František Ringo Čech. Národem milovaný, hlupáky nenáviděný, jako správný Čech

Je František Ringo Čech (*1943) génius, jak někdy tvrdil? Já nevím, ale pokud jednou uvedl na svou péefku „Ringo je mistr nad mistry, pojďme a učme se od něho,“ neznamená to ještě nutně nepravdu a možná to víc svědčí o egu. Titánské kasání sice umí ledacos signalizovat, kdo se nicméně v této kotlině párkrát nepochválí sám, toho ostatní ČECHOVÉ uklovou; třeba v USA možná nejsou tak úzkoprsí.

Nebo někdy také? F. R. Čech v USA každopádně v šedesátých letech krátce pobyl a rovněž ten pobyt jen asi poněkud nakoplo, jeho původní povahu nicméně utvářela už léta druhé světové války (pokud se povaha skutečně utváří již do třetího roku života).

Čech měl vždycky především značně vyvinutý „čich“ na lidi a je výsostný pragmatik.
Kdysi jej do Semaforu najalo duo Šimek/Grossmann a Ringo (říká si tak podle Ringa Starra) neexceloval jen za bicí soupravou (dovezenou právě z Ameriky), ale i jako herec. Svou semaforskou kapelu později přenesl „ven“ a mj. objevil Jiřího Korna. Později a především Jiřího Schelingera.
I do vlaku Pražského výběru ale naskočil - co spoluautor textů Straky v hrsti – a dodnes natočil asi 1300 písní.

Odvrácenou stranou mince je autistická sebestřednost a nedostatek asertivity, to však jen v jistých směrech.
Nedosahujete Mistrova pocitu výšin? Jen se kol váz mihne. Už mizí! „To máš smůlu!“
Dle mého mínění souvisí Čechova intuice i s částečnou barvoslepostí jako stimulujícím jej handicapem. Odsud plyne i jeho tunelové vidění, ne nepodobné vnímání výstředního šachisty Bobby Fischera. Rozhodně patří mezi lidi, co kráčejí, zatímco okolo jen tančíme „dobové tance“, jak řekl Kafka, a ještě vám stačí vsítit gól. Je dost povolaných. Je méně vyvolených. On k těm druhým náleží. A dle mě si zadal s někdejším režimem minimálně.
A pokud jej (zaprodanější) Petr Janda onehdy nazval Richelieuem, ani on neměl na mysli Františkovy kontakty s papaláši. Čech má ovšem „zdravý“ vztah k penězům a měl jej vždy. K penězům, které nečekají, jak vepsal do slavné Kocábovy písně.

Minimálně od svého uvěznění v „šedesátých“ taky nechtěl být rebel. „Chci milión,“ nechával se spíš slyšet.
Když v „sedmdesátých“ chvíli spolupracoval s plzeňským literátem Zdeňkem Barborkou, sunuli se někdy vozem a městem jen zvolna. „Aby viděli, kdo jede, Zdeňku,“ žertoval provokatér. Má ovšem talent vnímat vlastní limity a ustávat na hraně možného. Není zdaleka jenom neskromný, to je víc póza. V jedné své knize píše i o příteli - astronomu Grygarovi, a to se svěšenou hlavou. Jiří Grygar se totiž pohybuje v oblastech, které Ringovi zcela uletěly již v mládí.

Výjimečné je na Františku Ringo Čechovi rovněž to, že nepouštěl ze zřetele, nakolik je jeho „rodná“ muzika jen jednou z více forem kultury.
Jistě vládl rocku, byť krátce, ale taky sbírá opery, a čtete-li jeho vzpomínky Ruský týden, zjistíte, že na turné uléhal večer do postele s knížkou (na rozdíl od zbytku kapely). Jeho potřeba neutloukat čas je nepochybná.
Anebo snad spíš platí „jednooký král mezi slepými“? urazí někdo spolu s Ringo Čechem celou podvodnou pop-music. Platí to snad? - Já bych ono pořekadlo upravil: „Hůř vidící - císařem vidících.“ A králem zkratky.

