Tibetská kniha mrtvých je důležitým dílem tibetského buddhismu. Její autorství se připisuje Padmasambhovi, který ji ukryl v 8. století jako termu. ( knihu zakopal v hoře Gompodar v centrálním Tibetu, kde později veliký učitel Gampopa založil svůj klášter)
Objevena byla opět ve 14. století Karmalingpou na hoře Gampodar. V tibetském originále titulu knihy nic o mrtvých není. Původní, nezkrácený název je Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech. Zkráceně se jmenuje Bardo Thödol - "Osvobození skrze naslouchání v bardu".
Název Tibetská kniha mrtvých vymyslel překladatel Evans-Wentz 1878 ~ 1957, díky kterému v roce 1927 poprvé vyšla na západě.
Díky Josefu Kolmašovi máme jako jeden z mála národů přeloženou Tibetskou knihu mrtvých přímo z tibetského originálu (slovenské vydání vzniklo překladem z české verze). Celkem u nás vyšla sedmkrát, u posledního vydání z roku 2008 jí doprovází tibetský originál. Podle jejího učení představuje smrt a každá ze tří fází následného posmrtného mezistavu extrémní situace, klíčové momenty, kterých lze s prospěchem využít k vysvobození z muk samsáry, dosažení buddhovství, spočinutí v nirváně. Některé prvky v knize jsou předbuddhistického, patrně bönistického původu. S putováním bardy také souvisí fenomén delog.
Obdobně bylo na nejrůznějších místech Tibetu ukryto mnoho dalších textů a posvátných předmětů. Říká se jim termy, „skryté poklady“. Padmasambhava předal duchovní sílu k objevení těchto term svým pětadvaceti hlavním žákům. Texty Bardo Thedolu později nalezl Karmalingpa, jenž byl inkarnací jednoho z oněch žáků.
Osvobození v tomto případě znamená, že kdokoli se setká s tímto učením – ať už k němu přistupuje s pochybnostmi nebo s otevřenou myslí - zažije náhlý záblesk osvícení skrze sílu duchovní tradice obsa-žené v termách. Karmalingpa sice náležel k tradici Ňingma, ale všichni jeho žáci patřili k tradici Kagjü. Předal učení o šesti způsobech osvobození Dödül-Dordžemu, třináctému Karmapovi, jenž je dále předal Gjurme-Tenphelmu, osmému Trungpovi.
Toto učení bylo předáváno v klášterech v Surmangu patřících k trungpovské linii, odkud se rozšířilo zpět do tradice Ňingma. Student tohoto učení praktikuje sádhanu a studuje texty, aby dokonale poznal obě mandaly jako součást vlastní zkušenosti. Chögyam Trungpa Rinpoče obdržel učení v osmi letech, přičemž jeho učitelé ho s ním procvičovali a učili ho opatrovat umírající.
Proto od té doby navštěvoval asi čtyřikrát týdně umírající nebo mrtvé. Takový častý kontakt s procesem umírání, zejména pozorování umírajících přátel a příbuzných, se považuje za nesmírně důležitý pro studující této tradice, neboť představa pomíjivosti pak přestává být pouhým filozofickým názorem a stává se živoucí skutečností.
Tato kniha je dalším pokusem o přiblížení onoho učení západním studentům.
Kdyby zemřelý dokázal s pomocí knihy mrtvých pochopit, že vše co v bardu vidí jsou jenom iluze, měl by šanci dosáhnout vysvobození.
Ale protože toho pod vlivem své špatné karmy není schopen, ocitá se, ještě než vstoupí do své nové existence, před soudem Pána smrti. Ve všech situacích, kdy na zemřelého doléhají hrůzy i svody barda vznikání, je mu opětovně vštěpována potřeba vroucné modlitby ke Třem klenotům, a zejména vzývání Avalókitéšvary, patrona Tibetu. Knihu se doporučovalo číst na velkých prostranstvích. I kdyby jí člověk zaslechl pouze jedinkrát a jejímu smyslu neporozuměl, v bardu, kdy jeho intelekt bude devětkrát jasnější, si na ni vzpomene.
jak Tibetská kniha mrtvých popisuje rozpouštění pěti elementů
V bardu umírání se rozpouští pět elementů, z nichž je složeno naše fyzické tělo, jeden do druhého.
Prvním prvkem (elementem) je zem, která je žluté barvy a rozpouští se do vodního elementu. V tomto okamžiku vidí umírající člověk žlutou barvu a cítí slabost a není schopen být vzpřímen, jakoby veškeré jeho okolí mizelo.
Pak se prvek vody rozpouští do elementu ohně. Umírající vidí vnitřním zrakem vše bíle a navenek cítí, jakoby jeho okolí plavalo ve vodě. V tom okamžiku cítí sucho na obličeji a v hrdle a pociťuje velkou žízeň.
Třetím prvkem je oheň, jenž se rozpouští do elementu vzduchu. Vnitřním zrakem umírající vidí červenou barvu, zatímco navenek vnímá své okolí jako nesnesitelné teplo. Může mít pocity, jako by byl ve výhni, protože tělesné teplo se rozpouští.
Čtvrtým prvkem je vzduch, který se rozpouští do elementu prostoru nebo éteru. Umírající vnitřním zrakem vidí zelenou barvu a navenek prožívá své okolí, jakoby vše bylo rozmetáváno silnými větry a hlasitým hřměním.
V pátém stupni se éter rozpustí do vědomí, všechno se zakryje temnotou a v tom okamžiku ztrácí vědomí jako v mdlobě.
Více: http://www.buddhismus.cz/
