Jaký byl? Prý obdivovaným, vítaným společníkem pro svou čarovnou vitalitu a neutuchající činorodost. Šlo ovšem o křeč, nemoc - a nebyla sama. Kvůli tuberkolóze nakonec doputoval až do jižních moří. A všude prý s sebou nosil dvě knihy. Buď jednu četl, anebo do druhé psal. Muž využívající čas, jako by tušil, jak málo mu ho bude vyměřeno ((*13.11. 1850, Edinburgh - †3.1. 1894, Vailima, Samoa)
Zdroj: http://www.citarny.c. „Umění žít znamená zahrát dobře i se špatnou kartou,“ napsal.
V mládí si kupodivu stěžoval na nedostatek fantazie. Ve skutečnosti mu stačil detail a jeho představivost se rozběhla. A psal „ekonomicky“, nikdy se neopakoval. Ale ty knihy spojuje nenapodobitelný, zcela osobitý styl, jímž zpracovával nová a nová témata.
„Putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli,“ dodává.
Byl skeptik?
Snad, ale věřil, že i krajně nepříznivým a „osudovým“ okolnostem musíme čelit s energií i vzdorem - a žít naplno. Což pro něj znamenalo „vznášet se na modrém nebi“.
V pětadvaceti potkal ve Francii o jedenáct let starší americkou malířku, matku tří dětí. Ta pravá? „Určitě,“ byl si jist – a našla u něj útěchu po ztrátě nejstaršího ze svých svých synů. Stevenson v devětadvaceti „utekl“ rodičům, kteří ho odsoudili, opustil přátele, kteří mu tím pádem přestali rozumět, a dojel jsem si pro Fanny až do Ameriky. „Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty, stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost,“ jako by napsal právě o tom.
A manželství samo - podle něj? „Přátelství uznané policií a dlouhá konverzace přerušovaná hádkami, ba pole bitevní. Je k němu třeba odvahy, leč té třeba i k chladnému a opuštěnému stáří.“
Podle své ženy byl i on sám dost chladný - a rezervovaný. Do Skotska ale přivezl také jejího syna Lloyda - a díky tomu máme dnes Ostrov pokladů. A přece rukopisy, které předtím posílal z Kalifornie s nadějí na otištění, prohlašovali doma za nepodařené. To až když s malým Lloydem jednoho deštivého namalovali mapu dalekého ostrova, dostavil se nejen nápad, ale i příběh. Když Lloyd vyrostl, Robert Louis Stevenson s ním literárně spolupracoval např. i na románech Tajemný sud a Vrak.
„Asi na mně musí opravdu být něco vadného, protože jinak bych nebyl tak populární,“ komentoval svůj úspěch v dopise příteli, známému spisovateli Henry Jamesovi, který však kupříkladu Stevensonovo manželství pokládal za velmi šťastné a „tak romantické, jako by je on sám popsal v některé ze svých knih“.
Dodnes si přesně pamatuji, na kterém místě zahrady mi v dětství matka poprvé vložila Ostrov pokladů do rukou a jak nedůvěřivě jsem si prohlížel „ohavné“ Tichého ilustrace (pro děti rozhodně ne ty pravé). Nicméně jsem začal číst… a od té doby je Lou (tak mu prý doma říkali) můj. I vím, jak správně pojmenovávat kapitoly, aby to znělo: „Černý pes se objeví a zmizí.“ Začali jsme si tenkrát s kamarády hned hrát na piráty a hulákali slavný popěvek „na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, johohó, ať teče rum“ a dodnes mám v oblibě testy jako: „Na koho křičel umírající Flint? A co chtěl přinést?“ Že právě rum, ví ovšem každý.
Ani mě také neuniklo, nakolik Ostrov pokladů láká k doplnění.
Co se např. stalo právě s lotrandem Černým psem, když se plavby nezúčastnil? To mi hlavou věru vrtalo. A vidíte, plno kluků si už přede mnou říkalo totéž a pár z nich se později i pera chopilo, takže jen u nás vyšla minimálně dvě přímá pokračování Ostrova a dokonce jeden „nultý“ díl, kde se dočteme, jak se tam ten poklad dostal. To už mě ale nadchly další Louovy knihy:
„Za svého londýnského pobytu získal ve všem dokonalý princ Florizel z Bohemie roztomilostí svých způsobů i uváženou štědrostí oblibu u všech tříd. Byl za normálních okolností vždycky klidný a díval se na svět asi tak filozoficky, jako oráč na poli, nicméně měl v sobě větší smysl pro život dobrodružný a excentrický, než jaký mu byl rodově určen, a občas, když měl špatnou náladu a v žádném londýnském divadle nehráli nic legračního, a když roční doba nebyla vhodná pro sporty, v nichž nade všechny soupeře vynikal, zavolal k sobě svého důvěrníka a podkoního plukovníka Geraldina a poručil mu, aby se přichystal a že večer půjdou mezi lid.“
Tak začíná Klub sebevrahů, zdařilá to parafráze orientálních příběhů Tisíce a jedné noci, přesazené mistrovsky do „Bagdádu na Temži“, tedy Londýna. I Oscar Wilde prý o princi Florizelovi vždycky hovořil jen jako o postavě reálné a existující!