„Všiml jsem si,“ řekl, „že nezaujmete-li během prvních X vteřin, tak vámi oslovený (papaláš) vypne. Už neposlouchá. Řeší si své.“
I stal se králem sloganů. V praktickém životě, ale i v prakticky nepraktické tvorbě. Naštěstí vládne i značnou schopností sebeironie a znáte-li jeho píseň Brouk Pytlík či jeho groteskně silvestrovskou povídku Komické číslo, souhlasíte. Kdo jiný, než on, uměl předstupovat před úředníka s teatrálním pláčem a kleknout co šašek? Prosit, ale současně to parodovat? Jen tím, že vzbudil smích, často vyhrál; i to je součást jeho talentu. Realitě obvykle čelit bez její idealizace a mé zvláštní schopnost opakované očisty. Ve Steklačově knížce Dvoreček (1985) je ve 29. kapitole jako František Bivoj Marek a předestírá své záměry: „Právě se kuklím. Už nejsem červ, a ještě ne motýl. Ale až vzlétnu, pak ke slunci.“

Už jako bubeník dokázal maximum oceněn plaketou jako nejlepší v republice. Pak Jiřímu Suchému vedl kapelu a tu ustavil na vlastní nohy jako Shut Up s „králem bubblegumu“ Sodomou.
„A dál?“ ptala se Melodie jich obou. Sodoma řekl, že se chce stát úplným profesionálem. Čech reagoval překvapivě. Ctí amatérismus. I chtěl si uchovat co nejdětštější duši, odmítl profesionální manýrismus a výsledné zcepenění. S Viktorem se rozešli. Velký mág zlanařil od skupiny Faraon chraptícího Jiřího Schelingera. Podle některých jej pak skrze své texty zničil. Je to pravda?
Nevím. Ale následovala jejich nejlepší léta. Ani záhadná zpěvákova smrt v Dunaji ale Ringa nezabrzdila; naopak. Ze zámotku před nás stanul osamělý koncertní hitmaker. „Když vidím, kdo všechno u nás zpívá! A vidíte, jde to.“ Tak nějak to bral.

Ale už vzápětí brzdil a stal se principálem vlastního divadla. Po převratu pak politikem.
Rozptyl jeho cílů je vůbec unikum. A chyba? Další otázka. - Nechtěl se a neuměl specializovat. V ničem se nestal nejlepším, ale ta jiskra! Už citovaný Janda, přezdívaný Čechem Plešatá zpěvačka, svého času vyjádřil podiv nad tím, jak se bývalý člen jeho Olympiku opakovaně kuklí. Neviděl kontinuitu, ta ale existuje a tkví i ve specifickém humoru, i v celoživotním postoji.

Přesto po Čechovi zůstanou, řekl bych, prvořadě písňové texty. Existují daleko, daleko větší jejich mistři, ale odvaha programového amatéra se taky počítá.
Viva Tonda Mahavišnu není zlá píseň, naopak, a některé další jeho texty bych klidně označil za geniální. Možná i pro nezdolný optimismus, pro odvahu skočit. A některé jsou z jiného kosmu. Byl i géniem nadprodukce. Svou první kapelu musel postavit v podstatě přes noc a neměli písničky, tak jich za onu noc otextovat rovnou desítky. Jak přizná, „pro nedostatek času“ někdy pustil i text, se kterým nebyl spokojen, nicméně to je přece jen horší, takže neobstojí ani mnohé další. Osobně mi to nevadí.
Ptají se lidé je třeba písnička, která rozpláče, ale to díky Schelingerovi. Text nestojí za nic. Anebo je - minimálně - sporný. Či si snad umíte představit, že by jej zpíval kdokoli jiný a neztroskotal na obratech?
Čech to však snad věděl a pochopil také, co projde Scheligerovu podání. Nejen u této písně.

Rovněž jeho povídky jsou „jiné“. Vzpomínám, jak jezdil po vlastech s Luďkem Brábníkem a předčítal ze své první knihy Z mého života.
Tu vydala Jazzová sekce a knížka se ve své době vymykala, ale vymyká se dál. Jen málo dnešních mladých však už pochopí to někdejší „oživení v sále“.

