Svět je většinou popisován podle názorů pitomců, kteří jsou nejvíc slyšet a kteří si získávají podivnou důvěru tím, že jsou viděni. Ne však svými názory a rozumem vytříbřeným myšlením, ale svou tupou agresivitou a rozpičořenými obličeji v novinách nebo na obrazovkách. Většinou jim říkáme VIP a směšně to překládáme jako velmi důležití lidé.
A vedle těchto prázdných písní velkých nul, někdo popíše svět a události v něm jednoduchým, ale moudrým pohledem, protože nelze mlčet. Je to pohled člověka zraňovaného absurditou divadelního světa, který na rozdíl od jeho filmů, je často krutý, nesmlouvavý a není lehce opravitelný.
Jiří Menzel nám předkládá své drobné úvahy o dnešním světě jejímž příznačným souslovím je "tak nevím", o kterém praví že je tam proto, aby vyjádřil své pochybnosti o tom, co píše, aby se ubránil kategorickému pohledu.
Jeho názory jsou prosté a proto dráždí.
Například kritik, který se podepisuje jako Josef Chuchma, dokonce pochybuje o autorově duševním zdraví, když si přečetl jeho opravdu, ale opravdu slabou knihu. Celý článek: Tak nevím, zda se Jiří Menzel ještě kontroluje.
Jenže kritika Chuchmy je typickou ukázkou právě té myšlenkové ubohosti, kterou se snaží vnutit Menzlovi. A pokud se zamyslíme hlouběji nad jeho mudrováním, pak zjišťujeme, že právě tento fakt je typickým projevem většiny dnešních novinářů. Však posuďte sami.
Soubor úsměvných fejetonů českého režiséra.
Pokud však chcete v dnešním světě vidět svět jinak, neotřele a v jednoduchých a trefných souvislostech, pak Menzlova kniha Tak nevím a Tak nevím podruhé je víc než dobrou volbou. Jeho drobné úvahy, komentují všední i méně všední situace a události našeho života.
Vtipně a přiléhavě knihu ilustroval karikaturista Miroslav Barták, čímž vznikla kniha, která nutí k zamyšlení, i když vás často také rozesměje nebo pohladí po duši.
Tak nevím | Jiří Menzel | Ilustrace Miroslav Barták | vydává AlbatrosMedia Motto, 2011 (výbor z fejetonů Tak nevím /1996/ a Tak nevím podruhé /1998/)
Ukázka z knihy:
ak nevím.To byla první dvě slova, která jsem vyhrkl, když mi časopis STORY před časem nabídl pravidelnou spolupráci. Kdysi, jako kluk, jsem opravdu chtěl být novinářem a sloužit veřejnosti podobně, jako byl novinářem měj tatínek. Jen se mi nelíbilo pravidelně sedat k čistému papíru a psát z povinnosti.
Připomínalo mi to domácí úkoly, které dodneška nenávidím. Nakonec mě ukecali, ale stejně píšu i tyhle řádky skoro vždycky až na poslední chvíli tak, jako za dob mé mladosti jsem psával ty domácí úkoly.Tak nevím. Z těch dvou slov se potom stal titulek i refrén mých sloupků. Zdálo se mi, že vystihují přesně moje pocity při psaní: Totiž, že o tom, o čem píšu, zároveň i pochybuju. Že se bojím vyjadřovat se kategoricky. Proto: Tak nevím.
Teprve nedávno jsem si vzpomněl, kde jsem se děvěrně ji seznámil s tímto souslovím, které rád používám i v projevu nepsaném. Byla to knížka Pavla Eisnera o půvabech naší mateřštiny Chrám i tvrz. Nalistoval jsem si znovu, co mne kdysi na této větičce okouzlilo. Stálo tam:
Tak nevím. Ten výraz je specificky český modus dubitandi. Dubito, ergo sum – pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách – tedy jsem a žiji, napsal pan Eisner. Napsal
dále:
... že je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Životní optimismus temperovaný skepsí.Jak se ten moudrý pan Eisner strefil. Celý život se mi to jako čistokrevnému Čechovi pere v hlavě: Optimismus, patrně šťastně vrozený (jinak nevím, kde bych k němu přišel), a skepse, získaná životní zkušeností. Žijeme v Čechách a tu jsou oba na místě. Optimismus – víra, že ty příští roky budou šťastné, a skepse, která zbavuje optimismus slepoty a vede k opatrnosti.
Tak nevím.
