„Radši bohatě žít, než bohatý umřít,“ mínil Samuel Johnson (1709–1784). Ta slova jste našli u dveří bytu ve Staropramenné 12 v Praze na Smíchově, kde žil u rodičů Jiří Grossman. Dnes máme k dispozici souborného vydání jeho a Šimkových děl, a to jak v tištěné, tak v akustické podobě, ale to druhé upřesním. Pánové Grossmann, Šimek a Krampol nahráli na zvukové nosiče 62 povídek „z pera“ Šimka a Grossmanna a existuje už JEN osm dalších, ke kterým se pan Krampol ještě nedostal. Které to jsou?
Jmenují se Blbec Zoul, Ples zahrádkářů v našem městě, Oko za oko, zub za zub, Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, Jak jsem byl medákem, Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, Babička a Jak jsem zápasil s playboyem a v definitivní, Šimkem autorizované verzi vyšly v knihách Povídky aneb Nechci slevu zadarmo (1993) a Návštěvní den u Jiřího Grossmanna (1999).
Blbec Zoul je přitom parafrází na povídku Václava Štecha (1859–1947) z přelomu století, která se jmenovala Nejlepší muž a je známá jako Burianův film Nejlepší člověk (1954), nicméně dikcí Zoul připomíná spíš díla Miloslava Švandrlíka, Šimkova kamaráda, a motivem padacího mostu přede dveřmi zase obydlí strýce Chrobáka ze Steklačových Boříkových lapáliích. Není to náhoda, právě Steklač, Švandrlík a Šimek si stylově stáli velmi blízko a památná věta „stojím jen na jedné noze a ještě ne na své,“ se dá vyhledat zrovna tak v povídce Moje jízda tramvají jako právě v Boříkovi! A ještě k Zoulovi! Poštmistr Baba je i odkazem na Čapka a jeho Kolbabu.
Zatímco však ve filmu i v zapomenuté dávno Štechově povídce hledali nejlepšího člověka, tady hledají obecního blba. Je to lehké? Přečtěte si!
Další dosud nenahraná povídka Ples zahrádkářů v našem městě je zase poplatná Formanově tragikomedii Hoří, má panenko (1968):
taky Š a G mluví o rozkradení tomboly a o místním hasičském sboru. Figurují tu jednoruký bubeník a také „obecní básník“ Vít Šára předznamenávající Mirko Hýla z Rodinky Tlučhořových (Kaisera a Lábuse). I Rodinka se, věřte-nevěřte, dočkala už pěti knih! Nu, a štěpný verš „zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku“? Je z této povídky, ale Šimek ho používal i jinde.
A humor? Mj. čerpá z kontrastu mezi socialistickým národním výborem a někdejšími i dnešními konšely.
Š a G však pamatují i sovětské hrdiny zemědělství Lysenka a Mičurina, dnešním mladým již neznámé, a z hlediska roku 2011 zaujme i zmínka o kůrovci, který „založil panství“ v lesích. Titul povídky o plese je ovšem zavádějící, protože k události vůbec nedojde a nahradí ji „pivní dožínky“ v zahradním altánu, byť za tisícové účasti.
Další nenačtenou povídkou je netypické Oko za oko, zub za zub (Z vyprávění důchodce Šimperského): satirická aplikace metod hrdiny knihy a filmu (s Bronsonem) Přání smrti. V českých poměrech sice penzista nevraždí, nicméně si povšimněme krajně kontroverzního okamžiku, kdy „nekalé živly“ provokuje svazkem bankovek. Bojovní důchodci padnou ve finále do spárů Bezpečnosti, ale byla to úlitba době. Mělo se skončit už jejich vítězstvím.Další zapomenutou povídkou je Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, která opět připomíná Švandrlíka, i když tentokrát spíš některý z jeho hororů.
Taky s prózami Stephena Leacocka, má Hrdlořez ledacos společného a titulní hrdina je obdobou Babinského, také se polepší a také je zahradníkem, avšak místo do zahrady kláštera je děj lokalizován na plzeňské Slovany.
Humor této povídky je, pravda, nezvykle hrubého zrna a finální věta skutečně jako by vypadla ze Švandrlíkova hororu: Zbývá dodat, zní, že poslední hrdlo, které Bořivoj podřezal na rozloučenou se řemeslem, patřilo kadeřnici Karolině. Autoři, zdá se, využili v této nezvykle krátké próze skutečnou, kolující historku, jaké dnes shromažďuje etnolog Petr Janeček.
Jak jsem byl medákem je pak textem pohrávajícím si s nepochopením určitého významu slova medák
a dvakrát tu najdeme parafrázi vtipu známého z pozdější Návštěvy zoo, kde pedagog Zelí „nechtěl slevu zadarmo“. Původně byly, pravda, pokládány hospodskému na tá hned čtyři stovky, a to za zprostředkování práce. Pointa? Hraje si s podobou slov ras a raz - a nevyzní.
Přímo technologicky pak zastarala próza Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, ve které se na scéně opět vynořuje nenasytný strýc Baloun, jakási to obdoba jedlíka karbanátků Wimpyho z Námořníka Pepka.
Hra s magnetofonem a verši, jež nad ním rodinka recituje, je však až příliš infantilní – a když už, zaujme spíš další z parodií na Babičku, již autoři tentokrát prolnuli s problematikou tzv. hudebních přehrávek a nepovolených anglických textů (na Starém Bělidle). Efekt ovšem stojí i padá se znalostí předlohy, jako u nedávného filmu pro kina, humor staví na absolutních anachronismech a Š a G. končí jako Němcová slovy „šťastná to žena!“
Povídka Jak jsem zápasil s playboyem pak připomíná ze všech jejich děl nejvíc pozdější prózy Mládkovy a humor navíc spočívá v nemožné hrdinově cudnosti, naivitě a nevinnosti.
Š a G psávali perem i tužkou, načež Grossmann doma texty přepisoval na stroji. Jednu povídku vytvořili vždycky na dvě až tři posezení v kavárně Slávie, ale i jinde. Ve Slávii šlo zřejmě vždycky o stůl hned nad schody k WC, kterému říkali Tradiční a kam Grossmann vyryl vlastní iniciály.
Co jeden z dvojice řekl, druhý vždycky rozvíjel, ale vrchní je okřikoval, aby nehlučeli. Někdy. Osm povídek, o kterých jsem mluvil, skutečně NENAJDETE na souborném audiovydání Povídky (osm CD), se kterým přišel před osmi lety Supraphon, můžete si tady zato SAMI rozebrat veškeré ostatní prózy.
Anebo v knížkách. Š a G. mj. vydali Knihu navíc (1968), Besídku zvláštní školy (1969, 2. vydání putovalo do stoupy), Čtení pro otrlé (rovnou putovalo do stoupy), Návštěvní dny Šimka a Grossmanna (1975), Návštěvu cirkusu (1976), Besídku bývalých žáků zvláštní školy (1990, s Krampolem) a soubory jejich próz se za mých mladých let dvakrát vynořily i v časopise Pionýr. Realizace „filmové povídky“ Až přijde Komenská (1993) tvůrčí skupinou Jana Procházky byla však bohužel zastavena. Jak tuším, navždy.
Základem většiny povídek Š a G zůstává nadsázka, již prodávali krajně cizelovanou formou a plnit celými gejzíry kameňáků. Veřejně čtené se stalo kultem. Kolovalo v opisech a bylo žádanou ozdobou školních časopisů, i když často v učesaných verzích, což vedlo ke sporům o různé pasáže.
Hlavním autorem byl bezesporu Šimek, ale Grossmannovy náleží nápady poetického, naivního a fantaskního typu. Kupř. když tlouštíka utáhne vlak až po připojení dvou lokomotiv. Nebo když hoch Sádlo prokáže, že je k něčemu, a do dubna drží lavinu.
Šimek - oproti tomu - obstarával suchý sarkasmus. Charakteristické však byly i politické narážky.
„Miloval jsem 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech a dívat se, jak naše město bohatne,“ čteme. „Budu následovat Komenského, který utekl za hranice, a stanu se jako on učitelem.“ Anebo: „Na fakultu jsem se dostal snadno: otec mi zajistil dobrý původ.“ A také: „Žáci přinutili učitelku přerušit výuku a řadili se ukázněně před školou doufajíce, že zase jede delegace.“
S ironií jest líčena i „odměna“ v podobě přijetí do Pionýra a mnohá spojení vysloveně zlidověla a stala se rčeními.