Některé Čechovy „vypalovačky“ natolik splynuly s mým dětstvím, že prostě nemám to srdce je zatratit. Jsou strašné? Já to tak necítím.
A Gottovo - Čechovo „račte, slečno, račte dál, já vám zde lekci tance dám, mám vybrané chování, jsem elegán“ (1976) se mi líbí dál. Jako i (horší) text
„jede vlak, jede vlak, jede dálkou; má dívka ještě spí, nic netuší a neví, že nejsem s ní“.
Také jej nazpíval Karel.

Avšak už někdy ve třetí třídě mi spolužák Karel Kuchynka pěl uchváceně do ucha varování:
„Výlet stává se trestnou výpravou
s tvým žárlivým kakadu!
On mě přehlíží, větší úspěch má,
tím mi kazí náladu!“

A téhož roku (1973) připojil Čech k pestrému ptačímu padouchovi i neodolatelné „jen se s tím, hochu, nepárej, ostrou ránou góly rozdávej“.
Jako kluci a fotbalisté jsme věřili, že je ta píseň lidová (a ne hymnou anglického klubu). A pak jsem slavil desátiny a on psal píseň Vodotěsná ponorka (do mrazu i do horka) - na hudbu Johna Gordona Lewise:
Atomový reaktor, silnější je než traktor;
vodu rozhání, zděšen uhání... plankton.

A roky svištěly, už mi bylo osmnáct (1982) a slýchám na strahovské koleji taky tyto rocky:
Stavros Niarchos – boháč z jevíčka,
vlastní lom na kámen, četná políčka!
Ty jen kočku a psa, jsi holka chudičká,
může ti pomoci jen svatba, svatbička.

To již ovšem zpíval Milan Schelinger, mladší to bratr zesnulého Jirky, jenž od své „starostlivé babičky“ svého času obdržel i text Praví muži zkušení (1977):
Já mám ideál, moudrých očí pár
hledám... Půjdu s pochodní, dívku nevšední
potkám... Půjdu s lucernou
dívku nádhernou...

Raději nekomentujme. Nu, a z hitu Držte se módy jsem bezděky vyabstrahoval tuto Čechovu vizi:
„Tepláky s bílým lampasem, zdobené růží za pasem!“

A odjinud jistěže i věty „na Proseku chlapec Willy, sháněl levně autodíly“ (1981).
Následovalo: „Šeptám hop, slůvko hop - a je tu lidoop!“
A jistěže i „zapomněla vážení na jahody mražený“ a dík Schelingerovi také o píď procítěnější:
Jaro je mládí, lásky čas,
k milostným hrám zve čísi hlas
hrdličky, tuším. Či snad jiný?
Tak si to zjisti! Nebuď líný!

Roku 1985 bodoval v Šípově - Uhlířově Hitšarádě šestkrát po sobě pražský playboy Sagvan Tofi s následujícím textem:
Chodím tam a sem a nevím, zda je noc či den
bloumám ulicí - a úplně sám.
Postávám na nárožích, hloupě vypadám
s tvojí fotkou poslední, kterou mám.

Brečely dívky? Některé určitě a snad i já, měl jsem na to roky. Vždycky nicméně utěší Ringem pronášené povely z Parního stroje:
„Zapněte furtošlap funebrálního perigea! Vypusťte kontrolního chrousta!“
Ale v paměti uvízla i Nestálost (1978). Schelinger zpíval:
Když dívka říká ano, tak jistá si moc není.
Zda myslí ne či ano...
V tom to není.

Jistě, dokonalý rým, ale... A poněkud polopatická poučení jsme nacházeli rovněž v jeho Lásce:
Neměňte, přátelé, za drobné bankovky
neberte za vzor si lháře a proroky!

Anebo tu je i následující Ringova zpověď:
I když se bráním lásce, plá jak vích, když ráno domů odchází, jsem náhle otrok svodů lákavých, co na mě její parfém dých. Konec citátu.

Skoro současně zvládal tvořit i burlesky typu hitu Dermacol je ten tam a pro Milana Drobného šlágr (1976) následujícího znění:
Jak jaro zimu léto střídá
na podzim nečas začíná
když láska odchází, kdo z vás by nesnází… se bál. Já chvátám do mléčného baru zapít bol
a tam si žejdlík mléka dám!

