Vášnivá obhajoba lidské jedinečnosti, znovuobjevování osoby, jedinečného subjektu v moři objektivních zkoumání soudobé vědy.
Kniha představuje cyklus přednášek nesoucích jméno lorda Gifforda přednesených na Univerzitě St. Andrews roku 2010 na téma hledání Boha v ateistickém světě.

Polemika se soudobou fyzikou, která nenachází jednotící prvek k interpretaci světa i ke své vlastní interpretační konzistenci.
Polemika s pozitivistickou myšlenkou bezúčelnosti a bezcílnosti reality, nacházející smysl za obzorem, v krajině za fyzikou – v metafyzice.
Polemika s evolucionismem, který ponižuje lidské bytí na ambice genu.

George Scruton tvrdí, že posvátné a transcendentální jsou skutečné přítomnosti, díky nimž lidé poznávají sami sebe a nacházejí svou svobodu i své vykoupení.

Boží tvář / George Scruton / Překlad Roman Tadič / Odpovědný redaktor Daniel Podhradský
Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2023, první vydání / www.dauphin.cz

Roger Scruton (1944–2020)
Anglický filozof a vysokoškolský pedagog, publicista, romanopisec a autor dvou oper. Na svém kontě má více než 50 knih. Jeho hlavní doménou je politická filozofie a estetika. Ve svých textech a přednáškách rozvíjel a propagoval myšlenky konzervatismu.
Boris Johnson reagoval na jeho smrt slovy: Ztratili jsme největšího moderního konzervativního myslitele — nejenže měl kuráž říkat, co si myslí, ale říkal to krásně. Scruton měl silný vztah k českému prostředí.
Od roku 1979 podporoval československý disent, navštěvoval Československo a dokonce se naučil česky. Prezident Havel mu udělil medaili Za zásluhy.

Mezi Scrutonova nejvýznamnější díla patří:
The Meaning of Conservatism (1980, česky jako Smysl konzervatismu, 1993), Sexual Desire (1986), The Aesthetics of Music (1997, slovensky jako Hudobná estetika, 2009) a How to Be a Conservative (2014, česky Jak být konzervativec, 2021).

Ukázka z knihy:

Když se teologové v sedmnáctém století poprvé pokusili konfrontovat s vědeckou revolucí, stalo se tak v kontextu newtonovského obrazu fyzické skutečnosti, který zapadal do statického euklidovského rámce. Prostor a čas byly chápány jako absolutní a neměnné, jako scéna, kde se odehrává drama „pohybu a klidu“. Einsteinova obecná teorie relativity vynesla do popředí prostor a čas. Staly se součástí kauzální sítě, matricemi, které se mění spolu s tím, co obsahují.
Základy fyziky mezitím otřásla kvantová mechanika, která předpovídala, že stav jedné částice může být propojen se stavem druhé částice, i kdyby na sebe nepůsobily žádnou silou, jenže Einstein takový závěr nebyl ochoten přijmout a jeho velkolepá hlava se proti němu marně stavěla. Ve světě kvantové mechaniky se to, co je, a to, co je poznatelné, jeví jako navzájem splývající, stejně jako románové postavy, které nejsou ve skutečnosti odtrženy od svých příběhů. Newtonovský vesmír, který se jevil jako ohromná hračka v rukou Stvořitele, se v horní vrstvě rozpouští ve fluktuacích časoprostorového kontinua a ve spodní vrstvě v neukotvených pravděpodobnostech, tvrzeních o tom, co lze změřit, z čehož se téměř vytratily samotné věci.

A nejhorší na tom je, že jak teorie relativity, tak kvantová mechanika jsou sice opakovaně potvrzovány, ale nesjednotily se a fyzikové ve snaze sblížit je produkují ještě bizarnější a méně intuitivní popisy fyzického světa. Někteří se domnívají, že ke sjednocení fyziky povede teorie strun se svým devítirozměrným prostorem a svévolně vyhlížejícími konstantami. Někteří navrhují „mnohovesmír“, přičemž podle této teorie je náš vesmír pouze jedním z podílníků reality, která zasahuje do neurčitého počtu alternativních světů. Ať vezmeme v úvahu jakoukoliv oblast, je zřejmé, že věda sice přemostila mezeru mezi světem a naším poznáním, ale zároveň rozpustila svět v poznání. Tím, že se svět stal poznatelným, přestal být představitelným. Žijeme uvnitř rozsáhlého matematického hlavolamu a smysl nám dává pouze jeho maličký kout. Kdyby Bůh existoval, měl by v plánu takové zmatení?

