Žebříčky spisovatelů jako třeba atletů nebo plavců se nevedou. Ale kdybychom měli sestavit třeba žebříček spisovatelů dvacátého století, tak u leckoho by Henry Graham Greene (2. 10. 1904 v Berkhamstedu – 3. 4. 1991 ve Vevey) stál na bedně.
U tohoto literárního giganta lze obdivovat samozřejmě mnohé. Ale zmiňme aspoň nezaměnitelnou osobitost věty, naprosto dokonalou techniku, a vždy vynalézavý příběh, přičemž zápletkami bývají zpravidla morální volby hlavních postav.
JEHO HRDINOVÉ
Zkusme aspoň pár větami (pokud to vůbec lze pár větami?!) vzpomenout jeho dílo.
Greene zobrazoval prohnilou západní civilizaci a mocné tohoto prohnilého světa.
Nejvýraznější místo mezi padouchy u něho mají zbrojařští magnáti, milionáři a diplomaté a politici. Novináře v pořadí škůdců lidstva řadil hned za ně. Hlásal, že společenské postavení a peníze jsou vykoupeny zpravidla nečestnými činy, že úspěch je určitou mírou sebeklamu a neúspěch určitým stupněm poznání. A úspěch že vede ke zhoubnému pocitu moci nad druhými a měli bychom se za něj vlastně stydět.
Jeho hrdiny jsou zpravidla postavy štvanců, které nemají v sobě pokoj a nedospějí k němu ani v závěru života.
To je Páter Chlast z Moci a slávy, major Scobie z Jádra věci, Pinkie v Brightonském špalku, tajemný kapitán v Kapitánu a nepříteli, staromódní revolucionář dr. Czinner z Vlaku do Istanbulu, Bendrix v Konci dobrodružství, Querry ve Vyhaslém případě, profesor z Tajného kurýra, Chavel z Desátého muže atd., atd.
Všechno to jsou štvanci – z různých pohnutek a různého typu, ale štvanci.
Velká většina, téměř všechny Greenovy hlavní postavy mají přesah z tohoto světa do duchovního světa, na jehož pozadí se naše skutky odehrávají.
V jednom eseji konstatuje Greene, že ze světa mizí náboženský cit, a tím zaniká i význam lidských činů. Utkvělo mi v paměti, že někde, nevím už kde, zmiňoval příklad kněze, nepůvabného a zcela nezajímavého v očích ženy. Ale jaký význam má tento muž v očích božích!
Pěkný esej o něm napsal britský spisovatel David Lodge (1935) s názvem Životy Grahama Greena.
Popisuje ho jako geniálního náladového spisovatele, který píše s maniakální vervou. Podle Lodge byl také jedním z nejlepších esejistů, kritiků a recenzentů dvacátého století. Ale toto jeho dílo my neznáme, protože zůstalo z valné části do češtiny nepřeloženo. Na rozdíl od románů, které byly přeloženy všechny až na úplné juvenilie.
JEHO NÁZORY
Graham Greene dobře viděl, kam kráčí liberální společnost a viděl určitou naději ve spojení křesťanství se socialismem. A to je kámen úrazu pro řadu obdivovatelů jeho díla. Povšimněme si, že i ti, kteří Greena obdivují, kteří mu zasvětili velký kus profesní kariéry, když dojde na toto téma, tak žádají oddělení díla od jeho života.
Třeba Josef Škvorecký mu zazlíval, že stával na jiné straně, než by podle něho měl. Jeho karatelé si všímají hlavně toho, jak je protiamerický, jak je údajně levicový. Ale on už od padesátých let viděl, na rozdíl od Škvoreckého, jak chapadla Ameriky pronikají postupně všude a zachvacují svět. Ameriku vskutku rád neměl a bylo to oboustranné. Byl z ní deportován a měl tam několik let zakázán vstup.
Ale pro Greena nebyla žádná ideologicky správná strana.
Nebyl loajální s žádnou mocí. Vytrvale odmítal i zjednodušující dělení podle ideologických a politických preferencí a svobodně podporoval, koho chtěl. A podporoval toho, koho shledával hodného obdivu. A tak obdivoval třeba Fidela Castra, stejně jako panamského diktátora Omara Torrijose a oba za to, že se dokázali vzepřít Americe. A podporoval východoevropské disidenty, zejména v Československu za to, že se vzepřeli normalizačnímu režimu. Ale stejně tak Gorbačova, který se snažil sovětský režim reformovat.
Vynikající práci o něm sepsal pod názvem Básník trapnosti Jan Čulík starší (1925–1995). Ovšem i on ho mistruje. Píše třeba, jak nekriticky podléhal propagandě Ho Či Mina. Kvůli tomu si k němu udržuje zdrženlivý odstup přes všechen obdiv k jeho tvorbě. Greene ale prostě nebyl takový, jakého jej chtěli mít. O jeho posledním románu Kapitán a nepřítel, kdy hrdina zahyne při náletu na bunkr diktátora Somozy, Čulík napsal, že přináší spoustu otázek, ale snad už zbytečných, protože se dějiny hnuly jinam. Důležité je si povšimnout, že svá slova napsal roku 1992. Možná by je dnes vzal rád zpátky.
JEHO STOPY
Režisér Thomas P. O’Connor a kameraman Allen Moore natáčejí v roce 2009 scénu pro dokument A Life of Graham Greene. (Wikimedia Commons)
Za zmínku také určitě stojí, že Greene velice ctil a obdivoval kardinála Johna Henry Newmana (1801–1890). A mnohokrát ho na různých místech i citoval. Například jeho slova o situaci celého lidského rodu: o velikosti i malosti člověka, jeho odvážných podnicích i nesmyslnosti jeho shonu, úspěších zla, fyzické bolesti i duševním trápení, nadvládě a intenzitě hříchu, zkaženosti, příšerné bohaprázdnosti, že to vše vyvolává pocit hlubokého tajemství, které se absolutně vymyká lidskému řešení.
Zdá se, že tohle bylo téma, které i Greena velmi zajímalo a znepokojovalo. A v této souvislosti by bylo dobré rovněž zmínit, že ve své tvorbě se také opakovaně snažil přiblížit záhadě Boží milosti.
Graham Greene má hned čtyři životopisce (Anthony Mocklera, Normana Sherryho, Michaela Sheldena, Leopoldo Durána).
Ti velice pečlivě sledovali jeho životní stopy od narození až do smrti.
Zabývají se hodně i tématem Greenovy špionáže a také jeho vztahy se ženami, tedy věcmi, které tajil nebo přinejmenším o nich nechtěl mluvit. A prozrazují také, že zůstalo po něm nečekaně málo peněz. Ukázalo se, že skoro všechno rozdal a také až po jeho smrti se vyjevilo, jak rozmanité bylo spektrum příjemců jeho finanční podpory – od nikaragujských sandinistů po kláštery trapistů ve Francii. Sám žil skromně ve dvoupokojovém bytě v Antibes. Zemřel na leukémii, přičemž poslední půl rok strávil už na lůžku ve švýcarské nemocnici.
A nakonec dvě citace z jeho knih, které jako by zaštiťují jeho pohledy na svět, které i vystihují, o čem často psal, a které mohou stát samy o sobě bez kontextu, v jakém byli románovými postavami proneseny:
Víra v Boha je jako nit v kabátě. Vytáhne-li se, páře se celý kabát.
A na úplný závěr:
Živí lidé nejsou černí a bílí. Jsou černí a šedí.
Zdroj: Disput Blog
Antonín Hošťálek (*1950)
Od roku 1973 redaktor-grafik a sportovní redaktor deníku Mladá fronta v Brně, po deseti letech přešel do brněnské redakce Svobodného slova. Koncem roku 1989 začal publikovat zpravodajské články a komentáře týkající se vnitropolitického dění a stal se členem redakce ROKu.
V letech 1990 až 1994 působil v brněnské redakci deníku Lidová demokracie. Po jeho zániku byl redaktorem deníku Rovnost a Katolického týdeníku a vedl časopisy Bariéry a Konec konců. S Evou Kantůrkovou a Květou Jechovou napsal knihu o Nadaci Charty 77 (1978). Je autorem drobných memoárových próz Husovická romance (2011) životopisného eseje Gorkij (2014), dvou výborů z publicistiky Výprodej a Totální výprodej. Od roku 2006 je s Blankou Švábovou též iniciátorem projektu Pečuj doma pod Moravskoslezským kruhem (zakladatelé Antonín Hošťálek, Ladislav Vencálek a Blanka Švábová počátkem, 2003). Vydává noviny Pečujeme doma a provozuje poradenské a vzdělávací aktivity pro pečující.