Zatímco Věra Špinarová mu přednášela „raketou na Mars poletíme zas ty a já! Já a ty!“ (1973) a Heidy (až později a v písni Krámy) tento neuvěřitelný text:
Lahve s barvou, ředidlo
a výkres, tyč na rogallo!
Mé desky, džíny, kazety,
proč nenecháš je a musí být, kde chceš ty?

Nu, a pro budoucí Dagmar Havlovou vystřihl milostný duet s Lukášem Vaculíkem (1985):
„Už je čas si sbohem dát:
Né, né, tohle nebyl špás!
Až půjdeš kolem, tak se stav,
velí to slušný mrav.“

I Petr Rezek u Mistra začínal a získal od něj pár hitů. Například:
Mávej na mě, mávej, dívko spanilá
cesta má je volná, starosti mi nedělá!

Hledej si mě, hledej,
marný je tvůj pláč,
velmi jsi mě zranila
já nemohu žít s tebou takhle dál.

Z legendární Čechovy Zavolejte na ni Sady (1973) zvíme pro změnu:
Otočí se, přestože je Jarmila,
řekne: Promiň, velmi jsem tě zranila.

Ani to nepředčí dva veleslavné texty Janie (1970) a Malá dívka (1972).
Boty dneska Janie překrásný má
jak se v nich nosí a vypíná
boty má bílý, jsou ode mě
Janie dneska políbí mě – je krásná. Janie jde ulicí
má bílé kalhoty, bílé boty,
Janie zamává mi,
kluci, ó, jak blaze je mi! Janie, pověz, dneska je ten den
měl jsem dneska, Janie, o nás dvou sen,/ až zítra zavolám tě já,
hej, Janie, mojí seš a tady hned teď!

Moje dívka je prý malá
hlavou k pasu se mi dotýká
hodně lásky mi však dává
nevadí, protože je malá, malá, malá!

Což je v refrénu suverénně rozvíjeno takto:
Každý den se s ní procházím/ šalalalali, kdo se odváží - říci jí něco o výšce, uvidí, co je v ní, to vy nevíte!

Citovat by šly i další songy. Smutný holič z Liverpoolu (Olympic 1966). Kluci, držte mě (1970), Tak se, hochu, dobře měj (Voborníková 1971). Vám, madam, růži dám (Korn 1971), Dolů větrací trubkou (1971), Ježek se má (1972), “Ladylí, ladylou, trpaslíci trávou jdou.“ (1973), “Tygr, tygr, tygr z Indie, konce týdne se nedožije.“ (1974) a taky Rybí song (1974) o vodnících, kde se trefně zpívá „to je ta PODVODNÍ pop-music“.

Za pozornost podle mě stojí i Schelingerem přednesené Dělám hú (1975) či jejich společné Miminko z téhož roku:
Mít, mít miminko, chtějte lidi, chtějte lidi malinko.

Zdařilý a atmosféru západočeských lázní zcela vystihující je jistě i Švihák lázeňský (1976) a utkvěla mi rovněž Zpověď nedbalého šoféra (1976):
Myslel jsem si, že jsem Lauda, budu sedět, jaká hanba (1976).

Následovaly další přehršle hitů. Což takhle dát si špenát (1977), Sloní bugy (1978) a vcelku fascinující song pro dva věrné kamarády alias Čecha se Schelingerem Létáme Franta – já, létáme oba dva (1980).

„Nářezem“ téhož roku byl hit Co dělá Indián
Ženu si chytí jinou
stan postaví o kus dál
dny stejně báječně plynou
proč by se Indián bál?
ale i „chmelařská“ country Což to není krásné (1980), kterou Ringo parodoval „vyjmenovávačky“ Ladislava Vodičky.

