Už 130 let by bylo 3. 3. 2018 MUDr. Františkovi Langrovi. Vezmete-li do rukou jeho vzpomínkovou knihu Byli a bylo, nejlépe 3. rozšířené vydání z roku 1992, pohltí vás jeho vzpomínky na Jaroslava Haška, bratry Čapky, na legie, na divadlo a mnoho jeho přátel.
Hlavní část díla Františka Langra tvoří dramata. V nich se věnuje nejen lásce, nenávisti, životu a smrti, vině a odplatě, zločinu a svědomí, ale vůbec problematice lidských hodnot, otázek a stavů. Známé jsou jeho hry Svatý Václav, Obrácení Ferdyše Pištory. Pro mládež napsal nezapomenutelné Pražské legendy, které jedinečně ilustroval Cyril Bouda.
Legendární pražské legendy Františka Langera a Cyrila Boudy
O tom, kdo byl František Langer, píše Jan Werich v knize František Langer očima druhých, 1965:
Uměl povídat o naší zemi s laskavou objektivností a něžnou tolerancí, naše zamřelá slova vlastenec a vlastenectví možno v jeho případě použít bez nebezpečí nevkusu. Miloval svou vlast a její děti. Neměl rád diletanty, obdivoval odbornictví a s kmány se nebavil. Měl upřímnou radost, že mu psali mladí lidé dopisy a že ho navštěvovali, důvěřiví a zvídaví. Rád žil. Do poslední chvíle.
Našlo by se toho, jak říká starý Pištora, proč jsem ho měl rád. Proč je pro mne poctou, že mě zařadil mezi své přátele. Proč je mně tolik líto, že umřel...
Jan Werich
Ukázka z knihy Byli a bylo:
„Před několika lety si každé pondělí Čapek vyváděl Fráňu Šrámka a mne za město. Vymyslil si ty procházky jenom proto, aby aspoň jednou týdně vylákal Šrámka na vzduch. Protože Šrámek asi jinak by své páté poschodí ve vršovickém činžáku vůbec neopustil. Aspoň nikdo ho nikdy neuviděl na ulici a nikdo, vyjma pamětníky z dřívější literární generace, se nemůže pochlubit, že tam a tam potkal Šrámka. Ale na ty pondělní procházky chodil pravidelně a rád.
Probrali jsme za dva tři roky všechny polní cesty, meze, úvozy, náspy a pěšiny v pásu mezi Malešicemi a Michlí. Krajina to není sice utěšená, ale bylo pokaždé dost, nač se koukat. Stavěl se Spořilov, prokopával Bohdalec, vojáci cvičili, úředníci si zakládali zahrádkové kolonie, pražská předměstí se roztahovala a protahovala….
----
Ale Šrámkovi to byly jen větší okenní truhlíky a kořenáče městského obyvatele. Vzduch, kterého jsme se měli na procházce nadýchat, copak to byl vzduch, a nebe a slunce, copak to bylo slunce? A zeleň, tráva, stromy? Ne, nikdy Šrámek nepřikývl k naší chvále a spokojenosti. Měl pro tyhle všecky předměstské náhražky přírody přísné a obrovské měřítko: sobotecké. Sobotka byla jeho mírou pro stromy, prostor a krásu. Zeleň, vzduch a příroda budou až v Sobotce. Desetkrát za odpoledne se ozvala Sobotka. Proč by Šrámek chodil někam v Praze do hospody? Viděl by jen cizí lidi, nanejvýš známé. Ale až bude v Sobotce, ovšem, tam chodí. Tam vidí sousedy.
