Dnes vozíčkář Miroslav Valina (nar. 1963) publikoval v Mladém světě a zrovna tak v rámci samizdatu (před rokem 1989). Překládá z několika jazyků. Nejsnáze z angličtiny. Na trh přivedl také netypickou Kuttnerovu sbírku povídek Roboti nemají ocas. Nejsem si dokonce teď jist, zda Henry Kuttner netrpěl stejnou nemocí jako jeho český překladatel.
Ten úspěšně spolupracoval s Ikarií i dalšími časopisy (ještě i spolupracuje) a je spoluautor „vodáckých“ knih Drž hubu a pádluj! (2011) a Trosečníci řek (2013). Samostatně mu vyšlo šest titulů. Nenalézači pokladů (1998), Claim (2008), Kanady pro vílu (2008), Ukrutně blízká setkání (2010), Vlčí pouto (2014) a Žili a kostky vrhali (2014).
Jediným dosavadním jeho románem je zatím Vlčí pouto (nakladatelství BELETRIS),
které nedávno uvedl v Praze na Letné v rámci literárního „JAM KABARETU“ Tři muži v kavárně v klubu Nudný otec. Z tamní Dobrovského ulice stoupá do klubu sice jen pár schodů, ale vozíčkáře po chvíli v chodbě zdrží extrémně vysoký práh. Může s sebou mít klidně na cestu přibalen i (nijak levný) pár lyžin, stejně ostrouhá. Potřeboval by totiž na dotyčném místě místo dvou lyžin hned čtyři. Ale dostali jsme se dovnitř. Ten večer uváděl David Pillow, který je i technickým redaktorem Vlčího pouta. Vyšlo v grafické úpravě (taktéž přítomného) Stanislava Hudského, má přesně dvě stě stran a křest absolvovalo již v Galerii města Plzně. Obvykle z knihy při prezentacích předčítá herec Jindřich Kout. Tak tomu bylo i v Praze 26. května.
Vlčí pouto je především mistrně napsaná próza. Žánrově se jedná o fantasy, ale autor sám věc hned na straně 5 specifikuje jako Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor.
Nadpřirozeno v jeho podání nese i výrazné stopy klasické pohádky. Valina tu píše osobitým, chcete-li trempským jazykem, a vyprávění v první osobě je prezentováno jako autentický záznam zpovědi. Ale ne zpovědi všem čtenářům, nýbrž jedinému posluchači. Zabírá to.
Zabírá to, i když nebo i proto, že je tenhle záznam proložen slovy a souslovími jako „ty jo“, „ty vado“, „fakt“, „normálně“, „byl jsem z nich pruzenej“ atp. Typické je také úsporné zahajování vět ignorováním zájmene ve stylu „Jsme se vrátili.“ A chce-li vypravěč sdělit, že se „zatvářil“, dočteme se „jsem se zaksichtil“, a pokud ho bolí hlava, zvíme, že jej „brněla řepa“, a pokud má strach, řekne, že „byl dost hustě nabobkovanej“. Ne každému čtenáři to samo sebou musí sedět, podle mého názoru je to však až několikrát pěknější než třeba úplně aseptický jazyk ve stylu Isaaca Asimova.
Vzhledem k tomu, že byl Valinův román už předmětem několika recenzí, rád bych k němu zde přistoupil úplně bez ohledu na netknutého jím čtenáře a jako by ta kniha (velice pěkně vázaná) už stála na poličce mezi svými kamarádkami, a to léta. Staniž se. Ač tu vše začíná dost realisticky, během patnácti kapitol se ocitneme v začarované pohádce značně dobrodružného charakteru. Rozhodně v ní však neplatí, že by šlo děj interpretovat „jen“ jako nevědomý hrdinův sen; naopak. Vždy je naznačen způsob, jak si neuvěřitelné vysvětlit.
Hrdiny je skupina mladých, kteří vystupují pod přezdívkami. Jsou to Kybork, Dežo, Inky a Wyrňák; posledně jmenovaný je oním vypravěčem. A dobrodružství? Situována do konkrétního prostoru a času. Jde fakticky o poctu Krušnohoří i včetně tamních povrchových dolů a čas „panování“ prezidenta Klause. Přesněji podzim 2004.
Tento román přitom disponuje i erotickým podkresem a je charakteristický prolínáním historických reálií z času třicetileté války. Vedle zmiňované skupiny mladých má klíčovou roli dívka uprchnuvší z domova a školy, která se představí teprve na konci (a to ještě po svém). Dívčina čistá až „boží“ bytost je spouštěč fantaskních dějů a lze věřit, že právě její fantazie tvoří nám předkládaný příběh, pro který je typická souhra kontrastů. Tato souhra se rozvíjí hned v několika stínových směrech.
