tak radikálním varováním a dalšími přípisy nechal rukopis ne týdny, ale roky kolovat mezi přáteli i jen domnělými přáteli a prosil je, aby ho upozornili na případná přehlédnutí a vymyslili lepší titul. Příčina toho bohužel byla i ta studená jistota, že se žádné československé nakladatelství knihu neodváží vydat.
A neodvážilo. Netroufla si ani redakce deníku Svobodné slovo, když jí dílo nabídl ke zveřejňování na pokračování. Do věci ale vstoupil plzeňský rodák a emigrant Daniel Strož (*1943), který vedl v Mnichově exilové nakladatelství Obrys, kde postupně vydal výběr z komiksu Rychlé šípy a tituly Hoši od Bobří řeky, Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Za páté měl políčeno právě na Foglarovo Tajemství a zájem byl o to větší, že román na rozdíl od předchozích čtyř prací nikdy nikde nevyšel.
Za Foglarem Strož poslal kanoistu Milana Svobodu (1939-2004), který se za socialismu dostával přes železnou oponu jako reprezentant republiky ve slalomu a sportovní funkcionář. Svoboda rukopis údajně okopíroval do dvou hodin, než ho Foglarovi vrátil, a vzpomíná, že následovalo „pracné zalaminování“ do několika kajaků. Vývoz do zahraničí.
Na laminování se podílelo i pár mužů reprezentačního družstva, s kterými jezdíval do Francie, a když zvěděli, o co jde, nutili Svobodu snad i vesly, aby jim text půjčil; nebo aspoň hned poté, co se na Západě vyloupne. Nakolik stačili Tajemství Velkého Vonta přečíst, ví jen Hospodin, ale už za pár dní ho Svoboda podával Strožovi. Tajemství prvně vyšlo o Vánocích 1986 s ilustracemi Jana Fischera, a sice je pravda, že byl doktor práv Jan Fischer tou dobou šestadvacet let mrtev, nicméně Strož se spokojil s některými jeho obrázky ze svazků Stínadla se bouří a Záhada hlavolamu.
Foglar Strože písemně poprosil, aby v cizokrajném vydání výslovně stálo, že vzniklo z „kolujících opisů“. Tím samým dechem žádal honorář v německé měně. Co víc, chtěl od Strože i kterýsi „speciální“ fotoaparát, co tenkrát v našich prodejnách nevedli. V pamětech sice Daniel Strož vůbec neuvádí jeho značku, což je trochu divné, ale říká, že tím byl „rozladěn“. Předtím se s Foglarem dohodl na vydání nehonorovaném. Jak dnes upozorňuje foglarovský badatel Roman Šantora, měl za sebou slavný spisovatel tenkrát možná už i jedenáct výjezdů do různých míst západní Evropy, a tak snad mohl onen fotoaparát dávno mít, kdyby nešetřil. Ale možná na něj opravdu nenarazil a zájezdy každopádně dokazují, že by režimu nevadilo, kdyby emigroval. Nebo mu zcela věřili.
Tajemství se do republiky po vydání dostávalo přes vlastníky výjezdních doložek a prostřednictvím regulérních pašeráků, aby se kopírovalo a prodávalo po burzách za tisíc pět set korun za výtisk. Foglar si toho mohl být vědom a v dopisech fanouškům každopádně opakovaně zdůrazňoval, že kniha nevyšla s jeho svolením. Odmítal ji podepisovat. Na ministerstvu kultury sám podepsal prohlášení, že s vydáním nesouhlasí, a roku 1988 dostal (snad i díky tomu?) smlouvu na vydání v Olympii.
Jednalo se o první souborné vydání celé trilogie a 571 stran ilustroval Marko Čermák (*1940). Vzhledem k tehdy běžně několikaletým výrobním lhůtám vyšla kniha po převratu (1990) a Foglar nebyl navíc úplně spokojen s titulem Dobrodružství v temných uličkách.