Všemu pak vévodí mírně provokativní Já jsem básník – mistr péra (1981) i obdobně sebechvalná píseň Slyšte můj hlas lahodný (1982). Rockovou skladbu Praha-Bohumín pro Abraxas (1981) následovalo i „na rallye Praha-Semily/ koně se mi splašily“ (1983) a Žlučník si poručit nedá (hlodá, ta mrška, a hlodá) v podání Sobotově (1981).
A staromládenecká parodie Nech mě mamá (1981) či regge Vemte to zkratkou (1981).
Také písnička Čas jako raketa letí (1982) pro Michala Davida a novovlnné Haťa Paťa (1982) a Můj koníček („krysy už jsou tady“) pro Pražský výběr.

A jistěže také Jó, já se mám, že je Olda přítel můj (1982) či diskotéková Zuzů (1983), ve které zručný textař Franta radí:
Zajdi někdy do Varieté,
chvíli volno hned jak budeš mít,
složit růže k nohám právě té,
o které pak budeš stále snít!
A učil zdravit v Dobrý den (Jó, Franto, ty jsi hlava skopová,1983) a chtěl taktéž dávat rady svůdcům. Zdenda Bum bum kanón (1983) je ovšem hlavně další mistrnou parodií:
Kdo to kráčí ulicí, snad né on
pitralonem vonící
snad né on… Dívky hlavy otáčí, toužící,
zmámené šeptají si, slzící...

Hitem navždy zůstane i Mustafa Ibrahim od skupiny Queen (1984) otextovaný a nazpívaný osobně Čechem takto:
Pavlata Antonín,
moje krásná žena ráno prchla sním! Pavlato, Pavlato,
já nechci nic za to,
vyměním zámek, ztrátu nehlásím!
Mám pocit, že se původně mělo zpívat „Panenka Antonín“, ale to neprošlo. Drsná píseň? Jak pro koho.

Ale dětem drsně zní i Bojím se zubaře (1985) Pepy Melena („že mi vrták jazyk rozpáře!“). Následoval Vinnetou a Tašunko Sapa (1986, inspirováno úspěchem televizního seriálu Můj přítel Vinnetou) a hit Manekýnka (1984), z něhož se dovídáme:
Ta se má, má, má; chodí, nic víc nedělá.

Podle všeho Čech při psaní myslel na svou lásku, zpěvačku Markétu Muchovou (kterou mu přebral František Janeček), ale i zhrzen a právě zhrzen zvládl zásobovat X dalších kapel, i slova z jeho pera zní třeba i v písni skupiny Projektil (1984) Muž ze Železných hor (ví, že ho chrání dermacol. On se naolejuje a nekoroduje, ó, jé!), u které vyniká zvučný refrén: HOLARYJÓ.
Anebo připomeňme Sim-sala-bim (1974) - o elixíru mládí a se sloganem inspirovaným Dívkou na koštěti Miloše Macourka – i obdobný Nápoj lásky č. 10 (1975) pro Karla Gotta.

Své místo v pomyslném pantheonu snad najde i Kocour Číro (1972), kde zvíme:
Přestože byl lásky znalec,
tak ho přejel parní válec.

Jen stěží bych oproti tomu svedl citovat text pro Jiřího Korna Zazpívám si ratata (1971), to spíš už Milostnou píseň (1975), v níž autor směle veršuje: To, co Plzeň proslavilo, mě o pověst připravilo.
Tak ať! Každý má svou za jedinou,
jen jí zpívá: Na ja ta ta ta ta!

Existuje-li také nějaká vyloženě dobová úlitba? Jak by ne – a jedná se o přímo ďábelský text Přehled situací (1976), reflektující mluvu štvavých vysílaček; ale výslovně o Svobodné Evropě ni o Hlase Ameriky nehovoří. „Jsou to staří známí“ slyšíme jen, a netřeba prý „jmenovat“.
Tak hluboko jako Josef Laufer s kapitánem Minaříkem neklesl a Přehled situací navíc očividně odbyl (asi jako když Burian za protektorátu imitoval Jana Masaryka).

Závěrem připomenu už jenom jím samým nazpívanou verzi magahitu Satisfaction, která jej napadla (jak aspoň sděloval divákům na koncertech) poté, co „popil něco výčepní lihoviny“ a šel Prahou škobrtaje. Refrén zní: Sám jsem upad, sám si vstanu.