O sexu a manželství bylo napsáno tisíce knih. Představte si ale rok 1889, kdy vychází Tolstého útlá novela Kreutzerova sonáta. Představte si nepředstavitelné. Někdo v té době poruší všechny morální tabu křesťanské společnosti a vydá dílo, které pobouří nejen Rusko, ale i celou Evropu.
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) napsal několik desítek stran textu, které narušily do té doby tabulizované představy o lásce mezi mužem a ženou tím, že otevřeně a kontroverzně popsal příběh o sexu, žárlivosti, manželství, nevěře a vraždě. Tedy o všem, co se nejen v ruské společnosti běžně dělo, ale nikdo o tom nemluvil. A při tom příběh je velmi prostý.
V kupé vlaku se rozpoutá diskuze o manželství a rozvodech, které naslouchá. Vypravěč nakonec zůstává v kupé s člověkem, který mu převypráví svůj příšerný příběh o svém vnitřním boji se žárlivostí. Základní myšlenkou, převyprávěnou vrahem, je přesvědčení, že za všemi vznešenými zájmy lidí se skrývá jen zvrhlost a manželství je jen obyčejná fraška plná chlípnosti. Už jen představa, že na večírku v jeho domě hraje jeho manželka s houslistou Kreutzerovu sonátu od Beethovena, která v něm nevzbuzuje nic vznešeného, jenom ho dohání k šílenství a žárlivosti, až se nakonec stává vrahem.
V Rusku byla novela zakázána
Okamžitě po vydání byla v Rusku cenzurou zakázána a představitelé pravoslavné církve velice ostře odsuzovali Tolstého, že se v díle negativně vyjadřuje o rodině, která byla podle nich nejpevnějším pilířem církve a státu. Tím ovšem novela získala na popularitě, ale rusky poprvé vychází až v roce 1890 v Berlíně. Nicméně už v roce 1889 byla novela přeložena do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, bulharštiny, dánštiny, němčiny, srbštiny, maďarštiny. V roce 1891 vychází kniha italsky a švédsky, v roce 1892 portugalsky a v roce 1894, slovensky. Do roku 1900 vychází novela v překladu finském, holandském a polském, po tomto roce se objevují překlady ještě v jazyce řeckém, čínském, rumunském, japonském a tureckém.
České vydání Kreutzerovy sonáty bylo rovněž dramatické
Pražský nakladatel Otto má samozřejmě zájem o takový populární titul a jeho spolupracovník Hrubý píše v únoru 1890 Tolstému o povolení překladu do češtiny. Jenže už v květnu 1890 přeložil dílo do češtiny 22-letý student filozofie Antonín Hain a ne zcela správnou ruštinou o tom píše Tolstému. Překlad uveřejnil v prvním svazku Vzdělávací bibliotéky při Časopise českého studentstva, jehož byl zakladatelem a redaktorem.
Studenty byl překlad přijat s nadšením, zatímco jiné reakce byly velmi rozporuplné. Dílo mělo své zastánce, ale i odpůrce. O Březina, J. V. Frič například striktně dílo odsuzují, zatímco jiní je chválí a podporují, V. Mrštík, H. G. Schauer. Nakonec polemika byla přerušena 2.6.1890 konfiskaci Kreutzerovy sonáty a litoměřický soud to zdůvodnil takto:
“Obsah tiskopisu vzdělávací bibliotéka svazek I Lev N. Tolstoj Kreutzerova sonáta, z ruského přeložil Ant. Hain tištěno v národní tiskárně severočeské v Terezíně časopisu českého studenstva zahrnuje v sobě skutkovou povahu přečinu proti veřejnému pokoji a řádu… a proti veřejné mravopočestnosti.”
První důvod pro konfiskaci nákladu byl prý soudem shledán v tom, že “…citovaná z něho místa zlehčují a rozviklati hledí ústav manželský a rodiný.” Druhý přečin z toho vyplývající je “… přečin proti veřejné mravopočestnosti… poněvadž prý citovaná místa onoho románu stydlivost a mravopočestnost hrubě uráží.”