A Louovy knihy dokazují i další: že materiál sám o sobě není ničím.
Často se mu ovšem stávalo, že si vypůjčil výrazy i témata od jiných.
Florizela třeba ze Shakespearovy (taky půjčovatel!) Zimní pohádky. Vytýkali mu, že píše podle osvědčených vzorů a sám že nemá co říct. „Zjednodušujete, až se vám vytrácí něco ze skutečné složitosti života. Každodenní věci pomíjíte či nahlížíte jen očima vlastní imaginace… a uzavíráte se do zpola vysněného světa.“ Snad. Ale bez toho už by to nebylo můj a váš a… Ivanin Lou Stevenson, jehož jeho vlastní svět zaměstnával ve snech všude. I na cestách, protože i ty jako by mu v útěku před realitou pomáhaly („svůj stín máš v sobě i na cestách“, píše).
Stevenson neznal žádnou (ostatně pomyslnou) čáru mezi literaturou vážnou a dobrodružnou a z jeho romantiky k nám znovu a znovu realisticky promlouvá i hrůza skutečného poznání. „A já skláním hlavu před románem osudu,“ dodává. Ale zároveň napsal i tyto verše (v překladu Josefa Bruknera):
Běháme po lukách a zdá se nám, že travou
plují tři lodníci po moři do dáli
Ve váncích zvlněnou a blyskotavou
hladinou louky se na cestu vydali.
Vstříc dobrodružství loď se přídí vzpíná.
Hlídáme oblohu a plujem podle hvězd.
Bude to Afrika, Babylon, anebo Čína,
kde skončí nejdelší a nejslavnější z cest?
Pozor! Zde eskadra s nákladem sladkých datlí!
Stádo krav hnalo se proti nám po humnech.
Rychle pryč, kdo to ví, zdali se nepomátly,
a vrátka přístav jsou a zahrada náš břeh!
Uchoval si dětskou vnímavost a představivost, takže mu dětství zůstalo „počátkem i koncem evangelia“. A „generace, která už si neumí hrát, na tom bude z gruntu špatně,“ ujišťuje nás. „Děti nežijí ve stejném čase jako jejich rodiče, ale v úplně jiné, bájné epoše.“
Možná právě ve verších si Stevenson vypěstoval onen jemný cit pro rytmický a zvukový půdorys vět i celých odstavců, neboť vždycky usiloval o dokonalost formy a stylistickou vybroušenost. V jednom eseji se navíc přiznává, jak mocně ho okouzlují i jen souhlásky P, V a F vhodně rozmístěné v anglickém textu...
Navzdory vší této vitalitě sepsal ale Lou i pověstnou Obranu zahalečů a udržel si sám nad sebou nadhled. „A stejně jsou má díla jen romantická veteš,“ prohlásil dokonce…
a na závěr:
„Zahrada vlhká po dešti někdy navozuje myšlenku na vraždu… Některé domy jako by existovaly jen proto, aby vás jejich podoba pronásledovala po celý život. Jsou břehy stvořené pro ztroskotání.“
A jinde:
„Účinek noci nebo jakékoli tekoucí vody, účinek prvního záblesku dne anebo lodi, účinek volného, širého oceánu, to všechno vyvolává v mysli celou armádu bezejmenných tužeb a rozkoš. Cítíme, že už by se mělo něco stát, ale nevíme, co se stane - a pátráme po tom.“
„Narazit na šťastného muže a na šťastnou ženu je víc, než najít pětilibrovou bankovku. Taková bytost bude zářivým ohniskem dobré vůle, a když vstoupí do místnosti, jako by se rozsvítilo další světlo.“
A zde, v člověku, vidím i skutečný Stevensonův poklad a - „kdo nebyl už v mládí posedlý touhou najít nějaký poklad, tak ten nikdy nebyl skutečným dítětem.“
Nejznámější vydání knihy v nakladatelství Albatros, edice KOD. 5. vydání z roku 1969. Ilustroval Bohuslav Mikeš
Poslední vydání v Albatrosu má stejný obal ...
Poklad na ostrově | R.L.Stevenson
přeložila: Hana Šnajdrová
Vydal Albatros v roce 1989 v brožovaných deskách, s ilustracemi Georgese Rouxe.
194 stran.
Ostrov pokladů, vycházel také jako Poklad na ostrově nebo Zlatý ostrov /orig. Treasure Island/ poslední vydání v Albatrosu v roce 1996 (10. vydáni), ale poté vyšel jeste 6x u jiných nakladatelů, naposledy v Garamondu, 2007.
Celkem vyšel česky 30x. (2008)
Kromě již zmíněných ilustrátorů je nutno také připomenout ilustrace Zdeňka Buriana, Františka Tichého, Karla Teissiga, Karla Tomana, Gustava Kruma aj.
Překladatelů bylo také vice, ale nejuznávanější je překlad Hany (Šnajdrové) a Aloyse Skoumalových.
Nejstarší vydání knihy:
Dnes již legendární vydání knihy v nakladatelství SNDK z roku 1954. Překlad: H. Šnajdrová-Bílková, Ilustroval: Georges Roux.
(posledni fotka vpravo dole, hnědá obáka)
