Pohádka máje. Romantický příběh Mrštíka vás okouzlí májovou přírodou české krajiny

mrstik pohadka maje
Kdysi velmi známý román, který přes svou až romatickou naivnost, oslovuje i dnes všechny mladé páry. A není divu, vždyť nesoudná víra zamilovaných v lepší život, v lásku, která překoná všechny překážky, se táhne lidským pokolením jako červená nit.

Stejně tak v románu Viléma Mrštíka (1863 - 1912), který začíná příjezdem studenta práv Richarda Gregora na bál do Ostrovačic u Brna, kde působí jeho strýce jako farář. Tam se na bále seznámí s šestnáctiletou Helenkou, dcerou revírníka. A tak se odvíjí komplikovaný příběh lásky, který nakonec končí šťastně.

Co je však na knize vůbec nejčtenější jsou lyrické pasáže, ve kterých Mrštík popisuje nezapomenutelným stylem kouzlo jarní přírody, lásku k domovu a k české krajině, čtení, při které se vaše fantazie proměňuje zlehka v impresionistický obraz.
Když k tomu připočteme pomalé tempo románu, které tak dokonale využil Vávra ve svém filmovém zpracování, zážitek se promění v čtenářské pohlazení po duši.
Kniha určitě padne jak ulitá všem romantikům, kteří podlehli toulkám českou krajinou. A nejen tou jarní.

Kniha online >>

jirincova pohadkla maje
Ilustrace Ludmila Jiřincová

Výpisky:

„A v tom vědomí měkla jeho duše, zprotivily se mu čpavé kavárny, hloupá se mu zazdála hra kulečníku, mysl jeho utíkala daleko, daleko do zapadlých let a srdce jeho se otvíralo tichým vzpomínkám na šťastnější, dětstvím vyzlacený věk. Sladké snění zapředlo jej ve zlatou svou niť. – Poesie rodného kraje sechvěla se k němu a slibovala mu krásné lesy, zelený ráj, květnaté stráně, bělounké cesty, svaté shromáždění dědiny. Ať nechá všeho mudrování, všeho žalování a zajde si tam na místo, kde bývalo a bude zase jeho nebe.“

xxx

„Helenka obcházela záhony, prohlížela sazenici po sazenici a Ríša pro všechny věděl jména. Macešky, tulipány, narcisky, krokus, petrklíče, čečenky, kamilky, ty měla také, ale řebčík neměla; byly tu také jakěsi hyacinty, narcisky jinaké než měla sama.“

xxx

dyž ticho nastalo kolem myslivny, asi k šesté hodině jako laň zamihlo se stromy cosi bílého. A jen olše na potoce Obravě byly toho svědky, jak na úsvitě rána Helenka se objevila uprostřed vrb, plaše se ohlédla a zmizela v nich.

Byl to o samotě vyhlédnutý kout, kam voda jako křišťál čistá svážela se v tichou hlubinu a kde všechno, i místo i celé vůkolí, zdálo se stvořeno býti jen proto, aby sloužilo za úkryt dívčích koupelí. Opodál byl les, na březích hojnost kvítí a vrby ze všech stran jak záclony uzavíraly sem přístup bohatým svým lupením. Záclony se roztrhly a Helenka vstoupila. Strhla ze sebe šaty, a nožky vyprošťujíc z bílého prádla, stála tu pojednou nahá v celé své rusé kráse, jak ji stvořil Bůh. A hlavou bujně natřásajíc rusé svoje kadeře, byla by se podobala Albíně v tu chvíli, kdyby měsíc na ni svítil a byla noc, ale na ni slunce zářilo a smál se bílý den...

Byla jako stříbro.

Lehla si do trávy a nahnula se z břehu. Usmála se na sebe. Jak byla krásná v radostném tom záření cudného svého tílka, v jehož kouzlu zhlížela se tu sama před sebou jak liliový květ. Vody chvěly se pod ní, zelenavé stíny rozestíraly se jí po tváři a po rukou, a celé nebe, pohříženo dolů v lesklé zrcadlo, zhlíželo se dole s ní. Hravě, jen jako maní dotknula se nožkou modra nebes pod sebou, a tu Helenka jediným pohybem ruky zavinuvši vlasy svoje v antický kužel, levou rukou zavěšena ještě za větev, sklouzla pojednou v čistou tu hladinu a vody se za ní zavřely, vody ji objaly a chvějící se, teplou zlíbaly ji jako svou. Vlnky se nad ní kolébaly, květiny z břehů kývaly na ni, olše zašuměly náhle slaďounkým jakýmsi šeptem a Helenka dole jako zdravé zvíře hověla si zatím v mrazivé své lázni pramenitých vod, nestřežená, nehlídaná, bujně jak rybka začala sebou zmítat, kolem sebe bít, šplíchajíc rukama, rozstřikujíc pěny, a s rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Ležíc tak naznak kolíbána, milována vlnami, hned do stínu, hned na slunce provalujíc hlaďounké své údy, ještě několikrát sebou tak uhodila, ještě několikrát jako bělice pod vodu sklouzla a zase nad ni se vynořila – a když pak růžová za větev se chytla a vzhůru se vyhoupla na břeh – vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se z ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd.

