Americký spisovatel Stephen King se narodil 21. 9. 1947. Ač prorazil bestsellerem Carrrie už roku 1973, čtrnáct následujících let nevyšla v socialistickém Československu ani jedna jediná jeho kniha. Jak by přitom jeho - stylisticky mistrné - příběhy ohrozily někdejší režim, je zajímavá otázka. Možná by mu i pomohly. Tak či tak, teprve roku 1987 se objevila v Bratislavě v překladu Mrtvá zóna, tehdy osm let stará Kingova osmá kniha.
Jaký ale byly jeho spisovatelské začátky a kdy prorazil? Úvodem tohoto shrnutí, dovolte čtyři pragmatické postřehy.
1.Zcela „normálním“ a zdravým člověkem spisovatel snad ani nemůže být. Zde je to poměrně markantní.
2.Opustit místo (tady konkrétně post na střední škole) umožnila Stephenu Kingovi taky rozsáhlost anglické jazykové oblasti. Jak se níže dočtete, jedno velké nakladatelství mu tím pádem mohlo zaplatit (jen za brožované vydání jeho první knihy) tak vysokou částku, že mohl dát výpověď.
3.Jeho průlomová próza (Carrie) se navíc svezla na tehdy módní vlně subžánru hororů, kterou po dřívějších již knížkách Chocky (Wyndham) a hlavně Rosemary má děťátko (Levin) umocnily ještě syrovější „trháky“ Ten druhý a Exorcista. Jen o pár let dříve nebo naopak o několik roků později by Carrie možná zapadla.
4.Stejně jako v případě Rosemary, Toho druhého a Exorcisty umocnilo také v případě románu Carrie vše jeho filmové zpracování, které navíc vzniklo už po filmu Noc živých mrtvých (1968), který níž rovněž zmiňuji a byl smutně průlomový, když v jisté rovině bohužel i pomyslně sumarizuje a symbolizuje negativa a extrémy vzešlé z uvolnění šedesátých let...
„Stephen King se podle všeho vůbec neměl narodit,“ začíná Lisa Rogaková svou biografii (2008, česky 2010), která ovšem zůstává pouze jednou z mnoha knih dosud Mistrově dílu a životu věnovaných.
Poměrně zdatní lékaři diagnostikovali jeho matce neplodnost, takže 14. září 1945 adoptovala chlapce Davida, ale začátkem roku 1947 překvapeně odhalila, že je těhotná a 21. září porodila v Portlandu (Maine).
Když byly Kingovi dva roky, otec, bývalý námořní kapitán, svou rodinu bohorovně opustil. Její zbytek přežíval od té doby střídavě u více příbuzných a na počátku taky v Chicagu, kde žili tatínkovi prarodiče. Následovaly státy Indiana, Massachusetts a Wisconsin, ještě než bylo chlapci šest.
On i nevlastní bratr sdíleli často lůžko a dík matčiným instrukcím si předčítali. Když bylo Stephenovi oněch šest roků, usadili se ve Stratfordu ve státě Connecticut v domě matčiny sestry Lois. První třídu musel ale stejně opakovat, protože napoprvé trávil většinu roku v posteli se spalničkami a rozličnými záněty. I dík oné izolaci ovšem intenzivně hltal komiksy, zrovna tak ovšem skutečné knihy. A začal vymýšlet vlastní příběhy, za což jej matka zasypala chválou.
První jeho původní prací se stal soubor pěti povídek uvedený příběhem Trik pana Králíka, ale už v sedmi letech napsal horor. Motivace?
Našla se i ta hmotná; matka mu za každý příběh dávala čtvrťák. Oba kluci měli značnou svobodu, ale bez významu není, že většina Američanů kolem nich tehdy vysoce oceňovala, když si dítě nechá pro sebe, že má strach či jakkoli trpí.
Kinga v dětství děsívalo ledacos, takže i rádio, a to cyklem Bradburyho tehdy aktuálních hororů.
