Kniha opomíjeného soukromého myslitele a básníka, ojedinělé myšlenkové kvality a hloubky. Dosud neobjevený autor příčící se zařazení do jakéhokoli systému povyšující myšlení na svébytnou kategorii mimo jakýkoli filosofický systém.
Svou originalitou básnickou stavbou textu a zároveň ne-známostí a neuchopitelností se nabízí srovnání například s Ladislavem Klímou či Jakubem Demlem, ne však s filosofy školních škamen, kteří ho až doposud nebyli schopni ani reflektovat.

„Uhranula mi ona moudrost, která z tiché světnice obhlíží svět, která se nepachtí za ničím než dozvědět se a poznat, která nechytračí a netváří se šalamounsky, neboť je pokorné vidění a naslouchání.“
Josef Topol

„Tento veliký, hořce titánský myslitel, neúprosný odpůrce a dešifrovatel každé moci zůstává (...) širší veřejnosti stále neznám.“
Jiří Kuběna

„Josef Šafařík byl podle mého soudu velký muž, který bude doceněn teprve časem.“
Václav Havel

Hrady skutečné a povětrné / Josef Šafařík / © Josef Šafařík, dědicové, 2023 / Editor © Michal Jareš, 2008
Vydal © www.dauphin.cz 2023

Josef Šafařík (1907–1992)
1907 - narozen 11. 2. v Prostějově v rodině řemeslníka a malého podnikatele, vyrůstá v Líšni u Brna; od jinošských let se věnuje u mění a filosofii
1931 - získává titul inženýra vodních staveb od 1938 - ve svobodném povolání; celé své dílo tvoří nepo znán v Brně, na Grohově ul. č. 6/IV, za protektorátu v ilegalitě, pak ve vynuceném ú straní
1945 - svatba s Annou Rybákovou (známost od 1925); jeho debut, kniha filosofických esejů Sedm listů Melinovi (1948), vyhrá vá soutěž nakladatelství Družstevní práce o nejlepší esej; polovina nákladu knihy končí ve stoupě; za komunistické totality je duchovním otcem několika generacím u měl ců: Václavu Havlovi, Josefu Topo lo vi, Jiřímu Kuběnovi, později zejména okruhu kolem samizdatových Textů přátel
1991 - udělen titul PhDr. h. c. Masarykovy university v Brně a Masarykův řád III. stup ně
1992 - umírá 23. 4., tři dny po vydání své knihy, na níž pracoval mnoho let, Cesty k poslednímu

Ukázka:

LOUTKY BOŽÍ NEBO ČÍ?

Neobvyklá je cena, kterou my – ve srovnání s kulturami jinými a minulými – platíme za příslušnost k naší strojové civilizaci: je to dvojí šok, mentální trauma, prvé v rozletu života, druhé na jeho sklonku.

Na rozdíl od kultur jiných my se totiž do své civilizace ani nerodíme, ani v ní neumřeme: my jsme z „pohádkového světa dětství“ – do ní jako do „světa skutečného“ přeřazeni, abychom z ní na stáří byli zase vyřazeni a jako ojetý vehikl na rumišti zrezivěli a rozpadli se v nic.

Co je to za „svět skutečný“, do kterého vcházíme světem ještě ne-skutečným a z něhož odcházíme světem už ne-skutečným?
Odkud se vzala a co znamená tato bizarní trojčlenka našeho života tak nesourodě slepená z pohádky, fabriky a černé díry v nic?

V kulturách zůstával člověk po celý svůj život ve světě, do kterého se zrodil; zde dítě, jinoch, muž i stařec obývali týž vesmír. „Maturitou“ neopouštěl člověk kosmos jeden a nevstupoval do druhého, odkud se ten prvý prezentoval jako klamivé fantazma, pošetilá iluze, vysněná báj; přiřadit se k dospělým neneslo s sebou nutnost popřít a vyhladit vše, čím jsem dosud byl.

My však „dospíváme“ tou měrou, jakou se poučujeme, že v tom, co jsme prožívali nejintenzivněji a nejopravdověji, jsme se šálili a byli šáleni. Odtud si neseme jako výbavu do života nedůvěru, podezřívavost a pohrdání ke všemu, co klíčí v srdci, zraje v citu, krystalizuje v prožitku.