Buď hlavně mezi studenty (Kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst, Tělocvikář mi vyčítal, že jsem zašlápl medicinbal moc hluboko do parket, Co je větší: Čína nebo Vatikán?, Pojď si se mnou zacvičit, hubeňourku.), nebo i obecně (Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!, Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Nechci slevu zadarmo, Stojím jen na jedné noze a ještě ne na své, Děti, ochutnejte Styblíka.)
Občas probleskne i vliv Foglara a Rychlých šípů, kupř. když se hrdina zrána dostaví na místo srazu s dvoukolákem plným potravy.
Mnohé texty byly inspirovány i skutečnými zážitky: Výchovný koncert kupř. tím, že Šimek i jako nezpěvák vyučoval kdysi zpěv. Nu, a četné povídky pak navázaly i na motivy války pedagogů s dětmi známý z knížek Jaroslava Žáka (1906–1960). A psali-li Š a G scénky? Měli před očima Voskovce a Wericha.
Přesnou chronologii vzniku povídek už je nemožné zjistit, ale mezi prvními byla Kvido shání nevěstu a mezi posledními, tvořenými už v nemocnici, Jak jsem ochořel a Maturitní večírek.
A Jirka Grossman nás, pravda, obohatil i svým zpěvem a texty písňovými, přičemž třeba A Dear John Letter alias Drahý můj je všeobecně hodnoceno výše než originál.
To však je už na jinou studii a dodám jenom, že Grossmann veřejný prostor obohatil i tím, že na fotbale křičel místo „gól“ „cíl“ a místo „ruka“ „úd“.
Ze Stavební fakulty ČVUT odešel kdysi po sedmi semestrech. „Stavět nic nehodlám, ostatně Národní divadlo už je postaveno,“ nechal se slyšet. Následovala Plzeň a její divadlo Alfa, potom Armádní umělecký soubor, pak práce reklamního textaře Poštovní novinové služby a konečně klub Olympik a opět Alfa, tentokrát však pasáž u Václaváku. A když je Jiří Suchý do Semaforu přijímal, nevadilo mu prý na jejich poetice nic, nicméně povídku Jak mě otec posílal stávkovat museli na jevišti nahrazovat Soutěží jedlíků. Tenkrát.
Blbec Zoul
Bylo teplé květnové odpoledne, docela normální a obvyklé. Slunce zapadalo, do nádraží vjížděl ranní vlak, podle něhož vždycky kostelník Moucha zvonil klekání, u potoka kvetl blatouch a krávy vesele bučely hlady. Ani na maličké venkovské poště se nedělo nic, co by narušovalo řádný chod života.
Pod vyvěšeným telefonem seděl poštmistr Baba a chystal se navyklým způsobem otevřít jakýsi balíček, aby z něho, než ho odevzdá adresátovi, ukradl tradiční úřední díl. Náhle se však nožík zachvěl a zarazil těsně nad papírem, neboť poštmistrovo zděšené oko spatřilo adresu: »Pro největšího blba v obci.« »Ba ne, blbec, Teofile, nejsi,« řekl si pyšně poštmistr, schoval nůž a začal uvažovat, komu tedy zásilku doručit.Jako první kandidát napadl pošťákovi tajemník Vřes, který si před časem postavil z obecních peněz za vesnicí hrad, kde bydlel s rodinou. Každé ráno vycházel po padacím mostě ven a tloukl zemědělce bičíkem, aby nezapomněli na feudální útlak. Nebo referent Lacina, co měl onehdy přednášku o potírání analfabetismu. Byla to přednáška zajímavá a poučná. Zvláště od toho okamžiku, kdy si posluchači uvědomili, že přednášející Lacina se domnívá, že analfabet je ten, kdo nepije alkohol.
Poštmistr usoudil, že sám nemůže určit adresáta. Nechť rozhodne obecní rada. Předseda svolal členy a začalo se rokovat. Po chvilce úvah se objevil první návrh na obecního blba.
Podle očekávání byl navržen pastucha Němý Józa, který tuto funkci zastával, byť neoficiálně, již za předmnichovské republiky. »No jo,« uvažoval pokladník Myslivec, »ale co když to dneska má být úřední hodnost s pravomocí používat razítka? Co když bude muset jezdit na okresní rady a tam hovořit?« To byla správná připomínka. Je zřejmé, že Němý Józa by těžko mohl důstojně reprezentovat obec, i když jinak všechny předpoklady má...