Bichle měla obrovský úspěch a dostala se na třetí místo ankety Kniha roku, vyhlášené Národní knihovnou. Prodalo se jí takřka dvě stě tisíc výtisků a samotné Tajemství vyšlo vzápětí, prvně už roku 1992. Stále to nestačilo, a tak bylo dotištěno (1994) a roku 1997 vyšlo opět. To Foglar ještě zažil. Roku 1999 následovalo další vydání, roku 2001 další dotisk, roku 2005 další vydání, roku 2008 ještě jeden dotisk a zkrátka a dobře, tomuhle se říká „slušný“ úspěch. Trilogie se podruhé objevila roku 2015, ale tentokrát s obrázky Milana Tesleviče. Roku 2021 ilustroval Tajemství - po Fischerovi, Čermákovi a Teslevičovi - ještě Jiří Grus a s původními ilustracemi Marko Čermáka se vrátilo roku 2024, ale přibyla efektnější obálka a předělána je i slavná ilustrace nad popiskem „asi koš otevřeli a lekli se, a tak na něj zase naházeli krámy a strachy utekli“.
Čermák tam původně zachytil Bratrstvo kočičí pracky, ačkoli situaci zažili pouze Dlouhé Bidlo a Štětináč, zatímco Bohouš zůstal to odpoledne doma. Dnes už na obrázku jeho kapuce ani nevykukuje. Kniha Tajemství Velkého Vonta má deset fotografických příloh a zahrnuly taky dvě strany původního rukopisu nebo podivuhodný fragment nedokončeného čtvrtého dílu, odkud ocituji slova velmi záhadná a jen pro skutečně znalé foglarovce snad vysvětlitelná: Otec pro mě ve své dílně vyráběl všelijaké kovové hračky. Moc se mi líbily, hrál jsem si s nimi a jednu pamatuji nejvíc. Jakési pouzdro. Uvnitř bylo něco trochu pichlavého, a když se pouzdrem třepalo, zvonilo. Bože, ó, Bože, jak to bylo všechno dávno. A pouzdro… Co vše jsem s ním později prožil, aniž bych tušil, že jednou bude i příčinou mé smrti.
Co myslíte? Kdo se zpovídá? Mažňák to být nemůže. Tleskač taky ne, protože by hovořil ze záhrobí… Přílohy na konci tohoto překrásně žlutého vydání zahrnují taky Foglarem naťukaný seznam mnoha pojmenování různých částí Stínadel, ze kterého mj. plyne, že si (místy podzemní) potok Černá voda představoval jako úsek Botiče ve Vršovicích. Vydání respektuje Foglarovo specifické lexikum a je Albatrosem označeno jako „sběratelské“. Pietně vychází z rukopisu umístěného již roku 1988 do Dobrodružství v temných uličkách, který je i textem poslední ruky, a změny jsou leda v interpunkci a psaní velkých a malých písmen. Beze změn zůstává i pro Foglara charakteristické používání pomlček místo trojtečky a čárek.
Tajemství Velkého Vonta je příklad bizarní knihy, která vznikala ve velmi těžkých podmínkách, kdy se autor staral o takřka stoletou maminku a byl vytěsňován z veřejného prostoru: nesměl publikovat. Není lehké to dílo objektivně kritizovat a srovnávat například s četnými pokračováními stínadelské „série“ z per jiných autorů. Analyzujeme-li přísně až columbovsky sekvence jako Není radnou bloumat po půdách či Poselství z koše, pousmějeme-se! Nicméně je to od začátku až po závěrečnou kapitolu Modrý zázrak ještě stále plnokrevný Foglar a není mu nutno aktuální pietu závidět.
Jaroslav Foglar: Tajemství Velkého Vonta. Ilustroval Marko Čermák a doslov napsal za pomoci textu Václava Noska Roman Šantora.
V květnu 2024 vydal Albatros. 288 stran.