Obřad iniciační, proces dozrání, jenž člověka kultur zasvěcoval hlouběji, v tajemství světa, v kterém od narození žil, my odstonáváme jako deziluzi, jako procitnutí z obluzujícího snu; dospíváním se poltíme v antagonické, nepřátelské živly, z nichž každý vznáší nárok na svět celý, ale nevpustí v něj víc než člověka půl. Člověk kultur dospěl dozráním mladé bytosti v sobě; my jejím utracením. Tam dospělost byla areté – jistota a odolnost celého člověka proti ohrožení zvenčí i zevnitř; nás dospělost neurotizuje, uvádí do stavu permanentní krize a životní lability.

Posedl nás nápad čelit tomu výchovou, která by zkrátila a likvidovala mládí i dětství a posunula dospělost směrem zpět takřka až ke kolébce. Rozpoutal se „boj o pohádku“, totiž proti ní jako zhoubné infekci dětské duše, bez odvahy domyslit a doznat, že vskutku jde o zastřené tažení proti samotné kultuře jako fenoménu „problematickému“ pro zdar vědeckotechnické civilizace.

Děti již neměly usínat a snít v očarovaných zámcích a perníkových chaloupkách, ale v hydrocen­trálách a hutních kombinátech. Freudismus pohotově „objevil“, že v neřestech kojenec nijak „nezaostává“ za dospělým, a je tedy křivda nepřiznat mu – aspoň v tomto punktu – zralost dospělého a znásilňovat jeho přirozenost. Ovocem boje za bez-dětství je zatím dětská psychiatrie.

Diskutujeme o „špatné společenské adaptabilitě“ dětí, o vykolejenosti a zesurovění mládeže a vzpíráme se vidět k smrti vylekaného tvora, šokovaného tím, že jsme mu rozbili skořápku dřív, než se v ní dolíhl. Člověkův šok z existence posunul Freud až po samo jeho vyvržení z lůna mateřského, a tu je možno vskutku v širším slova smyslu říci, že člověk kultur, co živ byl, neopustil toto stvořitelské lůno, zbožštělé na nebesích a na zemi konkretizované v chrámě.

Z hlediska doby a civilizace naší tento člověk vlastně nikdy dospělý nebyl, a konečně vždyť on sám i ve stadiu kulturně nejpokročilejším chápal svou existenci jako vztah synovství k Otci nebeskému a dětskost mysli jako nejschůdnější přístup k němu. Nám dospělost znamená dospět k nezávislosti nejen na otci pozemském, pokrevním, ale i na každém jiném, pojmenovaném a uctívaném jakkoliv.

Příměr o dvou otcích kulhá v tom, že svou dospělostí, tj. nezávislostí, neupíráme existenci svému otci na zemi, ale upíráme ji tomu na nebi. A to je rozdíl diametrální, protože v případě paternity prvé nejde o víc než pokrevní vztahy, kdežto v případě druhém o principiální otázku skutečnosti světa, smyslu života, svobody člověka.

Že vědomí dospělosti, vštěpované nám moderní vědou a technikou, představuje radikální zvrat právě v této otázce, to je evidentní dost, než aby bylo třeba ztrácet o tom příliš slov. Je to onen šokující přemet, který se tak či onak opakuje v dospívání většiny z nás a jímž ony lidské duchovní potence – víra, láska, svědomí, cit oddanosti, mravnost, umění, zanícenost mysli… –, jež dosud spojovaly člověka s bytostnou podstatou světa, jsou najednou v této své fundamentální roli diskvalifikovány, „odhaleny“ jako zdroje klamů, zbožných přání a infantilního snění – a naproti tomu skutečnost světa „rozpoznána“ v exaktním snění rozumu, v abstrakcích neosobní rozumovosti.

„Jen rozumové je skutečné.“ Vím, říká se rozumné, ale míní se rozumové, a již tím je to mystifikace. Rozumné tlumočí lidské; rozumové ze zásady ne-lidské. Věda nám prezentuje člověka jako jakýsi potrhlý paradox: na jedné straně člověk je posledním, nejvyspělejším článkem přírodního vývoje, tedy dosavad nejvyšším stupněm dospělosti života, na druhé straně však právě vším, co ho činí živoucí lidskou bytostí, zůstává ve stavu chronické nedospělosti, na štíru se skutečností, v zajetí klamů, falešných stimulů, fantaskních představ, prostě úplný imbecil ve srovnání třeba jen se slimákem nebo chroustem, který vždycky ví, co chce, a co chce, je vždycky reálné.