Další důvody, které vedly k zabavení nákladu Kreutzerovy sonáty například byly: “Tak se uvádí, že manželství za našich dob jest podvod a násilí, ženy že mají tytéž zájmy a spůsoby jako prostituované, že panuje v manželství jen smyslnost a že člověk v tom směru jest horší zvířete, že ženy pokládají děti za obtíž a že hledí se státi neplodnými, čímž úkol se zmařiti má.”
Ve roce 1890 vyšel také v českém překladu Ant. Hajna Tolstého Doslov ke Kreutzerově sonátě a v roce 1891 si studenti sami vydali nákladem svého časopisu ještě úvahy Tolstého a Elisy Burnsové O poměru pohlavním.
Novela Tolstého způsobila přímo revoluci v názorech tehdější mládeže a Kreutzerova sonáta se samozřejmě četla v německém překladu a ruském originálu, které byly v té době dostupné. Dušan Makovický překládá knihu do slovenštiny 1894 a v témže roce je v Česku zrušeno soudní rozhodnutí.
Další české vydání v roce 1908 přeložil Ferdinand Kraupner, v roce 1909 v překladu V. Červinka, v roce 1910 J. Zvolský, 1912 Fr. Husák a Jar. Janeček, 1923 Aleš Silva a Hanuš Hackenschmied, 1929 V. Cháb, 1930 B. Ilek a L. Ryšavý, 1974 Zdeňka Psůtková - celkem česky 18 vydání
Od té doby se stala Tolstého novela bestsellerem. Dokonce byla několikrát zfilmována.
Kreutzerova sonata - 1911, režie: Pjotr Čardynin
Kreutzerova sonáta - 1926, režie: Gustav Machatý
Kreutzerova sonáta - 1987, režie: Michail Švejcer
Kreutzerova sonáta - 1974 - Jan Špáta (14 min.)
Za pozornost stojí rovněž kniha Kreutzerova sonáta od Margriet de Moorové (Paseka 2003) která příběh o hudbě, lásce a žárlivosti vystavěla podobně jako Tolstoj, odehrává se však v Amsterdamu a závěr skrýva jiný překvapivý konec. Rozhodně knihu doporučuji číst, je to opravdu mistrovský milostný příběh s poutavým dějem, zajímavými vstupy do hudební sféry ve kterém se nezapře citlivé a hledající ženské srdce.
Ukázky z knihy...
Otroctví nezakládá se na ničem jiném, než že jedni lidé užívají práce mnohých. A proto, aby otroctví nebylo, je třeba, aby lidé nechtěli využitkovávati práce druhých, aby to považovali za hřích či za hanbu. Zatím však vezmou, odstraní vnější formu otroctví, zařídí všecko tak, že nelze už otroků kupovati a domnívají se i ujišťují, že otroctví neexistuje a nevidí i nechtějí vidět, že ono trvá dále, poněvadž lidé ve skutečnosti i nadále rádi užívají práce jiných lidí, majíce to za věc dobrou i spravedlivou.
V městě se žije nešťastným lidem lépe. V městě může člověk prožíti sto let a ani mu nenapadne, že už dávno umřel a shnil. Není kdy obírati se samým sebou, všecko je zaměstnáno: povinnosti, společenské styky, hudba...
Když však, jak to bývá až nejčastěji, muž a žena vzali na sebe povinnost žíti spolu po celý život a nevědí sami proč a zač a už na druhý měsíc by si přáli rozejíti se zase a přece spolu dále žijí, pak z toho povstává ono strašné peklo, v němž se lidé zpíjejí, střílejí, zabíjejí a otravují, otravují sebe i jeden druhého...
Láska, manželství, rodina! Všecko je lež, lež, lež!...
„Pouze v hloupých románech se píše, že ti dva se milovali po celý život. A pouze děti tomu mohou věřiti. Milovat po celý život jediného muže, či jedinou ženu, – toť asi totéž, jako byste řekli, že jedna svíčka vydrží hořeti po celý život.“
Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.
Hudba je strašlivá věc! Co to je hudba? Co působí? Říkají, že hudba působí dojmem duši povznášejícím – nesmysl, nepravda! Nepůsobí ani povznášejícím dojmem, ani ponižujícím, nýbrž rozdražďujícím. Hudba mě nutí vždycky zapomínati sebe, svého skutečného stavu. Přenáší mě ve stav jakýsi druhý – nikoli svůj.