Býval jimi prý natolik vyděšený, že radši chodil usínat pod bratrovu postel. Dál a dál četl a po prolistování Pěti set klobouků Bartholomewa Cubbinse (1938) od slavného karikaturisty „doktora“ Thea Seusse (1904-1991) si zřejmě prvně uvědomil, že se taky „úplně normálním lidem“ mohou stát „podivné věci“, a to přečasto bez jakékoli příčiny. I z toho důvodu dnes King tvrdí, že má raději obyčejného člověka v extrémní situaci, než by psal o neobyčejných lidech za normálu. Ač taky to samozřejmě udělal vícekrát.
Ještě se starším bratrem hltali dvouměsíčníky Příběhy ze záhrobí, Sklepení strachu a Krypta hrůzy, počínaje rokem 1956 pak i časopis Šílený.
„Jednou budu taky takový brak psát,“ řekl prý máti provokativně a ještě později zbožňoval časopis filmových hororů Frankensteinův zámek. V dětství Kinga zasáhl i každonoční televizní cyklus Film za milion dolarů, jehož prostřednictvím reprízovala jedna stanice černobílé filmy čtvrté dekády 20. století, přičemž to praktikovala tím stylem, že každý opakovala vždy celý týden. Kingovi do podvědomí tím syrově vsakovala struktura filmového jazyka i přidružených efektů a taky při psaní začal „všechno vidět zarámované na plátně,“ jak vzpomíná.
Dojem na něj učinil například dnes už skoro zapomenutý film Kroutící se kyvadlo (1948), jehož hrdinku zavřou do blázince zdravou a ona teprve následkem uvěznění zešílí. Viděl rovněž snímky jako Kreatura z Černé laguny (1954), Země versus létající talíře (1956), Byl jsem mladistvým vlkodlakem (1957) a Byl jsem mladistvým Frankensteinem (1957) a taky slavnou Hawksovu adaptaci Campbellovy povídky Kdo je tam? Věc z jiného světa (1951) či mravence-giganty ve sci-fi Jim! (1954). „Líbilo se mi mít strach,“ vzpomíná. „Líbila se mi totální kapitulace emociální kontroly.“ Ale paradoxně jej údajně nejvíce z veškerých filmových sekvencí vyděsil lesní požár v Disneyho Bambim (1942). Noční můry jej pak pronásledovaly ještě po týdny a tady je také původ pozdějšího působivého románu Žhářka (1980) o sedmileté dívence Charlie (obdobě to onoho kolouška) nadané pyrokinetickými schopnostmi. - Po výš zmiňované Mrtvé zóně se stala právě tahle poutavá kniha druhou prací Stephena Kinga vydanou také na území socialistického Československa, k čemuž došlo v roce jejího zfilmování (1989).
Budoucí spisovatel ovšem do svého emocionálního vybavení vstřebal včas i rozličná válečná dramata.
Např. Hurá! (Gung Ho!, 1943) s Randolphem Scottem, Písčiny Iwo Jimy (1940) s Johnem Waynem či Montezumova sídla (1950, http://www.csfd.cz/film/15182-samurajove-utoci/prehled/) s Richardem Widmarkem, Jackem Palancem a Karlem Maldenem. Vedle strachu ze smrti současně trpět - jako většina lidí - arachnofobií a tenkrát se prý bával třeba i pádu do záchoda. Zmocňoval se jej taky občas pocit, že se nakonec i jejich matka sebere a odejde v neznámo, anebo měl prostě strach, že sice neodejde, ale umře, ještě než mu bude dvacet.
Nu, a ta prostá skutečnost, že stejně jako řada děcek disponoval i děsem z nalíčených klaunů, se měla odrazit ve fazetách jednoho z nejlepších jeho románů To (1986), jenž se momentálně chystá poprvé i do kin (po někdejším vícedílném televizním zpracování). Někteří kritici přitom považují To za nejlepší hororový román všech dob.
„V osmi letech se mi jednou zdálo o oběšenci na popravišti na vrcholu kopce,“ vzpomíná King.
„Když zafoukal vítr, otočil se a já viděl, že má můj vlastní obličej. Sice tlející, oklovaný ptáky, ale šlo rozeznat, že můj. Pak mrtvola otevřela oči. Podívala se na mě. Probudil jsem se, začal vřískat a nedokázal zmlknout a nejen, že jsem ještě několik hodin nedokázal ani usnout, ale skutečně jsem se týdny bál zhasnout.“
Už ve dvanácti měřil na výšku 187 centimetrů a dnes má ještě o šest centimetrů víc. Roku 1958 se rodina vrátila do Maine a zakotvila v Durhamu. Jednou týdně tam přijížděla zelená dodávka s knihami a stálí návštěvníci si směli půjčovat vždy po třech kusech.
