Vždycky jsem si myslela, že obecný názor na pohádky je, že jsou moc stručné, povrchní, jen pro děti nebo pro "zaostalé" dospělé, a vůbec – je to nedůležitý žánr. Netvrdím, že to říkají nebo říkali úplně všichni kolem mě, ale nějakým způsobem se mi to dostalo do podvědomí, tak nevím, kdo za to může. Ale vím jistě, že to není pravda.
Možná že po sobě chci trochu moc, ale pokusím se vysvětlit, proč si to myslím – a nejen já. Jak si všiml profesor J.R.R. Tolkien ( ano, uhodli jste správně – je to ten Tolkien, který napsal Pána Prstenů), všechno, co vychází z módy u dospělých, se dostává do dětského pokojíku. Ať už jde o starý nábytek, nebo o pohádky. Myslím, že to postřehl dobře. Slovo "dospělý" jakoby v dnešní kritice znamenalo "dobrý", a naopak když je něco "dětské", tak je to nedostačující kvality.
Další argument: když si uvědomíte, že někdy ve středověku byla pohádka úplně normálním, populárním žánrem, a nezáleželo na věku toho, kdo tu pohádku poslouchal nebo vyprávěl. Tak jak to, že dnes je pohádka převážně dětské privilegium? Že by naši předci byli tak hloupí a nenároční, že jim pohádky přišly zajímavé, na rozdíl od nás?
Nic proti dospělým, ale všimla jsem si, jak hodně z nich rádo používá výrazy typu: "na to jseš ještě malá", "tohle mě nebaví – na to jsem už velký"...
Ale proč? Protože nechtějí vypadat hloupě? Protože ti, koho v dospělosti pořád ještě baví panenky a animované filmy, jsou podle nich nevyvinutí a zaostalí? Ale když to vezmeme logicky – rozvoj je, když člověk přibírá něco nového, ale to, co měl předtím, si nechává. Takže, když čtyřicetiletý člověk umí to, co by měl umět a co by ho mělo bavit – například řídit auto, číst hluboké čtyřdílné historické romány, to děti nemusí – a k tomu ho baví se koukat na Medvídka Pú, tak to je rozvoj. Ale když ten samý člověk vším "dětským" pohrdá – je to hloupé a není to rozvoj, ale záměna, a ne vždycky ve prospěch toho posledního!
Věřte mi – pohádky můžou být zajímavější, působivější a se spletitějším dějem, než knížky "pro dospělé".
Budu moc ráda, až jednou přestane to škatulkování knih: pro děti, pro mládež, pro dospělé, pro pamětníky... A taky předsudky o tom, že jedna knížka je jen pro jednu věkovou kategorii. Nechci být nespravedlivá, vím, že třeba leporela a další knihy pro ty, co se teprve učí číst, jsou úplně spravedlivě označovány za dětské. Ale lidi jsou různí, každý čte něco jiného a v jiném věku a nejde to zahnat do nějakých rámců.
Teď, když to takhle popisuju, zní to přehnaně, ale spousta lidí si neuvědomuje, že tyhle hranice – mezi dětskostí a dospělostí – je jenom zavazují číst to, co je vhodné, a ne zajímavé.
Autorkou je patnáctiletá Lěra Ivanóva!!!!