Vzpomínání na Zdeňka Heřmana, jednoho z posledních literárních kritiků

 

Vzpomínám na něj často. Překvapuje mě, že by mu bylo už 80 let, připadal mi dětinský jako já, už jako autoři přispívající do někdejšího časopisu Květen jsme spolu při různých literárních sešlostech vyrušovali spikleneckým smíchem v nesprávnou chvíli.

O hodně později jsme jako kolegové v nakladatelství Albatros společně připravovali publikaci Ach ta láska nebeská a zase se při tom výborně bavili – verše slovutných autorů jsme s trochou zlomyslnosti prokládali odpovídajícími citacemi ze starých Tajemníků lásky, odrhovaček a šlágrů, jichž měl Zdeněk nepřebernou sbírku.

Ještě později jsme oba na podobné vtípky v poněkud vážnějších politických souvislostech existenčně doplatili, takže jsme se pracovně sešli znovu až po převratu. Začátkem 90. let jsem pracovala nějaký čas v literární redakci Českého rozhlasu (stanice Vltava) a Zdeněk pro mě připravil několik skvělých pořadů z pozapomenutých autorů, kde taky nebyla nouze o žerty – tu veselejší, tu smutnější. Po letech jsme se tak přesvědčovali, že trvá náš stejný smysl pro humor, že se pořád ještě smějeme stejným věcem.

Jak ze všeho řečeného vyplývá, stejný či podobný byl i náš způsob myšlení. Kdysi psával na moje básničky vlídné kritiky plné pochopení, ty snad bývaly míněny vážně; dodneška mi dělá radost jeho prohlášení, že si v poezii vždycky utrhnu tolik svobody, kolik potřebuju a chci.
Když jsem ho byla navštívit v nemocnici a oba jsme věděli, že je to nejspíš naposled, při loučení jsme se něčemu hlasitě smáli.

Zdeněk Heřman (*18. 9. 1934, Praha - †6. 4. 1996, Praha)
literární kritik, novinář, spisovatel, překladatel
Mluví-li někdo o literárních kriticích, troufám si říci, že vymřeli. Jedním z posledních byl právě Zdeněk Heřman, laskavý kritik, vzdělaný s přehledem a pokud se mu něco opravdu nelíbilo, tak o tom prostě nepsal. Poslední z šaldovského vrhu.