Metoda lidově pronášené zpovědi je v kontrastu s patetickou fantasy linií, kterou vhodně zatlačuje do rozumných kolejí a mezí. Jme svědky střetnutí modernity včetně důlních rypadel a samopalu Škorpión (vzor 82) s bytostmi dávných dob i válek. Švédi se přece v jedenadvacátém století v severních Čechách moc neprocházejí, ale tady ano a jsou to dokonce reálně působící válečníci. Doplněni však jsou artefakty „odjinud“: Opakovaně zasahujícím magickým kruhem, zrcadlem, skřety, nadpřirozenými zajíci a především děsivou, i když i sexuálně přitažlivou „hadí královnou“. Proud vyprávění plyne jako řeka a klade naše chodidla opakovaně až dolů na písčité dno banální životní zkušenosti, ta se však zrcadlí v magii. Je to působivé.
Jedním z témat se stává i hrdinovo postavení mezi dvěma ženami, mezi onou uprchlicí, okouzlující ho černovláskou-člověkem, a zlou, rusovlasou královnou s hadím jazykem za rty. Ta dívce odnímá jak duši, tak tělo, aby v duši i těle dozrál život jednoho plodu, vlastně zcela konkrétního jablka. Právě jablkem se má uprchlice stát z vůle hadí ženy a ocitá se dokonce před dilematem, kdy by měla rozhodnout, zda královna naše lidské hrdiny zničí.
Panovnice přitom je mocná a zvládne i číst myšlenky. Jak se zdá, vynořila se na území jednoho ze severočeských povrchových dolů, byť nejde o Ropáka, a to ještě než vznikl. Ale vražednou roli nemá jen ona, nýbrž taky (reálná) Černé slať, což je území dnes už zničené těžbou rašeliny.
Vše mohlo mít, kdož ví, ve Vlčím poutu krutý, rychlý konec, ale žena-démon si skupinu mladých naštěstí v jistém smyslu oblíbí.
Přesto stojí dál PROTI, je nepřátelskou mocí a s to opětovně „plodit“ bojovníky z kostí mrtvých žoldáků. Ač nepřichází v dobrém, je fakticky zaskočena ve svém chladu lidskou „smečku“, což souvisí i s její erotickou vazbou na vypravěče. Valinův příběh je původní a nehledaný, a přece nese také rysy (úsporněji psaných) knih Astrid Lindgrenové, jakými jsou Mio, můj Mio či Bratří Lví srdce. Ve výsledku je pak optimističtější než ony.
Vlčí pouto představuje i komplikovanější variantu pohádky o Sněhurce, ale v té verzi, kde se titulní hrdinka rozplyne při přeskoku ohýnku (v dětství mě zatroleně vyjukala).
Valina však rád pracuje i s obdobou legendy o Ariadnině niti (tvořené tu dlouhým vytrženým vlasem zlé hadí dámy) a sekvence v podzemní kopuli s gravitací postavenou úplně „na hlavu“ zatroleně upomíná až na monumentální kosmické scény lidské srdnatosti v Clarkově Setkání s Rámou (byť tady hodně v malém).
Až ohromující je pak autorova schopnost naznačit, a přece nedovysvětlit podstatu labyrintu; toho, který nás může s poklidem věznit až na věky věků.
Podobný pocit jako tady jsem poznal snad jen při dávné četbě Lovecraftovy povídky Ve zdech Eryxu. A kde že najdeme titulní Vlčí pouto?
Inu, především platí, že jsou to vlci, kdo žije smečkou a stále spolu, den co den, noc za nocí, stále dál. To vlci prožívají spolu „první i poslední“ a tedy počasí, radosti, boly, vztek i sex. A jedináčkovi (alias oné uprchlici-víle) pak asi, zdá se, podobné společenství podvědomě chybělo. Snad proto se toužila stát „vlčicí“ a díky zrcadlovému kouzlu navázala pouto. Uvěříme-li navíc, že astrální bytosti mohou být generovány podvědomím zmatené dívky, není co řešit. Leda snad Bůh nad námi. A přece to víme, že on se umí smát.
Ale umí-li se smát, znamená to automaticky, že má i smysl pro humor?
Na to nechť si s Mirkem Valinou a jeho románem odpoví každý sám.
Podle mého názoru je jeho pozoruhodná kniha prvořadě o nedoceněném významu lidské vzpomínky.
