Královna šokujícího thrilleru Patricia Highsmithová - velebená nejen spisovatelem Grahamem Greenem - by se letos dožila stovky a spolu s ní (konečně) i osmidílného, osmihodinového seriálu Ripley. Ne, snad by tou televizní sérií nepohrdla, snad by ji dokonce zaujala a koneckonců, ano, mohla by se Patricii třeba i líbit.
Že byla rasistka? Že prokazatelně nenáviděla stát Izrael? Že byla antisemita (i když měla mezi Židy přátele)? A že psala… přinejmenším zvláštně o holocaustu? To vše je pravda, nepochybně ano; nicméně v případě natolik trpící umělkyně, jakou byla Patricia Highsmithová (1921-1995), jednoduše nelze rozlišit mezi případným zrůdným cítěním a cíleně, záměrně provokujícím postojem, kterým se vyhraňovala vůči ji samou „spalujícímu“ lidstvu.
Narodila se v Texasu. Bylo to 19. ledna 1921 a jen devět dnů po rozvodu rodičů.
Před rozvodem byli tito manželé svoji pouhých pár měsíců a co víc, Patriciin německý otec plánoval interrupci. Sešlo z ní. Ale holčička tátu s mámou spolu prvně viděla teprve ve dvanácti letech.
Když byly Patricii tři roky, vzala si její matka jiného muže, výtvarníka. Ten děvče zneužíval. To se dělo mezi jejím čtvrtým a pátým rokem. Vytěsnila to z mysli, ale úplně vytěsnit to nebylo možné.
Roku 1927 se manželé Higsmithovi ocitají v New Yorku. Patricie musí do školy a souběžně si uvědomí, že se cítí jako kluk. Nikomu to zatím neprozradí a život jde dál. Zlatá dvacátá léta.
Někdy v osmi ji ohromila kniha o pyromanech a schizofrenicích. Rodiče se často hádali a vraceli do Texasu. Jednou tam maminka prchla pouze s dcerkou, ale výtvarník putoval za nimi a jednu odvezl. Choť. Holčička zůstala sama u babičky, zrovna jí bylo dvanáct. Pár těch osamělých měsíců se na ní podepsalo. Zklamáním. Ale ve třinácti je opět u rodičů a ve čtrnácti se jí matka prvně ptá na cítění. Na sexuální orientaci. Patricie nic nekamufluje, nezalže.
Po maturitě se zapsala na Kolumbijskou univerzitu do kursu literatury a studovala latinu, řečtinu a zoologii. Stala se redaktorkou školního časopisu. Dochází jí, že hádky doma zapříčiňuje matka, ale navzdory tomu je s ní, na její straně.
Po promoci začala psát pro skutečné časopisy. Objevila a postupně si vypracovala specificky „filmový“ styl psaní a její Hrdinku vybrali do antologie dvaadvaceti nejlepších amerických povídek (1945).
Roku 1946 převzala Cenu O. Henryho. Sice začala vymýšlet i komiksové scénáře typu Kapitána Midnighta, ale prózu naštěstí nezradila. Ostatně psala i proto, aby se zbavila tíživých snů.
Její prvotina Cizinci ve vlaku (1950) je příběhem dvou mužů, kteří si kvůli alibi vzájemně „prohodí“ vraždy. Ty, které prahnou spáchat na vlastních bližních! Patricia tento román dokončila roku 1948 pod vlivem Trumana Capota - v elitní kolonii umělců Yaddo v Saratoga Springs, stát New York. Podle scénáře Raymonda Chandlera knihu zfilmoval Hitchcock. Došlo i na divadelní adaptace:
Švandovo divadlo - Cizinci ve vlaku (2008) - YouTube
Patricia si ujasnila erotické zaměření, věřila však zprvu naivně, že ho lze zvrátit.
Zapsala se proto na psychoanalýzu. Díky ní si uvědomila, že ji nepřitahují normální ženy, ale ty, které uvnitř nesou kus muže. O homosexualitě je hned druhý Patriciin román Cena soli (1952, česky 2015 jako Carol, téhož roku poprvé zfilmováno) a dnes již klasický Talentovaný pan Ripley (1955) se stal její čtvrtou knihou.
Je i zde titulní hrdina latentní gay? Lze jej tak interpretovat, ale jisté to zdaleka není.
„Píše podobně jako Simenon,“ prohlašovali o Patricii. Skutečně dělala z kriminálního žánru „něco víc“.
Ale Amerika let padesátých byla homofobní a prudérní, tak se Patriciiny knihy lépe prodávaly v Evropě. Odstěhovala se nejprve do Anglie, do Suffolku, a pak do Fontainbleau u Paříže (1955). Tam se však odmítla učit francouzsky a opovrhla i zdejší kuchyní. Izolovala se. I prostřednictvím alkoholu a posléze nejradši komunikovala se svými siamskými kočkami. K tomu účelu dokonce vyvinula speciální jazyk a v pusté zahradě se obklopila stovkami hadů a hlemýžďů, které krmila salátem.