King tak četl také klasiky hororu.
Např. počínaje Poem a zdaleka nekonče Lovecraftem. Louskal zrovna tak nadšeně i detektivní drsnou školu, a to především Johna D. MacDonalda (1916-1986). Celoživotním zvykem se mu staly dlouhé odpolední procházky s nosem zabořeným právě do knihy a taky doma sedávali kolem stolu všichni tři s knihami. Někdy naslouchal i pestrým historkám rodinného přítele Claytona, muže z Jihu, a už roku 1959 s bratrem po pěti centech prodávali svůj časopis tvořený na cyklostylu.
Matka Stephenovi koupila za pětatřicet dolarů psací stroj Underwood a on od té chvíle ťukal každý den po škole i o víkendech, přičemž během letních prázdnin prý zřídkakdy opustil malý podkrovní pokoj.
Důvod? Čím víc psal, tím lépe se cítil. Už ve čtrnácti letech byl navíc přesvědčen jak o vlastním talentu, tak o budoucím úspěchu. Podle stěn pokoje i u postele měl vyskládány stovky brožovaných knih. Ale třeba do Skauta jej nevzali; hlavně proto ne, že se chtívalo nebo ještě chce. aby skatům pomáhali jejich tatínci. Podobná možnost ovšem u Kingů nebyla, a zatímco otce dál marně hledali, syn objevil na podzim 1960 ve strýčkově podkroví pozoruhodný svazek dopisů, kterými časopisy zamítaly otcovy povídky. Jedním dechem dodává, že prý nikdy nikde nenašel ani jeden jediný jeho rukopis. Až se to zdá trochu podezřelé.
Poprvé také tenkrát viděl Cormanovu (*1926) adaptaci Jámy a kyvadla (1961) a s notnou invencí sepsal na čtrnáct stran vlastní parafrázi onoho filmu.
Zjara 1962 skončil osmým ročníkem školu jako třídní premiant a na podzim nastoupil na Lisbonskou střední v Lisbon Falls vzdálenou třináct kilometrů od Durhamu. Instituci navštěvovalo pět set chlapců a dívek.
„Školu jsem nesnášel,“ tvrdil King později. „Vždycky jsem měl pocit, že mám na sobě špatné oblečení nebo že mám na tváři moc pupínků.“ Se spolužákem Chrisem Cheasleym nicméně sestavili již roku 1963 sbírku osmnácti povídek Lidé, místa a věci a rok nato sám King vyprodukoval hned dva díly Vetřelce z hvězd. V americké televizí běžel tenkrát populární komediální (a stopětidílný) seriál Muž z U. N. C. L. E. (1964) v titulní roli se zbabělcem ze Sedmi statečných Robertem Vaughnem (*1932) a také jím se nechal Stephen inspirovat, když pro slavné postavy Napoleona Sola a Illyi Kuryakina napsal hned několik epizod odehrávajících se buď v Lisbon Falls nebo v Durhamu.
Po řadě odmítnutí z časopisů mu taky už roku 1965 uveřejnila Comics Review povídku Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů. Jejími hrdiny jsou šílený vědec, který umí pěstovat červy ve velikosti lidí, a osiřelý mladík, jehož badatel najme, aby na hřbitově vykopával těla jako potravu dotyčných červů. Honorář autor nedostal.
To ho samo sebou od psaní neodradilo a dál četl i knihy, a to také v okamžicích, během kterých přecházel z třídy do třídy. Stal se šéfredaktorem školních novin a vytvořil pro ně povídky Třiačtyřicátý sen a Krycí jméno Past na myši. Jako provokaci vytiskl a namnožil čtyřstránkový věstník Zvratky města. Za to jej sice škola vyloučila, ale pouze na tři dni. Ale musel se omluvit každému z učitelů, které v těchto svých „novinách“ zesměšnil. Tenkrát pracoval i jako sportovní reportér pro Lisbon Weekly Enterprise a smrt se ho poprvé dotýkala osobně, neboť 12. 9. 1963 (počátkem druháku) našel doma mrtvou babičku a 5. 2. 1965 mu zemřel dědeček.