A v tom chtění a jednání je celý, nejen svými tykadly nebo zažívacím traktem. Ale člověk v obraze vědy je skutečný jen mozkem, rozumovostí, nelidstvím; vším ostatním, především svým lidstvím, skutečný není. A přece přitom tímto „neskutečným“ také nějak existuje: lidské si uvědomuje, lidské žije, lidsky se rozhoduje a jedná, trpí či raduje se. Proti vší ostatní živé i neživé „skutečnosti“ člověk je monstrum, nepochopitelný slepenec z „ne-lidské skutečnosti“ a „lidské neskutečnosti“.

Pak tedy to nejvyšší, k čemu příroda v reálném procesu spěla a zatím dospěla – člověk totiž – je fikce? Čeho fikce? A člověk sám: jedná a pracuje reálně, aby existoval fiktivně?
Nemůže být naopak výmyslem a fikcí ona „příroda“, které pomyslně dáváme vyrábět agregáty na vyměšování fikcí, aparatury schopné mystifikující sebereflexe, hrací automaty, které odehrávají nás samy?
Byla-li „nedospělá dospělost“ člověka minulého ve vědomí „synovství božího“ – „loutky boží“, říkají racionalisté už od Platona –, tkví snad naše „dovršená dospělost“ ve vědomí loutky mechanické? Loutky v čích rukou?

Dáme-li dnes tuto otázku vědci, pak čím seriózněji a hlouběji o své disciplíně uvažuje, tím více se zdráhá na ni odpovídat; je ještě ochoten mluvit – obrazně řečeno – o „drátkách a provázcích“, avšak otázku o „tom, co za ně tahá“, odmítá jako pro vědu nesmyslnou a přenechává ji nesmyslné odvaze ideologů, fideistů, filozofů.

Všimněme si, že tato otázka je ona „principiální otázka skutečnosti světa, smyslu života, svobody člověka“, pro kterou věda přivodila dějinný zvrat náboženských kultur minulosti v novodobou vědeckotechnickou civilizaci. Rozpaky nad touto otázkou nejsou ve vědě teprve data dnešního; co nám ji však dneska nesmírně zjitřuje a aktualizuje, je, že jsme si uvědomili, jakou absurdní odpovědnost ve jménu autarkie autonomního rozumu převzala věda za svět, společnost, člověka.

Je-li „jen rozumné skutečné“, co potom rozumět např. dnešní hegemonií libida, onou obecnou „sexuální explozí“, jíž jako by se „lidské neskutečné“ rozběsnilo v revoltu proti „ne-lidskému skutečnému“?
Co plynové komory a spalovací pece koncentráků?
Co Hirošima? Atd., o perspektivách nemluvě. Skutečnost, tedy rozum? Nerozum, tedy neskutečnost?

Vidíme, že chtít udržet autarkii autonomního rozumu znamenalo by veplouvat do soutěsky mezi cynismus a blbství – což je ostatně jen líc a rub téhož. Pokus vědy anulovat etiku jako „pouhé city“, iluze, konvence, hru na člověka… a „poznat“ a řídit svět jako něco mimo dobro a zlo, vrhá člověka v peklo a blázinec, kde zlo identifikuje realistu a dobro fantastu a kde psychoanalytik objevuje v šílenství logiku a v „normální mysli“ chaos.

Paradoxy vědy:
Zkoumajíc „pravou skutečnost“ věcí, věda objevuje neskutečnost věcí – Májá?
Rozebírajíc a vysvětlujíc živé i neživé, věda bere smysl všemu živému i neživému a ústí v nehybnost a nesmyslnost konečné entropie – Nirvána?
Postulujíc a žádajíc svobodu pro své bádání, věda nalézá svůj raison d’etre v exaktním a systematickém dokazování, že svoboda není – Karma?

Zdroj zla, utrpení, věčné deziluze je v žádosti věcí nejsoucích; v žízni života nesmyslného; v klamu svobody. Pak jediný cíl je zbavit se utrpení: Prohlédnout klam! Vyhladit já! Vědomím splynout s nicotou! Podobnost myšlenkových postupů moderní přírodovědy s buddhismem je známa; také zájem o jógu u nás ustavičně stoupá a C. G. Jung čelí jejímu praktickému pěstování argumentem, že naše vědeckotechnická drezura je již vlastně západní forma jógy.