Není tudíž překvapivé, že vědecká vysvětlení teologických témat jsou naprosto nesrozumitelná. Dawkins píše, jako kdyby se teorie sobeckého genu jednou provždy vypořádala s myšlenkou božského Stvořitele – k tomu, abychom vysvětlili, jak jsme se tu vzali, už takovou hypotézu nepotřebujeme. V jistém smyslu to platí. Ale co samotný gen: kde se tu vzal on? A co zárodečná polévka? Na podobné otázky se odpovídá tak, že sestoupíme o jeden článek po řetězci příčin. Jenže na každém článku narážíme na svět s výjimečnou kvalitou: konkrétně na svět, který když je ponechán sám sobě, vytvoří vědomá jsoucna, schopná hledat důvod a význam věcí a také příčinu.

Tomu úžasnému na našem vesmíru – tomu, že obsahuje racionální vědomí, soud, odlišení správného od špatného a všechno ostatní, co dělá lidskou situaci tak jedinečnou – neubírá na úchvatnosti ani hypotéza, že tento stav věcí se postupně zrodil z jiných podmínek. Je-li tomu tak, pouze nám to ukazuje, jak úžasné tyto jiné podmínky byly. Geny a zárodečná polévka nemohou být méně ohromující než jejich produkt a skutečnost, že se to mělo vyvinout tímto směrem, směrem ke světu, který získal vědomí sama sebe, byla nepochybně nejzáhadnějším a nejvíce matoucím rysem onoho hutného kousku hmoty, který se objevil 10–43 vteřiny po velkém třesku. Je však tento úžas jen čirým úžasem, takovým, který nelze nikdy zmírnit vysvětlením?

Určitou pomoc skýtá návrat k otázce, která nám působí všechny zmíněné problémy: k otázce „proč?“. Aristotelés tvrdil, že na tuto otázku lze odpovědět čtyřmi různými způsoby a že každý ze způsobů jejího řešení zavádí jiný typ příčiny. Jeho teorii o čtyřech příčinách smetl ze stolu vědecký světonázor, jenž uznává pouze příčinu jediného typu – aristotelovci jí říkají „působící (účinná)“ příčina – a jeden typ zákona, jímž je matematicky vyjádřené propojení kvantit, které svazuje příčinu s důsledkem.

Nicméně Aristotelés měl v jednom ohledu pravdu. Pokud jde o zmíněné „proč?“, přirozeností vědomí je klást otázku jiného druhu, než jakou kladli vědci. Snažíme se vidět věci zvenčí a jako celek. „Proč?“ tázající se po důvodu a také „proč?“ tázající se po smyslu nás znepokojují. Jaký je důvod pro existenci světa a co tato existence znamená? Ono „proč?“ tázající se po důvodu nemusí nezbytně hledat účel, pátrá však po vysvětlení, které odstraňuje paradox světa zcela řízeného zákony, otevřeného vůči vědomí, přesto nevysvětleného: svět jednoduše je, aniž by to mělo vůbec nějaký důvod. A ono „proč?“ tázající se po smyslu neusiluje o překlad. Hledá vysvětlení, logos, který vytváří vazbu mezi objektem a subjektem, stejně jako úsměv vytváří vztah mezi vámi a mnou. V tomto smys¬lu byste se mohli ptát na význam nějakého architektonického motivu, hudebního akordu, barvy na obraze – nehledali byste slovní ekvivalent, protože žádný není, ale hledali byste kontexty a srovnání, které vám přinesou úlevu ve věci, s níž si lámete hlavu.

Středověcí teologové se inspirovali zvláštní, přímočarou teologií obsaženou v Aristotelově Metafyzice a teologickými argumenty muslimského kalámu – rané teologické školy, která považovala důvod za dostatečný základ náboženské pravdy. Aristotelés byl přesvědčen, že pohyb vyžaduje vysvětlení, a že tudíž musí existovat nehybný hybatel, který otáčí světem.