„Disponovala přesnou představou o tom, co nesnáší - a naopak,“ uvádí Ioan Mackenzie James v knize Aspergerův syndrom (česky 2008 v překladu Václava Petra).
„Například měla ráda Bachovy Pašije Sv. Matouše, staré šaty, ticho, tenisky, mexická jídla, plnicí pera, švýcarské armádní nože, víkendy bez společenských povinností, Franze Kafku a samotu.
Naopak nesnášela Sibeliovy skladby, Légerovy obrazy, koncerty, jídla o čtyřech chodech, televizi, hlučné lidi a momenty, kdy ji poznali na ulici.“
Po třinácti letech daňový úřad prohledal Patriciin dům. Tak se odstěhovala do Švýcarska (1982-1983). Koupila si stavení poblíž italské hranice, v Ticinu. Jde o ves, kde jistý čas bydlil i významný český literát a výtvarník Karel Trinkewitz (1931-2014).
Patricia Highsmithová přikoupila k domu pozemek a nechala si na něm postavit moderní „Casu Highsmith“. Sousedky o ní později vypovídaly:
„Jediná věc, která mi na Patricii vadila, byla, že jste k ní přišli na přátelskou návštěvu a nikdy vám nepodala ruku.“
„Byla to nejcitlivější, nejzranitelnější a nejnejistější osoba, s jakou jsem se kdy setkala.“
„Když jste u ní doma jen přesunuli popelník, pokaždé ho okamžitě vrátila na místo.“
Podle terapeutky Vivien de Bernardiové sice Patricia nutkavě ráda psala o brutálním násilí, ale sama se chovala mírně. „Právě kvůli tomu klidu jsem se moc ráda pohybovala v její blízkosti,“ píše Vivien. „Jen postrádala jakýkoli vnitřní kontrolní mechanismus a nebyla s to neříct, co našla právě na jazyku.“
Patricia Highsmithová trpěla celou řadou chorob, fobií a úchylek, ale zdá se, že prvořadě vysoce funkční formou Aspergerova syndromu.
Projevovala se až děsivou přímočarostí a postrádala smysl pro nuance v dialogu. Unikalo jí, že druhé zraňuje. Ani jako spisovatelka nikdy nekomentuje chování postav a jejich trable v knihách prezentuje entomologicky nezúčastněně. Totálně bezohledným líčením reálných stránek lidské povahy připomíná Miloše Formana.
Podle jejích knih dosud vzniklo přes třicet filmů a televizních adaptací, přičemž třikrát adaptovaný Talentovaný pan Ripley (poprvé s Alainem Delonem pod titulem V plném slunci) se dočkal čtyř románových pokračování Ripley v ilegalitě (1970), Ripley si hraje (1974), Chlapec, který přišel za Ripleym (1980) a Ripley pod vodou (1991).
Třetí z těchto románů byl nejprve zfilmován Wimem Wendersem s Dennisem Hopperem v titulní roli (Americký přítel, 1977) a znovu s ještě geniálnějším Johnem Malkovichem.
Ripley's game - YouTube
A v čem spočívá Ripleyho talent?
V mnohém. Ale hlavně v tom, čeho si povšiml již Jan Zábrana. U výslechů tento vrah vždy takřka vše přizná a policie právě proto selže. Jak to?
Je zvyklá na notorické zapírače. Zato hrdinové Patricie Highsmithové jsou spíš kulky, co myslí a neodskočí z dráhy. Ale mají zrovinka tak vlastní tratě osudu a jsou často nuceni potkat přesně to, čemu se podobají.
Jen výjimečně se Patricia přehnanou kombinatorikou dotkla samoúčelnosti. Stalo se v románu s příznačným titulem Packal (1954). Ale bravurní Odklad milosrdenství (1965) působí jako kriminální „vzor“ Kunderova Žertu (1967), jen o dva roky mladšího. A právě a pouze jistá překombinovanost možná Odklad zbavila šance Žertu konkurovat.
A co ta kniha řeší, když se odstraní vše okolo?
Řeší, co se přihodí, pokud jsme sice nevraždili, ale žertem předstírali, že vynášíme v koberci mrtvolu.
Až chorobopisná Patriciina díla působí neuvěřitelně realisticky a věrohodně fungují.
Zemřela 4. února 1995 v Locarnu. Zanechala tu osm tisíc stran deníku, několik desítek románů, četné povídky a tři miliony dolarů, které odkázala kolonii Yaddo.
„A kolik uvolníte za mé práce?“ optala se před smrtí Texaské univerzity. Po její reakci prodala práva Švýcarskému literárnímu archivu v Bernu.
„Je něco nudnějšího a vyumělkovanějšího než spravedlnost?“ ptávala se Patricia cynicky. „Ani život, ani příroda se nestarají, zda se na jakémkoli stvoření páchá křivda.“
A kritika? William Trevor napsal:
„Nenávist ji zajímala víc než láska. Pokroucené povahy víc než normální. Lidi poražené preferovala před úspěšnými.“
Plein Soleil 1960 Alain Delon - YouTube