xxx

Jednoho dne byli spolu v lese. Helenka pobíhala sem, pobíhala tam, ptala se, co je to, co ono, a uhodila tak na jedinou zvučící strunu v jeho srdci – na živou kdysi a nyní utuchlou už jeho zálibu k bylinám. Velice dojemně jí vymaloval život rostlin za dne i v noci a v opravdový úžas ji přivedl tím, když jí řekl, že kořínek u rostlin je vlastně živý, že se vevrtává do země jako červ a cítí všecko jako člověk, jenom hýbat se nemůže. Na doklad citoval i Darwina (velice učený jeden pán, který si získal o vědu nesmírné zásluhy) a poznamenal, že právě Darwin to byl, který na špičce kořínku našel dokonce i mozek rostliny! A Ríša byl by snad mluvil i o myšlénkách rostlin, kdyby nebyl pozoroval, jaké napětí se jeví v Helenčině tváři – a že svého účelu dosáhl vlastně již mozkem.

Jak před ní vzrostl! Jak se jí zdál moudrý!

Ale úsměv, který Helence v tu chvíli zvlnil tvář, zmrzl jí pojednou na rtech: Ríša, ocitnuv se jednou nahoře, řítil se na ni celou lavinou duševní svojí nadvlády.

„To – to není tedy jen trhat všecko kolem sebe, šlapat po květech a tak...“ pravil tónem nadšeného moralisty – „květiny mají také cit!“

xxx

Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky.

Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž.

Srdcem nepřilnul k ničemu.

Aby si ze svých studií neodnesl látku k některému oboru vědění, o to se už na gymnasiu postarali jeho profesoři, o chuť k práci připravil se on už sám.

Ještě tak nejraději by byl verše čet a je dělal.

Úvodních článků nečetl, o politice soudil, že je to sedmá, ale nejšpinavější velmoc na světě.

I reformování společnosti se chyt. Dal se zapsat do Moravské besedy2 a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů.

Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě?

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.

xxx

Povahou tichá, skromná jak Helenka byla Albína.

Obě prý měly těla krásně bílá jako lilie, vlasy dlouhé, lesklé, oči tmavé a plné modra kvetoucího lnu. Albína byla ještě o něco světlejší a štíhlejší než Helenka, zato ale choulostivá a smutná až do smrti. Vítr na ni dýchnout, a hasla jako svíce, slunce na ni zasvítit, a vadla jako vzácný květ. Skrývala se proto doma víc než na otevřených místech, a jako by ani nežila a jen duchem se vznášela mezi svými – jako krásná smrt bloudila po domě a do pláče bylo každému, kdo na ni pohlédnul.

Když se vypravovalo o vílách a rusalkách, Albína zrovna pila každé to slovo, a kdykoliv hovor přešel do milých těch končin jejího světa, sladce se vždycky usmála, a při tom mdle se položila hlavou na stranu jako člověk, kterému o sluch zavadí nejkrásnější hudby vanutí.

