Když koncem července 1750 uložili tělo J.S. Bacha do hrobu u kostela sv. Jana v Lipsku, bylo to deset dní po tom, co osleplému Bachovi se zázračně vrátil zrak. Jakoby jeho poslední dny symbolizovaly i celou existenci jeho díla, které upadalo v zapomnění už za jeho života. Pro tehdější novou skladatelskou generaci byl totiž velmi konzervativní už tenkrát. Teprve v roce 1802 vyšel obšírný životopis z pera Forkela a zajímavé je uvedení  skladby Temperovaného klavíru Ludwigem van Beethovenem na jeho prvním slavném koncertním vystoupení ve Vídni, který mimochodome nastartoval jeho kariéru.

Ale zásadní obrat v objevení Bachovy geniální hudby znamenal rok 1829, kdy v Berlíne zazněly po dlouhých desetlitích Pašije podle sv. Matouše, které uvedl další génius klasické hudby F. Mendelssohn-Bartholdy.  A myslím, že uvedení právě tohoto díla nebyla jen náhoda. Pašije dle sv. Matouše patří totiž k tomu nejgeniálnějšímu, co Bach stvořil. Možná i proto tuto hudbu použil ve svém posledním filmu Oběť další génius, ruský režisér Tarkovskij.

Hudba je naše úsilí vysvětlit si, jak pracuje náš mozek. Nasloucháme s ohromením Bachovi, neboť to je naslouchání lidské mysli. Umění fugy není zvláštní vzor myšlení, není to myšlení o nějaké určité věci. Bachovo jméno hláskované na konci velkých nedokončených vrstev fugy není nic víc než přechodná představa, něco, co jen tak blesklo hlavou. Celé dílo není o myšlení o něčem, je o myšlení samotném. Chcete-li si udělat pokus a slyšet, jak pracuje celá mysl, celá najednou, pusťte si jeho Pašije podle sv. Matouše a pusťte si je na na nejvyší hlasitost v nejvyší kvalitě. Je to zvuk veškerého centrálního nervového systému lidských bytostí celý, najednou.

A v knize Myšlenky pozdě v noci Thomas pokračuje:

Je to jeden z našich problémů: jak jsme se tak natlačili dohromady, vydáváme jeden na druhého, ve svém stále komplikovanějším systému komunikací, zvuky, které se stávají stále příležitostnějšími, náhodnějšími a nehodnějšími, a tak máme stále větší obtíže, jak ze všeho toho šumu vybírat smysluplné signály. Jedním z důvodů ovšem je, že asi neumíme omezovat své komunikace na signály obsahující zásadní informace, signály důležité a závažné. Zdá se, že jakoukoli novou techniku přenosu informací brzy a zákonitě začneme obracet v ono nadměrné množství starého klábosení. Jedině hudba nás chrání před zahlcením nesmyslností.

A čím je hudba propracovanější, tím je blíž samé podstatě myšlení a tím víc srovnává do rovnováhy celý náš křehký systém těla, jež je propojeno do našeho vědomí, jenž ho ovládá.
Zatímco zvířata jsou schopna zvuky vydávat, kopírovat, tvořit popěvky a složitější melodie, člověk je schopen vytvářet hudbou proces, který má k myšlení velmi blízko ne-li není myšlením samotným.
Zkuste například v cizím prostředí naslouchat řeči, které nerozumíte. Přivřete oči a poslouchejte. Náhle se řeč změní ve zvuky, tóny a zpěv. Je to neuvěřitelné, ale i řeč může být hudbou. Když odloučíte významy slov, jste schopni cítit melodii řeči, kterou normálně nevnímáte, protože váš mozek je příliš zaneprázněn zpracováváním významem slov.

Zdá se, že naše schopnost vyjadřovat se slovy je vystavěna v našem mozku stejně jako je tvořena geniální hudba.
A proto při poslechu Bachovy hudby neprojevujeme jen emoce, ale jsme schopni jakési podivné komunikace, jakoby hudba, ve svých vypjatých momentech, se vyjadřovala jako samotná inteligence. Jakoby s námi někdo skutečně komunikoval.
K tomu abychom pochopili význam těchto slov, je však nutné hudbu pustit na na nejvyší hlasitost v nejvyší kvalitě. Pak pocítíte možná poprvé zvuk veškerého vašeho centrálního nervového systému a dotknete se samotných energetických sfér, jež vás obklopují a spojují s vesmírem. Je to neuvěřitelně jednoduché díky genialitě několika málo jedinců, u nichž se projevila schopnost napsat hudbu stejně dokonale jako produkovat ty nejsložitější úvahy.


Johann Sebestaian Bach. Jedinečná biografie a geniální hudba na nebeském hradě
Bach Johann Sebastian
(21. března 1685, Eisenach - 28. července 1750, Lipsko)
Ve své době významný varhaník, který se díky svému géniu dopracoval až na královské dvory. V roce 1708 byl jmenován dvorním varhaníkem vévody výmarského a roku 1714 dvorním koncertním mistrem. V roce 1717 se stal dvorním kapelníkem knížete Leopolda z Anhalt-Köthen. Roku 1736 se stal dvorním skladatelem krále saského.
Počet děl Bachových je opravu ohromný.
Složil nevěřitelných 1126 hudebních děl (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem). Do celkového počtu přitom nejsou započítány autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy, apod.). Z hlavních uveďme například 500 církevních kantát, Pašije dle sv. Matouše a Jana, H-moll mše, Vánoční a velkonoční oratorium. Světské kantáty (Kávová, Selská, Lovecká), klavírní  (Dobře temperovaný klavír, Anglické suity, Francouzské suity a Partity, Goldbergovy variace) a varhanní (praeludia a fugy, dosud nikým nepřekonané, fantasie, sonáty, toccaty etc.), koncerty, ouvertury. komorní sonáty pro sólové housle a violoncello, instrumentální koncerty (pro housle, cembalo, flétnu), orchestrální Braniborské koncerty, jež představují vrcholný typ concerta grossa.
Vrchol jeho kontrapunktického umu je uložen v nedokončených souborech Hudební obětina a Umění fugy.


Lewis Thomas (1913-1993)
vystudoval medicínu na Princetonské a Harvardské univerzitě. Později pracoval jako profesor na Minnesotské universitě, Newyorské a Yaleské univerzitě. Věnoval se výzkumu imunologie a biotechnologie i na jiných institucích. Byl prezidentem Sloanova-Ketteringova střediska pro výzkum rakoviny a dokonce působil v poradním vědeckém sboru amerického prezidenta. Světový věhlas však získal díky svým populárně naučným knihám, článků a esejím. Uměl totiž geniálně propojit své vynikající odborné znalosti se schopností srozumitelně o nich psát. Ve svých literárních úvahách často nacházel neobvyklé a inspirující souvislosti.

Doporučujeme knihy:
Dowley, T. Ilustrované životopisy slavných skladatelů:
Bach; Champagne Avantgarde, 1994

Lewis Thomas: esejistické knihy přeložené do češtiny:
Buňka, medůza a já
Myšlenky pozdě v noci
Životy buňk - Poznámky pozorovatele biologie
Nejmladší věda