Asi dva měsíce před ukončením střední školy začal brigádničit v balírně jisté textilky, kterou se proháněly hordy krys, a šéf mu nabídl, ať se přifaří na víkend k deratizačnímu týmu. Během svátečního Dne nezávislosti atakovala pak ona skupina sklep továrny, nicméně Stephen odmítl přijít a masakru se účastnit, takže mohl v práci příští týden jenom naslouchat spoustám historek o podzemní vodě, děsivé agresivitě krys a o mimořádném sadismu šéfově.
Pro tzv. Noc absolventů napsal hru Tlusťoch a Ribbon, v níž sám hrál onoho tlusťocha.
Drama je inspirováno stodvacetidílným televizním seriálem Batman (1966), ve kterém vystupuje i blízký přítel titulního hrdiny Robin. Ale Kingova parafráze se odehrávala na Lisbonské střední škole.
Tam se mu dařilo dost na to, aby získal aspoň částečné stipendium na metodistickou univerzitu v Madisonu v New Jersey, nicméně jen částečné stipendium bylo pro chudou rodinu málo, a tak jej matka přihlásila na University od Maine v Oronu, kde obdržel stipendium plné. Ostatně už jeho bratr na tu samou školu chodil.
„Zdálo se, že čte tři knihy denně. U každého jídla jinou,“ vzpomíná na Kinga spolužák Rick Hautala.
„Nikdy jsem ho neviděl bez nějakého paperbacku a hovořil o autorech populární literatury, o kterých studenti ani profesoři nikdy neslyšeli,“ vybavil si později jeho profesor Jim Bishop. „Dokonce už tenkrát se viděl jako slavný spisovatel a předpokládal, že se tak uživí. Přistupoval ke psaní jako k náboženství, pracoval nepřetržitě a pilně a vytvořil si vlastní svět.“ O tom, co pedagog tvrdí, jistě není pochyb a už během prvních dvou semestrů sepsal King jeden ze svých nejbrutálnějších románů Dlouhý pochod (The Long Walk, 1979). Dílo je (pouze nezaručeně) inspirováno Styronovou novelou The Long March (1962, česky Dlouhý pochod, 1965) a marně je nabízel soutěži nakladatelství Random House. Povedlo se mu však prodat do časopisu Startling Mystery Stories za pětatřicet dolarů prózu Skleněná podlaha.
Jednou profesoři sezvali pár studentů, aby mapovali představy o budoucích osnovách literatury, a Stephem setkání užil a kritizoval absenci populární kultury ve výuce.
Stěžoval si trpce, že neexistuje žádný předmět, ve kterém by si mohl za kredity přečíst třeba román Shirley Jacksonové (1916-1965), a byl tou dobou proslulý tím, že chodíval školou nejspíše s nějakou knihou Johna D. MacDonalda či se sbírkou povídek Roberta Blocha (1917-1994). „Nějakej blbec se vždycky zeptal, proč to čtu, a já řek, že je ten autor skvělý spisovatel,“ popsal to později. „Je to odpad,“ slýchal, i ptal se: „A četli jste od toho chlápka něco vůbec?“ Zazněla takřka nevyhnutelná odpověď: „Ne. Proč? Stačí mi se podívat na obálku té knížky.“
A taková tedy byla i jedna z prvních Kingových zkušeností s neobjektivní kritikou.
Sbor profesorů šokoval taky ve chvíli, kdy se nabídl, že bude právě populární literaturu učit sám.
Nakonec mu to sice dovolili, ale pod dohledem regulérního profesora angličtiny Grahama Adamse. V Oronu si najal se spolužáky dvougenerační domek, za který každý platil čtyřicet dolarů měsíčně. Dole byl obývák a kuchyně, nahoře pět pokojů a Stephen měl navíc prádelník se zásuvkou napěchovanou stovkami „prastarých“ brakových časopisů, které všechny přečetl ještě jako dítě.
Když nastoupil do třeťáku, začaly zrovna biografy promítat Romerovu (*1940) Noc oživlých mrtvol (1968).
