Poprvé se Karel Kyncl (*6. ledna 1927, Žebrák – †1. dubna 1997 Londýn) proslavil při svém pobytu v USA. aktuální reportáži atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho v Dallasu 22. listopadu 1963.
Jeho sláva však pramenila hlavně z jeho vynikajících publicistických vstupů na Českém rozhlase a později také na BBC v Londýně, kam byl donucený emigrovat v roce 1983.
Po roce 1989 se vrací do Česka a opět nám zanechává spoustu skvělých reportáží z Anglie a ze života v pořadu Českého rozhlasu 1 - Zápisník zahraničních zpravodajů. Jeden z jeho mimořádných počínů je nalezení textů zapomenutého básníka Ivana Blatného.
Karel Kyncl vzpomíná na Ivana Blatného, českého barda a jeho anděla slečnu Meachamovou, která mu vrátila život
Karel Kyncl byl výborný rétorik, který uměl na malém prostoru zajímavě přednést příběh, který strhl k pozornosti skoro každého posluchače. Jeho knihy jsou ukázkou, z jakou lehkosti se dají psát reportáže, cestopisné črty i krátké úvahy.
A to v době, která nebyla pro nikoho jednoduchá.
Rozhlasová romance(1961)
Voják (1961)
Moje Británie (1993)
V Buckinghamu otevřeno (1994)
V Manchesteru nemají manšestr (1995)
Gardenparty u královny (1996)
Londýnský zpravodaj se hlásí (1997 - vydáno posmrtně)
Dvojí domov Karla Kyncla (1999 - vybrala a uspořádala Jiřina Kynclová)
O Karlu Kynclovi napsal Milan Pokorný knihu Život jako román
Je to kniha výstižného názvu, i když Kynclův život by dal námět na více románů... Autor knihy se nesnaží o idealizaci či odsouzení, líčí Karla Kyncla jako člověka chybujícího nebo sklízejícího úspěchy.
FEJETON O SILNÝCH ŽENÁCH A SLABÝCH MUŽÍCH
Britská manželka, kterou právě opustil životní partner kvůli dvacetileté modelce, zjistila při likvidaci jeho pozůstalosti, že si při přestěhování doma omylem zapomněl svůj cestovní pas. Poctivě mu ho poslala, ale předtím vzala pero a do rubriky zvláštní znamení napsala krasopisně: Nemá penis. Vycházela ze správného názoru, že jenom zanedbatelné procento lidí listuje ve svém pasu, a tak se její ďábelský záměr naplnil. Jejímu bývalému manželovi bylo několik let strašně divné, proč se na něj při zahraničních cestách dívají úředníci pasové kontroly s tak viditelným výrazem politování.
Lady Sarah Graham Moonová volila nedávno pomstu podstatně drastičtější. Vzala nůžky a dvaatřiceti oblekům svého nevěrného manžela, vesměs šitým na míru, ustřihla rukávy a z kalhot udělala šortky. Poté polila jeho milované auto značky BMW šesti litry bílé barvy a vzácná vína z jeho sklepa rozvezla po širokém okolí. Umístila je, flašku po flašce, vedle lahví mléka, právě doručeným k domovním dveřím sousedů.
Jistá Mona Barentsová vypráví v citované knize tento příběh: "Udělala jsem strašnou chybu. Představila jsem svou nejlepší přítelkyni muži, o kterého jsem měla sama eminentní zájem. A než jsem se ohlédla, ti dva si smluvili večeři ve dvou. Poslala jsem tomu pánovi po číšníkovi ke stolu jedinou rudou růži a svou navštívenku, na které stálo: Proč chceš hrát na skřipky, když můžeš mít stradivárky? Splnilo to svůj účel - kamarádka se mnou přestala mluvit, kdežto ten muž naopak začal."
Tak bych mohl pokračovat donekonečna, pokud jde o odvetné akce žen proti mužům, mužů proti ženám a žen proti ženám. Poslední možná kombinace, totiž pomsta muže na jiném muži, který mu svedl ženu, však v anglické knížce, kterou tu popularizuji, nápadně chybí. S odřeným ušima jsem v ní objevil jeden jediný příklad: Manžel v jedné vesničce v hrabství Hampshire náhodou zjistil, že jeho žena milostně vrká do sluchátka, a došlo mu, že její milenec může telefonovat jenom z jediné telefonní budky, která ve vesnici byla. Nastartoval auto, zacouval s ním těsně ke dveřím budky, vypnul motor, zamkl vozidlo a zmizel. Ilegální milostný rozhovor se protáhl na šest hodin, ale dosti se z něho vytratila romantika.
Vrtá mi hlavou nepřítomnost většího množství příkladů tohoto posledního druhu. Odmítám vysvětlení, že muži jsou ve vztahu ke svým konkurentům v lásce velkorysejší a že to dokáží brát sportovněji než ženy. Jednak si nemyslím, že to je pravda, a i kdybych si to nakrásně myslel, nedovolil bych si to veřejně říct ze strachu před reakcí českých feministek, jejichž hnutí je u nás relativně nové, a tím pádem zatraceně bojovné.