V Jasné Poljaně slaví osmdesátileté jubileum ctihodný patriarcha, který již půlstoletí s vehemencí víry galilejského rybáře rozvinuje Kristovu korouhev a apoštolským gestem ukazuje jednou rukou k nebi, jež nás čeká, a druhou rukou ke hroudě, jež nás živí a na níž máme zříditi ideální ovčinec, království dobroty a azyl lidských srdcí; oči k nebi a ruce k hroudě, to asi populárně vzato – surogát apoštolátu Tolstého.
Vyšel rozsévač dobrého zrní doktrín Kristových a prokázal se spíše ekonomem božího slova než jeho knězem; v jeho mesianismu není teologie ani dogmat ani abstraktních ctností, a celý katechismus Tolstého se zjednodušuje na dvě primitivní otázky: jak má býti člověk dobrý a jak má býti blažený.
A na tyto otázky, dědičné otázky celého člověčenstva, je dlužno hledati odpověï v jediné knize, tresti veškeré pozemské moudrosti, úhelném kameni příštího ovčince a firmamentu lidského vědění, v evangeliu.
Ale ovšem dlužno se tázati, pokud je tato biblická doktrína anachronismem; věru dnes již je pozdě, abychom byli “jako maličcí tito”, jak chce Tolstoj a evangelium. Dnes již nelze lidstvo dirigovati sladkými metaforami a prostomyslnými iluzemi kázání horského a genezaretských improvizací. Dnes není místa pro biblickou boží obec a evangelickou dobrotu lidí; a tak učení Tolstého stává se utopií a ideovou rekonstrukcí někdejších dob, kdy lidé byli prostí a nevinní, kdy byli dobří a snad i blažení, utopií stejně absurdní jako Rousseauův sen o přírodním člověku a Diderotova pohádka o volném divochu Tahianovi.
Složitý moderní život nelze zjednodušiti na starozákonnou selanku a komplikované potřeby dnešní duše nelze uvésti na čtyři evangelické ctnosti.
Dovede-li Tolstoj horliti o odstranění peněz nebo o všeobecné lásce k bližnímu, je smělým utopistou a nevinným pohádkařem; a křesanský ovčinec Tolstého, a anarchistické Malajsko Paul Adamovo, nebo ideální Mercierův Rok 2440, vše to jest chimérická stavba, založená na lidských kvádrech snu, a učí-li Tolstoj, jak se stanu blaženým, či učí-li Amerikán Rockefeller, jak se stanu bohatým, nebo doktor Lahmann, jak se stanu zdravým, není to než iluzívní reformování světa a fatamorganická teorie, jež nesmí činiti nároků na realizování.
Učení Tolstého je anachronismem, nikoliv Tolstoj sám.
Nebo takové hloubání a filozofické skrupule jsou specifickým a tradicionelním rysem ruské povahy. Mužik rozvalený na peci a napařený ščím a vodkou se táže melancholicky:
K čemu tu jsem? A nač je člověk na světě? (Typ Konovaleva u Gorkého.) Sektářská Rus chlystů a skopců, nihilistická podzemní Rus Turgeněvova i Gorkého “dno života” vyznívá tou otázkou: A k čemu je člověk? Tulák Luka a vrah Raskolnikov, Karenina, Satén a kdekterá Matrjona, Vasilij nebo Nikolajevič se ptají své trudnomyslné duše:
Co to je člověk? A jak dlužno žíti?
Tu v hloubavých mozcích se rodí teorie, reformy, morální fantazie a křesanské skrupule: to ruské specifikum, jež uvedlo Gogola do šílenství a Tolstého do apoštolátu.
Ale vedle Tolstého moralizujícího a blahověstného, ctnostného exhortátora křesanských duší a sociálního evangelisty stojí Tolstoj píšící;
Vedle ikonoklasty, zatracovatele umění a asketického nepřítele dnešní kultury stojí umělec; první je snad hlubší, druhý je větší a nám bližší.
I když se nedovedeme změniti na evangelické ovečky, pokorný Kristův voj a vyznavače biblických dobrot, s obdivem oceníme literární styl Tolstého mesiášství. Pobožně vznosný a prostý jazyk filozofických traktátů Tolstého je stejně ryzí literární formou jako drtivý negativní patos a divoké květy Antikrista Nietzschea. Bez bojovných gest, přemlouvavě sladkou a důraznou řečí Kristova rybáře přednáší svá jasnopoljanská kázání, a my čtouce, obdivujeme spíše čistý zvuk těch pravd než pravdy samy.
Teprve budoucnost zjistí, co vrylo se hlouběji do desky dějin evropské kultury, zda romanopisec, či věrozvěst, zda Kristovo poselství vložené do úst Tolstého, či mohutná díla jeho lidského mozku, gloriola světce, nebo profil spisovatele.
Tolik je jisto, že kdyby snad zapomněla vrtkavá duše člověčenstva těch pravd, jež sil boží oráč Tolstoj, nebude moci zapomenouti na Annu Kareninu, na Dětství, chlapectví a jinošství, Vojnu a mír, Vzkříšení a Vládu tmy, na jejich mocnou psychologickou strukturu, lidskou hloubku a veliký dech niterné epiky.
Vždy bude nutno obdivovati horoucí vervu lidského soucitu Tolstého a krásný patos jeho apoštolského vystoupení.
Vzdávaje se všech vymožeností svého stavu a rodu, s biblí a s pluhem v ruce sestoupil z vysoké prestiže umělce a spisovatele, a svlékaje purpurovou slávu literární, oblékl žíněné roucho kazatele davů a přiložil své ruce k mrvě a prsti, ruce, jimiž mohl dosáhnouti k hvězdnatému nebi básníků: ale jeho sestup je velikým vzestupem, a odmítl-li vavřín, byl korunován svatozáří. Věru krásný a slavný život!