„Poprvé v životě jsem seděl v kině plném dětí, které zůstaly tak potichu, že ani nešlo poznat, že tam existují,“ vzpomínal King později. „Byly prostě omráčené - tím množstvím krve a násilí.“ Oním nedobrým směrem ale kráčela od šedesátých let také doba, zatímco ty filmy, které Kinga jako horory fascinovaly o pouhých deset let dřív, byly absolutně odlišné. Po právu se ho tudíž chopil pocit, že Romero „zrovna neponechává mnoho místa pro fantazii“, a jeho vlastní filozofie při psaní dodnes tkví v tom, že si máme některé věci raději domyslit a představit sami. A taky vzhled hrdinů.
King psal i četné články, eseje a sloupky pro tzv. Maine Campus a koncem roku 1969 měl v tom časopise za nejlepší elpé roku (vedle Abbey Road) Dylanovo Nashville Skyline.
Za nejlepší songy roku 1969 považoval Boxera od Simona a Garfunkela a Sugar Sugar od The Archies, zatímco se mu hnusilo cokoli od Blood, Sweat and Tears či Glena Campbella. Sám ovšem zpíval country, když se tedy chopil kytary. - Číslo Maine Campusu ze 17. ledna 1970 má na titulní straně Stephena Kinga s dvouhlavňovou brokovnicí, což mu u některých studentů vyneslo přehnané přirovnání k vrahovi těhotné ženy Romana Polanského Charlesi Mansonovi (*1934).
Do univerzitních literárních časopisů přispíval povídkami a na semináři tvůrčího psaní vedeném už zmíněným Bishopem prvně uviděl svou budoucí ženu Tabithu (*1949), rovněž zarytou čtenářku.
Ta si jej všimla už dřív, na podzim 1967, když četla v Campusu jeho dopis rektorovi. „Byl do slova a písmene nejchudším univerzitním studentem, jakého jsem kdy v životě potkala,“ vzpomínala později „Nosil gumáky zkrácené nůžkami, protože si nemohl dovolit boty; bylo to prostě neuvěřitelné, že někdo šel na školu za takových podmínek, a ještě neuvěřitelnější bylo, že to neřešil.“ Začali spolu chodit a za několik měsíců se v Oronu sestěhovali do malého bytu.
Aby měl King po ukončení vysoké školy splněny veškeré požadavky pro získání certifikátu opravňujícího vyučovat na škole střední, začal v lednu 1970 učit, a to na střední škole v blízkém Hampdenu.
S Tabby tehdy žili v Oronu ve Spriger Cabins u řeky Stillwater a byla už tři měsíce těhotná. Také pro peníze rozesílal povídky do tzv. pánských časopisů a pár set dolarů za ně jim bylo jměním. Už za studia napsal i další román Srovnáno se zemí (1981) a zjara 1970 promoval. Stal se bakalářem věd v oboru angličtiny, a sice by vzápětí musel na vojnu, ale naštěstí trpěl těžkou oční vadou, jejímž následkem musel nosit brýle „jako dva popelníky“, a taky měl ploché nohy a propíchnuté oba dva bubínky, což proběhlo v dětství nesmírně zákeřně a bolestně.
1. června 1970 se jim narodila dcera Naomi, ale Tabby měla do promoce ještě rok. Aby měli peníze, nastoupil King na chvíli k čerpací stanici v Breweru, ale nevydržel tam. Nebo byl dokonce vyhozen.
Začal raději pracovat v prádelně za dolar šedesát na hodinu a souběžně psal kontroverzní román o střílení ve škole, známý dnes jako Vztek (1977). Jeho vydávání je zakázáno Kingem samým, neboť hrdina zavraždí dva učitele a třídu drží co rukojmí. Toto kontroverzní dílo se nicméně podobá románu Lorena Singera (1923-2009) Pohled společnosti Parallax (1970), který byl zfilmován roku 1974. Přesto je tehdy hned několik nakladatelství i včetně Doubleday (které právě Pohled společnosti Parallax vydalo) opakovaně odmítlo, a to i po vícenásobném přepracování. A zrovna tak nechtěli Dlouhý pochod. V říjnu 1970 King aspoň uveřejnil v časopise Cavalier (moderní obdobě Playboye) prózu Noční směna inspirovanou onou brutální likvidací krys pod výše zmíněnou textilkou. Obdržel honorář sto dolarů. Psal teď na Tabbyně stroji Olivetti a 2. ledna 1971 se vzali. V červnu téhož roku promovala, ale práci odpovídající své kvalifikaci nenašla a nastoupila v koblihárně.