Objevil tedy člověk strojové civilizace klíč k sobě a k svému světu v klíči dávno již objeveném? A doznává si snad, že svou domnělou dospělostí nepostoupil ani o krok z „temné minulosti“, kde stále bezmocně visí na drátech osudu, nevěda v rukou koho, čeho?

Leč neukvapme se a porovnejme.
Kde „člověk východní“ dospívá k ponětí nirvány jako neosobního vědomí konečného smíru a míru, „člověk západní“ dospívá k smrti jako nelítostnému zabíječi těla i vědomí.
Karma východní je kategorie etická, karma západní fyzikálně matematická.

Duch východní došel k něčemu, co ho konejší: ke kosmu jako vyrovnané bilanci mravní; duch západní naopak došel k něčemu, co ho děsí: ke kosmu jako bilanci entropické, „k tepelné smrti“, která kvalifikuje vědomí mravní a elementární lidskou potřebu spravedlnosti jako přeludy blba.

To napomáhá pochopit, proč člověk východní nenašel v sobě popud – aspoň ne bez vlivu našeho – k počinům, jež jsou příznačné pro nás: k přestavbě „májistické“ přírody v existenciálně irelevantní fabriku a k sociálním hnutím a permanentním revoltám za „spravedlivý řád světa“.

Nelze tvrdit, že u počátků vědy byl úmysl změnit přírodu v továrnu a živou bytost v automat.
Jsou-li kořeny vědy v magii, jež je, řečeno s Freudem – vírou ve všemoc myšlenky, přesněji: ve všemoc formule, pak nejhlubším motivem a impulzem vědy je přimět přírodu, aby vydala člověku tajemství své zázračné schopnosti proměnit hrob v kolébku, smrt v život, stáří v mládí, krátce svůj „elixír nesmrtelnosti“.

Fundamentálně rozdílné chápání tohoto tajemství náboženskou kulturou a vědou je evidentní v rozdílu chrámu a laboratoře.
V jádře jde oběma o totéž: dělat to, co dělá sama příroda.
Jenže: kultury tím rozuměly „zůstat v přírodě“, být jejím lidským prodloužením, tj. její „tajemství“ žít, spontánně a celou lidskou bytostí se ho účastnit – zde je i původ umění –, naproti tomu věda chce „z přírody vystoupit“, všechno lidské a účastné jako zcestné a klamavé potlačit a „zvenčí“, chladně a chytře, přírodě její tajemství odkoukat, zcizit.

Chrám to tajemství vyznává, jako je vyznává umění a jako je vyznávají milenci; laboratoř však je poznává, tj. z pozice diváka, „třetích očí“, odpozorovává, „jak“ to dělá umělec, když tvoří „nesmrtelná díla“, a „jak“ to dělají milenci, když plodí nový život.

Kritéria kultur byla bytostná, kritéria vědy jsou analytická.
Prvá se ptají: co je světem, v němž žije člověk jako existence reálná a smysluplná?
Druhá se ptají: co je člověk ve světě, který je skutečný bez člověka?

Prvá odpověděla chrámem jako světem, v němž člověk je autentický; druhá odpověděla laboratoří jako světem, v němž člověk je fantomatický. Od nepamětna lidská zkušenost je si této ohroženosti člověka „bohurovným rozumem“ vědoma: posvátná písma, mýty, lidové pověsti o Adamech, Prometheech, Faustech… jsou v tom zajedno.
Všechny svorně praví, že každým pokusem „rozluštit“ tajemství života a smrti a tím je redukovat na recept či nástroj libovolné manipulace kohokoli s lidmi a s životem vůbec – se toto tajemství ničí, nikoli luští a člověk se zatěžuje „smrtelným hříchem“, tj. jedná proti samotnému principu bytí, tedy především proti sobě, a proto nutně a přirozeně propadá právě smrti, rozvratu, zlu, šílenosti, peklu.

Tajemstvím přírody je sourozenost hrobu a kolébky; chrám tu sourozenost respektuje, žije jí: je mysteriem hrobu a zmrtvýchvstání. Lidská bytost v chrámu je zrno vrácené zemi, kde umírající klíčí. Intuitivní jistota o neřešitelnosti tajemství života a smrti, toť jistota absolutní hodnoty člověka, nezaměnitelnosti lidské bytosti. Viděno dneškem: jádro „temna“ a „bludu“ náboženských kultur.

