Rok se, rok tam. Mimořádná biografie Jany Štroblové vypovídá nejen o bolševické cenzuře v době normalizace

stroblova kniha biografie rok sem rok tam
Nedávno jsme upozornili na knížku vydanou k 70. výročí vzniku nakladatelství Albatros a je třeba také zmínit, že vyšla knížka vzpomínek Jany Štroblové ROK SEM, ROK TAM, kterou předtím odvyprávěla pro desetidílné rozhlasové OSUDY.

Je tam poměrně hodně o Albatrosu, kde pracovala přes 10 let, o okolnostech jejího vyhazovu i o osudech některých jiných ´albatrosích´ redaktorů (např. Jaroslava Tichého, Zdeňka Heřmana) v době, kdy propukala normalizace. Není to však jen ponuré čtení, je v něm i poměrně dost legrace.

„Je to svěže napsaný záznam „malých osobních dějin“ básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové.
Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu.

Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek.

Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy – alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla – ve stínu postavy pátera Koniáše – transparent „libri prohibiti“, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci.

Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy.
Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala.

Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka:
Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.“ – to je oficiální anotace na vydanou memoárovou knihu.

Nutno dodat, že vzpomínky nejsou sepsány striktně chronologicky, spíš vypovídají o lidech a jejich příběhy.

Ukázka z knihy...

Většinou však budili zneuznaní autoři ne vztek, ale soucit. Psávali jsme jim při vracení rukopisů dopisy ani ne tak zatracující, jako omluvné: „Nemějte nám, prosím, za zlé…“
Horší bylo odmítání tváří v tvář, na to jsem nebyla dost tvrdá. Nejútlocitnější duší však byla pro takové případy Marie Bieblová, vdova po Konstantinu Bieblovi, kterou jsem měla moc ráda – a myslím, že to bylo vzájemné. Mnohé ty zavržené pozvala na rozloučenou na oběd.
Připomínala vysokoškolského profesora Vážného – ten, pokud dal horší známku, šel studentovi pomáhat do kabátu.
„Našemu“ nakladatelství se přezdívalo „ústav šlechtičen“. Přibližně ve stejné době jako já sem byly přijaty mé spolužačky z fakulty, dívky z výrazně dobrých rodin – Jitka, dcera Františka Hrubína, a Zuzana, dcera Jiřího Trnky.
A protože ředitel SNDK Bohumil Říha rád vystupoval jako dobroděj, přijal i další dívku z nesporně dobré, ale dočasné zlopověstné rodiny – Olgu, dceru exilového spisovatele Egona Hostovského, a ještě další – Hanu Pražákovou, dceru vězněného katolického autora Františka Křeliny. Pod svícnem bývá tma. Řeklo by se, že nevinné nakladatelství pro děti tmu nepotřebovalo, svícnem nebylo. Ale bylo. Pořád ještě se svítilo a bdělo všude…