Na podzim 1971 se naštěstí uvolnilo na Hampdenské akademii místo. King je získal, čímž i plat přes pět set dolarů měsíčně.
Žili deset kilometrů od školy v pronajatém přívěsu u Route 2 v Hermonu a také kvůli opravování písemek se dostalo Kingovo psaní do krize. Přesto prodal roku 1972 Cavalieru čtyři další povídky a mimo jiné brutální Mandl. Přes prázdniny u mandlu ostatně pokračoval a snad mohlo vše skončit na pouti do vytracena jako u většiny ostatních lidí.
Ale jednou v létě 1972 si přečetl pár Kingových povídek jeden jeho kamarád. „To je hrůza; tobě chybí jakákoli citlivost vůči ženám,“ mínil. „Vsadím deset dolarů, že povídku pod ryze ženským úhlem pohledu nezvládneš.“
Plácli si a Stephem ostatně už měl něco v tom duchu rozděláno, i rozvedl to. Chtěl text původně opět poskytnout Cavaliru. Byl o tyranizované dívce Carrie, kterou inspirovaly hned dvě jeho spolužačky (teorii o Tabbyně původním autorství to, pravda, nekazí), ale po patnácti stranách jej hodil do koše. Jeho známý měl pravdu.
Či ne? Aspoň dle legendy Tabby ty listy vytáhla a přesvědčila manžela, že jsou dobré a ona že mu s psaním teď pomůže. Práce trvala asi čtvrt roku, a přece King výsledek nikam neposlal.
Jelikož ale začal ve škole nadšeně přednášet o Draculovi a současně i o hře Thorntona Wildera (1897-1975) Naše městečko (česky 1964), dostali se ženou další nápad, který ústil do psaní jakési moderní verze slavného Stokerova románu Prokletí Salemu (1975) tvořené původně pod titulem Druhý příchod.
A mezitím se páru 4. června 1972 narodil budoucí úspěšný spisovatel Joe Hill, jehož pojmenovali po známém vůdci odborářů (1879-1915) popravenému za vraždu, kterou snad ani nespáchal. A také se naštěstí znova ozval Kingovi oddaný redaktor nakladatelství Doubleday Bill Thompson, načež byla přece vyhrabána Carrie. Autor si od toho ale nesliboval pranic.
Za původních okolností mohla být tato skepse možná oprávněná, ale King asi přehlédl, že na světě mezitím došlo ke změně. Horor se vrátil do módy obzvlášť po nečekaně obrovském úspěchu Exorcisty (1971, film 1973) Williama Petera Blattyho (*1928) a v březnu 1973 velké nakladatelství Doubleday Carrie koupilo.
A PŘIŠEL KÝŽENÝ ZLOM
Na podzim začal King přesto už třetím rokem učit a v Den matek pokračoval v psaní Prokletí Salemu, kterýmžto románem „rozebral a zase složil Draculu“. Byla neděle. Zpočátku mu proto připadalo neobvyklé, že mu volá Thompson, ale měl pochopit. Práva na paperbacky Carrie zrovna koupila i firma New American Library, a to za čtyři sta tisíc dolarů. Polovina oné částky byla Kingova, práva na film vzápětí zaplatila hollywoodská společnost Twentieth Century Fox a zbytek je možná už i méně překvapivou a místy dokonce rutinní historií.
„Ještě rok nato jsme s Tabby chodili se širokými, přihlouplými úsměvy a jen zvolna se odvažovali uvěřit, že jsme se z pasti života dostali nadobro,“ vzpomíná King a jen dodejme, že tento fanatický čtenář koupil do té doby za život jen jedinou knihu v pevné vazbě, a to ještě jako dárek. Teď si jich mohl pořídit, kolik chtěl.
18. prosince 1973 sice zemřela Kingova matka na rakovinu dělohy, ale v dubnu 1974 vyšla právě v pevné vazbě Carrie. Ne hned, ale stala se bestsellerem.
