Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?
"Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí." Oscar Wilde
Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je - a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“
Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008).
Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.
Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.
„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá.
Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.
Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.
Zatímco aforismy občas mimoděk produkuje všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox.
A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.
Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.
A čím ještě se paradox liší od aforismu?
Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).
Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.
Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.
... Lži? Pravdy ostatních.
... Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
... Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
... Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *
... Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
... Nuda je dospěním vážnosti.'... Jen mělký člověk zná sám sebe.
... Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
... Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni.
... Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.
Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace.
Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.
Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“.
Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.
Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry.
Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.
Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež.
Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.
Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována.
Příklad?
Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“.
Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.
Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“
Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“.
Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.
Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, říká Wilde skrz lorda Wottona.
K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.
Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal:
Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.