Pro vědu je život druh „vynálezu“, a pak tedy stačí dešifrovat příslušnou přírodní „dokumentaci“, abychom se stali vlastníky vynálezu bez vynalézání, tedy života bez trampot rození, růstu, zrání, umírání, a prostě život provozovali… tak říkajíc po továrnicku a ve vlastní licenci.

Instruktáž je jednoduchá:
Co žije a roste, analyzujeme, a když se vracíme, kudy analýza šla, nerosteme, nežijeme, jen montujeme a kalkulujeme, přírodu zpětně „rekonstruujeme“, namlouvajíce si, že děláme to, co dělá živá příroda, když klíčí, roste, zraje. Analýza počíná smrtí; a my máme za to, že když nastavíme zrcadlo rozboru, pitvě, rozpadu, zrcadlo ukáže postup obrácený: klíčení a růst. Vskutku však se nám do plochy zrcadla z protisměru vrací to, co z ní při počátku pitvy vyšlo: smrt.

„Přírodovědecký duch“ buddhismu, v opak nám, absolvoval proces analýzy až do jejího limitu a spočinul ve „Velké Prázdnotě“ jako jejím logickém cíli, nepodlehnul svodu a klamu „zrcadla Májina“.
Avšak analytický duch Západu v celé své historii řeší jednou předsevzatý úkol: dokázat, že vše živé v přírodě se zrodilo z neživého, v které se rozpadlo, nebo spíše zrodilo se z elementů, v něž je analýza rozložila; že růst je zrcadlový obraz pitvy, destrukce, demontáže, tedy montáž a konstrukce; a že tedy život je v podstatě stroj a parametry stroje nejvlastnější charakteristikou života.

Odtud ta impozantní a neochabující posedlost západního myšlení vystačit v modelu přírody s konstruktérskými představami a pojmy s prvky, součástkami, strukturami, architekturou, komplexitou… a jejich racionální matematickologistické vazby prokázat jako objektivně daná univerzália.

Jak to Kepler řekl: Příroda je psána matematikou a takto je člověku čitelná.

Ovšem příroda mu ještě byla (jako celé tehdejší přírodovědě) říší boží a v rozumu se člověku dostalo orgánu pro styk s božstvím.
Dnes „autonomní rozum“ těžko čelí námitkám, že univerzália nejsou než jeho subjektivní snění, a čelí tomu tím tíže, čím je zjevnější, že to není příroda, která vynalézá stroje, staví továrny a z lidí dělá roboty.
Analytickokonstruktérská mánie postihuje vše, co žije a roste, nejen v přírodě, ale stejně v kultuře, umění, jazyce, slově.

V kulturách „básník mohl používat jmen věcí a věc v nich opravdu byla. Mohl zvolat: měsíci, moře, lásko, a měsíc a moře a láska v těch slovech opravdu byly“ (G. Steinová).
Dnes duch analýzy rozkládá řeč v „logické atomy světa“ a pomyslně je montuje s „atomy věcí světa“ v elementární reálie našeho kybernetického kosmu, jenž je univerzem komunikujících informací a manipulací. Svět – a cokoliv v něm – je tak složitý, jak složitým je náš mozek schopen jej učinit.

Pokračující složitost je zrcadlový obraz pokračující analýzy: složitost, její zákonitost a řád, toť permanentní úkol zvládat chaos, který analýza nadělá.
Jenže: analýza dělá chaos v živém – „jednom“, „zvládat“ jej však dovede jen složitě – mechanicky.
Bakterie např. chová se jako jedno, živý jedinec, primitivní individuum; pro kybernetického manipulanta je to však – prozatím! – „deset milionů znaků“, člověk dokonce deset miliard znaků. Takovou kolosální telegrafní ústřednu potřebuje kybernetický loutkář strojového věku vmontovat do člověka, aby byl s to odehrát mu přidělenou roli.

„Loutka boží“ vystačila s desaterem „informací“. Jak ohromující pomyšlení, že ve srovnání s ní jsme informováni miliard­krát bohatěji. Ale znovu ta dotěrná otázka: kým a k čemu?