Byli jsme dva vězňové druh druha nenávidějící, ale svázaní jedním řetězem, otravující si navzájem život a snažící se neviděti toho. Nevěděl jsem tenkrát ještě, že 99% manželstev žijí v podobném pekle, v jakém jsem žil já, a že tomu jinak býti nemůže.
Pod vlivem hudby se mi zdává, že cítím to, čeho vlastně necítím, že chápu to, čeho jinak nechápu, že mohu to, čeho jinak nejsem schopen. Vysvětluju si to tím, že hudba působí jako zívání, či jako smích: nechce se mi spát, ale zívám, když se dívám na zívající; není čemu smáti se, ale směji se, slyším-li jiné, jak se smějí. Ona, hudba, rázem a bezprostředně mě přenáší v onen duševní stav, v jakém nacházel se ten, jenž ji skládal. Splývám s ním duševně, a společně s ním přenáším se z jednoho stavu v druhý. Ale proč to dělám, nevím.
Chodil jsem jednou o velikonocích po všech komediích a zašel jsem podívat se podle vyvěšených plakátů také na bradatou ženskou a na vodního psa. Ukázalo se, že to nebylo nic jiného než mužský, dekoltovaný, v ženských šatech a pes nastrčený do mroží kůže a plovoucí ve vaně naplněné vodou. Všechno bylo velmi málo zajímavé, ale když jsem vycházel z boudy, tu vyvolávač mě doprovázel velmi uctivě a obraceje se před východem k obecenstvu a ukazuje na mne, vyvolával: „Tu se zeptejte toho pána, stojí-li to za podívání. Vstupte, vstupte, po franku za osobu!“
xxx
My všichni, všichni, mužové i ženy, všichni jsme vychováni v jakémsi zbožném uctívání toho citu, který nazýváme všeobecně láskou. Už od dětství jsem se chystal, jak se zamiluju a zamilovával jsem se po celou mladost svou a měl jsem z toho radost, že jsem zamilován. Bylo mi vnuknuto, že to je nejšlechetnější a nejvznešenější zaměstnání na světě – být zamilován.Ale v tom je právě klam. V theorii předpokládá se láska ideální, vznešená, kdežto v praxi jest láska cosi mrzkého, svinského, o čem i mluvit i vzpomínat je hanba a stydno. A jestliže hanba a stydno, tož třeba to tak i pojímat. Ale tu lidé naopak se tváří, jako by mrzké a hanebné bylo – krásné a vznešené.
xxx
Svobodní lidé, pokud nechtějí žít podle, povinni jsou zdržovat se všech žen – zrovna tak, jako by zachovávali zdrženlivost, kdyby kolem nich nebylo jiných žen, než jejich matky a sestry.Jest třeba naprosté změny názoru o smyslné lásce; mužové i ženy musí být svojí rodinou i veřejným míněním vedeni k takové výchově, aby se nedívali na zamilovanost a spojenou s ní smyslnou lásku jako na nějaký poetický a bůhvíjak povznesený stav, jak se dívají nyní, nýbrž jako na stav člověka snižující.
U mužů je to vyhledávání předmětu lásky, za jehož dosažením každá lež a každý podvod považují se za odpustitelný; u žen pak i dívek vábení a zavlékání mužů v manželství, a za takovým účelem ženy neštítí se používat prostředků nejnižších – třeba i napodobení módy prostitutek a vystavování těch částí těla, které nejvíce vyzývají smyslnost.
„Ale,“ říkají, „což pokolení lidské? Jestliže přiznáme, že věčné panictví je lepší než manželství a že cílem lidstva jest – ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všecko to usuzování!“
Ale to usuzování není moje: já jsem si ho nevymyslil. To, že člověk povinen jest míti ideál cudnosti a že panictví jest lepší než manželství, toť pravda, objevená Kristem už před 19 sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že neženatec lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost (Ev. Matouše XIX., 10-12.).
Tak řekl Kristus. Nemluvíc už ani o tom, že vymření pokolení lidského není lidem našeho světa pojmem novým, nýbrž lidem zbožným jest článkem víry, lidem vědeckým nevyhnutelným důsledkem vychládání slunce i naší planety.