Jedinou radost měla, a to bylo v létě, kdy za teplých a lunojasných nocí tajně vycházela z domu k malé říčce Obravě a tam v úkrytu vrb a olší nahnutých při měsíčku koupala své sněhobílé údy. Tehdy stojíc uprostřed vod zhlížela se v tmavých jejich hladinách, a rozpouštějíc vlasy svoje po vůli vln, zdobila je květy chrp a vlčího máku s koukolem. To byl jediný okamžik, kdy ožila jak rybka vrácená vodě, jediná chvíle, kdy zapomenuvši na svět, laškovala, smála se, tleskala do vln a rukama jako děcko lovila stříbro měsíce. Tak sama sobě připomínala jednu z těch rozkošných vidin pohádkových nocí, za nichž na zem vystupují víly – – A slýchala, jak jsou krásné; oblečeny v průhledně zelenavé šaty s pásy stříbrnými, že jsou těla tak průzračně jasného a bledého, že se zdá, jako by ani nebyly a jen ze světla měsíce živy byly. Tenké jak jedle, postavy štíhlé a lehké jako u ptáka – s vlasy zlatými, rozpuštěnými volně po zádech, za noci plují po řekách a na břeh vystupují, aby si natrhaly květin, jimiž si pak zdobí svoje hlavy. Slýchala, že rády sídlí na místech od přírody krásných, když dozrává obilí, že opouštějí křišťálové svoje paláce, kam vedou stezky stříbrné a zlatým pískem pokryté, a po těch vzhůru prý se nesou na povrch jezer a řek, aby po březích i po stromech prováděly svoje svévole. – Tři a tři drží se vždy za ruce a v paprscích měsíce tancují při líbezné hudbě ptačí, nebo na větvích se houpají a hřebenem z rybích kostí češou svoje vlasy; nebo zase na vodu se spouštějí, v klubku se válejí v řece, vesele tleskají do dlaní, stříkají po sobě vodou a s křikem, jehož chechtot daleko se rozléhá v tichosti noční, vrhají se do hlubin vod; kuku! je slyšet po nich. – Jednou zdálo se dokonce Albíně, že slyší jejich zpěv – ale ten byl takový sladký, líbezný a čistý, že jí byla až nesnesitelná ta síla touhyplného volání: vykřikla, ale tím okamžikem už zhasla pro ni všechna krása a Albína nevěděla, bylo-li to pouhé zdání nebo pravdy zjevení... Ale v duchu až do skonání slyšela ty kouzlaplné jejich hlasy, o jakých říkala Marta, že kdo jen jednou je uslyší, o hladu a žízni by je poslouchal až do smrti, zapomenout na ně nemůže a nemůže už po celý svůj věk.

Nebála se jich. Jako by sestrou jejich byla, celým svým zjevem nesla se za tajemným jejich příkladem. A žijíc sama jako v pohádce přibírala na sebe všechny jejich zvyky, náklonnosti, dle jejich vzoru měnila nevědomky i svou podobu i svůj hlas a stroj. Ráda odívala na sebe roucho z čistého kmentu, a naříkajíc sobě na bolesti hlavy, s vlasy rozpuštěnými, s tvářemi bledými nešla, ale zrovna se vznášela, a chodíc po domě, hledala místo, kde by ukryla němý svůj bol. – Celý její život nesl na sobě nádech bytosti neskutečné, neživé a byly chvíle, kdy se měnila už jen v přízrak, přelud bez krve a bez těla: jednou ji přistihli dokonce, jak nehybná a smutná stojí uprostřed domu a zpívá hlasem překrásným... Bledá a jakási zimničná jako socha svatá vznášela se víc než stála a jen ty oči jí svítily jako záře a obočí pozdvižené vzhůru měnilo výraz její tváře v nadšení – – – Nikdo nezvěděl, nač v tu chvíli myslila, nikdo nikdy nepoznal, co v tu chvíli vycházelo z bezbarvých jejích úst – jen ten zpěv slyšeli všichni a ten je pohnul k slzám.

Domácí pozorovali, že čím dále stále více a více chřadne a mění se v nic. Vypravovali si mezi sebou, že ji snad v noci navštěvují moci zlé a upíjejí z ní ještě i tu trochu krve, která jí zbývala. Viděli ji, jak bez pohnutí a bez dechu leží jako mrtvá a po čele a po tvářích jí stojí bílý pot. Zkropili ji svatými oleji, chránili modlitbou – ale trvalo věčnost vždy, než zase jménem přivolali duši její zpět. „Albíno, Albíno!“ volal na ni jeden přes druhého, brali ji za ramena, brali ji za ruce, ale jako mrtvolou když hýbá. Bez vlády a bez duše, bílá, s černými modlitbami v rukou, které jí dali, aby k ní neměly přístupu moci neznámé – spala dál a jen to obočí příkře sražené a bolestně do sebe srostlé dodávalo jejímu výrazu čehosi živého, ale neskonale přísného a karatelského.

Jednou v sobotu ulehla a nevstala už víc.

Ve středu měla pohřeb.

V tu chvíli, když skonávala, vítr zavál zahradou, hodiny začaly strašlivě bít a venku jako by někdo zakvílel...

Marta mínila, že to lesní ženka obcházela kolem stavení a věštila neštěstí.

xxx

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. – Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. – Nenávist tu sdílel od té doby, kdy školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on – „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval3 na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu.

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „Odkud se pro boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí?“

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh.