V nuzném příbytku na ostrově Fynu v městě Odense v království Dánském se starší pradleně a mladému nemocnému ševci roku 1805 dne 2. dubna narodil synek Hans. Rodina živořila nejen na periférii města, ale i na okraji společnosti.
Chlapec míval krásné sny o lepším životě, bohatství a vznášel se ke slávě. V reálném světě zatím jel jak po skluzavce jen a jen dolů. Jako jedenáctiletý musel, z důvodu úmrtí otce, přerušit školní docházku a jít pracovat do místní továrny. Nevlastní sestra se začala živit prostitucí. Děda byl něco jako obecní blázen.
Když se mu naskytla příležitost, opustil domov a vydal se do Kodaně. Do velkého města dorazil jako čtrnáctiletý chlapec. Nevíme co bylo, ale jisté je, že hocha se ujímají příznivci a mecenáši a díky nim může studovat a i odmaturuje.
Hans neustále touží po slávě a lesku. Bídy a bahna si už užil dost. Píše a píše. Divadelní hry, básně, cestopisy… a úspěch nikde. Kdo ví, kdy ho napadlo napsat pohádku. Napsal jich sto padesát šest a každá byla stupínkem k jeho literární slávě a nesmrtelnosti.
Člověk Hans zemřel čtvrtý srpnový den roku 1875. Den jeho pohřbu byl v celé zemi vyhlášen dnem národního smutku a jeho rakvi se uklonil i král Kristián IX.
Po zmrzlé zemi
kroky cinknou
Cínový vojáček
hrdě stojí
Osud je chladný
vločky letí
sazemi z tanečnice
začouzený
Hans Christian Andersen (2. 4. 1805 – 4. 8. 1875) - bývá zvykem mluvit o něm jako o pohádkáři, ale jeho příběhy nelze označit jen slovem pohádka a dost - jsou i satira, bajka, fantazy i psychologické studie lidských vztahů ve zkratce.
Andersen je občas úplně unesen klasickou tragédií a vkládá ji do pohádek - Holčička se sirkami a Statečný cínový vojáček – jsou sice krátké, ale splňují všechna kritéria tragična. Zlo se zde přihodí obyčejné chudé holčičce a cínovému vojáčkovi – jehož tragický osud začíná už při odlévání, kdy se na něj nedostalo dost cínu a on má jen jednu nohu. Krátké pohádky vyvolají pocit soustrasti a velkého smutku a určitou katarzi. Po letech se zřejmě každému vybaví ten pocit zoufalství a i určitého mrazení z velkého autorova podvodu – dítě nečeká, že pohádka nedopadne dobře, cítí se oklamáno.
Nejsou to prostě pohádky, ale krutý život, takový jaký ho Hans jako kluk dobře znal. V takovém životě nejsou dobré konce, ale smrt.
Pohádky a mýty, ale i vymyšlené povídky jsou, dalo by se říci, manuálem pro různé situace, co nás v životě potkají - radí nám, jak bychom se asi kdy měli zachovat. Zároveň nás mají vychovávat a i varovat.
Dítě, ovšem i dospělý, čte či poslouchá a vidí, že co se mu děje není nic nového a jako jsou vzorce pro matematické výpočty, tak jsou vzorce pro lidské chování a trochu ho toto poznání uklidní. Právě Andersenovy příběhy takové jsou - Ošklivé káčátko, Stín, Divoké labutě, Sněhová královna, Starý dům … 
Nejznámější je asi pohádka O malé mořské víle či žence, která se zamiluje do člověka a lásce obětuje úplně vše - tady už při čtení cítíme, že je to sepsané varování - "pozor, tento vzorec nefunguje!"
Proč její příběh dojímá a pořád oslovuje tolik lidi a láká k dalšímu zpracování i dnešní umělce? Jazyk příběhu je archaický a místy naivní a poplatný své době. Jenže zde nejde o stylistiku a slovní požitek. Je to příběh o silné lásce a osamění, který se stal určitým memem. Christian ho napsal vlastně o sobě, autor je samozřejmě ve všem, co napíše, v tomto případě máme i dalo by se říci "vědecký" důkaz.
Bibliografka Jackie Wullschlager napsala o H. CH. Andersenovi knihu - životopisnou studii.
Uvádí neoddiskutovatelná fakta - záznamy z jeho deníků a písemnosti. Asexuální Andersen se platonicky zamilovával a objektem lásky byli hlavně muži. V nikdy neodeslaném dopise své lásce - Edvardu Collinovi, píše „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce…“ Ovšem Collin absolutně odmítal jeho lásku - a Andersen se stal nešťastnou mořskou vílou.
Ono se opravdu v životě někdy přihodí, že potkáte někoho, kdo se dotkne vašeho srdce a vyvolá tu "Lásku". Je to krásný okamžik. Opravdu krásný. Jen do chvíle, než zjistíte, že ten dotyk jste si asi vyvolali sami a onen člověk se tváří, že nechápe o jakém vztahu, že to hovoříte? Ne, on žádný vztah nechce. Vy pak můžete podle povahy buďto brečet, trápit se, urážet se, dělat jako, že se nic neděje, a také si můžete myslet, že když vy milujete, dotyčný třeba začne taky. Nezačne, ono vůbec nic nezačne, co může vzniknout ze vztahu - nevztahu? Nic. A nutit někoho jiného do citu prostě nejde. Tak život nefunguje.
Andersen byl na tolik chytrý, že toto vše věděl a smutnil si jen sám pro sebe. Psal dopisy, které neodesílal.
Prostě si asi tak v hlavě urovnával své pocity. Neobjevil Ameriku, kolik lidí před ním a po něm se takto vyrovnává s trápeními, nejen s neopětovanou nešťastnou láskou. Je tak jednoduché napsat dopis nebo dialog, za sebe, ale přitom se maskovat za literární postavu.
Malá mořská víla je o pocitu, že strojíte najednou sami, uvnitř divné prázdno a pošpinění lhostejným nezájmem a zradou, ale láska z vás neodchází. Kdyby nějaký opravdový vztah vznikl, odžil by se a třeba i zanikl, takhle je to takové zvláštní. Bylo - nebylo.
Z textu pohádky cítíte, jak si víla vyčítá všechno, že asi nebyla dost hodná, že … ne, nemůže přijít na to, co způsobilo obrat u člověka, kterému věnovala svůj opravdový cit a on ho, zdálo se, si vzal a pak zahodil.
Stydí se a pláče a snaží se něco napravit, pochopit. Co způsobilo, že odešel za jinou? Vždyť na ni ze začátku byl tak hodný, tak pozorný… copak to mělo znamenat? Copak to nebyla z jeho strany také láska? Skutečně si nevšiml, že ho víla miluje?
To se nikdy nedozvíte, princ nic nevysvětluje. Ne víla, on je v příběhu vlastně ta němá postava - on je přeci vyvolávač víliných nadějí. Jeho mlčení je logické, prince autor nezná, a tak nevíte, co cítí, ale náznaky hovoří o sebestředném sobci, který naletí na pozlátko "té druhé". Jenže to o něm píše vlastně víla, jaký opravdu je, nevíme. Proč by měl být sobecký? On se o lásku víly neprosil, on ji měl přeci „jen“ rád jako bytost, ne ženu. Princ nic netuší o dohodě s čarodějnicí. Víla tady je ta, co nic nepochopila a naříká na špatném hrobě. Nebohá pohádková bytost je vlastně stalker, narve se do princova života a chce jeho lásku, protože se do něj bláznivě zamilovala.
Naštěstí Andersen - víla ví, že nemůže člověka, do kterého se vášnivě zamiloval k ničemu přinutit, a že objekt lásky není zlý, když ji neopětuje.
Odpustil si tedy literární krutost, netušíme jak princovo manželství "s tou druhou" normální ženou dopadne, není ani probodnut a milující víla neumírá. Ono se opravdu v běžném životě na nešťastnou lásku neumírá, nezemřel ani pohádkář.
Víla nakonec sice neumírá, ale na Zemi už taky nežije, je větrnou neviditelnou bytostí utěšitelkou jiných.
Chtěl tím Andersen říci, že tu osudovou Lásku s vyvolávačem nadějí potkáte asi jen jednou za život a to setkání vás změní? Možná. Hlavním mementem samozřejmě je, že nemá smysl se sebeobětovat, jako to udělala smutná malá víla. To skutečně není vzorec pro život. Cítíme to a podvědomě chceme, aby se víla rozhodla jinak - vzala nůž a bodla… Jenže proč? Lásku si vysnila jen ona, zač bodat prince? Za co? Že chtěl jen kamarádku? Čili autor je soudný, nestane se tak, ona se stává vyvolenou bytostí vyvolávající úsměvy úlevy, takže ji nemusíme až tak litovat. Nemusíme? A co prince? Vše je tak tragické.
spisovatelka scifi, fotografka, básnířka...
blog SciFant
fotoblogy
http://peoplerium.blogspot.cz/
http://vasagita.blogspot.cz/
