Kniha poskytuje stručný přehled znalostí z převážně humanitních oborů, které se očekávají od vzdělaného člověka. O významu této knihy Dietricha Schwanitze svědčí fakt, že od roku 1999 vychází už ve 26. vydání. Autor se zabývá nejen historií vzdělanosti a kritikou současné vzdělanosti, ale místy i vtipnou formou se snaží o její definice a dává cenné rady jak se vzdělávat. Kniha, kterou je nutno číst několikrát, protože je plná zajímavých souvislostí i názorů s kterými nemusíte vždy souhlasit. Kniha, která v poslední době zvlášť potěšila.
Myslím, že každý vzdělanější člověk vnímá klesající vzdělanost v evropském, ale i světovém kontexu.
Svědčí o tom nejen řada průzkumů, ale i každodenní realita, především v kontextu mediálních a veřejných diskusí, ve kterých se velmi často projevují lidé bez základních znalostí faktických i kulturních, historických souvislostí, morálních vlastností, které lidé od veřejně známých osobností očekávají. Božena Němcová kdysi velmi povrchně charakterizovala vzdělanost jako projev, který závisí na ušlechtilých mravech, dobrém srdci a jasném rozumu. To je sice málo, ale čím dál víc je zřejmé, že morální aspekt je u vzdělanosti dosti podstatný. A právě nedostatek jakékoliv morálky je zřejmě jedním ze zásadních faktorů obecné pokleslosti vzdělání ve společnosti, kde vrchol vzdělání jsou kupecké počty, čtení titulků a papouškování informací a společenských sterotypů.
Koneckonců první věta knihy začíná:
Zde líčíme deprimující stav německých škol jako obrázek toho, že byl amputován smysl pro dějiny a opuštěna snaha o orientaci v jazykových normách a literárních standardech.
Vynikající kniha Schwanitze popisuje vzdělanost v širším rámci.
A to nejen v kulturních, historických, ekonomických sousvilsostech. Autor chápe vývoj vzdělanosti jako historii vědění a spojuje ji s charakteristikami národů především Německa, Anglie, Francie, Španělska, Itálie, Rakouska, Švýcarska, Holandska. Česko zde není zastoupeno vůbec, kromě poznámky o Fridrichu Smetanovi. To ale neznamná, že nelze vyvodit obecné závěry pro jakoukoliv jinou společnost.
První část knihy je nazvaná "Vědění"
a autor nás provádí historií od vzniku řeckých městských států to je od let 800-500 let př.n.l. až do roku 2000 a je velmi srozumitelně podána.
Druhá část knihy nazvaná "Um" (Können),
se zabývá komunikací, pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, o způsobech, jak vědění používat. V její závěrečné třetině poskytuje autor zajímavé rady jak se vzdělávat.
Schwanitz chápe vzdělanost v těchto 8 souvislostech:
1. Vzdělaností se nazývá propracované pochopení vlastní civilizace.
2. Kdyby kultura byla osobou, jmenovala by se Vzdělanost.
3. Vzdělanost je důkladná znalost hlavních rysů dějin naší civilizace, velkých filozofických a vědeckých projektů, stejně jako forem umění, hudby a literatury a jejich stěžejních děl.
4. Vzdělanost je uvolněný a vycvičený stav ducha, který se dostavuje tehdy, když jsme kdysi všechno věděli a potom zase všechno zapomněli.
5. Vzdělanost je schopnost účastnit se konverzace s kultivovanými lidmi, a nepůsobit přitom nevhodně.
6. Vzdělanost se řídí ideálem všeobecného utváření osobnosti v protikladu k praktickému vzdělání specialistů.
7. Díky společenské realitě chápeme vzdělanost mejem jako ideál, proces a stav, ale bohužel často i jako sociální hru, ve které se lidé chtějí jevit jako vzdělaní a nikoliv jako nevzdělaní. To se projevuje v každodenní diskusích.
8. Vědění, které patří ke vzdělanosti, spočívá ve znalostech, na které se nesmíme ptát.
A ještě poslední věta kniha, pro doplnění:
Zkrátka, vzdělanost je forma, v níž se zosobňuje duch, tělo a kultura a zrcadlí se v ostatních lidech.
Kniha se sice jeví jako vzdělanostní encyklopedie, ale autor usiluje populární formou vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň obhájit její potřebu v naší době.
Dieter Schwanitz (1940-2004)
Německý spisovatel, historik kultury a dlouholetý profesor anglistiky na univerzitě v Hamburku je mj. autorem knih Systemtheorie und Literatur (Teorie systémů a literatura, 1990), Englische Kulturgeschichte (Kulturní dějiny Anglie, 1996) a románů Der Campus (Kampus, 1996) a Der Zirkel (Kruh, 1998). V roce 2009 vyšla v českém překladu jeho kniha Muži. Výzkum živočišného druhu.
Vzdělanost jako živý dialog s minulostí / Schwanitz / Prostor, 2011 / 551 stran
Další zajímavé knihy o vzdělanosti:
Společnost a vědění, I–II (Burke, 2007 a 2013)
Teorie nevzdělanosti (Liessmann, 2008).
Ukázka z knihy:
Dělal se výzkum, v němž se badatelé snažili ex post stanovit IQ historických postav (dle jejich životopisů, co v kolika letech dělali). Nejinteligentnější prý vyšel p. John Stuart Mill, na druhém místě p. Goethe.
O mládí vítěze Johna Stuarta Milla (1806 - 1873) jsou nám známy veškeré podrobnosti díky jeho autobiografii. Ve třech letech četl Ezopovy bajky v originálu, poté Anabázi od Xenofóna, Herodota, Diogena Leartia, Lukiana a Isokrata. V sedmi letech četl první Platónovy dialogy a pod dohledem otce začal studium aritmetiky. Pro odreagování četl překlad Plutarcha a Humovy Dějiny Anglie. Když mu bylo osm let, začal vyučovat latinu mladším sourozencům, a pro ty účely četl Vergilia, Livia, Ovida, Terentia, Cicera, Horatia, Sallusta a Attika, zatímco současně pokračoval ve studiu řeckých klasiků Aristofana, Thukydida, Demosthena, Aischina, Lysiase, Theokrita, Anakreona, Dionysa, Polibia a Aristotela.
Napsali o knize...
Kdyby se dal zastavit čas, navrhnul bych, aby se tak stalo s podmínkou, že všichni gramotní si v době zastaveného času onu knihu přečtou. Poté, až by byl čas znovu spuštěn, byli bychom úplně jiní lidé. I když jsou lidé, kterým ani čtení nepomohlo, pouze nechápu, proč se nám neustále předvádějí. Škoda, že něco takového nelze udělat. Dál tedy budeme trpět pod jhem málo vzdělaných, ale nástroj, jak napravit alespoň některé, zde je. Je jím ona úžasná kniha o historii kontinentu, na kterém žijeme a na němž budou (doufejme) žít i naši pravnuci a jejich pravnuci.
Petr Andrle http://neviditelnypes.lidovky.cz/