»Jestli je to placená funkce, tak mám zájem,« přihlásil se o slovo agronom Pešek, který měl velmi náročnou ženu. Kromě toho byl na mizině, protože jej zruinovala akce, kdy sháněl potvrzení, že ačkoliv byl synem velkostatkáře, ukradli ho coby nemluvně Cikáni a on, vyrůstaje jako potulný kotlář, kradl svému původnímu, nenáviděnému otci ze sýpky obilí, rozdávaje ho chudým. Také se finančně vyčerpal podplácením prostých občanů, aby jej před úředními osobami nazývali Jánošíku.Nato se přihlásili všichni ostatní, že by placenou funkci blba vzali, neboť všichni měli velmi náročné ženy a všichni se finančně zruinovali sháněním různých potvrzení.
Proto byl předseda nucen zpřísnit měřítka:
1. Obecní blb musí být nejméně 175 cm vysoký, štíhlé postavy.
2. Vyžaduje se středoškolské vzdělání a znalost jednoho světového jazyka.
3. Nutno prokázat záslužný čin pro obec.
Tak tedy vypadl malý tlustý pokladník Myslivec, pak lékař Žofka, který byl samouk, a obecní pytlák Mráz.Největší naději na zvolení měl krásný referent Zoul, který se navíc mohl prokázat zvláště záslužným činem. Předloni totiž přišel na to, že obecní škola je v údolí a žáci po skončeném vyučování musí unaveni ještě šplhat do vrchu. Proto nechal na kopci vystavět druhou školu, přesně takovou jako budova v údolí. Žáci seběhli ráno z kopečka dolů, usadili se svěží do lavic a čekali. Během dopoledne je školník Vacek po dvojících přetahal - v zimě na sáňkách, v létě na trakaři - do školy horní. Odtamtud po vyučování seběhli žáci opět svěží do vesnice. Tak se žactvu zachránilo mnoho sil, tolik potřebných k vývoji mladého těla. Díky tomuto nápadu Zoul skutečně u konkurzu zvítězil.
Měl ovšem štěstí, že už mezi námi není učitel Siláček, před jehož činem pro mládež vše ostatní bledne. Siláček se opíjel do němoty, zpustnul, stal se vandrákem a nakonec uhořel ve stohu, aby ukázal mladým, kam až vede alkoholismus, metla lidstva.Zoul rozechvěn přistoupil k balíčku, otevřel jej, vyňal šest rolniček a lístek: »Posíláme doplňky k uniformě. Očekávejte další instrukce na náměstí.« Z dopisu bylo zřejmé, že musíme obecnímu blbci opatřit uniformu.
Ředitel Vitásek si vzpomněl, že rolničky patřívaly k úboru Kašpárka. Nechali jsme tedy ušít kostým Kašpárka a Zoul v něm v pondělí ráno pyšně vyšel na náměstí očekávat instrukce.
Když ho spatřil řidič autobusu Veverka, zděšeně vystartoval a nazítří změnil trasu. Mlékařka Kohoutova se vylekala, že přijeli komedianti, a zamkla slepice a dceru, zatímco důchodce Misník se horečně pídil, jaké se budou dávat kusy a kde je předprodej.
Zoulovi dřevěněly nohy, a proto několikrát poskočil na místě. Rolničky vesele zazvonily a z kolemjedoucího auta mu někdo hodil peníz Seběhnuvší se děti pochopily příležitost k dovádění. Tloukly do Zoula pěstičkami, volajíce Zoule, Zoule, naskočí ti boule!«
Zoul by je byl nejraději zpohlavkoval, ale protože byl obecním blbem, pouze se vesele smál a zvonil rolničkami.Za čtrnáct dní se stala se Zoulem neobyčejná změna. Už neskákal na místě, ale běhal po dláždění a máchal se v kašně, volaje: »Koukněte se, Zoul udělá kotoul!« A skutečně dělal krásné kotouly přes náměstí. Paní Zoulová nato prohlásila že proti jejímu muži je Němý Józa Sokrates, a odešla hledat štěstí jinam.
Dokonce i předseda se jednou naklonil nad kutálejícím se Zoulem a smutně, ale s převahou mu řekl: »Ty blbečku.« Dal Zoulovi koláč a šel úřadovat. K večeru přijelo několik bíle oblečených mužů s žádostí, aby Zoul vstoupil do jejich vozu. Ten radostně pokýval hlavou a řekl: » Á, na ústředí,« vhopkal do auta a odjel.
