Zaříkávač nemocí je sestavený z textů, komentářů a rozhovorů, věnovaných nemocem lidí, vrcholového sportu, politiků i celé společnosti. Datují se od roku 2010, kdy vyšla knížka Mým marodům, do současnosti. Celou knihou se nese jedno zásadní poselství. Otázka, kterou by měli slyšet všichni potenciální pacienti. Chcete abych vás léčil nebo uzdravil?
Jan Hnízdil o knize:
Když jsem před lety navštívil psychiatra, abych zjistil, jestli je moje chování normální, paní doktorka mi pověděla, že trpím směsicí grafomanie, spasitelského komplexu, aktivizmu, naivizmu, idealizmu, exhibicionizmu, občasných depresí i dalších duševních nemocí a osobnostních poruch. Prášky mi tehdy žádné nedala. Prý moje články ráda čte a bylo by škoda mne tlumit. Od té doby uběhla řada let. Kdo ví, jak na tom dneska vlastně jsem. Až si přečtete Zaříkávače nemocí, uděláte si obrázek o mojí diagnóze sami.
Zaříkavač nemocí / Jan Hnízdil / Lidové noviny, 2014
MUDr. Jan Hnízdil (1958) Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Dnes se věnuje komplexní psychosomatické medicíně.
Je autor či spoluautor publikací Bolesti zad, mýty a realita, Jak vyrobit pacienta, Artróza v komplexním přístupu, Jak léčit nemoc šílené medicíny, Doping aneb zákulisí vrcholového sportu, Mým marodům a dalších. Je zakladatelem centra komplexní medicíny „Hnízdo zdraví“.
Výpisky z knihy...
Kromě pozvání na vyšetření by proto měl každý občan dostat do schránky také doporučený dopis s černým pruhem a sdělením: "Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny, které z ní vzešly. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ. Tak už se proboha zastav, nebo tady končíš!". Takovou zprávu dnes bohužel dostávají hlavně lidé citliví, kteří se na otravě vztahů a životního prostředí podílejí nejméně.
(...)
Většina cítí naléhavou potřebu změny. Většina by se ale podle průzkumu v případných změnách neangažovala a zůstala by pasivní. To je apokalyptické odhalení. Existuje vůbec nějaké řešení? Víme vůbec, kam směřujeme?
...
Církev svatá lékařská
Zdravotnictví jako církev. Lékaři jako kněží. Bílé pláště jako kněžská roucha. Fonendoskopy jako zpovědnice. Drmolení syndromů jako kázání v latině. Lege artis postupy lékařských univerzit jako fatvy univerzit islámských. Prodej léků jako prodej odpustků. Profesor, docent a děkan jako kardinál, arcibiskup a papež. Čím výš, tím blíže k pravdě Boží, tím blíž k pravdě vědecké. Autorita a moc lékaře jsou obrovské. Rozhoduje o tom, co nemoc je a co není. Může člověka uspat, nechat v nemocnici, přikázat mu půst nebo mu odstranit nějaký orgán. Člověk je lékařem přijímán. Dostává se mu rozhřešení. Prognózy lékaře přijímá s náboženskou úctou. Věří mu. „Podle víry tvé se ti staň“, píše se v bibli. I lékař se ale může mýlit nebo uřeknout, nebo pacienta dokonce uřknout.
Výzkumníci ve Švédsku zjišťovali, co rozhoduje o tom, jak dlouho stůňou pacienti s bolestí zad.
Ukázalo se, že rozhodující pro délku stonání nebyla závažnost objektivního nálezu při vstupním vyšetření, ale prognóza lékaře o tom, jak dlouho bude stonat. Jestliže lékař řekl „to vás bude bolet dva týdny“, ležel pacient dva týdny. Když řekl „vidím to na měsíc“, pacient se zotavoval měsíc. Člověk stůně takovým způsobem a tak dlouho, jak mu určí lékař. Příkladů je celá řada. Jestliže k lékaři přijde pacient s bolestí kyčle, bývá automaticky odeslán na rentgen. Tentýž objektivní nález mu lékař může sdělit dvojím způsobem: psychotraumatickým nebo psychoterapeutickým.
„Člověče, mate tam artrózu jako hrom. To bude trojka, možná už čtyřka. S tím už toho moc nenaděláme. Napíšu Vám prášky, udělám obstřik, na chvíli se vám uleví, do dvou let to ale vidím na endoprotézu“, zní prognóza fatální. Pacienta naprosto zdeptá a demotivuje. Odstartuje v jeho chování vědomé i nevědomé procesy, v jejichž důsledku si pro endoprotézu do dvou let poslušně přijde. Tentýž objektivní je ale možné sdělit takto: „Artrózu tam sice máte, ale není to úplná katastrofa. Jen proto, že je kloub opotřebovaný, by Vás ani tak bolet nemusel. Začněte se o něj víc starat, jezděte na kole, rozcvičujte ho, shoďte pár kilo, zajeďte si do lázní a uvidíte, jak se Vám uleví. Může Vám sloužit ještě spoustu let. A možná se endoprotéze i vyhnete“. Tímto způsobem lékař pacienta uklidní, povzbudí a podpoří nejúčinnější lék, který existuje: samoúzdravné schopnosti.
Jestliže se pacient s lymfatickou leukemií od lékaře dozví, že se na tento typ umírá do pěti let, většina pacientů do pěti let zemře. „Pacient uvěří lékařskému vúdú a zrealizuje sebevyplňující proroctví. Neumře na nemoc, ale na předpověď. Lékař je pak spokojený, jak se dobře trefil, a udělá si další čárku do statistiky“, píše MUDr. Ludmila Eleková v eseji Buďme zdraví lékařům navzdory.
Profesor Scott – Mumby a Bernie Siegel, autoři knížky Láska, medicína a zázraky, napsali, že nejlépe se daří pacientům s rakovinou, kteří lékařům neuvěřili. Když uslyšeli něco takového, pomysleli se „ty toho tak víš, já ti ukážu, že nemáš pravdu“ a naštvali se. Tito lidé obvykle nezapadli do statistických tabulek. Příběh zázračného uzdravení mi vyprávěl pacient. Jeho pětasedmdesátiletou matku paní doktorka před sedmi lety poslala do nemocnice na vyšetření s podezřením na rakovinu prsu. Syn se šel zeptat lékaře na výsledek. „Je to nejzhoubnější typ rakoviny s metastázemi do mízních uzlin a plic. Operace nepadá v úvahu. Od ozařování bych toho moc nečekal. Doba přežití nebude vyšší než půl roku. Připravte se na nejhorší“, řekl mu pan doktor. Matka o výsledku vyšetření nevěděla. Syn zašel na pokoj a řekl jí: „Mami, nic ti není, jen tady zabíráš postel pacientům, kteří jsou vážně nemocni, zabal si, jedeme domů. Matka naplnila jeho proroctví. Žije dodnes. Rakovině i lékařům navzdory.
„Nevěř církvi, neboť ona není Bohem.“, napsal Jan Viklef. Nevěř medicínsko-farmaceutickému komplexu, neboť on není zvěstovatelem zdraví. Lékař by si neměl přisvojovat právo na absolutní pravdu. Na lékařských fakultách nás učili rozumět nemocem a statistikám. Jen málo toho ale víme, o životě a osudech jednotlivého pacienta. Naděje dokáže překonat těžké nemoci, beznaděj může zabít. Vůle k životu a samoúzdravné schopnosti mají neuvěřitelnou sílu. Lékař by měl využívat svých zkušeností, autority a v některých případech i léků k tomu, aby jej podpořil.